Panamský průplav

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Panamský průplav
Maximální hloubka 12,5 m
Šířka 0,15 km
Délka 81,6 km
Zeměpisné souřadnice
Sousední celky Atlantský oceán, Tichý oceán
Světadíl Severní Amerika
Státy PanamaPanama Panama

Panamský průplav (španělsky Canal del Panamá, anglicky Panama Canal) je námořní průplav ve Střední Americe. Vede skrz Panamskou šíji a spojuje Atlantský oceánTichý oceán (konkrétněji Karibské moře a Panamský záliv). Vstup z karibské strany se nachází u města Colón, tichomořský je u Ciudad de Panamá. Panamský průplav byl budován Francouzi v letech 18801889 a následně Američany v letech 19011914. Do konce roku 1999 byly samotný průplav a šestimílový pás území na obou jeho březích výsostným územím Spojených států amerických.

Průplav je dlouhý 81,6 km a široký 150 až 305 m. Před rozšířením měl průplav tři zdymadla, z toho dvě na tichomořské straně v Miraflores (dva stupně) a v Pedro Miguel (jeden stupeň). Na atlantické straně je zdymadlo Gatun se třemi stupni. Voda je do zdymadel napouštěna z Gatunského jezera, přes které kanál také vede. Gatunské jezero leží na řece Chagres, výše proti proudu se nachází další přehradní jezero - Alajuela - ze kterého se odtok během roku reguluje tak, aby byl přítok do Gatunského jezera co nejvíce konstantní. Velká část povodí řeky byla prohlášena za jeden z panamských národních parků, který podle této řeky nese jméno Národní park Chagres. Průplav překonávají dva pevné mosty - Puente de las Américas a Puente Centenario. Ty zajišťují kontinuitu dálnice Panamericana a spojují Severní a Jižní Ameriku.

Od roku 2010 probíhaly práce na podstatném rozšíření průplavu, které zajišťuje proplutí lodí s velkou tonáží. Tyto lodě mají název Post-Panamax ships. Celkové náklady na provedení tohoto projektu byly vyčísleny částkou 5,25 miliardy dolarů. 26. června 2016 byly rozšířené části kanálu s novými obrovskými zdymadly uvedeny do provozu. Slavnostního ceremoniálu se zúčastnilo devět hlav států a 30 000 diváků. Jako první proplula rozšířeným průplavem - ve směru od Karibiku k Tichému oceánu - loď čínské společnosti Cosco Shipping široká 48,2 metru a dlouhá 300 metrů, nesoucí 9 000 standardních kontejnerů.[1]

Historie výstavby původního průplavu[editovat | editovat zdroj]

Myšlenkou propojení Atlantského a Tichého oceánu se začali španělští kolonizátoři zabývat již od samého počátku kolonizace amerického kontinentu. Během 19. století z mnoha variant a nápadů vykrystalizovaly dvě možnosti, které byly dále rozvíjeny - přes území dnešních států PanamaNikaragua. Na rozdíl od Panamského průplavu však nebyl Nikaragujský průplav doposud realizován.

Francouzský projekt[editovat | editovat zdroj]

Na Mezinárodní konferenci Geografické společnosti v Paříži roku 1879 představil Ferdinand Lesseps projekt zbudování průplavu přes tehdejší kolumbijskou provincii v oblasti Panamské šíje.

Od roku 1880 začali Francouzi budovat kanál v úrovni moře. Ručně mýtili cestu pro průplav, mapovali a zaměřovali budoucí cestu.

Budování bylo obtížnější, než se předpokládalo, práce byla znepříjemňována nemocemi, jako jsou malárie a žlutá zimnice, kterou přenášeli komáři. Dalším problémem byla řeka Chagres a v období dešťů přicházející sesuvy půdy.

Nakonec se naplnila slova Adolpha Godiny de Lepinay a roku 1889 projekt zkrachoval. Do roku 1889 stál průplav 20 000 lidských životů,[zdroj?] z toho 19 tisíc černochů.[zdroj?] I když se Francouzům nepodařilo celý průplav vybudovat, byla již třetina prací na budoucím průplavu hotova.

