Bedřich Homola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bedřich Homola
B.Homola.JPG
Narození2. června 1887
Běleč
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí5. ledna 1943 (ve věku 55 let)
Berlín - Plötzensee
Německá říšeNěmecká říše Německá říše
DětiOleg Homola syn
PříbuzníOleg Homola vnuk,
Zdeněk Homola vnuk
Vojenská kariéra
HodnostArmádní generál in memoriam
Doba služby19081939
SloužilČeskoslovensko Československo
SložkaRakousko-Uhersko Rakousko-uherská armáda
Československá armáda Československá armáda
VelelVelitel Sboru VII, Banská Bystrica
Zemský velitel Obrany národa
Vrchní velitel Obrany národa
VyznamenáníČeskoslovenský válečný kříž čvk
Croix de guerre cdg
Řád čestné legie řčl
Řád bílého lva i.m. Řád Bílého lva
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Armádní generál Bedřich Homola (2. června 1887 Běleč[1]5. ledna 1943 Berlín, věznice Plötzensee) byl československý voják, generál, legionář a vrchní velitel Obrany národa v období nacistické okupace Čech a Moravy. Užíval krycí jméno Ataman.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 2. června 1887 v Bělči nedaleko Zadní Třebaně v rolnické rodině Václavu a Marii Homolovým. Po ukončení obecné školy v Litni v roce 1899 nastoupil do měšťanské školy v Hostomicích, odkud v roce 1901 přestoupil na německou měšťanskou školu v Bílině. V letech 19031907 vystudoval vyšší průmyslovou školu stavební v Praze.

V letech 19071908 byl zaměstnán u architekta J. Justicha v Praze. V letech 19081909 sloužil jako jednoroční dobrovolník v Praze. Od roku 1909 do roku 1910 pracoval ve stavební firmě v Srbsku a od roku 1910 do roku 1914 na magistrátu hl. města Prahy.

1. světová válka[editovat | editovat zdroj]

Rakouská armáda[editovat | editovat zdroj]

Do rakouské armády byl povolán v rámci mobilizace 27. července 1914. S 88. pěším plukem odjel na ruskou frontu. Z té se vrátil zraněn v září zpět. Rok nato, v hodnosti poručíka opět odjel na frontu na Debrecín a Halič. Byl však 14. září 1915 znovu raněn a navíc zajat Rusy a převezen do Moskvy.

Československé legie v Rusku[editovat | editovat zdroj]

Do československých legií vstoupil 15. února 1916. Sloužil jako velitel roty, dále velitel poddůstojnické školy, stal se velitelem úseku trati Čenokovka - Doč u Bachmače a posléze velitelem Severní fronty. Od 25. května velel štábnímu vlaku a účastnil se bojů u Marjanovky. Od 27. října 1918 byl, již v hodnosti majora ustanoven zástupcem velitele důstojnické školy. Dne 20. července se stal inspektorem divizních kurzů pro poddůstojníky.

Dne 29. září 1919 se oženil s Galinou Faddějevovou, se kterou měl syna Olega Homolu (19212001), pozdějšího politika KSČ a literárního vědce. Dne 22. dubna 1920 se ve Vladivostoku nalodil a přes Singapur, Suez a Terst se vrátil zpět do vlasti.

První a druhá republika[editovat | editovat zdroj]

Po návratu do Československa nastoupil do školského oddělení Hlavního štábu. V letech 19211922 absolvoval válečnou školu v Praze a v hodnosti podplukovníka byl 20. září 1922 jmenován zástupcem velitele vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Poté, co figuroval v mediálně propírané aféře týkající se sebevražd dvou frekventantů akademie (týkajích se jím zavedeného přísného režimu na akademii, přičemž jeden ze sebevrahů byl syn velitele dělostřelectva 1. divize československých legií v Rusku), byl přeložen 1. října 1923 do štábu 7. pěší divize v Olomouci jako jeho velitel. Dne 10. ledna 1925 byl povýšen na plukovníka gšt. a od 1. října 1925 velel 27. pluku v Olomouci.

Od 1. ledna 1927 byl ustanoven zatímním velitelem, od 31. března velitelem 14. pěší brigády v Kroměříži. 21. února 1929 byl povýšen na brigádního generála. Od 5. března se stal velitelem 1. pěší divize a posádkovým velitelem Velké Prahy. Dne 1. července 1935 byl jako velitel VII. armádního sboru v hodnosti divizního generála převelen do Turčianského Sv. Martina a v roce 1938 převelen ve funkci velitele VII. armádního sboru do Banské Bystrice. Zde se zúčastnil obou mobilizací v roce 1938 (květnové i zářijové).

Ve dnech 9. až 11. března 1939 na rozkaz vlády Rudolfa Berana vyhlásil výjimečný stav na středním Slovensku, provedl odzbrojení Hlinkových gard a nechal jejich předáky internovat. Tato akce byla později na Slovensku známa jako tzv. Homolův puč.

Dne 14. března 1939 byl bez udání důvodu povolán zpět do Prahy. Nepodařilo se mu však přejet autem nově vzniklou státní hranici, a proto pokračoval sám pěšky přes Beskydy (manželka byla internována Hlinkovými gardisty v Turzovce). Podařilo se mu dostat se na Moravu, kde se setkal s postupujícím wehrmachtem. Slovenské noviny o něm 19. března 1939 napsaly, že byl na hranicích postřelen a zahynul.[2]

V odboji[editovat | editovat zdroj]

Pomník obětí 1. a 2. světové války v Bělči se jménem gen. Homoly

Koncem března 1939 se objevil v Praze a s manželkou (diplomatickou cestou propuštěnou ze zajetí) se usídlil v Praze-Dejvicích. V té době začal intenzivně spolupracovat s dalšími důstojníky zaniklé československé armády na vybudování vojenské odbojové organizace.

