Josef Bílý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Bílý
generál Josef Bílý
generál Josef Bílý
Narození 30. června 1872
Ochoz u Zbonína
České královstvíČeské království České království
Úmrtí 28. září 1941 (ve věku 69 let)
Praha
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Vojenská kariéra
Hodnost armádní generál
Doba služby 1888-1935
Sloužil Rakousko-UherskoRakousko-uherská armáda
Znak Československa Československá armáda
Války I. světová válka

Josef Bílý (30. červen 1872 Ochoz u Zbonína[1][pozn. 1]28. září 1941 Praha[2]) byl český generál a velitel Obrany národa.

Služba v rakousko-uherské armádě[editovat | editovat zdroj]

Po skončení základní školní docházky absolvoval v letech 18881892 kadetní školu pěchoty c.k. rakousko-uherské armády v Terstu a nastoupil službu u 15. pěšího pluku v Tarnopolu jako velitel čety a později praporový pobočník. V letech 18981900 absolvoval Vysokou školu vojenskou ve Vídni a poté odešel k 7. pěší divizi v Osieku (Slavonie), později do Lvova a v roce 1906 do Terstu. Byl jmenován také učitelem taktiky a pořadové přípravy v kadetní škole ve Vídni. Na této pozici působil v letech 19081910. Odtud odešel ke 4. pěšímu pluku ve Vídni.

V hodnosti majora odjel 18. srpna 1914 jako velitel praporu na ruskou frontu I. světové války; zúčastnil se bojů v Haliči a Karpatech. Dne 3. července 1915 byl zraněn; zranění si léčil v polní nemocnici v Lublani. Po půl roce u vojenské vlády v Lublině byl v Brixenu jmenován velitelem praporu a od února 1917 velitelem zvláštní skupiny Oberstleutnant Bily na frontě u Asiaga. Vyučoval v informačním kurzu a v červnu 1918 se jako velitel 7. bosensko-hercegovinského pěšího pluku zúčastnil ofenzívy u Asiaga v Itálii.

V československé armádě[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku ČSR se Josef Bílý přihlásil do formující se československé armády v Praze a 28. listopadu 1918 se stal vojákem z povolání. V hodnosti plukovníka zastával funkce na oblastním a posádkovém velitelství v Českých Budějovicích. Od jara 1920 byl krátce velitelem pluku v Užhorodě a poté velitelem pěší brigády ve Frýdku (1920–1922). Již jako zkušený voják byl Josef Bílý 16. prosince 1921 povýšen na generála a jmenován zástupcem velitele Zemského vojenského velitelství v Brně.

V letech 19231928 velel 6. pěší divizi a absolvoval (1924) informační kurz pro generály ve francouzském Versailles. V letech 19281935 byl velitelem Zemského vojenského velitelství v Čechách v Praze. Dne 3. dubna 1928 byl povýšen do hodnosti divizního generála a 26. června 1931 do hodnosti armádního generála. Po 47 letech ve vojenské uniformě odešel k 1. červenci 1935 do výslužby.


Protinacistický odboj[editovat | editovat zdroj]

Oznámení o popravě gen. Bílého.

Ihned od začátku německé okupace v březnu 1939 se generál Bílý zapojil do odboje. Stal se členem tzv. Rady starších, kterou dále tvořili generálové Alois Eliáš, Hugo Vojta a Sergej Vojcechovský. Ta dala podnět k založení ilegální protinacistické vojenské odbojové organizace Obrana národa (ON) vzniklé koncem března 1939. Po 30. červnu 1939 se armádní generál Bílý stal jejím hlavním velitelem, podléhal mu zemský velitel v Čechách generál H. Vojta a zemský velitel na Moravě generál Bohuslav Všetička.

Po řadě zatýkání se gestapu podařilo ON částečně paralyzovat. Bílý žil od prosince 1939 v ilegalitě. Dne 14. listopadu 1940 byl zatčen gestapem v Chlumu u Třeboně a uvězněn Praze na Pankráci a v Terezíně.

Říšský protektor Reinhard Heydrich po nástupu do funkce, aby zlomil odpor českých vlastenců, vydal hned první den svého úřadování Nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. září 1941, podle jehož § 2 se lze v případech souvisejících s veřejnou bezpečností a veřejným pořádkem odchýliti od platného práva. [pozn. 2] „Vyhlašuji na ochranu zájmů říše s účinností od 28. září 1941 dvanácti hodin až na další na území protektorátu Čechy a Morava civilní stav výjimečný…“ Ve zprávě nadřízeným Heydrich mj. napsal: „…za prvé: Pro přípravu velezrady odsoudil stanný soud v Praze armádního generála Josefa Bílého a divizního generála Hugo Vojtu, oba mimo službu, k trestu smrti…“ Trest smrti byl vykonán 28. září 1941 ve 21 hodin zastřelením. (Některé prameny uvádějí mylné datum popravy 1. října 1941.)[3]

