Japonské válečné zločiny

Těla obětí podél řeky Čchin-chuaj, za západní branou Nankingu během Nankingského masakru

K válečným zločinům a zločinům proti lidskosti, které spáchalo Japonské císařství, došlo v mnoha asijských zemích během období japonského militarismu, a to především za druhé čínsko-japonské války a druhé světové války. Některé z těchto incidentů jsou popisovány jako asijský holocaust, japonská zvěrstva. a znásilnění Asie. Některé z válečných zločinů byly vojenským personálem japonského císařství spáchány na konci 19. století, ale většina se rozmohla během první části období Šówa, název pro dobu panování císaře Hirohita, po vojenskou porážku Japonska v roce 1945.

Japonská císařská armáda a Japonské císařské námořnictvo nesly odpovědnost za válečné zločiny, které vedly k milionům úmrtí — od sexuálního otroctví a masakrů až po lidské experimenty, mučení, vyhladovění a nucenou práci. Důkazy o těchto zločinech, včetně ústních svědectví a písemných záznamů, jako jsou deníky a válečné deníky, poskytli japonští veteráni.

Japonské politické a vojenské vedení o zločinech své armády vědělo, přesto je nadále tolerovalo a dokonce podporovalo — většina japonských vojáků rozmístěných v Asii se na zabíjení buď přímo podílela, nebo je podporovala.

Japonské císařské armádní letectvo se účastnilo chemických a biologických útoků na civilisty během druhé čínsko-japonské války a druhé světové války, čímž porušilo mezinárodní úmluvy, které Japonsko dříve podepsalo, včetně haagských konvencí zakazujících použití „jedu nebo otrávených zbraní“ ve válce.

Od 50. let 20. století vydali vysocí japonští vládní představitelé řadu omluv za válečné zločiny; tyto omluvy však byly některými kritizovány jako neupřímné. Japonské ministerstvo zahraničí uznalo podíl země na způsobení „obrovských škod a utrpení“ před a během druhé světové války, zejména masakru a znásilňování civilistů v Nankingu ze strany císařské armády. Záležitost však zůstává kontroverzní — někteří členové japonské vlády, včetně bývalých premiérů Džuničira Koizumiho a Šinzóa Abeho, vzdali poctu v Svatyni Jasukuni, která uctívá všechny japonské padlé včetně odsouzených válečných zločinců třídy A. Některé japonské učebnice dějepisu navíc uvádějí válečné zločiny jen stručně, a někteří členové Liberálně demokratické strany popírají některé z těchto zvěrstev, například zapojení vlády do únosů žen k službě jako „utěšitelky“, tedy sexuální otrokyně.

Definice

Tokijská charta definuje válečné zločiny jako „porušení zákonů nebo obyčejů války“, což zahrnuje činy využívající zakázané zbraně, porušování norem bojiště během boje s nepřátelskými bojovníky nebo proti chráněným osobám, včetně nepřátelských civilistů a občanů a majetku neutrálních států, jako v případě útoku na Pearl Harbor.

Příslušníci Japonského císařství byli odsouzeni za spáchání mnoha takových činů během období japonského imperialismu od konce 19. do poloviny 20. století. Japonští vojáci se dopouštěli řady porušování lidských práv vůči civilistům a válečným zajatcům po celé východní Asii a v západní části Tichomoří. Tyto události dosáhly svého vrcholu během druhé čínsko-japonské války v letech 1937–45 a asijských a pacifických tažení druhé světové války (1941–45).

Mezinárodní a japonské právo

Japonští vojáci pohřbívají zaživa čínské civilisty

Japonsko podepsalo Ženevskou úmluvu o válečných zajatcích z roku 1929 a Ženevskou úmluvu o raněných a nemocných z roku 1929, ale japonská vláda odmítla ratifikovat úmluvu o válečných zajatcích. V roce 1942 japonská vláda prohlásila, že se bude úmluvy držet mutatis mutandis („s nutnými změnami“). Spáchané zločiny rovněž spadají pod jiné aspekty mezinárodního a japonského práva. Například mnoho zločinů spáchaných japonským personálem během druhé světové války porušovalo japonské vojenské právo a podléhalo válečnému soudu, jak vyžadovalo toto právo.

Císařství také porušilo mezinárodní dohody podepsané Japonskem, včetně ustanovení haagských úmluv týkajících se ochrany válečných zajatců a zákazu použití chemických zbraní, Úmluvy o nucené práci z roku 1930 zakazující nucené práce, Mezinárodní úmluvy o potlačení obchodování se ženami a dětmi z roku 1921 zakazující obchodování s lidmi a dalších dohod. Japonská vláda rovněž podepsala Briandův–Kelloggův pakt (1929), čímž učinila své kroky v letech 1937–45 postižitelnými obviněními ze zločinů proti míru, obvinění, které bylo zavedeno u Tokijských procesů k trestnímu stíhání válečných zločinců „třídy A“. Váleční zločinci „třídy B“ byli ti, kteří byli shledáni vinnými z válečných zločinů per se, a váleční zločinci „třídy C“ byli ti, kteří byli vinni zločiny proti lidskosti.

Japonská vláda rovněž přijala podmínky stanovené Postupimskou deklarací (1945) po skončení války, včetně ustanovení v článku 10 o potrestání „všech válečných zločinců, včetně těch, kteří páchali krutosti na našich zajatcích“. Japonské právo nedefinuje ty, kteří byli po roce 1945 odsouzeni, jako zločince, přestože japonské vlády přijaly rozsudky vydané během procesů a v Sanfranciské mírové smlouvě (1952).^[ujasnit] Bývalý premiér Šinzó Abe zastával názor, že Japonsko přijalo tokijský tribunál a jeho rozsudky jako podmínku ukončení války, ale jejich verdikty nemají vztah k vnitrostátnímu právu. Podle Abeho nejsou ti, kteří byli odsouzeni za válečné zločiny, zločinci podle japonského práva.

Historický a geografický rozsah

Samurajští válečníci klanu Čóšú během období války Bóšin v 60. letech 19. století

Mimo Japonsko užívají různé společnosti velmi odlišná časová období, když definují japonské válečné zločiny. Například anexe Koreje Japonskem v roce 1910 byla vynucena japonskou armádou a společnost dynastie Čoson byla převedena na politický systém Japonského císařství. Proto jak Severní Korea, tak Jižní Korea označují „japonské válečné zločiny“ jako události, které nastaly během období japonské nadvlády nad Koreou.

Naproti tomu západní spojenci nevstoupili do vojenského konfliktu s Japonskem až do roku 1941, a proto Severoameričané, Australané, obyvatelé Jihovýchodní Asie a Evropané mohou považovat „japonské válečné zločiny“ za události, které proběhly v letech 1942–1945.

Malá menšina lidí v každé asijské a tichomořské zemi napadené nebo okupované Japonskem kolaborovala s japonskou armádou nebo v ní dokonce sloužila — z nejrůznějších důvodů, jako hospodářská nouze, nátlak nebo odpor vůči jiným imperialistickým mocnostem.

Kromě japonského civilního a vojenského personálu byli jako pachatelé válečných zločinů v rámci japonské císařské armády shledáni také Číňané (včetně Mandžuů), Korejci a Tchajwanci, kteří byli donuceni sloužit v armádě Japonského císařství.

Pozadí

Japonský militarismus, nacionalismus, imperialismus a rasismus

Související informace naleznete také v článcích Bušidó, Japonský fašismus, japonský militarismus, japonský nacionalismus a rasismus v Japonsku.

Japonská ilustrace zobrazující stítnání hlav čínským zajatcům během čínsko-japonské války v letech 1894–1895

Militarismus, nacionalismus, imperialismus a rasismus, zejména v období japonské imperiální expanze, výrazně ovlivnily chování japonských ozbrojených sil jak před druhou světovou válkou, tak během ní. Po reformách Meidži a pádu šógunátu Tokugawa se císař stal středobodem vojenské loajality, nacionalismu a rasismu. Během tzv. „věku imperialismu“ na konci 19. století se Japonsko vydalo ve stopách dalších světových mocností budováním koloniální říše, což byl cíl, který agresivně prosazovalo.

Na rozdíl od mnoha jiných velmocí Japonsko nikdy neratifikovalo Ženevskou úmluvu z roku 1929 – známou také jako Úmluva o zacházení s válečnými zajatci, Ženeva 27. července 1929 – což byla verze Ženevské úmluvy, která upravovala zacházení s válečnými zajatci během druhé světové války. Japonsko však ratifikovalo Haagské úmluvy z let 1899 a 1907, které obsahovaly ustanovení týkající se válečných zajatců, a císařský výnos z roku 1894 prohlašoval, že japonští vojáci musí vynaložit veškeré úsilí k vítězství ve válce, aniž by porušovali mezinárodní právo. Podle japonského historika Jukiho Tanaky propustily japonské síly během první čínsko-japonské války 1 790 čínských zajatců bez újmy poté, co podepsali závazek, že znovu nepozdvihnou zbraně proti Japonsku, budou-li propuštěni. Po rusko-japonské válce v letech 1904–1905 bylo všech 79 367 ruských zajatců, které Japonci drželi, propuštěno a v souladu s haagskými úmluvami jim byla vyplacena mzda za práci, kterou pro Japonce vykonali. Podobně bylo chování japonské armády v první světové válce přinejmenším stejně humánní jako chování ostatních armád, které se konfliktu účastnily, a někteří němečtí zajatci v japonském zajetí shledali život v Japonsku natolik příjemným, že se po válce rozhodli v zemi usadit.

Dva japonští důstojníci, Tošiaki Mukai a Cunjoši Noda, soutěžící, kdo jako první zabije mečem sto lidí. Titulek zní: „‚Neuvěřitelný rekord‘ (v soutěži o setnutí 100 lidí) — Mukai 106 – 105 Noda — oba poručíci jdou do prodloužení.“

„	Jak Japonsko pokračovalo v modernizaci na počátku 20. století, jeho ozbrojené síly stále více věřily, že úspěch v boji bude zajištěn, pokud budou japonští vojáci, námořníci a letci disponovat „duchem“ Bušidó. ... Výsledkem bylo, že kodex chování bushidó „byl vštěpován japonskému vojákovi jako součást základního výcviku“. Každý voják byl indoktrinován k přesvědčení, že nejvyšší ctí je zemřít za císaře a že je zbabělé se nepříteli vzdát. ... Bushidó proto vysvětluje, proč japonští vojáci, kteří byli rozmístěni v Nizozemské východní Indii, tak špatně zacházeli s válečnými zajatci ve své moci. Ti, kteří se Japoncům vzdali – bez ohledu na to, jak statečně nebo čestně bojovali – si nezasloužili nic než pohrdání; ztratili veškerou čest a doslova si nezasloužili nic. V důsledku toho, když Japonci zabíjeli válečné zajatce zastřelením, setnutím nebo utopením, byly tyto činy omlouvány, protože šlo o zabíjení mužů, kteří se vzdali veškerého práva na zacházení s důstojností či respektem. Ačkoli civilní internovaní byli jistě v jiné kategorii než váleční zajatci, je rozumné se domnívat, že docházelo k „přesahu“ účinků zásad bušidó i na ně.	“
—  Fred Borch, Military Trials of War Criminals in the Netherlands East Indies 1946–1949

Propagandistické zobrazení japonské armády jako nadřazené a jiných, jako například Číňanů či Korejců, jako zbabělců, prasat, krys či myší se objevovalo v dřevořezech určených pro širokou spotřebu, jejichž cílem bylo poskytovat krutou zábavu. Sbírka dřevořezů Myrdal–Kessle, darovaná Muzeu dálněvýchodních starožitností ve Stockholmu ve Švédsku, byla předmětem katalogizované výstavy v roce 2011 a obsahuje příklady tohoto typu materiálu z období Meidži.

