Bílsko (Polsko)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek pojednává o bývalém městě na Těšínsku. Možná hledáte: Bílsko – další místopisné významy.
Bílsko
Sułkowski Castle, Bielsko-Biała 3.jpg
Poloha
Souřadnice
Stát PolskoPolsko Polsko
Bílsko
Bílsko
Správa
Vznik 1312
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Panorama Bílska z roku 1801
Bílsko a Bělá v roce 1855
Bílský jazykový ostrov na mapě z Brockhausova lexikonu, 1894
Divadlo, pošta a zámek v Bílsku na pohlednici z roku 1915
Továrny nad Bělou, 1915
Divadelní náměstí, 1915
Sułkowského sady, 30. léta

Bílsko (polsky Bielsko, německy Bielitz, slezsky Biylsko) je bývalé město v Těšínském Slezsku, které 1. ledna 1951 bylo sloučeno s malopolskou Krakovskou Bělou v jeden správní celek s názvem Bílsko-Bělá.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

První písemná zmínka o Bílsku jako o městě pochází z roku 1312. Objevuje se ve vydané těšínským knížetem Měškem I. listině týkající se „darování věrným bílským měšťanům lesa mezi Kamenicí a Mikušovicemi“, jehož pozůstatkem je lesopark Cikánský les (Cygański Las). Založení města, odhadované k době okolo roku 1285, souvisí s osidlovací vlnou v rámci velké kolonizace. Na podnět těšínsko-ratibořských knížat se tehdy v jihovýchodní části Slezska usadili němečtí kolonisté, přičemž okolí Bílska bylo jedinou oblastí, kde postupem času nesplynuli s původním slovanským obyvatelstvem (viz Holasice), nýbrž vytvořili souvislý jazykový ostrov existující nepřetržitě do roku 1945. Ve 20. století k němu patřilo kromě Bílska a Bělé městečko Vilamovice (viz vilamovština) a deset okolních vesnic. Památkou dřívějšího slovanského osídlení je hradiště z 12. století v městské části Staré Bílsko.

V době založení města probíhala postupná integrace od roku 1292 existujícího samostatného těšínského knížectví s Českým královstvím. Bylo jí dovršeno v roce 1327 složením lenního slibu českému králi Janu Lucemburskému knížetem Kazimírem I. Těšínsko spolu s Bílskem se na dalších 600 let stalo součástí zemí Koruny české. Zároveň došlo roku 1316 k rozdělení knížectví na část těšínskou a osvětimskou, hranici mezi nimi vyznačovala řeka Bělá. Osvětimské knížectví bylo v roce 1457 prodáno polskému králi Kazimíru Jagellonskému a tak se městem protékající řeka stala hranicí dvou monarchií.

Již od raného novověku je osud Bílska nerozlučně spjat s textilní výrobou. Zdaleka nejvýznamnějšími řemeslnickými cechy ve městě byly cech soukenický (založený roku 1565) a tkalcovský. K dalším důležitým hospodářským odvětvím patřila keramická výroba, pivovarnictví a v neposlední řadě také obchod, který vzkvétal díky výhodné příhraniční poloze.

Velice živnou půdou bylo Bílsko pro 95 tezí Martina Luthera. Kníže Václav III. Adam přijal luteránství v roce 1545 a vzápětí vznikla v Bílsku nejsilnější protestantská obec na celém Těšínsku, jež roku 1587 získala privilegium na to, že se ve městě budou konat výhradně luteránské bohoslužby. Na bílském zámku působil Jiří Třanovský. Protestantský charakter si Bílsko podrželo i po třicetileté válce – po celou dobu protireformace se v okolních beskydských lesích konaly tajné luteránské bohoslužby (viz Lesní kostely v Beskydech) a záhy po vydání Tolerančního patentu císařem Josefem II. v roce 1781 vznikla na sever od historického jádra evangelická čtvrť s kostelem Spasitele, biskupským sídlem a školami, zvaná Bílský Sijón, jež dodnes zůstává centrem protestantského dění s nadregionálním významem. V roce 1902 byl na Bílském Sijónu odhalen jeden z pouhých dvou pomníků Martina Luthera v celé rakouské monarchii (druhý se nachází v Aši) a dnes jediný v současném Polsku.