Koncem března 1939 se stal velitelem zemského velitelství Velká Praha nově vzniklé Obrany národa. Od srpna se skrýval ve Skřeži u Radnice u místního lesmistra. Zde měl i instalovanou vysílačku. V lednu 1940 se podílel na vzniku ÚVODu. V únoru 1940 po odchodu generála Josefa Bílého do ústraní a zatčení generála Hugo Vojty se stal vrchním velitelem Obrany národa. Ze své funkce se snažil sjednotit vojenský i politický odboj proti okupantům pod jedinou organizaci, a sice ÚVOD. V této organizaci zasedal jako zástupce vojenského odboje.

V říjnu 1940 jen náhodou unikl zatčení gestapem, a proto byl nucen měnit úkryty. Od podzimu 1940 byla Obrana národa budována s ohledem na připravované protiněmecké povstání. V Londýně požadoval výstroj a výzbroj asi pro 100 praporů prvního a druhého sledu, se kterými by došlo k obsazení předválečných hranic a udržení vnitrozemí. Pro povstání počítal s leteckou podporou spojenců a rozkladem okupační moci. Exilová vláda v Londýně totiž očekávala brzké vítězství spojenců v horizontu několika měsíců. Tento program měl své odpůrce jak v Politickém ústředí, tak v PVVZ, kteří se obávali vojenské diktatury, která by po vítězství mohla být zavedena.

V depeši do Londýna 20. 2. 1941 B. Homola napsal: "Jediné vážné nebezpečí je z komunistů, kteří jsou sice okamžitě oslabeni a rozrušeni perzekucí a proti nimž je veřejné mínění pro chování Moskvy. Situace se může za čas kardinálně změnit, zvláště kdyby Moskva se dostala do konfliktu s Berlínem a měla přitom úspěch. S touto eventualitou musíme neustále počítat, tím více, že bylo mnoho hlasů – i zámožných občanů – kteří prohlašovali, že budou raději pod moskevskými komunisty a ztratí veškerý majetek než trvale pod Berlínem. Za důvod uváděli, že Moskva nevezme nám řeč ani půdu, kdežto Berlín obojí. Vládní forma, že se změní, za 30–50 let komunismus nebude, bude zde však národ, kdežto za vlády Němců by za 20 let byl národ zničen. Jistě důvody velice správné a věcné a lidé odhodlaní na toto řešení zasluhují jen pochvalu. Věřím však, že k tomu nedojde, podle situace, jak se nyní vyvíjí, a národ bude ušetřen druhého utrpení. To byl důvod, proč jsme se snažili navázat s Moskvou, byla to eventualita pro případ, že by Anglie nebyla vítězem, a na podzim mnoho lidí tomu věřilo." [3]

Během roku 1941 docházelo k dalším stávkám a sabotážím a okupanti se domnívali, že je připravováno povstání. Po nástupu Reinharda Heydricha k moci 27. září 1941 byl vyhlášen výjimečný stav a probíhalo rozsáhlé zatýkání a popravy. Dne 25. října 1941 do Londýna přiznal, že veškerá práce na budování odboje je zničena.

Zatčení a vězení[editovat | editovat zdroj]

Osobní věstník MNO číslo 101 ze dne 26. října 1946 titulní strana - povýšení do hodnosti armádního generála

Zatčen byl na základě udání 31. prosince 1941 v Praze na rohu náměstí Krále Jiřího a Vinohradské třídy. Byl umístěn v pankrácké věznici, odkud byl převážen k výslechům v Petschkově paláci.

V září 1942 byl převezen do Drážďan a odtud do berlínské věznice Plötzensee. V Berlíně byl lidovým soudem odsouzen za velezradutrestu smrti a 5. ledna 1943 popraven.

Řády a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Předválečná[editovat | editovat zdroj]

Řád sv. Anny II. třídy s meči Řád sv. Anny II. třídy s meči (1919)
Československý válečný kříž 1914–1918 Československý válečný kříž 1914–1918
Řád M. R. Štefánika "Sokol" Řád M. R. Štefánika "Sokol" (17. září 1919) za chrabrost
Medaile vítězství Československá medaile Vítězství
Válečný kříž s palmou Válečný kříž s palmou (Francie, listopad 1928) za boje na Sibiři
Důstojník řádu Čestné legie Důstojník řádu "Čestné legie" (Francie, 7. října 1931)

In memoriam[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Bedřich Homola [online]. [cit. 0200-10-25]. Dostupné online. 
  3. Obrana národa v datech [online]. ustrcr.cz [cit. 2020-12-17]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HOMOLA, Zdeněk. Generál Bedřich Homola, vrchní velitel Obrany národa, zakázaný hrdina. Praha: ZHOLA, 2021. 176 s. ISBN 978-80-270-8846-1. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • PEJČOCH, Ivo. Bedřich Homola [online]. web: Vojenský historický ústav (VHÚ), 2018-06-09 [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. 
  • ROBOT. Homola, Bedřich [online]. web: Válka cz, 2010 [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. 
  • HOMOLA, Zdeněk. Bedřich Homola (*2.6.1887 Běleč – +5.1.1943 Berlin) [online]. web: zhola.com [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. 
  • POSTRÁNECKÁ, Barbora. Generál Homola, zakázaný hrdina. Vnuk vypráví dědův příběh [online]. web: Reportér magazín cz, 2021-10-28 [cit. 2021-12-05]. Dostupné online. 
  • DRAGOUN, Radek. Jeho popravený předek byl válečný hrdina. Kvůli komunistům jsem to nevěděl, říká vnuk [online]. web: Zprávy aktuálně cz, 2021-11-13 [cit. 2021-12-05]. Dostupné online.