Zavraždění carské rodiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Zavraždění carské rodiny se odehrálo v noci ze 16. na 17. července roku 1918 ve sklepě Ipaťjevova domuruském Jekatěrinburgu. Byl zde zastřelen někdejší car ruského impéria Mikuláš II. (civilním jménem Nikolaj Romanov), jeho rodina a nejbližší služebnictvo.

V zadržení[editovat | editovat zdroj]

V roce 1917 po únorové revoluci, svržení z trůnu a po období domácího věznění v Carském Selu nedaleko Petrohradu (dnešní Puškin), byli někdejší ruský car Mikuláš II. a jeho rodina podle rozhodnutí Prozatímní ruské vlády posláni do Tobolsku. Tam žili ve vile bývalého guvernéra. Po nástupu bolševiků k moci a začátku občanské války v dubnu 1918 bylo vydáno povolení prezídia (VCIK) čtvrtého sjezdu o převozu Romanovců do Moskvy za účelem soudu. 30. dubna byli Romanovci deportováni vlakem z Tobolsku do Jekatěrinburgu, zde byl pro ně zabaven dům patřící důlnímu inženýrovi Ipaťjevovi.[1]

V polovině července 1918 se blížily k Jekatěrinburgu Československé legie, aby udržely transsibiřskou magistrálu kterou měly pod kontrolou. Podle některých historiků bolševici zpanikařili a proto rodinu popravili. Legie dorazila o necelý týden později a 25. července obsadila město.[2]

Poprava[editovat | editovat zdroj]

Mikuláš II. s dcerami Olgou, Anastázií a Taťánou (Tobolsk, zima 1917)[3]

Kolem půlnoci ze 16. na 17. července 1918 Jakov Jurovskij, velitel domu pro speciální účel, nařídil lékaři Romanovců, doktoru Evženu Botkinovi, probudit spící rodinu a požádat je, aby se oblékli pod záminkou, že rodina bude přesunuta na bezpečnější místo kvůli hrozícímu chaosu v Jekatěrinburgu.[4] Romanovci byli přemístěni do sklepní místnosti (6x5 metrů) a vězňům bylo poté řečeno, aby zde počkali, než bude k domu přistaven nákladní automobil.

Nicméně o několik minut později vešla do místnosti popravčí četa tajné policie. Podle Ivana Plotnikova, profesora historie na Uralské státní univerzitě A.M. Gorkého, se zúčastnili popravy: Jakov Jurovskij, G.P. Nikulin, M.A. Medvěděv (Kudrin), P. Jermakov, S.P. Vaganov, A.G. Kabanov, P.S. Medvěděv, V.N. Nětrebin a J.M. Celms.[5] Jurovskij přečetl nahlas rozkaz výkonného výboru: „Nikolaji Alexandroviči, vzhledem k tomu, že vaši příbuzní nadále pokračují v útoku na Sovětské Rusko, Výkonný výbor Uralu se rozhodl vás popravit.“ [6]

Nikolaj pohlédl na svou rodinu, otočil se a řekl: „Co? Co?“. Jurovskij rozkaz rychle zopakoval a zamířil pistolí na tělo Nikolaje a vystřelil, Nikolaj padl mrtev. Jurovskij pak vystřelil na Alexeje. Ostatní popravčí poté začali střílet chaoticky dokud nepadly všechny zamýšlené oběti na zem. Otevřely se dveře, aby se rozptýlil kouř. Některé přeživší ještě ubodal bolševik Pjotr Jermakov bajonetem, protože střelba by mohla být slyšet ven.[7] Poslední zemřely Taťána, Anastázie, a Marie, které na sobě měly přes 1 kg diamantů všitých do jejich oděvů, tím byly do jisté míry chráněny před střelami.[8]

Popraven byl Nikolaj, jeho manželka Alexandra, jejich pět dětí (Olga, Taťána, Marie, Anastázie a Alexej) a všichni ti, kteří se rozhodli jít s nimi do exilu, například lékař Evžen Botkin, služebná Anna Demidová, Alexej Trupp a Ivan Charitonov.

Následky[editovat | editovat zdroj]

Oficiální oznámení se objevila v celostátním tisku o dva dny později. Bylo ohlášeno, že monarcha byl popraven na příkaz Výkonného výboru Uralu pod tlakem, který představovali blížící se Čechoslováci.[9] Podle jiné verze bylo zavraždění vykonáno na základě „tajného rozhodnutí“ sovětského politbyra v čele s Leninem. Ačkoli oficiální sovět vinil z odpovědnosti za rozhodnutí Uralský výbor, Lev Davidovič Trockij ve svém deníku údajně odkazoval na Lenina. Trockij napsal: K mojí další návštěvě v Moskvě došlo po pádu Jekatěrinburgu. Mluvil jsem se Sverdlovem a zeptal jsem se ho mimochodem, „Ach ano, a kde je car?“ „Už je po všem,“ odpověděl. „Byl zastřelen.“ „A kde je jeho rodina?“ „Byla zastřelena i s ním.“ „Všichni?“ Zeptal jsem se, zřejmě s nádechem překvapení. „Všichni z nich“ odpověděl Jakov Sverdlov. „Co ty na to?“ Čekal na mou reakci. Neodpověděl jsem. „A kdo udělal rozhodnutí?“ Ptal jsem se. „Rozhodli jsme o tom my tady.“ „Iljič Lenin věřil, že bychom neměli bílým ponechávat živoucí symbol, kolem kterého by se soustřeďovali, zejména vzhledem k nynějším složitým poměrům.“[10]

