Bitva u Buzuluku
| Bitva u Buzuluku | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: Ruská občanská válka | |||
.png) | |||
| Trvání | 24. až 26. červen 1918 | ||
| Místo | Buzuluk, Orenburská oblast | ||
| Výsledek | Vítězství československých legií | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
.svg){kind=small}
Bitva u Buzuluku byla válečným střetem mezi jednotkami čs. legionářů a vojáky bolševiků v rámci rané fáze Sibiřské anabáze legionářských vojsk. Proběhla mezi 24. a 26. červnem 1918 v okolí města Buzuluk v centrální části Ruska. Útočné legionářské oddíly tzv. Penzenské skupiny během tří dnů dobyly bolševiky ovládané město a železniční stanici, aby zajistil pokračující evakuaci dalších jednotek legií dále na východ.
Předehra[editovat | editovat zdroj]
Po uzavření separátního míru mezi bolševickým Ruskem a Ústředními mocnostmi podepsali představitelé československého odboje s novou ruskou vládou dohodu o přesunu legionářských jednotek do Francie přes Vladivostok. V květnu 1918 však, za okolností propukající ruské občanské války, začalo docházet k stále častějším útokům na legionáře ze strany bolševiků, a začali se tak znovu ozbrojovat, bránit se těmto útokům a prostřednictvím svých vlaků se dále přesouvat na východ směrem k pacifickému přístavu Vladivostok. V rozsáhlém prostoru pak fungovalo několik skupin legionářů s cílem se co nejdříve sloučit
Poté, co legionářské jednotky koncem května dobyly Penzu, překročily Volhu poblíž Syzraně a začátkem června pak dobyly Samaru, odkud pokračovaly v postupu dále k východu směrem k městu Ufa. Proti stahujícím se jednotkám však postupovaly oddíly komunistické Rudé armády, částečně složené z německých a rakousko-uherských válečných zajatců, a posílené jednotkami staženými ze ztracené Samary. Aby byl zajištěn bezpečný postup, rozhodlo velení tzv. Penzenské skupiny pod vedením por. Stanislava Čečka, složené především z 1. a 4. střeleckého pluku (Mistra Jana Husa a Prokopa Velikého) a 1. dělostřeleckého pluku (Jana Žižky z Trocnova), o preventivním útoku na nepřátelské síly soustředěné ve městě Buzuluk.
Průběh[editovat | editovat zdroj]
K útoku na město bylo v celkovém součtu nakonec vyčleněno okolo 1500 legionářů disponujících nižšími desítkami kulometů a podporou obrněného vlaku pod velením Josefa Kroutila. V Buzuluku pak bylo soustředěno (dle odhadu legií) asi 3000 mužů bolševických sil, se 70 až 80 kulomety a dvěma obrněnými automobily. Velitelem obránců města měl být někdejší válečný zajatec německé nebo rakousko-uherské armády, hejtman Schwarz.
Československé útoky na třemi řadami zákopů opevněné pozice ve dnech 24. a 25. června 1918 vedly k neúspěchu, během 25. června navíc oddíly legií utrpěly těžké ztráty. K rozhodujícímu útoku legií došlo 26. června nedlouho po půlnoci. Frontální útok s částečným obchvatem bolševických pozic, podpořený obrněným vlakem a jeho dělostřeleckými bateriemi, vedl k průlomu obranné linie a průniku čs. jednotek do města, při kterém se mj. podařilo zneškodnit oba bojové automobily. Bolševické síly se po ztrátě města začaly stahovat prostřednictvím vlaků na buzuluckém nádraží, a kvůli neúspěšnému útoku bělogvardějských kozáků tak z bojiště unikly, a město padlo do rukou legií.
Bitva tak skončila vítězstvím legií. Na čs. straně je uváděna ztráta 300 mužů, z toho nejméně 46 padlých.[1] Na straně bolševiků jsou ztráty neznámé, lze však předpokládat, že šlo o více padlých a zraněných, než na straně legií. V Buzuluku pak legionáři ukořistili část nepřátelského bojového materiálu.
Důsledky[editovat | editovat zdroj]
V těchto a dalších dnech května a června 1918 si jednotky legií v boji proti bolševickým silám připsaly další vítězství, mj. ako předtím v bitvě u Lipjag či při dobytí Samary 7. a 8. června, čímž si zajistily volnou cestu dále na východ. Vítězství dopomohlo k úspěšnému spojení všech čs. oddílů, k němuž došlo v západní části Sibiře symbolicky 6. července 1918 u Miňjar a nakonec nepřímo i ve východní části ve stanici Olovjanaja.[2]
Blokováním sibiřské magistrály čs. legionáři zcela zastavili přepravu německých a rakousko-uherských zajatců na západní a italskou frontu, několik set tisíc zajatců tak nikdy neposílilo na Paříž útočící německé sbory. Čechoslováci, jejichž jediným cílem byla přeprava do Francie, se sice na západní frontu z Ruska nedostali (s výjimkou necelých tří tisíc, kteří byli z Masarykova příkazu dopraveni do Francie lodí tzv. „Severní cestou“ přes Archangelsk a Murmaň-Murmansk), avšak svou činností na magistrále pomohli spojencům Dohody tuto frontu zachránit.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Bitva u Buzuluku. www.karelvasatko.cz [online]. [cit. 2023-03-06]. Dostupné online.
- ↑ PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, ISBN 978-80-87173-47-3
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- KAVENA, Karel et al. Dějiny dělostřeleckého pluku 1 Jana Žižky z Trocnova v ruské revoluci a ve vlasti. Praha]: Výbor oslav 20letého trvání dělostřeleckého pluku I, 1937, s. 311. Dostupné online
- MEDEK, Rudolf a Památník odboje (instituce). Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Praha: nákladem vlastním, 1928. sv. Kniha třetí. Díl IV, s. 570. Dostupné online
- ŠTEIDLER, František. Pěší pluk 9 Karla Havlíčka Borovského: legionářské údobí plukovních dějin 1915-1920. V Praze: Naše záloha, 1937, s. 123. Dostupné online
- VANĚK, Otakar, Karel KŘÍŽ a Rudolf MEDEK. 5. československý střelecký pluk "Pražský" T.G. Masaryka v boji za svobodu vlasti 1917-1920. V Praze: Památník osvobození, 1934, s. 123. Dostupné online