Události 30. a 40. let

Na konci 30. let vedl vzestup militarismu v Japonsku k alespoň povrchním podobnostem mezi širší japonskou vojenskou kulturou a kulturou Německa. Japonsko mělo také vojenskou složku tajné policie v rámci císařské armády známou jako Kempeitai, která se v anektovaných a okupovaných zemích podobala nacistickému Gestapu, avšak existovala již téměř deset let před tím, než se Adolf Hitler vůbec narodil.

Vnímané selhání nebo nedostatečná oddanost císaři přitahovaly tresty, často fyzického charakteru. V armádě docházelo k tomu, že důstojníci bili muže pod svým velením, a ti pak předávali bití dál na nižší hodnosti. V zajateckých táborech to znamenalo, že váleční zajatci dostávali nejhorší bití ze všech, částečně proto, že se věřilo, že takové tresty jsou pouze správnou metodou, jak se vypořádat s neposlušností.

Fenomen gekokudžō (下克上), tedy situace, kdy nižší důstojníci svrhávají či zabíjejí své nadřízené, jak ukazují četné puče a atentáty na pevnině, rovněž umožnil šíření válečných zločinů, protože pokud se velitelé snažili omezovat brutalitu, hrozila jim vzpoura nebo převelení. Historici dále připisují válečné zločiny nedostatku dohledu a dezorganizaci v armádě; absence silnější kontroly nad jednotkami a neefektivní soudní mechanismy umožnily, aby válečné zločiny zůstaly nepotrestány a tím pokračovaly.

Ve srovnání s německými Einsatzgruppen, které prováděly hromadné popravy na východní frontě v Evropě a u jejichž příslušníků se projevovaly psychické problémy v důsledku těchto činů, se u japonských vojáků nic podobného neobjevilo – naprostá většina vojáků se podílela na vraždění a znásilňování a zdálo se, že si to užívají. Nicméně některé zdroje uvádějí psychické problémy a lítost u některých japonských vojáků, kteří se těchto masakrů a válečných zločinů účastnili, a že na některé z nich mohly mít hluboký dopad.

Zločiny

Australský zajatec, Sgt. Leonard Siffleet, zajatý na Nové Guineji, těsně před setnutím japonským důstojníkem, 1943

Mnoho kontroverzí týkajících se role Japonska ve druhé světové válce se soustředí na míru úmrtnosti válečných zajatců a civilistů na územích okupovaných Japonskem. Historik Sterling Seagrave napsal:

„

Dospět k pravděpodobnému číslu obětí japonských válek, které zahynuly, je obtížné ze zajímavých důvodů, jež souvisejí se západními představami. Američané i Evropané upadli do nešťastného zvyku považovat první a druhou světovou válku za oddělené konflikty, aniž by chápali, že byly mnoha způsoby propojené (nejen tím, že jedna byla důsledkem druhé nebo nerozvážného chování vítězů po první světové válce). Nehledě na tento základní omyl si většina Američanů myslí, že válka v Asii začala Pearl Harborem, Britové zase pádem Singapuru apod. Číňané by to opravili označením incident na mostě Marca Pola za začátek, případně ještě dřívější japonské obsazení Mandžuska. Ve skutečnosti to začalo roku 1895, kdy Japonsko provedlo atentát na korejskou královnu Min a invazi do Koreje, která vyústila v její absorbování Japonskem, následované rychlým zabráním jižní Mandžuska atd. – což dokazuje, že Japonsko bylo fakticky ve válce od roku 1895 do roku 1945. Před rokem 1895 Japonsko pouze krátce napadlo Koreu za šógunátu, dlouho před reformami Meidži, a invaze selhala. Proto může být odhad Rummela 6 až 10 milionů mrtvých v letech 1937 (Nankingský masakr) až 1945 zhruba srovnatelný s časovým rámcem holokaustu, ale hluboko zaostává za skutečnými čísly zabitých japonskou válečnou mašinérií. Pokud připočtete například 2 miliony Korejců, 2 miliony Mandžuů, Číňanů, Rusů, mnoho východoevropských Židů (jak sefardských, tak aškenázských) a dalších zabitých Japonskem mezi lety 1895 a 1937 (konzervativní odhad), celkový počet obětí Japonska je spíše 10 až 14 milionů. Z toho bych navrhoval, že mezi 6 až 8 miliony byli etničtí Číňané, bez ohledu na místo jejich bydliště.

“

V roce 1943 sloužil princ Mikasa, mladší bratr císaře Hirohita a člen císařské rodiny, jako důstojník v japonské císařské armádě nasazené v Číně. V knize vydané v roce 1984 popsal svůj šok z brutalit páchaných japonskou armádou během svého ročního působení v Číně. V roce 1994 poskytl rozhovor deníku Yomiuri Shimbun, v němž potvrdil, že během války v Číně pronesl k vojákům řeč odsuzující japonskou agresi. Popsal mimo jiné, že důstojníci používali čínské válečné zajatce jako cvičné terče pro bodákové útoky k „posílení odhodlání“ vojáků. Dále uvedl, že zajatci byli ve velkém počtu přivazováni ke kůlům, následně udušeni nebo zastřeleni. Zdůraznil, že zabíjení válečných zajatců takovým způsobem je masakrem, a bez pochyb potvrdil, že japonští vojáci takové zločiny skutečně páchali.

Podle Wernera Gruhla lze asi osm milionů úmrtí čínských civilistů přímo přičíst japonské agresi.

Podle závěrů Tokijského tribunálu činila míra úmrtnosti válečných zajatců z asijských zemí držených Japonskem 27,1 %. Míra úmrtnosti čínských zajatců byla mnohem vyšší, protože — na základě direktivy ratifikované 5. srpna 1937 císařem Hirohitem — byla zrušena omezení mezinárodního práva týkající se nakládání s těmito zajatci. Po kapitulaci Japonska bylo propuštěno pouze 56 čínských válečných zajatců. Po 20. březnu 1943 nařídili důstojníci japonského císařského námořnictva popravovat veškeré zajatce zajaté na moři.

Podle britského historika Marka Feltona „důstojníci japonského císařského námořnictva nařídili úmyslně sadistické vraždy více než 20 000 spojeneckých námořníků a nespočtu civilistů ve chladnokrevném pohrdání Ženevskou úmluvou.“ Bylo zavražděno nejméně 12 500 britských a 7 500 australských námořníků. Japonské námořnictvo potápělo spojenecké obchodní i lodě Červeného kříže a poté zabíjelo přeživší plovoucí v moři či v záchranných člunech. Během námořních výsadků shromažďovali příslušníci námořnictva civilisty, znásilňovali je a poté masakrovali. Některé oběti byly hozeny žralokům, jiné zabity palicemi, bodáky, ukřižováním, utopením, oběšením či stětím.

Útoky na neutrální mocnosti

Související informace naleznete také v článku Útok na Pearl Harbor.

Hořící USS Arizona během útoku na Pearl Harbor

Článek 1 Haagské úmluvy z roku 1907 III – Zahájení nepřátelství zakazoval zahájit nepřátelské akce proti neutrálním mocnostem „bez předchozího a výslovného varování, buď ve formě odůvodněného vyhlášení války, nebo ultimáta s podmíněným vyhlášením války“. Článek 2 dále uváděl, že „existence válečného stavu musí být neprodleně oznámena neutrálním mocnostem a neučiní se vůči nim účinnou, dokud neobdrží oznámení, které však může být zasláno telegrafem.“ Japonští diplomaté zamýšleli doručit oznámení Spojeným státům třicet minut před tím, než dojde k útoku na Pearl Harbor 7. prosince 1941, avšak americké vládě bylo doručeno hodinu po skončení útoku. Tokio odeslalo 5000slovné sdělení (běžně nazývané „14dílná zpráva“) ve dvou blocích do japonského velvyslanectví ve Washingtonu, ale přepis zprávy trval příliš dlouho, takže jej velvyslanec nestihl včas předat.

Čtrnáctidílná zpráva nebyla ani vyhlášením války, nýbrž sdělením americkým představitelům, že mírová jednání mezi Japonskem a Spojenými státy budou pravděpodobně ukončena. Japonští představitelé si byli dobře vědomi, že zpráva není platným válečným vyhlášením dle Haagské úmluvy III – Zahájení nepřátelství. Rozhodli se přesto žádné řádné vyhlášení nevydat, protože se obávali, že by tím prozradili svůj tajný plánovaný útok na Pearl Harbor.

Někteří historici–revizionisté a konspirační teoretici tvrdí, že prezident Franklin D. Roosevelt úmyslně dovolil, aby k útoku došlo, aby vytvořil záminku pro vstup USA do války, avšak neexistují žádné důvěryhodné důkazy podporující toto tvrzení. Deník Henryho L. Stimpsona, Rooseveltova ministra války, ukazuje, že koncem listopadu 1941 Roosevelt věřil, že japonský útok na britská či nizozemská území je „pravděpodobný“, ale byl „přesvědčen, že Japonci se neodváží zahájit nepřátelství proti Spojeným státům“. Den po útoku na Pearl Harbor Japonsko vyhlásilo válku USA a USA následně vyhlásily válku Japonsku.

Současně s bombardováním Pearl Harboru 7. prosince 1941 (honolulského času) Japonsko napadlo britskou kolonii Malajsko, bombardovalo Singapur a zahájilo pozemní operace v Hongkongu, aniž by vydalo vyhlášení války či ultimátum. Spojené státy i Spojené království byly v době útoků neutrálními státy napadenými bez explicitního varování o válečném stavu.

USA oficiálně klasifikovaly všech 3 649 vojenských i civilních obětí a zničení vojenského majetku v Pearl Harboru jako oběti nebojové povahy, protože v době útoku neexistoval válečný stav mezi USA a Japonskem.^{[ve zdroji nenalezeno]} Joseph B. Keenan, hlavní žalobce Tokijského tribunálu, uvedl, že útok na Pearl Harbor nebyl pouze útokem bez vyhlášení války, ale také „zrádným a podvodným činem“. Ve skutečnosti Japonsko a USA stále jednaly o možnosti mírového řešení, což americké představitele zaměstnávalo až do chvíle, kdy japonská letadla zahájila útok. Keenan vysvětlil definici útočné války a trestnosti útoku na Pearl Harbor:

„

Pojem útočné války nelze vyjádřit s přesností vědeckého vzorce či popsat jako objektivní data fyzických věd. Útočná válka není pouze fyzickým faktem pozorovatelným a definovatelným jako působení zákonů hmoty. Je to aktivita zahrnující nespravedlnost mezi státy, která dosahuje úrovně kriminality kvůli svým katastrofálním účinkům na společné dobro mezinárodní společnosti. Nespravedlnost útočné války je kriminální ve své nejkrajnější podobě, z hlediska úmyslu agresora způsobit újmu i z hlediska zlých následků, které nastanou ... Nespravedlivé války jsou zjevně zločiny a nikoli pouze delikty či porušení smluv. Tento čin zahrnuje úmyslné, vědomé a nerozumné ničení života, zdraví a majetku, což je předmět, který byl považován za trestný zákony všech civilizovaných národů ... Útok na Pearl Harbor porušil pakt Kellogg–Briand i Haagskou úmluvu III. Navíc porušil článek 23 přílohy k Haagské úmluvě IV z října 1907 ... Avšak útok na Pearl Harbor nevedl jen k vraždě a zabíjení tisíců lidí. Neznamenal pouze ničení majetku. Byl to čin, který přímo podrýval a ničil naděje světa na mír. Když stát použije klam a zradu, využívaje období vyjednávání a samotná jednání jako zástěrku pro zrádný útok, pak je to příklad zločinu všech zločinů.