V roce 1993 byl zveřejněn report Jakova Jurovského z roku 1922. Z reportu vyplývá, že poté co se jednotky Československé legie blížily k Jekatěrinburgu, ze strachu, že by Legie dobyly město a osvobodily cara, Jakov a další bolševičtí věznitelé 17. července popravili Nikolaje a jeho rodinu. Druhý den odjel Jurovskij do Moskvy se zprávou pro Sverdlova. 26. července, nedlouho poté, co Čechoslováci obsadili Jekatěrinburg, byl jeho byt vydrancován.[11]

V roce 1920 se objevila jistá Anna Andersonová, která o sobě prohlašovala, že je nejmladší dcerou carského páru, Anastázií. Z říčního berlínského kanálu byla zachráněna dívka, která se pokusila o sebevraždu. Poté co byla převezena na psychiatrickou kliniku, se dívka personálu svěřila, že je velkokněžna Anastázie a svou verzi podpořila vyprávěním o svém úniku z rukou katů. Po propuštění z ústavu si říkala Anastázie Čajkovská, později Anna Andersonová a dlouhá léta soudně usilovala o to, aby jí byla vrácena „pravá identita“. Proti svědčilo i tvrzení jisté paní Wingender, která v ní poznala polskou tovární dělnici. Zemřela v roce 1984 v USA.[12] Spekulace o živé Anastázii utichly v roce 1991, kdy byly její ostatky nalezeny.

Ostatky většiny členů carské rodiny a jejich služebných byly nalezeny v květnu 1979 amatérskými nadšenci, objev byl ale uchován v tajnosti až do rozpadu SSSR. Exhumovány byly v červnu 1991 pod náspem Staré koptjakovské cesty 19 km severně od Jekatěrinburgu (56°54′41″ s. š., 60°29′44″ v. d.). Ostatky byly polité kyselinou a spálené. V průběhu vyšetřování trestného činu, které vedla Prokuratura Ruské federace, byli Romanovci identifikováni. Vzorky DNA také potvrdily příbuzenský vztah s Princem Philipem, vévodou z Edinburghu, manželem britské královny Alžběty II.

17. července 1998 byly ostatky členů carské rodiny převezeny do Sankt-Petěrburgu, kde byly pochovány v Petropavlovském chrámu. Pohřbu se zúčastnil prezident Boris Jelcin a jeho manželka spolu s příbuznými Romanovců, včetně prince Michaela z Kentu (bratranec královny Alžběty II). Zbývající dvě těla prince Alexeje a princezny Marie byla objevena v roce 2007 nedaleko nálezu ostatků rodiny.[13]

14. srpna roku 2000 prohlásila ruská pravoslavná církev cara Mikuláše II. a členy carské rodiny za svaté (na úrovni strastotěrpec - trpitel, mučedník).[14] Ipaťjevův dům byl zdemolován v roce 1977, ale na jeho místě byl v červnu 2003, 85 let po popravě carské rodiny, vysvěcen vzpomínkový Chrám Všech svatých Na krvi věnovaný rodině Romanovových.

Romanovci a jejich příbuzní zabití bolševiky[editovat | editovat zdroj]

Romanovci a příbuzní zabití bolševiky (v červeném rámečku). Jména osoby zemřelých před Říjnovou revolucí jsou podtržena

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ostatky, nalezené na Uralu v červenci, náleží Romanovovým (rusky)
  2. Bullock, David (2012) The Czech Legion 1914–20, Osprey Publishing ISBN 1780964587
  3. Romanov Collection, General Collection, Beinecke Rare Book and Manuscript Library, Yale University (USA).
  4. Massie(2012). The Romanovs: The Final Chapter, 3–24. 
  5. О команде убийц царской семьи и ее национальном составе
  6. William Clarke(2003). The Lost Fortune of the Tsars. St. Martin's Press, 66. 
  7. 100 великих казней, M., Вече, 1999, p. 439 ISBN 5-7838-0424-X
  8. The Romanovs: the Final Chapter, Robert K. Massie, strana 8
  9. Steinberg, Mark D.; Khrustalëv, Vladimir M. and Tucker, Elizabeth(1995). The Fall of the Romanovs. Yale University Press. ISBN 0-300-07067-5. 
  10. KING, Greg. Poslední carevna. Překlad Jiří Gojda. Praha : Melantrich, 1997. Dostupné online. ISBN 80-7023-259-5. S. 370.  
  11. Murder of the Imperial Family - Yurovsky Note 1922 English [online]. Alexander Palace website, [cit. 2015-11-21]. Dostupné online. (English) 
  12. Ahaonline. Přežila dcera Mikuláše II. popravu?
  13. The Guardian, Bones found by Russian builder finally solve riddle of the missing Romanovs
  14. Multatuli, P.. O rozhodnutí nejvyššího soudu Ruska o rehabilitaci carské rodiny [online]. [cit. 2008-11-09]. (Jekatěrinburská iniciativa. Akademie pro ruské dějiny.) Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SOKOLOV, Nikolaj Aleksejevič. Zavraždění carské rodiny. Překlad Jan Konstantin Kessler. Praha : Josef Šrámek, 1926. 298 s. Dostupné online.