Jednotka 731

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Komplex jednotky 731

Jednotka 731 (731部隊 Nana-san-iči butai) byl krycí název pro Jednotku biologického a chemického výzkumu Japonské císařské armády během 2. čínsko-japonské války (1937–1945) a 2. světové války. Jednotka se podílela na nejhorších japonských válečných zločinech a byla umístěna u Pingfangu, jednom z okresů Charbinu, největšího města japonského loutkového státu Mandžukuo (nyní severovýchodní Čína).

Oficiální název byl "oddělení Kuantungské armády pro prevenci epidemií a čištění vody“. Původně byla zřízena na základě vojenské policie císařského Japonska Kempeitai. Až do konce války ji velel důstojník Kuantungské armády, generál Širo Išii. Samotné zařízení bylo vybudováno v letech 1934 až 1939 a název "jednotka 731" oficiálně přijalo v roce 1941.

Předmětem pokusů této jednotky bylo 3 000 až 250 000[1] mužů, žen a dětí[2][3]—z nichž bylo 600 každým rokem poskytnuto policií Kempeitai[4]—a kteří zemřeli během pokusů v rámci jednotky 731 v Pingfangu. Tento údaj nezahrnuje oběti z ostatních zdravotnických vyzkumných zařízení, jako např. Jednoka 100.[5]

Japonští veteráni jednotky 731 potvrdili, že většina obětí na kterých experimentovali byli Číňané, Korejci a Mongolové. Téměř 70% obětí, které v Pingfangu zemřeli byli Číňané, ať už civilisté nebo vojáci.[6] Kolem 30% obětí bylo z Ruska, resp. SSSR.[7] Další oběti tvořili obyvatelé kolonií Japonského impéria (Jihovýchodní Asie a Tichomořské ostrovy) a malý počet válečných zajatců z řad Spojenců.[8] Jednotka až do konce války v roce 1945 od japonské vlády dostávala velkorysou podporu.

Místo toho, aby byli výzkumníci jednotky po válce souzeni za válečné zločiny, dostali ze strany USA imunitu výměnou za údaje získané pokusy na lidech.[9] Někteří byli zadrženi sovětskými sílami a souzeni v chabarovském procesu v roce 1949. Američané výzkumníky nesoudili. Informace a zkušenosti získané v oblasti biologických zbraní byly použity do amerického programu biologických zbraní.[10] Vrchního velitel spojeneckých sil Douglas MacArthur napsal 6. května 1947 do Washingtonu, že "další informace, možná některé výroky velitele Išiho, lze pravděpodobně získat informováním angažovaných Japonců tím, že informace budou zachovány uvnitř zpravodajských kanálů a nebudou použity jako důkazy "válečných zločinů".[9] Údaje o obětech pak byly na Západě z velké části ignorovány nebo zavrhovány jako komunistická propaganda.[11]


Pokusy a oběti[editovat | editovat zdroj]

Ve speciálních projektech na území Číny s označením "Maruti" byly osoby vybrány tak, aby skupina zahrnovala co nejširší spektrum populace (včetně dětí a těhotných žen).

  • Následně byly nakaženy různými chorobami a podrobeny vivisekci z důvodu obav vědců z možných změn na orgánech po smrti osob.
  • Některým byly zmraženy končetiny a následně rozmrazeny, aby vědci mohli studovat proces neléčené sněti a hnití.
  • jiným byly amputovány končetiny a transplantovány na opačný konec těla.
  • Lidé byli přivázaní ke kolům a použiti jako cíle pro testování biologických, chemických a výbušných bomb.

Odhaduje se, že blechy nakažené morem, kontaminované oblečení a biologické bomby byly příčinou smrti asi 400 tisíc čínských civilistů.

Vivisekce na zajatcích[editovat | editovat zdroj]

Jsou zaznamenány případy, kdy k vivisekci docházelo u odsouzenců nebo u válečných zajatců, například za druhé světové války japonská armáda prováděla nelidské pokusy na amerických zajatcích a čínském obyvatelstvu.[12] Nejznámější je Jednotka 731 (731 部隊 Nana-san-iči butai), v blízkosti města Charbin. Pokusy prováděné Jednotkou 731 byly jedním z mnoha zrůdných válečných zločinů spáchaných japonskou armádou v letech 1931–1945.

Poválečné kariéry aktérů[editovat | editovat zdroj]

Po válce mnoho ze zajatých japonských vojáků provádějící experimenty na zajatcích pokračovalo v prominentních kariérách v politice (na ministerstvu zdravotnictví), akademickém světě a obchodě. Někteří členové Jednotky 731 se stali částí japonského zdravotnického establishmentu. Dr. Masadži Kitano vedl největší japonskou farmaceutickou společnost, Green Cross.

Spojené státy udělily experimentátorům amnestii, zaručily vědcům beztrestnost výměnou za jejich poznatky z experimentování. Širo Išii, velitel Jednotky 731, se přestěhoval do státu Maryland a pracoval na výzkumu biologických zbraní v USA.[13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Unit 731 na anglické Wikipedii.

  1. Japan unearths site linked to human experiments. Some historians estimate up to 250,000 people were subjected to experiments., http://www.theguardian.com/world/2011/feb/21/japan-excavates-site-human-experiments
  2. David C. Rapoport. "Terrorism and Weapons of the Apocalypse". In James M. Ludes, Henry Sokolski (eds.), Twenty-First Century Weapons Proliferation: Are We Ready? Routledge, 2001. pp. 19, 29
  3. Chabarovský proces. Materials on the Trial of Former Servicemen of the Japanese Army Charged with Manufacturing and Employing Biological Weapons, Moscow: Foreign Languages Publishing House, 1950. p. 117
  4. Yuki Tanaka, Hidden Horrors, Westviewpress, 1996, p.138
  5. The Imperial Japanese Medical Atrocities and Its Enduring Legacy in Japanese Research Ethics
  6. AII The War Crime "Unit 731" and Chinese, Korean Civilian. ci
  7. Seiichi Morimura, The Devil's Gluttony, 1981
  8. The devil unit, Unit 731. 731部隊について
  9. a b Hal Gold, Unit 731 Testimony, 2003, p. 109
  10. Harris, S.H. (2002) Factories of Death. Japanese Biological Warfare, 1932—1945, and the American Cover-up, revised edn. Routledge, New York, USA.
  11. The World: Revisiting World War II Atrocities; Comparing the Unspeakable to the Unthinkable. New York Times
  12. Šúsaku Endó: Moře a jed
  13. DRAYTON, Richard. An Ethical Blank Check [online]. Guardian (UK), May 10, 2005, [cit. 2009-09-16]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • COOK, Haruko Taya; COOK, Theodore F.. Japan at War: An Oral History. New York, London : The New Press, 1992. ISBN 978-1-56584-039-3. Kapitola Tamura Yoshio: Unit 731, s. 158 až 167. (anglicky)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]