“

Admirál Isoroku Jamamoto, který plánoval útok na Pearl Harbor, si byl plně vědom toho, že pokud Japonsko válku prohraje, bude za tento útok souzen jako válečný zločinec; nakonec však byl zabit USAAF při operaci Vengeance v roce 1943. U Tokijského tribunálu byli premiér Hideki Tódžó, Šigenori Tógó, tehdejší ministr zahraničí, Šigetarō Šimada, ministr námořnictva a Osami Nagano, náčelník námořního generálního štábu, obžalováni z zločinů proti míru (body 1–36) a vraždy (body 37–52) v souvislosti s útokem na Pearl Harbor. Spolu s válečnými zločiny a zločiny proti lidskosti (body 53–55) byl Tódžó jedním ze sedmi japonských vůdců odsouzených k smrti a popravených oběšením v roce 1948; Shigenori Tógó obdržel 20letý trest, Šimada doživotí a Nagano během procesu roku 1947 zemřel přirozenou smrtí.

V průběhu let mnozí japonští nacionalisté tvrdili, že útok na Pearl Harbor byl ospravedlnitelný jako akt sebeobrany v reakci na ropné embargo uvalené Spojenými státy. Většina historiků a akademiků se shoduje, že embargo nelze použít jako ospravedlnění použití vojenské síly proti státu, který embargo uvalil, protože existuje jasný rozdíl mezi vnímáním něčeho jako životně důležitého pro státní zájmy a hrozbou tak závažnou, že ospravedlňuje použití síly — což Japonsko nedokázalo zohlednit. Japonský diplomat a akademik Takeo Iguči uvádí, že „z hlediska mezinárodního práva je těžké říci, že výkon práva na sebeobranu proti ekonomickým tlakům je považován za platný.“ Ačkoliv Japonsko cítilo, že jeho plány na další expanzi budou americkým embargem zastaveny, tato „potřeba“ nemůže být považována za proporcionální vůči rozsahu destrukce, kterou mělo podle japonských plánovačů způsobit americké tichomořské flotile v Pearl Harboru co největší škody.

Masové zabíjení

Japonští vojáci střílející sikhské zajatce a poté je probodávající bodákem. Fotografie byly objeveny po osvobození Singapuru.

Sü-čou , Čína, 1938. Hromadný hrob plný těl čínských civilistů zavražděných japonskými vojáky.

Fotografie pořízená v Sü-čou, zachycující tělo Číňanky, která byla znásilněna a zabita japonskými vojáky

Odhady počtu lidí zabitých japonskými jednotkami se liší. R. J. Rummel, profesor politologie na Havajské univerzitě, odhaduje, že v letech 1937 až 1945 japonská armáda zavraždila od téměř tří do více než deseti milionů lidí, nejpravděpodobněji šest milionů Číňanů, Indů, Korejců, Malajců, Indonésanů, Filipínců a Indočíňanů mimo jiné, včetně evropských, amerických a australských válečných zajatců. Podle Rummela „tato democida [tj. zabíjení ze strany vlády] byl důsledkem morálně zbankrotované politické a vojenské strategie, vojenské účelnosti a zvyklostí a národní kultury.“ Podle Rummela bylo jen v Číně v letech 1937 až 1945 zabito přibližně 3,9 milionu Číňanů, většinou civilistů, přímo v důsledku japonských operací, a celkem zahynulo v průběhu války 10,2 milionu Číňanů. Podle britského historika M. R. D. Foota se počet civilních obětí pohyboval mezi 10 a 20 miliony. Britský historik Mark Felton uvádí, že bylo zabito až 30 milionů lidí, z větší části civilistů.:

„

Japonci zavraždili 30 milionů civilistů při „osvobozování“ toho, co nazývali Velkou východoasijskou sférou vzájemné prosperity, od koloniální nadvlády. Asi 23 milionů z nich byli etničtí Číňané. Je to zločin, který v absolutních číslech výrazně převyšuje nacistický holokaust. V Německu je popírání holokaustu zločinem. V Japonsku je vládní politikou. Důkazy proti námořnictvu – kterých v samotném Japonsku najdete jen pramálo – jsou zdrcující.

“

Jedním z hlavních zvěrstev v tomto období byl Nankingský masakr v letech 1937–38, kdy podle závěrů Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ japonská armáda zmasakrovala až 260 000 civilistů a válečných zajatců, ačkoliv někteří uvádějí číslo až 350 000. Pamětní síň obětí masakru v Nankingu spáchaného japonskými útočníky má na svém vstupu vyrytý počet 300 000 obětí.

Na počátku 80. let, po rozsáhlých rozhovorech s čínskými přeživšími a po prostudování dochovaných japonských dokumentů, dospěl japonský novinář Honda Kacu'iči k závěru, že násilí páchané japonskými jednotkami během nankingského masakru nebylo ojedinělou událostí. Naopak, bylo součástí širšího vzorce japonských zvěrstev proti Číňanům v oblasti Dolního Jang-c’-ťiang od bitvy o Šanghaj. Hosaka Akira byl armádní lékař a jeho pěší prapor byl umístěn v Číně. Ve svém deníku přiznal, že splnil rozkaz k vraždění civilistů v čínském městě Čchang-čou.

Hosakův deník dokumentující japonská zvěrstva v Čchang-čou byl podpořen dalšími japonskými zdroji. V roce 1987 jeho velitel družstva Kitajama přiznal zabíjení civilistů v Čchang-čou. Makihara Nobuo byl členem pěší čety, která vstoupila do jednoho čínského města. Ve svém deníku zaznamenal, že jeho kulometná rota následovala rozkaz k neselektivnímu zabíjení všech civilistů v tomto městě.

Během druhé čínsko-japonské války Japonci uplatňovali tzv. „politiku zabíjení“, která zahrnovala i vraždy spáchané na menšinách, například na Chuejích - čínských muslimech. Podle Wan Leje „v jedné vesnici obývané komunitou Chuejů v okrese Kao-čcheng v provincii Che-pej Japonci zajali dvacet mužů z etnika Chuej, z nichž pouze dva mladší muže propustili prostřednictvím ‚výkupného‘, zatímco zbývajících osmnáct mužů zaživa pohřbili. V obci Meng-cun v provincii Che-pej Japonci během tří let své okupace zabili více než 1 300 příslušníků etnika Chuej.“ Japonci také znesvěcovali a ničili mešity a ničili chuejské hřbitovy. Po nankingském masakru byly mešity v Nankingu plné mrtvých těl. Mnoho chuejských muslimů ve druhé čínsko-japonské válce bojovalo proti japonské armádě.

Navíc byl japonskou armádou vystaven masakrům i okres Dačang obývaný muslimy z řad Chuejů.

Občané Manily prchají do bezpečí z předměstí vypalovaných japonskými vojáky, 10. února 1945.

Fotografie filipínské ženy a dítěte zabitých japonskými silami v Manile

Dalším masakrem v tomto období byl masakr v Parit Sulongu v Japonskem okupované Malajsii, kdy podle zjištění Mezinárodního vojenského tribunálu pro Dálný východ japonská císařská armáda povraždila přibližně pět set válečných zajatců, ačkoliv existují i vyšší odhady. Podobným zločinem byl masakr v Čchang-ťiaa v Číně. V jihovýchodní Asii způsobil masakr v Lahe smrt 705 válečných zajatců na ostrově Ambon na Japonci okupovaných Východoindických ostrovech. Při masakru v nemocnici Alexandra v Japonci okupovaném Singapuru, japonští vojáci zavraždili stovky raněných spojeneckých vojáků, civilistů i zdravotnického personálu.

V jihovýchodní Asii si manilský masakr z února 1945 vyžádal životy 100 000 civilistů v Japonci okupovaných Filipínách. Odhaduje se, že alespoň jeden z dvaceti Filipínců během okupace zahynul rukou Japonců. V Singapuru během února a března 1942 představoval masakr v Sook Čchingu systematické vyhlazování „protijaponských“ prvků mezi čínským obyvatelstvem; japonští vojáci se však nepokoušeli zjistit, kdo byl skutečně „protijaponský“. Výsledkem bylo bez rozdílu prováděné zabíjení. Bývalý singapurský premiér Lee Kuan Yew, který byl sám téměř obětí masakru Sook Čching, uvedl, že počet obětí se pohyboval mezi 50 000 a 90 000. Podle podplukovníka Hišakari Takafumiho, tehdejšího novinového zpravodaje, byl plán nakonec zabít kolem 50 000 Číňanů a 25 000 jich už bylo zabito, když přišel rozkaz operaci omezit.

K dalším masakrům civilistů patří např. masakr v Kalagonu. V jihovýchodní Asii byli zvláštními terči japonského násilí zámořští Číňané a evropští přistěhovalci; v prvním případě to motivovala sinofobní zášť vůči historickému rozsahu a vlivu čínské kultury, a v druhém rasistický panasijský motiv a snaha ukázat bývalým koloniálním poddaným bezmoc jejich bývalých vládců. Japonci popravili všechny malajské sultány na Borneu a vyhladili malajskou elitu během pontianackých incidentů. Při povstání v Jesseltonu Japonci zabili tisíce domorodých civilistů během japonské okupace Britského Bornea a téměř vyhladili celou populaci muslimských Suluků na pobřežních ostrovech. Během japonské okupace Filipín Japonci masakrovali celou rodinu či vesnici, pokud morští šermíři provedli sebevražedný útok na Japonce. Čínští imigranti v jihovýchodní Asii byli nicméně někdy ušetřeni, pokud podporovali válečné úsilí – ať už upřímně, nebo ne. Totéž platilo i pro jiné etnicity.

50 Morů bylo podrobeno vivisekci japonskou jednotkou – 33. pobřežní stráží v Zamboanze na Mindanau, kde sloužil Akira Makino. Moroští partyzáni ozbrojení kopími byli hlavními protivníky Japonců v této oblasti.

Příslušníci americké armády identifikují zuhelnatělé ostatky Američanů zajatých na Bataanu a Corregidoru a upálených zaživa na Palawanu, 20. března 1945.

Historik Mitsujoši Himeta uvádí, že v Číně byla v letech 1942 až 1945 prováděna politika Sankō Sakusen, která si sama o sobě vyžádala „více než 2,7 milionu“ civilních obětí. Tato taktika spálené země, schválená samotným Hirohitem, nařizovala japonským silám „zabít vše, vypálit vše a vyrabovat vše“, což způsobilo mnoho masakrů, jako např. masakr v Pand-ťia-jü, při němž bylo zabito 1 230 Číňanů. Kromě toho byli v různých incidentech masakrováni zajatí spojenečtí příslušníci ozbrojených sil i civilisté, včetně následujících:

• Masakr v Alexandra Hospital
• Masakr v Lahe
• Masakr na ostrově Bangka
• Masakr v Parit Sulong
• Masakr na Palawanu
• SS Behar
• Masakr na lodi SS Tjisalak spáchaný japonskou ponorkou I-8
• Masakr na ostrově Wake
• Masakr v Tinta
• Bataanský pochod smrti
• Pochody smrti Sandakan
• Incident Shin'yō Maru
• Masakr na ostrově Sulug
• Incidenty v Pontianaku
• Masakr v Manile (současně s bitvou o Manilu)
• Masakr v Balikpapanu
• Masakry v Nizozemské východní Indii

Japonci masakrovali muslimy z řad Chuejů v jejich mešitách v Nankingu a ničili mešity Chuejů v jiných částech Číny. Šen Si-en a jeho otec Šen Te-čcheng byli svědky těl muslimů Chuejů povražděných Japonci v Nankingu, když byli Chueji požádáni, aby pomohli pohřbít jejich příbuzné. Chuejský velitel bezpečnosti Sun Šu-jung a imámové Chuejů Čang C’-chuej, Ma C’-che, Ke Čchang-fa, Wang Šou-žen a Ma Čchang-fa se podíleli na sběru těl Chuejů a jejich pohřbívání po nankingském masakru. Správce mešity v uličce Ťi-e, otec Čang, byl v 60 letech zabit Japonci, a jeho rozkládající se tělo bylo prvním, které bylo omyto podle islámského zvyku a pohřbeno. Pohřbívali těla Chuejů na hoře Ťiou-chua, v Tung-kua-š’, u mostu Chung-tchu (kde se dnes nachází silnice Guangzhou), na hoře Wu-tchaj a v Tung-wa-š’ (kde se dnes nachází Nankingská pedagogická univerzita). Šen Si-en pomohl pohřbít 400 těl Chuejů, včetně dětí, žen a mužů. Šen vzpomínal, že mezi těly Chuejů pohřbíval i sedmi- či osmiletého chlapce spolu s jeho matkou.