Na popravišti generál Bílý odmítl pásku na oči. Jeho poslední slova zněla: „Ať žije Československá republika! Psi, palte!“[4]

Vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Jubilejní pamětní medaile 1898 Jubilejní pamětní medaile 1898
Vojenská záslužná medaile, bronzová medaile Vojenská záslužná medaile, bronzová medaile
Vojenský jubilejní kříž Vojenský jubilejní kříž
Vojenský záslužný kříž, III. třídy Vojenský záslužný kříž , III. třídy
Vojenský služební odznak, III. třídy pro - důstojníky Vojenský služební odznak, III. třídy pro - důstojníky
 Vojenská záslužná medaile, stříbrná medaile Vojenská záslužná medaile, stříbrná medaile
 Vojenský záslužný kříž, III. třídy Vojenský záslužný kříž , III. třídy
Řád železné koruny, III. třídy - rytíř Řád železné koruny, III. třídy - rytíř
 Řád Leopolda, V. třídy - důstojník Řád Leopolda, V. třídy - důstojník
Řád železné koruny, II. třídy – komandér Řád železné koruny, II. třídy - komandér
Řád znovuzrozeného Polska, IV. třídy Řád znovuzrozeného Polska, IV. třídy
Řád čestné legie, IV. třídy – důstojník Řád čestné legie, IV. třídy – důstojník
Řád italské koruny, III. třídy - důstojník Řád italské koruny, III. třídy - důstojník
Řád rumunské hvězdy, III. třídy - komtur Řád rumunské hvězdy, III. třídy - komtur
Řád medvědobijce, II. třídy - komandér Řád medvědobijce, II. třídy - komandér
Řád svatého Sávy, II.třídy - velkodůstojník Řád svatého Sávy, II. třídy - velkodůstojník
Řád čestné legie, III. třídy – komandér Řád čestné legie, III. třídy – komandér
Řád Nilu, II. třídy - velkodůstojník Řád Nilu, II. třídy - velkodůstojník
Řád rumunské koruny, II. třídy - velkodůstojník Řád rumunské koruny, II. třídy - velkodůstojník
Řád jugoslávské koruny, II. třídy Řád jugoslávské koruny, II. třídy
Československý válečný kříž 1939 Československý válečný kříž 1939
Řád Milana Rastislava Štefánka, II. třídy Řád Milana Rastislava Štefánika, II. třídy
Kříž obrany státu ministra obrany České republiky Kříž obrany státu ministra obrany České republiky

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VHÚ Praha; VHÚ Bratislava. Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945. Praha: Ministerstvo obrany ČR – AVIS, 2005. 348 s. ISBN 80-7278-233-9.
  • ŠRÁMEK, Pavel. Českoslovenští vojáci v domácím odboji. Armádní techn. magazín. 2004, roč. 34, č. 12, s. 41–42.
  • Ministerstvo vnitra, odbor pro politické zpravodajství. Čís. Z-5062/1945/II.
  • CHURAŇ, Milan a kol. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století. I. A–M. 2. rozš. vyd. Praha : Libri, 1998. 467 s. ISBN 80-85983-44-3. S. 50–51.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 53.  
  • TOMEŠ, Josef a kol. Český biografický slovník XX. století. I. díl. A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 99.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla a kol. Biografický slovník českých zemí. [5. sešit], Bi–Bog. Praha : Libri, 2006. 478–585 s. ISBN 80-7277-309-7. S. 510–511.  

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu. farnosti Staré Sedlo
  2. STEHLÍK, Eduard. BÍLÝ Josef. In LÁNÍK, Jaroslav, a kol. Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Praha : Ministerstvo obrany České republiky-Agentura vojenských informací a služeb (AVIS), 2005. ISBN 80-7278-233-9. S. 26-27.
  3. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc : ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Bílý, Josef, s. 22.  
  4. BURIAN, Michal; KNÍŽEK, Aleš; RAJLICH, Jiří, STEHLÍK, Eduard. Atentát: Operace Anthropoid 1941–1942. 2. uprav. vyd. Praha: Ministerstvo obrany ČR – AVIS, 2007, s. 26. ISBN 978-80-7278-411-0. Dostupné z: http://www.army.cz/assets/files/9952/atentat_cz.pdf

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Osada-u Zbonína-části obce Varvažov, okres Písek 5 km jižně od zámku Orlík, na levém břehu Vltavy.
  2. Současně s vydáním těchto nařízení vydal Heydrich rozkaz k zatčení předsedy protektorátní vlády generála Aloise Eliáše a podepsal šest rozsudků smrti. Odsouzeni byli armádní generál Josef Bílý, divizní generál Hugo Vojta, Alois Trneček z Rousínova, Rudolf Pospíšil z Drnovic, Ladislav Kuzmák a Václav Franz z Prahy. Generál Eliáš byl dne 1. října 1941 rozsudkem lidového soudu odsouzen k smrti a dne 19. června 1942 popraven.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]