Byli to také právě bílští a obecně slezští protestanté prchající před náboženským pronásledováním, kdo v 17. století na protějším – v té době polském – břehu řeky založili na místě malé tkalcovské osady se 13 domy, patřící vesnici Lipník, město Bělá, jež získalo městská práva v roce 1723. Obdobná etnická (převaha německojazyčného obyvatelstva), náboženská (luteránství) a ekonomická (textilnictví) struktura přály blízkým vztahům mezi Bílskem a Bělou nehledě na jejich odlišnou státní příslušnost, navíc Bělá vznikla přímo na druhém břehu nevelké řeky, takže obě města vždy tvořila jeden urbanistický celek. V roce 1772 byla Bělá jako součást Haliče připojena v důsledku prvního dělení Polska k habsburské monarchii, řeka se od té doby stala hranicí mezi dvěma rakouskými korunními zeměmi (Těšínsko, Opavsko, Krnovsko a ostatní zbytky Slezska ponechané Habsburkům po slezských válkách spolu tvořily Rakouské Slezsko).

Ten samý Václav III. Adam, který zavedl na Těšínsku luteránství, zřídil v roce 1572 samostatné bílské stavovské panství a prodal je Karlu Promnitzovi. Následnými majiteli byli Adam Schaffgotsch (1582-1592), uherští Sunneghové (1592-1724), hrabě Jindřich Solms (1724-1743) a pak Fridrich Vilém Haugwitz, jenž roku 1751 dosáhl povýšení stavovského panství na knížectví císařovnou Marií Terezií. O rok později je odkoupil Alexandr Josef Sułkowski, čímž začalo až do roku 1944 trvající panování Sułkowských na bílském zámku.

Rok 1806, kdy byly v osmi bílsko-bělských manufakturách poprvé uvedeny do provozu spřádací stroje, je považován za začátek rozvoje průmyslu ve městě. Během 19. století se bílsko-bělská oblast stala jedním ze třech hlavních center textilního průmyslu v Rakousko-Uhersku, vedle Brna a Liberce. Druhým nejrozšířenějším odvětvím byl strojírenský průmysl. Tovární haly a komíny, roztroušené po celém městě, se staly neodmyslitelnou součástí panoramatu Slezského Manchesteru, jak Bílsko začalo být nazýváno.

Druhá polovina 19. století je označována za zlatý věk Bílska a Bělé. Vedle továren vyrůstaly honosné vily bohatých továrníků, přepychové měšťanské domy a veřejné budovy (městské divadlo, pošta, radnice a další) inspirované Vídní, na což odkazuje slogan Malá Vídeň, kterým se město dodnes rádo propaguje. Největší zásluhu na architektuře přelomu 19. a 20. století, jež dotváří charakter Malé Vídně, nesou místní architekti Karl Korn, Emanuel Rost st. a Emanuel Rost ml., regulační plán připravil roku 1899 věhlasný vídeňský urbanista Max Fabiani. V roce 1855 byla dostavena odbočka Severní dráhy císaře Ferdinanda z Dědic do Bílska, potom prodloužená do Żywce a napojená na trať do Čadce (s 268 m dlouhým tunelem pod středem města), roku 1888 pak otevřeli Moravsko-slezskou dráhu měst z Kojetína přes Frýdek, Těšín, Bílsko, Bělou a dále směrem na Wadowice a Krakov. V prosinci 1895 byla v Bílsku zprovozněna druhá nejstarší síť elektrické tramvaje v českých zemích (po Teplicích). Pětikilometrová trať spojila vlakové nádraží s Cikánským lesem, který se mezitím proměnil v lesopark po vzoru Vídeňského lesa a v jeho okolí byla vystavěna řada letních vil zámožných obyvatel.