Japonci použili kulomety k masakrování muslimských Suluků – dětí a žen – v mešitě po potlačení povstání v Jesseltonu.

Během pontianackých incidentů Japonci odůvodňovali hromadné popravy dvanácti arabských a malajských muslimských sultánů tvrzením, že plánovali vzpouru a že Arabové, sultáni a Číňané spolupracovali na „masakru Japonců“. Japonská zpráva o incidentu uváděla, že protinizozemská čínská hnutí nezávislosti, která existovala již dříve, souvisela s protijaponským spiknutím. 28. června 1944 Japonci popravili sultány Západního Kalimantanu, včetně pontianackého, po námořním stanném soudu. Obvinění proti sultánům byla publikována v Borneo Shimbun dne 1. července 1944. Japonské vyvraždění malajských sultánů v západním Kalimantanu vedlo k nástupu Dajaků na politickou scénu poté, co byla malajská šlechta násilně zničena rukama Japonců.

Pokusy na lidech

Experiment s hypotermií, při němž byli jako subjekty používáni čínští vězni pod dohledem japonských vojáků v jednotce 731

Širó Išii, velitel jednotky 731

Neznámá oběť pokusů Jednotky 731

Zvláštní japonské vojenské jednotky prováděly v Číně pokusy na civilistech a válečných zajatcích. Nejvíce vešla ve známost Jednotka 731 pod velením Širó Išiiho. Jednotka 731 byla zřízena na příkaz samotného Hirohita. Oběti byly podrobovány pokusům, včetně neomezených vivisekcí, amputací bez anestézie a testování biologických zbraní. Anestezie nebyla používána, protože se věřilo, že by anestetikum negativně ovlivnilo výsledky experimentů.

„

Pro přesné zjišťování léčby omrzlin byli vězni ponecháni venku v mrazivém počasí s odhalenými pažemi a pravidelně poléváni vodou dokud paže neomrzly. Paže byla později amputována; lékař mohl proces opakovat na horní části paže oběti po rameno. Poté, co byly obě paže pryč, se lékaři přesunuli k nohám dokud nezůstala jen hlava a trup. Oběť byla následně použita k experimentům s morem a patogeny

“

Bývalý členy jednotky 731 svědčil:

„

„Jakmile byly pozorovány příznaky, vězeň byl odveden z cely do pitevny… byl připoután, stále příšerně křičel. Jeden z lékařů mu nacpal do úst ručník a pak ho jediným rychlým řezem skalpelem otevřel.“ Svědci vivisekcí uvádějí, že oběť obvykle vydá strašlivý výkřik ve chvíli, kdy je řez proveden, a hlas krátce poté utichá.

“

Ačkoli je jednotka 731 nejproslulejším zařízením, badatelé ukázali, že japonské jednotky pro biologickou a chemickou válku umístěné v Pekingu (jednotka 1855), Nankingu (jednotka 1644) a Kantonu (jednotka 1688) také prováděly pokusy na lidských subjektech.

Byl zaznamenán i případ pokusu na lidech v Japonsku samotném. Nejméně 9 z 11 členů posádky přežilo havárii amerického bombardéru B-29 na Kjúšú 5. května 1945. (letadlo bylo pod velením poručíka Marvina Watkinse z 29. bombardovací skupiny z 6. bombardovací perutě.) Velitel bombardéru byl od posádky oddělen a poslán do Tokia k výslechu, zatímco ostatní přeživší byli převezeni do anatomického oddělení university Kjúšú ve městě Fukuoka, kde byli vystaveni vivisekci nebo zabiti.

Podle jednoho z odhadů mají pokusy Jednotky 731 na svědomí až 3 000 mrtvých. Kromě toho se podle mezinárodního sympozia o zločinech bakteriologické války v roce 2002 počet osob zabitých císařskou armádou v bakteriologické válce a lidských experimentech pohybuje okolo 580 000. Podle dalších zdrojů desítky tisíc až 400 000 Číňanů zemřelo na dýmějový mor, choleru, antrax a další nemoce jako následek biologické války. Nejvyšší důstojníci jednotky 731 nebyli po válce za válečné zločiny stíháni výměnou za předání výsledků svého výzkumu spojencům. Údajně dostali odpovědné pozice v japonském farmaceutickém průmyslu, lékařských školách a ministerstvu zdravotnictví.

V roce 1939 provedla jednotka 731 sto opakovaných biologických útoků proti vojenským i civilním cílům. Útoky zahrnovaly kontaminaci studní střevními patogeny, distribuci potravin napuštěných mikroby, shazování blech nakažených morem a letecký postřik kontaminanty. Ačkoliv je obtížné přesně posoudit účinnost biologických útoků, předpokládá se, že civilní oběti byly vysoké – podle odhadů byly zabity stovky tisíc lidí.

Někteří japonští lékaři své oběti před pitvou zabíjeli pomocí kyanidu draselného, zatímco jiní používali chloroform. Jošio Onodera, který prováděl pokusy na lidech v rámci jednotky 1644, vypověděl, že jeho skupina prováděla experimenty přibližně na 100–150 lidech. Poté své oběti zavraždili injekcí chloroformu.

V Číně vedli Japonci nelítostnou biologickou válku proti čínským civilistům i vojákům. Japonští letci rozprašovali blechy nakažené morovými bakteriemi nad městskými oblastmi, čímž vyvolávali epidemie dýmějového moru. Japonští vojáci používali baňky s mikroorganismy způsobujícími nemoci, mezi nimiž byly cholera, úplavice, tyfus^{[nepřesný odkaz]}, antrax a paratyfus, ke kontaminaci řek, studní, přehrad i obydlí; míchali potraviny se smrtícími bakteriemi, aby nakazili hladovějící čínské civilisty; a dokonce rozdávali dětem čokoládu naplněnou sporami antraxu.

V posledních měsících druhé světové války plánovalo Japonsko použít mor jako biologickou zbraň proti civilistům přímo v USA v San Diegu v Kalifornii během operace noční třešňové květy v naději, že by se mor rozšířil americkou populací jako teror, a tím by byly USA odrazeni od útoku na Japonsko. Akce byla naplánována na noc 22. září 1945, ale Japonsko se o pět týdnů předtím vzdalo.

11. března 1948 bylo před americký vojenský tribunál postaveno 30 osob, včetně několika lékařů a jedné zdravotní sestry. Fukujiro Išijama, lékař nejvíce zodpovědný za prováděné experimenty, spáchal sebevraždu ještě před začátkem procesu. Obvinění z kanibalismu byla stažena, ale 23 osob bylo shledáno vinnými z vivisekce nebo protiprávního odstraňování částí těla. Pět z nich bylo odsouzeno k trestu smrti, čtyři k doživotnímu vězení a ostatní k kratším trestům. V roce 1950 vojenský guvernér Japonska, generál Douglas MacArthur, všechny tresty smrti zmírnil a většinu vězeňských trestů výrazně zkrátil. Všichni, kdo byli zapleteni do vivisekcí na univerzitě, s výjimkou Isamua Jokojamy, generála nejvíce zodpovědného za to, že experimenty mohly probíhat, byli nejpozději do roku 1958 propuštěni. Jokojama zemřel ve vězení v roce 1952. V roce 1980 zjistil jeden autor, že jeden z lékařů, kteří měli být původně popraveni, je stále naživu a vykonává lékařskou praxi.

V červenci 1989 byl na staveništi v Tokiu odkryt hromadný hrob s více než stovkou kosterních pozůstatků, na místě, kde se v letech 1929–1945 nacházela Armádní lékařská akademie. Vyšetřovatelé zjistili, že kosti patřily různým etnickým asijským skupinám cizího původu, jak naznačovaly lebky. Vyšetřovatelé rovněž objevili lebky označené skalpelem, seky mečem nebo prostřelené pistolovými náboji. Z těchto zjištění se usuzuje, že japonští vojenští lékaři prováděli na bojišti pokusy na mozcích těchto osob a že důkazy byly následně zlikvidovány a pohřbeny na uvedeném místě.

V roce 2006 bývalý lékař císařského námořnictva Akira Makino řekl, že byl povolán jako součást svého výcviku provádět od prosince 1944 do února 1945 vivisekce na asi 30 civilních vězních na Filipínách. Operace zahrnovaly amputace. Většina jeho obětí byli Morové. Ken Juasa, bývalý vojenský lékař v Číně, se také přiznal k podobné události, na které byl povinen se účastnit.

Japonská císařská dynastie byla odpovědná za programy lidských experimentů, neboť členové císařské rodiny, včetně prince Naruhika Higašikuniho, prince Čičibu, prince Mikasy a prince Cuneyošiho Takedu, se těchto programů různými způsoby účastnili – což zahrnovalo schvalování, financování, zásobování a inspekce biomedicínských zařízení. Širó Išii byl degradován poté, co při útoku cholerou v roce 1942, který nařídil proti čínským civilistům, došlo k náhodnému nakažení a usmrcení japonských vojáků; po zbytek války již žádné biologické útoky neřídil. Išii se vychloubal svou rolí při biologických útocích z let 1940–1941 a v roce 1942 se před japonskou armádou chvástal, že zabije ještě více lidí – dokud nezabil vlastní vojáky svými vlastními zbraněmi, což způsobilo pohromu v japonských řadách. Poté byl donucen odstoupit a byl nahrazen.

Informace o tom, že Japonci během kampaně zabíjeli vlastní vojáky, pochází od japonského válečného zajatce, zajatého Američany v roce 1944. Ten přiznal, že skutečný počet japonských obětí byl mnohem vyšší než 1 700, které viděl v dokumentech na velitelství bakteriologické války, a že Japonci běžně zlehčovali své vlastní ztráty:

„

Když japonské jednotky znovu obsadily oblast, kde byl během kampaně Če-ťiang v roce 1942 proveden [biologický] útok, došlo během velmi krátké doby k více než 10 000 obětem. Nemoci byly především cholera, ale také úplavice a mor [dýmějový mor]. Oběti byly obvykle rychle převáženy do týlových nemocnic. … Statistiky, které zajatec viděl na velitelství oddělení zásobování vodou a její purifikace v Nankingu, uváděly více než 1 700 mrtvých, převážně na choleru; zajatec věří, že skutečný počet mrtvých byl podstatně vyšší, „protože bylo běžnou praxí nepříjemné údaje snižovat.

“

Použití chemických zbraní

Přestože je obtížné získat přesná čísla, nedávné studie naznačují, že počet Číňanů zabitých japonskou chemickou válkou mohl přesáhnout 500 000 lidí.

Po celou dobu války s Čínou v letech 1937–1945 Japonsko nasazovalo chemické zbraně, včetně jedovatých a dráždivých plynů, proti čínským vojákům i civilistům. Tento postup byl v květnu 1938 odsouzen Společností národů.

