Karel Pichlík

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Pichlík
Karel Pichlík
Karel Pichlík
Narození 2. března 1928
Praha, Československo
Úmrtí 16. dubna 2001
Praha, Česko
Alma mater Univerzita Karlova
Povolání historik
Ocenění Medaile Za zásluhy
Děti Lenka Pichlíková
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Příbuzenstvo
manželka Anna Málková
dcera Lenka Pichlíková

Karel Pichlík (2. března 1928, Praha16. dubna 2001, Praha) byl český historik, zaměřený na české a slovenské dějiny 20. století a na dějiny rakousko-uherské a československé armády. Patřil do skupiny původních signatářů Charty 77. Nositel státního vyznamenání Medaile Za zásluhy II. stupně (1998).

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Karel Pichlík se narodil v Praze. V roce 1947 odmaturoval na reálném gymnáziu v Praze na Vyšehradě. V témže roce vstoupil do KSČ. V letech 19491953 studoval historii na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlovy. Po ukončení studia zůstal na katedře historie jako asistent a později odborný asistent. V roce 1958 nastoupil jako vědecký pracovník do Vojenského historického ústavu v Praze. V letech 19591965 a 19681969 byl členem redakční rady časopisu Dějiny a současnost. Roku 1962 získal titul kandidáta věd (CSc.), roku 1967 doktorát filozofie (PhDr.). Habilitoval se roku 1968, ale docentem byl z politických důvodů jmenován až v roce 1990.

Po okupaci Československa v srpnu 1968 byl jako stoupenec společenských a politických reforem Pražského jara pronásledován normalizačním režimem. V roce 1969 byl vyloučen z KSČ a propuštěn z Vojenského historického ústavu. Na mnoho let mu byla zakázána nejen vědecká, ale i jakákoliv kvalifikovanější práce. V letech 19701988 pracoval jako pomocný dělník (mj. jako tzv. vodoměrka) v podniku Vodní zdroje. Práci ve vlastním oboru se mohl věnovat pouze soukromě a více méně tajně. Na konci roku 1976 v první skupině signatářů podepsal prohlášení opoziční iniciativy Charta 77.

Teprve po listopadu 1989 se mohl vrátit ke své profesi. V letech 1990–1994 pracoval v Historickém ústavu Čs. armády (od roku 1993 Historický ústav Armády ČR; nástupnická organizace Vojenského historického ústavu), z toho první tři roky ve funkci ředitele Památníku odboje. V letech 19951997 působil jako konzultant Kanceláře prezidenta republiky. Byl předsedou redakční rady v časopisech Dějiny a současnost (1990–1992) a Historie a vojenství (1990–1994). Zúčastnil se práce několika historických komisí: Historické komise KC Občanského fóra (1989–1990), Československo-rakouské komise historiků (1990–1992) a Česko-slovenské komise historiků (od roku 1994). Dále byl členem správní rady Ústavu T. G. Masaryka (od roku 1990) a Československého dokumentačního střediska (od roku 1999). V roce 1998 mu prezident České republiky udělil Medaili Za zásluhy II. stupně. Karel Pichlík zemřel 16. dubna 2001 v Praze.

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Vlastní publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945 (spoluautor Karel Bartošek); Praha, Svoboda, 1951
  • Bojovali proti válce; Praha 1953.
  • Američané v západních Čechách v roce 1945 (spoluautor Karel Bartošek); Praha 1953.
  • Z dějin dělnického hnutí na Plzeňsku : o úloze pravicových sociálních demokratů (spoluautor Karel Bartošek); Praha, Státní nakladatelství politické literatury, 1954
  • Vzpoura 71. pluku v červnu 1918; Praha 1956.
  • Čeští vojáci proti válce 1914 – 1915; Praha 1961.
  • Vzpoury navrátilců z ruského zajetí na jaře 1918; Praha 1964.
  • Červenobílá a rudá. Vojáci ve válce a revoluci 1914 – 1918 (spoluautoři Jaroslav Křížek a Vlastimil Vávra); Praha 1967.
  • Zahraniční odboj 1914 – 1918 bez legend; Praha 1968.
  • Československé osvobozenecké hnutí za první světové války a vznik Československa; Ústí nad Labem 1968.
  • Českoslovenští legionáři 1914 – 1920 (spoluautoři Bohumír Klípa a Jitka Zabloudilová); Praha 1996; ISBN 80-204-0580-1.

Zahraniční vydání:

  • Iz ruskega ujetništva v boj proti vojni; Ljubljana 1968.
  • I legionari cecoslovacchi 1914 – 1920 (spoluautoři Bohumír Klípa a Jitka Zabloudilová); Trento 1997.

Spoluautorství u sborníků[editovat | editovat zdroj]

Kromě výše uvedených prací, vydaných knižně, byl autorem celé řady odborných článků, které publikoval v několika tematických sbornících a v časopisech: Historie a vojenství, Historický časopis SAV, Literární listy, Československý časopis historický, Listy Masarykovy společnosti, Österreichische Osthefte, Vojnoistorijski glasnik, Revue d´histoire moderne et contemporaine, La nouvelle alternative a dalších.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KDO JE KDO v České republice na přelomu 20. století / editor Michael Třeštík. Praha : Agentura Kdo je kdo, 1998. 735 s. ISBN 80-902586-0-3.
  • PÁNEK, Jaroslav; VOREL, Petr, a kol. Lexikon současných českých historiků. Praha ; Pardubice : Historický ústav Akademie věd České republiky ; Sdružení historiků České republiky (Historický klub) ; Východočeské muzeum, 1999. 373 s. ISBN 80-85268-84-1. S. 237.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 571.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]