Prudký rozvoj průmyslu se neodrážel na nárůstu počtu obyvatel, a to zapříčiněním místních elit odmítajících připustit příliv dělnického a neněmeckého živlu. Většina pracujících v bílsko-bělském průmyslu dojížděla či docházela z okolních a vzdálenějších vesnic, z nichž ty ležící v bezprostřední blízkosti obou měst (Lipník, Kamenice) samy postupně získávaly městský charakter. Dělnické kolonie, typické pro Ostravsko či katovickou aglomeraci, si v Bílsku své místo moc nenašly. Nebylo také vyhověno opakovaným peticím o připojení Bělé s okolím – německé enklávy v Poláky ovládané Haliči – k Rakouskému Slezsku.

Tváří v tvář rozpadu rakousko-uherské monarchie se zastupitelstva obou měst přihlásily k mezinárodně neuznané Republice Německého Rakouska. 13 listopadu 1918 vkročila do Bělé polská vojska a město se spolu s celou Haličí stalo součástí Polska, náleželo ke krakovskému vojvodství. Území Těšínska, včetně Bílska, bylo předmětem československo-polského sporu. Bílští podporovali spíše Československo, jelikož v něm viděli jednak jakési pokračování rakousko-uherských poměrů, jednak stát s výrazně větším zastoupením německé národnosti, přesto ale byl nakonec region rozhodnutím Konference velvyslanců v červenci 1920 rozdělen a jeho východní část s Bílskem připojena k Polské republice jako součást autonomního slezského vojvodství.

Meziválečné období uběhlo ve znamení nových investic (mj. letiště Alexandrovice) a funkcionalistické architektury (mj. luxusní obytná čtvrť Sułkowského sady vystavěná na místě zámecké zahrady), zavedení autobusové dopravy (1927), připojení Alexandrovic v roce 1938, ale také národnostních svárů. Příliv polských úředníků a učitelů zvýšil podíl polského obyvatelstva, nicméně si město nadále uchovávalo převážně německý ráz a ve 30. letech se projevilo jako centrum německého fašismu v tehdejším Polsku. Právě v Bílsku sídlila Jugenddeutsche Partei in Polen (Mladoněmecká strana v Polsku), obdoba sudetských henleinovců. Její vůdce, Rudolf Wiesner, byl pak během nacistické okupace starostou Bílska, k němuž poprvé administrativně připojili i Bělou jakožto městskou část Bielitz-Ost (Bílsko-východ).

Rudá armáda obsadila Bílsko 10. února 1945. Odsunuté Němce nahradili zčásti Poláci vysídlení ze Sovětskému svazu postoupených ukrajinských oblastí východní Haliče, zčásti přistěhovalci z přelidněného Malopolska (západní Haliče) a polského vnitrozemí. Zpočátku byly obnoveny předválečné hranice, včetně rozdělení Bílska a Bělé mezi slezské, resp. katovické, a krakovské vojvodství, ale už k 1. lednu 1951 došlo k opětovnému, a tentokrát trvalému, spojení obou měst pod názvem Bílsko-Bělá. Nový správní útvar čítal 55 tisíc obyvatel a byl přičleněn ke katovickému vojvodství.

Dnes má pojem Bílsko už význam pouze historický, je však hovorově používán pro označení celého města Bílsko-Bělá.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • PANIC, Idzi. Bielsko-Biała. Monografia miasta. Bielsko-Biała: Wydział Kultury i Sztuki Urzędu Miejskiego w Bielsku-Białej, 2011. ISBN 978-83-60136-26-3. 
  • HOSÁK, Ladislav. Historický místopis země Moravskoslezské. Praha: Academia, 2004. 1144 s. ISBN 80-200-1225-7. 
  • ŻERAŃSKI, Marcin. Śląsk Cieszyński. Od Bielska-Białej do Ostrawy. Těšín: Pracownia na Pastwiskach, 2009. ISBN 978-83-933109-3-7. (polsky)