Podle Waltera E. Grundena, profesora historie na Bowling Green State University, Japonci začlenili plynovou válku do mnoha aspektů svého tažení proti Číně, protože dospěli k závěru, že čínské síly nejsou schopny oplatit stejným způsobem. Jejich využití plynů zahrnovalo nasazování specializovaných plynových jednotek, stejně jako pěchoty, dělostřelectva, ženistů a leteckých jednotek.. Grunden dále uvedl, že „v letech 1937 až 1945 japonské ozbrojené složky použily chemické zbraně při více než 2000 příležitostech, především na čínském bojišti“.

Vojenská akademie Narashino poblíž Tokia sestavila soubor padesáti šesti případových studií popisujících použití chemických zbraní Japonskem v Číně během druhé světové války. Tato kolekce obsahovala informace o smrtících látkách, jako je yperit, běžně známý jako hořčičný plyn. Dokument objevil japonský historik v americkém Národním archivu.

Podle historiků Jošiakiho Jošimiho a Kentara Awayi byly během druhé čínsko-japonské války v roce 1937 sporadicky použity plynové zbraně, jako je slzný plyn, ale začátkem roku 1938 se japonská císařská armáda uchýlila k rozsáhlému použití fosgenu, chloru, lewisitu a chlorpikrinu (červeného), a od poloviny roku 1939 pak hořčičného plynu (žlutého) proti jednotkám Kuomintangu i komunistickým jednotkám.

V roce 2004 objevili Jošimi a Juki Tanaka v Australském národním archivu dokumenty uvádějící, že kyanidový plyn byl v listopadu 1944 testován na australských a nizozemských zajatcích na Kajských ostrovech Kai (Indonésie).

Podle Jošimiho a Seiyi Matsuna podepsal císař Hirohito rozkazy, které určovaly použití chemických zbraní v Číně. Například během bitvy o Wu-chan od srpna do října 1938 císař povolil použití toxických plynů ve 375 případech, a to navzdory Haagské deklaraci IV, 2 z roku 1899 – Deklaraci o projektilu šířícím dusivé nebo škodlivé plyny a článku 23(a) Haagské úmluvy IV z roku 1907 – Zákony a obyčeje pozemní války. Usnesení přijaté Společností národů dne 14. května odsoudilo použití otravných plynů Japonskem.

Podle prince Mikasy, člena japonské císařské rodiny, viděl armádní film zachycující japonské vojáky, jak plynem zabíjejí čínské zajatce přivázané ke kůlům.

Další incident chemické války se odehrál během bitvy o I-čchang v říjnu 1941, kdy 19. dělostřelecký pluk pomáhal 13. brigádě 11. císařské armády vypálením 1 000 žlutých a 1 500 červených plynových granátů na jednotky Čínské národní revoluční armády. Oblast byla plná čínských civilistů, kteří se nemohli evakuovat. V prostoru bylo asi 3 000 čínských vojáků a 1 600 z nich bylo zasaženo. Japonská zpráva uvedla, že „účinek plynu se jeví jako značný“.

V roce 2004 publikoval Jošimi Jošiaki dosud nejobsáhlejší studii o vojenském použití otravných plynů Japonskem v Číně a jihovýchodní Asii. Jošimi objevil bojovou zprávu japonské pěší brigády, která podrobně popisovala použití hořčičného plynu při velké operaci proti komunistické 8. pochodové armádě v provincii Šan-si v zimě 1942. Jednotka, která operaci provedla, zaznamenala závažnost útoku hořčičným plynem a také komentovala protijaponské nálady mezi civilním obyvatelstvem zasaženým tímto plynem.

Mučení válečných zajatců

Související informace naleznete také v článku Mučení bambusem.

Pohřební četa amerických a filipínských válečných zajatců zabitých během Bataanského pochodu smrti, 1942

Japonské císařské síly široce využívaly mučení na vězních. Obvykle ve snaze rychle shromažďovat vojenské informace. Mučení vězni bývali později často popraveni. Bývalý japonský armádní důstojník, který sloužil v Číně, Uno Šintaro, uvedl:

„

Hlavním prostředkem, jak se dostat k informacím, bylo získat je výslechem vězňů. Mučení bylo nevyhnutelnou nutností. Vraždění a pohřbívání přirozeně následuje. Můžete to udělat, protože nebudete odhalen. Věřil jsem a jednal tímto způsobem, protože jsem byl přesvědčen o tom co dělám. Prováděli jsme své povinnosti dle pokynů našich pánů. Dělali jsme to v zájmu naší země. Z naší synovskou povinnost k našim předkům. Na bojišti jsme nikdy Číňany nepovažovali za lidi. Když jsme vyhráli, poražení vypadali opravdu mizerně. Došli jsme k závěru, že rasa Jamato [tj, japonská] je nadřazená.

“

Účinnost mučení ale mohla být pro japonské válečné úsilí kontraproduktivní. Po svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki mučila japonská armáda zajatého amerického pilota letounu P-51 jménem Marcus McDilda, aby zjistila, kolik atomových bomb spojenci mají a co budou další cíle. McDilda, původně řekl, že o atomové bombě nic neví (a který skutečně o jaderném štěpení nic nevěděl), při mučení „přiznal“ že USA mají 100 atomových bomb a že další cíle budou Tokyo a Kjóto. McDildovo falešné doznání mohlo mít vliv na rozhodnutí japonských vůdců ke kapitulaci.

„	Jak víte, když se štěpí atomy, uvolní se spousta plusů a mínusů. My jsme je vzali, dali do obrovské nádoby a oddělili je od sebe olověným štítem. Když je tato schránka shozena z letadla, olověný štít roztavíme a plusy a mínusy se spojí. Když k tomu dojde, způsobí to ohromný blesk a veškerá atmosféra nad městem je odtlačena pryč! A když se atmosféra vrátí zpět, vyvolá obrovskou hromovou ránu, která srazí k zemi všechno pod ní.	“
— Marcus McDilda

Podle mnoha historiků byla jednou z oblíbených technik japonských mučitelů „simulované topení“, při němž byla voda nalévána na hlavu znehybněné oběti, dokud se nezačala dusit a neztratila vědomí. Poté byla brutálně oživena (obvykle tím, že mučitel vyskočil na její břicho, aby vytlačil vodu) a následně podrobena další fázi mučení. Celý proces mohl být opakován asi dvacet minut.

Popravy a zabíjení spojeneckých letců

Jeden z letců Doolittlova náletu zajatý Japonci v roce 1942

Mnoho spojeneckých letců zajatých Japonci na pevnině nebo na moři byly popraveno v souladu s oficiální japonskou politikou. Během bitvy o Midway v červnu 1942 byli tři sestřelení američtí letci, kteří přistáli na moři, spatřeni a zajati japonskými válečnými loděmi. Po krátkých výsleších byli dva letci, příslušníci průzkumné perutě VS-6 z letadlové lodě Enterprise, pilot poručík Frank Woodrow O'Flaherty a radista-střelec letecký mechanik 1. třídy Bruno Peter Gaido spoutáni, přivázáni k pětigalonovým sudům na petrolej naplněných vodou a zaživa hozeni přes palubu do hlubin oceánu z torpédoborce Makigumo; Třetí letec, příslušník torpédové perutě VT-3 z letadlové lodě Yorktown, pilot poručík Wesley Frank Osmus když viděl že ho čeká stejný osud, začal se bránit a držel se zábradlí, v ten moment Japonci vzali požární sekeru a jednou ranou do hlavy ho zabili a jeho tělo hodili přes palubu z torpédoborce Araši.

13. srpna 1942 Japonsko schválilo zákon o nepřátelských letcích, který stanovil, že spojenečtí piloti, kteří bombardovali nevojenské cíle v Pacifiku, byli japonskými silami na souši nebo na moři zajati, se stali předmětem soudu a trestu i přes absenci jakéhokoli mezinárodního práva, které obsahuje ustanovení týkající se letectva. Tato legislativa byla přijata v reakci na Doolittlův nálet, ke kterému došlo dne 18. dubna 1942, kdy americké letouny B-25 pod velením podplukovníka Jamese Doolittla bombardovaly Tokio a další japonská města. Podle Haagské úmluvy z roku 1907 (jediná úmluva, kterou Japonsko ratifikovalo, pokud jde o zacházení s válečnými zajatci) se s případným vojenským personálem zajatým na zemi nebo na moři nepřátelskou stranou má zacházet jako s válečným zajatcem a nikoli být prostě potrestán jako nezákonný bojovník. Osm zajatých letců z Doolitlova náletu po přistání v Číně (nevěděl o existenci japonského zákona o letcích) byli prvními spojeneckými piloty předvedenými před zinscenovaný soudní proces v Šanghaji v rámci zákona a obviněni z údajného (ale neprokázaného) bombardování japonských civilistů během Doolittlova náletu. Osmi letcům byla zakázána jakákoliv obrana a i přes nedostatek legitimních důkazů byli shledáni vinnými z účasti v leteckých vojenských operacích proti Japonsku. Pěti letcům byl trest zmírněn na doživotí; ostatní tři byli převezeni na hřbitov mimo Šanghaj, kde byli 14. října 1942 popraveni zastřelením.

Zákon o nepřátelských letcích měl za následek úmrtí stovek spojeneckých letců během války v Tichomoří. Odhaduje se, že 132 spojeneckých letců sestřelených během bombardování Japonska v letech 1944–1945 bylo po krátkých vykonstruovaných procesech nebo polních soudech popraveno. Japonský císařský vojenský personál záměrně zabil 33 amerických letců ve Fukuoce, včetně patnácti, které sťali, krátce poté co japonská vláda uveřejnila záměr 15. srpna 1945 kapitulovat. Davy civilistů stačily také zabít několik spojeneckých letců, než dorazila japonská armáda a letce vzala do vazby. Dalších 94 letců zemřelo z jiných příčin v japonských vazbách, včetně 52 těch, kteří byli zabiti když záměrně opustili vězení během bombardování Tokia 24–25. května 1945.

Popravy a zabíjení zajatých spojeneckých námořníků

• Kontradmirál Takero Kóta, velitel 1. japonské ponorkové flotily na Truku, rozeslal 20. března 1943 ponorkám pod svým velením rozkaz zabíjet členy posádek obchodního loďstva poté, co byla loď potopena.
• Loď amerického obchodního loďstva SS Jean Nicolet byla 2. července 1944 torpédována japonskou ponorkou I-8 u Cejlonu na 3° s. š., 28° v. d.. Celá posádka a cestující se bezpečně dostali do záchranných člunů. I-8 donutila stovku lidí přelézt na palubu ponorky a poté většinu z nich povraždila. Posádka I-8 střílela jak na členy posádky, tak na čluny. Posádka ponorky také oloupila posádku o cennosti. Těch, kteří nebyli zastřeleni – asi 30 členů posádky – byli na palubě biti a bodáni. Když posádka zahlédla letadlo, posádka ponorky shodila přeživší přes palubu a ponořila se. Letoun Catalina posádku ve vodě spatřil a vyslal k jejich záchraně britský ozbrojený trawler HMS Hoxa. Po více než 30 hodinách ve vodě byli muži 4. července 1944 zachráněni.
• Obchodní loď SS Behar se potopila 6. března 1944 v Indickém oceánu, 72 námořníků se dostalo do záchranných člunů. Byli vzati na palubu těžkého křižníku Tone a okradeni o cennosti. Posádka byla svázána do bolestivých poloh, bita a zavřena do extrémně horkého skladiště. Na rozkaz viceadmirála Sakondžu byli členové posádky, muži i ženy, zabiti. Sakondžu byl v roce 1947 za své válečné zločiny popraven.
• Japonská ponorka I-26 po potopení obchodní lodi SS Richard Hovey v Arabském moři střílela na posádku v jejich třech záchranných člunech a dvou raftech. I-26 najela do jednoho ze člunů a převrátila jej. I-26 zajala kapitána a tři členy posádky. Všichni čtyři přežili a byli repatriováni po skončení války.
• Letadla z letadlové lodi Hirjú potopila a zabíjela posádku i cestující v záchranných člunech z lodi SS Poelau Bras, potopila šest z devíti člunů u pobřeží Sumatry.
• Japonská ponorka I-37 27. listopadu 1943 postřílela osm členů posádky v záchranných člunech MV Scotia. 22. února 1944 střílela na čluny SS British Chivalry, kde bylo zabito 13 lidí. 29. února 1944 byly postříleny záchranné čluny SS Ascot, přičemž přežilo pouze sedm osob.
• Japonská ponorka I-165 18. března 1944 střílela na záchranné čluny lodi SS Nancy Moller, přičemž zabila 23 lidí.
• Japonská ponorka I-12 28. října 1944 střílela na záchranné čluny SS John A. Johnson, kde zabila jedenáct lidí.
• Jeden přeživší, James Blears, jednadvacetiletý radista z posádky SS Tjisalak, přežil mučení a popravu členů posádky v záchranném člunu ponorkou I-8. Není známo, kolik dalších posádek záchranných člunů nemělo žádné přeživší.
• Japonská ponorkaI-158 3. ledna 1942 potopila nizozemskou nákladní loď SS Langkoeas a následně napadla její záchranné čluny kulomety. Po výslechu posádky pod pohrůžkou mučení ji velitel hodil zpět do moře bez záchranných člunů.
• Masakr na tankeru Augustina na severu Jávského moře, jižně od mysu Puting na Borneu, 1. března 1942. Loď byla potopena, záchranné čluny postříleny z kulometů; přežili pouze tři — nizozemský námořník, třetí strojník Louis Meijer, který zbytek války strávil v japonských zajateckých táborech a masakr nahlásil ihned po propuštění, a dva členové čínské posádky.

Používání spojeneckých státních příslušníků jako lidských štítů

Zákaz používání nepřátelských státních příslušníků jako lidských štítů vychází z článku 23 oddílu II Čtvrté haagské úmluvy z roku 1907, který uvádí: „Bojující strana má […] zakázáno nutit státní příslušníky nepřátelské strany účastnit se válečných operací vedených proti jejich vlastní zemi.“ Belgická zpráva z roku 1915 z období první světové války uvádí: „pokud není dovoleno nutit člověka střílet na své spoluobčany, pak jej nelze ani nutit chránit nepřítele a sloužit jako živý štít.“

Toto ustanovení se vztahuje pouze na nepřátelské státní příslušníky a nevztahuje se na osoby vystavené nebezpečí z leteckých či námořních útoků, protože Čtvrtá haagská úmluva upravuje pouze pozemní válku. Ženevská úmluva z roku 1949 (Čtvrtá Ženevská úmluva) zakazuje stranám mezinárodního konfliktu používat chráněné osoby bez ohledu na jejich státní příslušnost jako lidské štíty proti jakémukoli nepřátelskému útoku, čímž odstraňuje mezery zmíněné v předchozí větě.

Bitva o Manilu (1945)

Během bitvy o Manilu v roce 1945 používaly japonské síly filipínské civilisty jako lidské štíty k ochraně svých pozic před americkými jednotkami přicházejícími na osvobození města. Autor Damien Lewis napsal: „Japonští obránci zajali tisíce Filipínců – muže, ženy i děti – a drželi je jako lidské štíty. Mnoho z nich zemřelo při bombardování a v následných bojích, když byla opevněná část města v hořkých bojích dům od domu vyčištěna.“ Alec Wahlman napsal:

„

Na rozdíl od amerických jednotek Japonci v Manile nedovolili, aby přítomnost civilního obyvatelstva jakkoli ovlivnila jejich operace. Naopak, aktivně používali obyvatelstvo jako štíty i jako cíle ... Při jedné příležitosti americký dělostřelecký pozorovatel spatřil, jak Japonci přesouvají zásoby, zatímco nedaleko bylo pod hrozbou zbraně drženo dvacet Filipínců, včetně filipínské dívky přivázané nahé ke stromu, aby Američané nezahájili dělostřeleckou palbu.

“

Jeden americký veterán z druhé světové války, který bojoval v bitvě o Manilu v roce 1945, uvedl: „Japonci používali filipínské civilisty jako lidské štíty, když se snažili uniknout. Chytli je a táhli před sebou. Nemohli jsme na Japonce střílet, když měli civilisty před sebou.“ Když americké síly dosáhly Intramuros, zjistily, že uvnitř hradeb je drženo 4 000 filipínských civilistů jako rukojmí, z nichž většinu Japonci shromáždili a používali je jako lidské štíty. Američtí velitelé požadovali, aby japonští vojáci kapitulovali nebo propustili rukojmí, ale dostalo se jim pouze ticha. Výsledkem byla americká dělostřelecká a pěchotní operace proti hradbám, která zabila přes 1 000 Japonců a zajala 25 vojáků, ale zároveň způsobila značné vedlejší škody během bojů s japonskými obránci.

Americký útok na Intramuros oslabil japonskou obranu a Japonci se rozhodli propustit 3 000 rukojmí, většinou žen a dětí, protože většina mužů držených Japonci byla zavražděna. Nakonec použití lidských štítů spolu s manilským masakrem vedlo k úmrtí 100 000 civilistů během bitvy.

Kanibalismus

Mnoho písemných zpráv a svědeckých výpovědí shromážděných australskou sekcí válečných zločinů Tokijského tribunálu a vyšetřovaných zástupcem Williamem Webbem (budoucím vrchním soudcem) ukazuje, že se Japonci v mnoha částech Asie a Tichomoří dopouštěli na spojeneckých válečných zajatcích kanibalismu. V mnoha případech to bylo podníceno stále rostoucími spojeneckými útoky na japonské zásobovací linky a úmrtími či onemocněními japonského personálu v důsledku hladu. Podle historika Jukiho Tanaki: „Byl kanibalismus často systematická činnost prováděná celými skupinami a pod vedením důstojníků“. Takto často docházelo k vraždám za účelem zajištění těl. Například indický zajatec havildar Čangdi Ram, dosvědčil, že: „[12. listopadu 1944] příslušník Kempeitai sťal [spojeneckého] pilota. Viděl jsem to zpoza stromu a sledoval, že někteří Japonci odřezávají maso z jeho paží, nohou, boků, hýždí a odnášejí do svých ubikací...krájeli je na malé kousky a smažili“.

V některých případech bylo maso řezáno z živých lidí: jiný indický válečný zajatec Lance Naik Hatam Ali (později občan Pákistánu) svědčil v Nové Guineji a uvedl:

„

Japonci začali vybírat vězně a každý den byl jeden z vězňů zabit a vojáky sněden. Osobně jsem to viděl a na tomto místě bylo asi 100 vězňů Japonci snědeno. Zbytek z nás byl převezen na jiné místo 50 mil [80 km] dál, kde 10 vězňů zemřelo na nemoci. Zde Japonci opět začali s výběrem vězňů k snědku. Vybraní vězni odešli do chýše, kde jim bylo maso řezáno z těl zatímco byli naživu a poté byli hozeni do příkopu, kde později zemřeli."

“

Asi nejvyšší důstojník usvědčený z kanibalismu byl generálporučík Jošio Tačibana (立 花 芳 夫, Tačibana Jošio), který byl s dalšími 11 Japonci v srpnu 1946 souzen v souvislosti s popravami letců US Navy a kanibalismu provedeného na minimálně jednom z nich v srpnu 1944 za Ogasawarského incidentu na Boninských ostrovech. Letci byli na Tačibanův rozkaz sťati. Vzhledem k tomu, že vojenské a mezinárodní právo konkrétně kanibalismus neřeší, byli souzeni za vraždu a „bránění důstojnému pohřbu“. Tačibana byl odsouzen k smrti a oběšen.

Zabránitelný hlad

Australští a nizozemští zajatci v Tarsau v Thajsku, 1943

Úmrtí způsobená odkloněním zdrojů ve prospěch japonských jednotek v okupovaných zemích byla rovněž považována za válečné zločiny, protože článek 52 sekce III Čtvrté haagské úmluvy z roku 1907 stanoví, že „rekvizice naturálních plnění a služeb … musí být úměrné zdrojům dané země“. Miliony civilistů v jihovýchodní Asii – zejména ve Vietnamu a Nizozemské východní Indii, které byly významnými producenty rýže – zemřely během zabránitelného hladomoru v letech 1944–45.

Během vietnamského hladomoru v letech 1944–1945 zemřel v oblasti delty Rudé řeky na severu Vietnamu jeden až dva miliony lidí hlady v důsledku japonské okupace, když Japonci zabavovali vietnamskou rýži bez náhrady. Ve Phat Diem byl jedním z mála přeživších farmář Di Ho, který viděl Japonce krást obilí. Severovietnamská vláda obvinila z hladomoru jak Francii, tak Japonsko a uvedla, že zemřelo 1–2 miliony Vietnamců. Võ An Ninh pořídil fotografie umírajících a mrtvých Vietnamců během velkého hladomoru. Vyhladovělí Vietnamci umírali po celém severním Vietnamu v roce 1945 kvůli japonskému zabavování úrody. Když Číňané přišli odzbrojit japonské jednotky, na ulicích Hanoje ležela vietnamská těla a studenti je museli odklízet.

Nucené práce

Japonští vojáci odvádějí čínské nuceně nasazené zemědělské dělníky, 1937

Hideki Tódžó (vpravo) s Nobusuke Kišim, klíčovým architektem Mandžukua v letech 1935–39, známým jako „příšera éry Šówa“.

Japonská armáda používala asijské civilisty a válečné zajatce k nuceným pracím, které způsobily mnoho úmrtí. Podle společné studie historiků včetně Žifena Ju, Mitsujošiho Himety, Toru Kuboa a Marka Peattie bylo více než 10 milionů čínských civilistů mobilizováno v rámci východoasijské sféry vzájemné prosperity (resp. východoasijského rozvojového výboru – Kóain) k nuceným pracím. Více než 100 000 civilistů a zajatců zemřelo při stavbě barmsko-thajské železnice.

Knihovna Kongresu odhaduje, že japonská armáda na ostrově Jáva násilně k pracím donutila čtyři až deset milionů lidí („manuálních pracovníků“, japonsky: romuša).Asi 270 000 z těchto dělníků z Jávy bylo zasláno do jiných Japonci držených oblastí v jihovýchodní Asii, ale jen 52 000 se jich na Jávu vrátilo, což činí úmrtnost osmdesát procent.

Podle historika Akiry Fudžiwary císař Hirohito osobně schválil rozhodnutí k odstranění omezení mezinárodního práva (Haagské úmluvy) o zacházení s čínskými válečnými zajatci ve směrnici ze dne 5. srpna 1937. Toto oznámení rovněž štábním důstojníkům doporučuje, aby přestali používat termín „váleční zajatci“. Ženevské úmluvy osvobozují válečné zajatce od hodnosti četaře a výš od manuální práce a stanovují, že vězňům vykonávající práci by měly být poskytnuty příděly navíc a další nezbytnosti. Japonsko v té době nebylo signatářem Ženevských úmluv o válečných zajatců z roku 1929 a japonské síly konvenci beztak nesledovaly, ačkoli měly ratifikovanou Ženevskou úmluvu o nemocných a raněných z roku 1929.

Krátce po válce japonské ministerstvo zahraničí sepsalo rozsáhlou zprávu o čínských dělnících. Zpráva odhadovala, že z asi 40 000 čínských dělníků odvlečených do Japonska jich do konce války téměř 7 000 zemřelo. Japonci všechny kopie spálili kromě jedné, ze strachu, aby se nestaly usvědčujícím důkazem u poválečných procesů s válečnými zločinci. V roce 1958 byl v horách na Hokkaidu objeven jeden Číňan. Muž nevěděl, že válka skončila, a byl jedním z tisíců dělníků, kteří byli odvedeni do Japonska. Tento konkrétní případ přitáhl pozornost k japonskému využívání nucené práce Asiatů během války.

Korejští muži a ženy byli největší skupinou nucenou k práci ve válečném Japonsku a mnozí se po válce nedokázali vrátit zpět do Koreje.

V 30. a 40. letech Japonci v Mandžukuu přinutili všechny příslušníky původní etnické menšiny Hedžů k nucené práci v táborech, kde celé klany Hedžů vyhynuly a pouze 300 Hedžů přežilo konec druhé světové války. Populace Hedžů později znovu vzrostla na 5 000. Kultura Hedžů byla poškozena a jen několik málo lidí si uchovalo tradiční znalosti, jako je výroba oděvů z rybí kůže, například matka You Wenfenga.

Utěšitelky

Související informace naleznete také v článku Utěšitelky.

Korejské utěšitelky vyslýchané vojáky armády Spojených států po obléhání Myitkyina, 14. srpna 1944

Termín „utěšitelky“ (japonsky 慰安婦 – ianfu, korejsky 위안부 – üanbu, doslova „ženy pro útěchu, utěšitelky“) je eufemismus pro ženy v japonských armádních bordelech na okupovaných územích, které byly často přijaty podvodem nebo uneseny a nuceny k sexuálnímu otroctví.

V roce 1992 historik Jošiaki Jošimi zveřejnil materiál založený na svém bádání v archivech v Japonském národním institutu pro vojenská studia. Jošimi tvrdí, že existuje přímá souvislost mezi císařskými institucemi, jako byla Kóain (východoasijský rozvojový výbor) a „komfortními stanicemi“. Když byly 12. ledna 1993 Jošimiovy nálezy zveřejněny v japonských sdělovacích prostředcích, vyvolaly rozruch a přiměly vládu, zastupovanou generálním sekretářem Kato Koičim, uznat některé skutečnosti ještě téhož dne. Dne 17. ledna předseda vlády Kiiči Mijazawa předložil formální omluvu za utrpení obětí během cesty po Jižní Koreji. Dne 6. července a 4. srpna vydala japonská vláda dvě prohlášení, kterými uznala, že „Komfortní stanice byly provozovány v reakci na žádost tehdejší armády“, „Japonská armáda se přímo nebo nepřímo podílela na zřizování a řízení komfortních stanic a přesunů žen“ a že ženy byly „v mnoha případech přijímány proti jejich vlastní vůli skrze přemlouvání a donucování“.

Dne 1. března 2007 byl podnícen spor, kdy se japonský premiér Šinzó Abe zmínil o návrhu, že americká Sněmovna reprezentantů vyzývá japonskou vládu, aby se „omluvila a potvrdila“ za roli japonské císařské armády ve válečném sexuální otroctví. Abe popřel, že by se toto vztahovalo na „komfortní stanice“. „Neexistuje žádný důkaz, který dokazuje donucování, nic to nepodporuje.“ Abeho připomínky v zámoří vyvolaly negativní reakce. Například úvodník New York Times 6. března oznámil:

„

Nešlo o komerční bordely. Síly, ať už přímo nebo nepřímo, bylo k přijímání těchto žen využíváno. To, co se zde dělo bylo soustavné znásilňování, ne prostituce. Zapojení japonské armády je popsáno ve vlastních vojenských vládních záznamech. Vyšší tokijský funkcionář se v roce 1993 více či méně za tyto hrozné zločiny omluvil...včera zdráhavě uznal kvazi omluvu z roku 1993, ale pouze jako součást preventivního prohlášení, že by jeho vláda hovory odmítla a americký kongres teď projednává oficiální omluvu. Amerika není jedinou zemí, která má zájem na tom, aby Japonsko opožděně přijalo plnou odpovědnost. Korea, Čína a Filipíny jsou také z let japonského mlžení rozzuřeny.

“

Ve stejný den veterán Jasudži Kaneko listu The Washington Post potvrdil, že ženy, „trpěly, ale nezáleželo nám na tom, zda ženy žily nebo zemřely. Byli jsme císařovi vojáci. Ať už ve vojenských bordelech nebo ve vesnicích jsme bez zdráhání znásilňovali.“

Dne 17. dubna 2007 oznámil Jošimi a další historik Hirofumi Hajaši objev z archivů Tokijského tribunálu, tedy sedm oficiálních dokumentů, které naznačují, že císařské vojenské síly jako Tokeitai (námořní tajná policie) přímo nutily ženy k práci ve frontových bordelech v Číně, Indočíně a Indonésii. Tyto dokumenty byly původně zveřejněny u soudu pro válečné zločince. V jednom z nich je citace jistého poručíka, který se přiznal k organizaci nevěstince, který sám používal. Další zdroj odkazuje na členy Tokeitai, kteří zatýkali ženy na ulici, které pak pod nátlakem prošly lékařskou prohlídkou a byly umístěny do bordelu.

Dne 12. května 2007 oznámil novinář Taičiró Kadžimura objev 30 nizozemských vládních dokumentů předložených u Tokijského tribunálu jako důkaz nucené prostituce během incidentu v roce 1944 v Magelangu.

V jiných případech některé oběti z Východního Timoru vypověděly, že pokud nebyly dost staré na to, aby byly schopné menstruovat, byly japonskými vojáky přinuceny a opakovaně znásilněny.

Nizozemsko-indonéská „utěšitelka“, Jan Ruff-O'Herne (později občanka Austrálie), dala americkému výboru důkaz, když prohlásila, že japonská vláda nedokázala převzít odpovědnost za své zločiny, nechtěla zaplatit obětem kompenzace, a že chce přepsat historii. Ruff-O'Herne řekla, že byla v 19 letech znásilňována japonskými vojáky „dnem i nocí“ po dobu tří měsíců.

Pouze jedna Japonka vydala svědectví. V roce 1971 bývalá „utěšitelka“ byla nucena k práci pro japonské vojáky na Tchaj-wanu a své vzpomínky publikovala pod pseudonymem Suzuko Širota.

Existují různé teorie o místu původu těchto žen. Zatímco některé japonské zdroje tvrdí, že většina žen byla z Japonska, jiné, včetně Jošimi, argumentují že do těchto aktivit bylo donuceno asi 200 000 žen, většinou z Koreje a dalších zemích jako je Čína, Filipíny, Barma, Nizozemská východní Indie, Nizozemsko a Austrálie. V červnu 2014 byly zveřejněny další oficiální dokumenty z archivů japonské vlády, které dokumentují sexuální násilí páchaná japonskými císařskými vojáky ve francouzské Indočíně a Indonésii.

Dne 26. června 2007 americký výbor pro zahraniční věci sněmovny reprezentantů předložila rezoluci požadující, že Japonsko „by mělo uznat, omluvit se a přijmout historickou odpovědnost jasně a jednoznačně za své vojenské nátlaky na žen do sexuálního otroctví během války“. Dne 30. července 2007 rezoluce sněmovnou reprezentantů prošla, zatímco Šinzó Abe prohlásil, že toto rozhodnutí bylo „politováníhodné“.

Rabování

Několik badatelů uvedlo, že japonská vláda společně s japonským vojenským personálem prováděla rozsáhlé rabování v období let 1895 až 1945. Uloupený majetek zahrnoval soukromé pozemky a také mnoho různých druhů cenností vyrabovaných z bank, depozitářů, trezorů, chrámů, kostelů, mešit, galerií, obchodních kanceláří, knihoven (včetně buddhistických klášterů), muzeí a jiných komerčních prostor, stejně jako ze soukromých domů.

V Číně očitý svědek, novinář F. Tillman z The New York Times, zaslal do svého deníku článek, v němž popsal vstup japonské císařské armády do Nankingu v prosinci 1937: „Rabování prováděné Japonci zasáhlo téměř celé město. Téměř do všech budov vnikli japonští vojáci, často před zraky jejich důstojníků, a muži si brali, co chtěli. Japonští vojáci často Číňany nutili, aby lup odnášeli.“

V Koreji se odhaduje, že asi 100 000 nevyčíslitelně cenných artefaktů a kulturních statků bylo uloupeno japonskými koloniálními úřady a soukromými sběrateli během téměř padesátileté vojenské okupace. Podle korejské správy se 41 109 kulturních objektů nachází v Japonsku, ale japonskými úřady nebyly nikdy oficiálně nahlášeny. Na rozdíl od uměleckých děl uloupených nacisty v Evropě se návrat majetku jeho oprávněným vlastníkům, nebo dokonce jen diskuse o finančních reparacích v poválečném období, setkal se silným odporem americké vlády, zejména generála Douglase MacArthura.

Podle několika historiků MacArthurový nesouhlas nespočíval v otázkách práv, etiky či morálky, ale v politické pohodlnosti. O tématu promluvil v rozhlasové zprávě americké armádě v květnu 1948; přepis byl nalezen časopisem Time v americkém Národním archivu. MacArthur v ní uvádí: „Zcela nesouhlasím s menšinovým názorem na nahrazování ztraceného nebo zničeného kulturního majetku v důsledku vojenských akcí a okupace.“ S příchodem studené války se generál obával „rozhořčení japonského lidu vůči nám a toho, že by Japonsko učinil zranitelným vůči ideologickým tlakům a úrodnou půdou pro subverzivní činnost“.

Kjóiči Arimicu, jeden z posledních žijících účastníků japonských archeologických misí, které působily na Korejském poloostrově od počátku 20. století, souhlasil, že rabování ve 30. letech bylo mimo kontrolu, avšak tvrdil, že výzkumníci a akademici jako on sami s tím neměli nic společného. Přesto uznává, že vykopané předměty, které byly považovány za historicky nejvýznamnější, byly zasílány japonskému generálnímu guvernérovi, který následně rozhodoval, co bude předáno císaři Hirohitovi.

V roce 1965, když Japonsko a Jižní Korea vyjednávaly smlouvu o obnovení diplomatických vztahů, byla vznesena otázka návratu kulturních artefaktů. Avšak tehdejší jihokorejský diktátor Pak Čong-hui dával přednost finanční kompenzaci, která by mu umožnila vybudovat dálnice a ocelárny; umělecká díla a kulturní statky nebyly prioritou. Výsledkem bylo, že Korejci tehdy museli přijmout návrat pouze 1 326 položek, včetně 852 vzácných knih a 438 keramických kusů. Japonci tvrdí, že tím byly ukončeny veškeré korejské nároky na reparace týkající se kulturních statků (nebo jakéhokoli jiného charakteru). Americký novinář Brad Glosserman uvedl, že rostoucí počet Jihokorejců znovu otevírá otázku navrácení ukradených kulturních artefaktů z Japonska kvůli rostoucímu blahobytu populace a zvýšenému národnímu sebevědomí.

Stovky domů a mešit muslimů Utsulů v Sanya na ostrově Chaj-nan byly zničeny Japonci, aby mohli vybudovat letiště.

Proradnost

Během války v Pacifiku japonští vojáci často předstírali zranění nebo kapitulaci, aby nalákali přibližující se spojenecké jednotky a následně je napadli. Údajný příklad tohoto typu jednání představuje incident označovaný jako „Goettgeho hlídka“ z počátku guadalcanalské kampaně v srpnu 1942. Poté, co hlídka uvěřila, že na západním břehu řeky Matanikau vidí vztyčenou bílou vlajku, shromáždil podplukovník Námořní pěchoty Spojených států Frank Goettge 25 mužů, převážně z vojenského zpravodajství, aby oblast prohledali. Hlídka však nevěděla, že „bílá vlajka“ byla ve skutečnosti japonská vlajka se znakem Hinomaru zakrytým. Jeden opilý japonský zajatec v tomto stavu omylem prozradil, že západně od řeky Matanikau se nachází skupina japonských vojáků, kteří si přejí se vzdát. Goettgeho hlídka se vylodila západně od perimetru Lunga Point, mezi Point Cruz a řekou Matanikau, v rámci průzkumné mise s cílem navázat kontakt se skupinou japonských vojáků, o nichž se Američané domnívali, že jsou ochotni kapitulovat. Japonci se však kapitulovat nechystali a krátce po vylodění hlídky ji japonské námořní jednotky přepadly a téměř zcela zničily. Goettge padl mezi mrtvými. Pouze tři Američané se živí vrátili k americkým liniím u Lunga Point.

Zprávy o zabití a domnělé zradě Japonců silně pobouřily americké mariňáky:

„

Toto bylo první hromadné zabití mariňáků na Guadalcanalu. Byli jsme šokováni. Šokováni ... protože velitelství uvěřilo čemukoli, co Japončík řekl ... Ztráta této hlídky a obzvláště krutý způsob, jakým zemřeli, zatvrdil naše srdce vůči Japoncům. Myšlenka brát zajatce nám byla vytlačena z mysli. Bylo to příliš nebezpečné.

“

Poručík D. A. Clark ze 7. pluku námořní pěchoty vyprávěl podobný příběh ze své hlídky na Guadalcanalu:

„

Byl jsem na své první hlídce zde a postupovali jsme po suchém řečišti. Viděli jsme tři Japončíky, jak přicházejí po řečišti z džungle. Ten vepředu nesl bílou vlajku. Mysleli jsme, že se vzdávají. Když došli až k nám, upustili bílou vlajku a všichni tři hodili ruční granáty. Dva z nich jsme zabili, ale jednomu se podařilo utéct. Zjevně jim nevadí obětovat se, aby získali informace.

“

Samuel Eliot Morison ve své knize The Two-Ocean War: A Short History of the United States Navy in the Second World War napsal:

„

Bylo nespočet případů, jako když zraněný japonský voják na Guadalcanalu popadl skalpel a vrazil jej do zad chirurga, který se mu chystal zachránit život operací; a kdy přeživší z námořní bitvy u Vella Lavella, zachráněný torpédovým člunem PT-163, vytáhl zbraň a zastřelil námořníka v okamžiku, kdy mu podával šálek kávy.

“

Tyto incidenty spolu s mnoha dalšími příklady zrádného jednání Japonců během války v Pacifiku vedly k americké tendenci zastřelit japonské vojáky – mrtvé, raněné i ty, kteří se snažili vzdát – a nebrat je ochotně do zajetí. Dva mariňáci z Iwodžimy vyprávěli varovné příběhy. Jeden svěřil:

„

Vždy nám říkali, abychom brali zajatce, ale měli jsme na Saipanu špatné zkušenosti s braním zajatců. Vezmete je a jakmile se dostanou za naše linie, upustí granáty a ztratíte další muže. Začnete být trochu ostražití ohledně braní zajatců, když bojují do posledního dechu – a vy také.

“

Další uvedl:

„

Velmi málo z nich vyšlo ven samo; když už ano, tak obvykle ten vepředu vyšel s rukama nahoře a ten za ním vyšel s granátem.

“

Útoky na nemocniční lodě

Nemocniční lodě jsou natřeny na bílo s velkými červenými kříži, aby bylo zřejmé, že nejde o bojová plavidla, ale o lodě převážející raněné osoby a zdravotnický personál. Japonsko bylo signatářem Haagské úmluvy X z roku 1907, která stanovuje, že útok na nemocniční loď je válečným zločinem.

• 23. dubna 1945 byla USS Comfort zasažena japonským sebevražedným letounem. Letoun prorazil tři paluby a explodoval na operačním sále, který byl plný zdravotnického personálu a pacientů. Na místě padlo 28 osob (včetně šesti sester) a 48 bylo zraněno; loď utrpěla značné škody.

• USS Hope byla napadena a poškozena během bitvy v Leytském zálivu a bitvy o Okinawu.

• USS Relief byla napadena a poškozena u Guamu 2. dubna 1945.

• 19. února 1942 byla australská HMHS Manunda bombardována střemhlavými letouny během japonských náletů na Darwin; dvanáct členů posádky a zdravotnického personálu bylo zabito a devatenáct dalších bylo těžce zraněno.

• Dne 14. května 1943 byla australská loď AHS Centaur potopena japonskou ponorkou I-177 u ostrova Stradbroke v Queenslandu se ztrátou 268 životů.

• Nizozemská královská námořní nemocniční loď SS Op Ten Noort byla bombardována 21. února 1942 v Jávském moři. Jeden chirurg a tři zdravotní sestry byli zabiti a jedenáct osob bylo vážně zraněno. Po opravách byla 28. února 1942 zabrána torpédoborcem Amacukaze poblíž ostrova Bawean. Japonci ji donutili přepravovat své válečné zajatce. Dne 20. prosince 1942 se stala Tenno Maru, japonskou nemocniční lodí, a nizozemská posádka se stala válečnými zajatci. Na konci války byla loď nejprve upravena a později potopena, aby byl tento zločin zakryt.

Válečné zločiny ve Vietnamu

Viet Minh začal bojovat proti vichistické Francii v roce 1944 a poté začal na počátku roku 1945 útočit na Japonce poté, co Japonsko 9. března 1945 nahradilo francouzskou koloniální správu. Po té, co Viet Minh odmítl japonské požadavky, aby přestal bojovat a podporoval Japonsko, Japonci vůči Vietnamcům uplatnili politiku spálené země (San Kuang), plenili, pálili, zabíjeli, mučili a znásilňovali vietnamské ženy.

Japonští důstojníci nařizovali svým vojákům stínat a spalovat Vietnamce. Někteří tvrdili, že se na zvěrstvech proti Vietnamcům podíleli také tchajwanští a mandžuští vojáci sloužící v japonské armádě.

Japonci občas útočili na Vietnamce v přestrojení za Viet Minh. Také se snažili poštvat Vietnamce proti Francouzům šířením falešných zpráv, že Francouzi tehdy masakrují Vietnamce, aby tak odvedli pozornost od japonských zvěrstev. Podobně se pokoušeli rozeštvat Laosany proti Vietnamcům tím, že podněcovali obyvatele Laosu k zabíjení Vietnamců; Laosani zabili sedm vietnamských úředníků v Luang Prabangu a laosští mladíci byli Japonci verbováni do protivietnamské organizace poté, co Japonci převzali Luang Prabang.

Japonci také začali Vietnamce otevřeně olupovat. Kromě konfiskace francouzského majetku kradli japonští vojáci hodinky, tužky, jízdní kola, peníze a oděvy.

Vietnam byl v roce 1945 sužován hladomorem způsobeným mimo jiné japonskými rekvizicemi potravin bez náhrady; Japonci stínali hlavy Vietnamcům, kteří kradli chléb či kukuřici, zatímco umírali hlady. Vietnamský profesor Văn Tạo a japonský profesor Furuta Moto provedli terénní studii o Japonci vyvolaném hladomoru v roce 1945, v níž uvádějí, že Japonsko nechalo dva miliony Vietnamců zemřít hlady.

25. března 2000 napsal vietnamský novinář Trần Khuê článek "Dân chủ: Vấn đề của dân tộc và thời đại" (Demokracie: Problém národa a doby), v němž ostře kritizoval etnografy a historiky z Ho Či Minova Ústavu sociálních věd, jako byli Dr. Đinh Văn Liên a profesor Mạc Đường, za to, že se snažili zlehčovat japonská zvěrstva spáchaná na Vietnamcích tím, že mimo jiné měnili počet obětí hladomoru způsobeného Japonci z dvou milionů na jeden milion, nazývali japonskou invazi „přítomností“ a označovali japonské fašisty pouze jako „Japonce“ na mezinárodní konferenci Vietnam–Japonsko.

Soudy za válečné zločiny

Podrobnější informace naleznete v článku Tokijský proces.

Po vzoru Norimberského procesu s válečnými zločiny Třetí říše, především zvěrstva SS na dobytém území Sovětského svazu, byl 19. ledna 1946 v Tokiu zahájen soudní proces. Před porotou stanulo 28 předních vojenských a politických vůdců. K trestu smrti bylo odsouzeno 25 z nich. Mezi odsouzenými byl i generál Hideki Tódžó, přezdívaný „Břitva“, který v době války zastával funkci ministra války a premiéra.

Císařská rodina, jejíž někteří členové, především princové^[kdo?], se prokazatelně na páchání genocidy podíleli, se potrestání vyhnula. Stalo se tak kvůli tlaku Spojených států, zejména gen. MacArthura, který to odůvodňoval snahou co nejdříve stabilizovat a demokratizovat zemi, demoralizovanou po válečné prohře. Císař Hirohito pak zůstal ve funkci, byť spíše symbolické, až do své smrti v roce 1989.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Japanese war crimes na anglické Wikipedii.

Literatura

• FELTON, Mark. Japonské gestapo: Vraždění, chaos a mučení ve válečné Asii. Praha: Baronet, 2010. ISBN 978-80-7384-339-7. 
• FELTON, Mark. Slaughter at Sea: The Story of Japan's Naval War Crimes. Annapolis: Naval Institute Press, 2007. ISBN 978-1-59114-263-8. (anglicky) 
• GAMBLE, Bruce. Darkest Hour: The True Story of Lark Force at Rabaul - Australia's Worst Military Disaster of World War II. St. Paul, MN: Zenith Press, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-7603-2349-6. (anglicky) 
• GILLING, Tom. The Lost Battalions: A battle that could not be won. An island that could not be defended. An ally that could not be trusted.. Crows Nest NSW: Allen & Unwin, 2019. Dostupné online. ISBN 978-1-76087-616-6. (anglicky) 
• KEHN, Donald M. (Jr.). A Blue Sea of Blood: Deciphering the Mysterious Fate of the USS Edsall. St. Paul, MN: Zenith Press, 2008. Dostupné online. ISBN 978-0-7603-3353-2. (anglicky) 
• Lord Russell z Liverpoolu. Rytíři Bušidó: Stručné dějiny japonských válečných zločinů. Praha: Naše vojsko, 2012. ISBN 978-80-206-1259-5. 
• TANAKA, Yuki. Hidden Horrors: Japanese War Crimes in World War II. Boulder, Colorado: Westview, 1996. Dostupné online. ISBN 0-8133-2718-0. (anglicky) 

Související články

• AHS Centaur
• Bataanský pochod smrti
• Jednotka 731
• Masakr na ostrově Bangka
• Most přes řeku Kwai

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Zločiny Japonska za druhé světové války na Wikimedia Commons
• (anglicky) War Stories with Mark Felton: WW2 Japanese Military Brutality Explained na YouTube
• Prisoners of War of the Japanese 1939-1945 [online]. forces-war-records.co.uk [cit. 2022-02-18]. Dostupné online. (anglicky) 
• SINGAPORE WAR CRIMES TRIALS [online]. singaporewarcrimestrials.com [cit. 2022-02-18]. Dostupné online. (anglicky) 
• FARRELL. Pekanbaru Death Railway [online]. pekanbarudeathrailway.com [cit. 2022-02-18]. Dostupné online. (anglicky) 
• COFEPOW: Children & Families of Far East Prisoners of War [online]. cofepow.org.uk [cit. 2022-02-18]. Dostupné online. (anglicky) 
• World War Two: Japanese Concentration Camps - War Against Humanity 119 na YouTube (anglicky)

Portály: Druhá světová válka | Japonsko