Projekt USA[editovat | editovat zdroj]

Historie do zahájení prací na projektu USA[editovat | editovat zdroj]

Práce na Culebra Cut v prosinci 1904

Konkrétním plánům na výstavbu průplavu předcházela stavba dopravní cesty, a to železnice, dokončené Spojenými státy roku 1855 na základě smlouvy z roku 1846, kdy byla mezi Kolumbií a USA uzavřena Malarrino-Bidlackova smlouva, jíž si USA zajistily výsadní postavení při eventuální stavbě komunikací. Po bankrotu francouzké Compagnie Universelle, vedené stavitelem suezského průplavu Ferdinandem Lessepsem, v roce 1889 založili její majitelé společnost Compagnie Nouvelle du Canal de Panama,[2] na kterou převedli aktiva Compagnie Universelle a 50 000 akcií podstoupili bezúplatně vládě Kolumbie, aby se vyhnuli právnímu postihu za krach Compagnie Universelle. Na tomto základě získala francouzská společnost koncesi na výstavbu průplavu. Společnost však byla v roce 1902 koupena Spojenými státy, které poté zrušily své plány na výstavbu Nikaragujského průplavu a započaly práce na dokončení průplavu přes Panamu. Koupě společnosti Spojenými státy následovala po krachu Hay-Herránovy smlouvy z roku 1901, která byla podepsána, ale nebyla kolumbijským parlamentem ratifikována. V roce 1904 byla uzavřena Hay-Bunau-Varillova smlouva, která spolu s ustanoveními ústavy nového státu Panama zakotvila výlučné postavení USA v oblasti budovaného průplavu (šestimílový pás území na obou jeho březích). Bylo zřízeno Panamské průplavové pásmo jako výsostné území Spojených států a umožněna výstavba dvou amerických vojenských základen v zájmu zajištění bezpečnosti proplouvajících lodí, k čemuž se USA zavázaly. Spojené státy vyplatily Panamě jednorázový poplatek 10 miliónů dolarů a poskytly příslib placení každoročního poplatku za používání průplavu ve výši 250 000 dolarů. V roce 1977 americký prezident James Carter a panamský prezident generál Omar Torrijos podepsali dohodu, která stanovila 31. prosinec 1999 jako den předání Panamského průplavového pásma státu Panama jako neutrální území pod panamskou správou. USA nadále garantují vnější obranu tohoto pásma a celého průplavu.

Stavba zdymadel průplavu, 1913

Hlavní inženýři výstavby průplavu[editovat | editovat zdroj]

John Finley Wallace[editovat | editovat zdroj]

Roku 1904 začali Američané budovat Panamský průplav. Na počátku panovaly špatné podmínky. Nemoci jako žlutá zimnicemalárie zužovaly a zabíjely jak dělníky, tak inženýry a jiný personál.

Jako první hlavní inženýr nastoupil na stavbu John Finley Wallace. Opravoval budovy po Francouzích a přestavoval železnici, kterou tu Francouzi zanechali. Také začal se zemními pracemi v Culebra Cut. Odešel už za rok, kdy podal výpověď.

John Frank Stevens[editovat | editovat zdroj]
Pohled na zdymadla Gatun Locks
Plavba přes Panamský průplav

V roce 1905 nastoupil na místo hlavního inženýra 52letý železniční inženýr John Frank Stevens, který se již proslavil stavbou Severní dráhy přes Skalnaté hory v USA. John Stevens zprvu zastavil zemní práce a začal budovat potřebné logistické zázemí a infrastrukturu, aby dosáhl zlepšení životních podmínek pro dělníky i samotné inženýry.

Další důležitou věcí, kterou John Stevens udělal, bylo získání finančních zdrojů na boj proti nemocem. Učinil tak na návrh vojenského lékaře Williama Gorgase (* 13. října 1854 v Mobile, Alabama, USA), který se již snažil vymýtit v oblasti Panamské šíje žlutou zimnici a malárii, avšak neměl k tomu potřebnou podporu.

Asanace nemocí znamenala především boj proti komárům. Jen sítě do oken stály 90 000 dolarů. Vykuřovaly se domy, zaváděla se kanalizace, dláždily se vozovky i chodníky, budovaly se vodovody, voda se stáčela do lahví a vysoušely se močály, aby se zabránilo množení komárů.

John Stevens změnil původní plán, který uvažoval stavbu v úrovni moře, který vysvětlil Rooseveltovi. Tento plán znamenal přehrazení řeky Chagres u Gatunu tak, aby nejvyšší místo Culebry bylo posléze zaplaveno. Byl naplánován systém zdymadel napájený z budoucího jezera.

Byla položena železnice k odvozu zeminy. Američané přivezli výkonná parní rypadla. Koleje byly posunovány nejprve lidskou silou, posléze je přesunovaly speciální stroje. Pracovalo se bez přestávky, ploché vagóny s jednou postranicí vozily zeminu na obrovské zemní hráze v Gatumu a k moři, kde byly budovány vlnolamy. Třítunový pluh poháněný z lokomotivy rychle a efektivně vysypával zeminu.

V prosinci 1905 oznámil hlavní lékař Gorgas, že Panamské pásmo je bez žluté zimnice. V tu dobu již na stavbě pracovalo 24 000 dělníků.

V listopadu 1906 přijel na stavbu americký prezident Theodore Roosevelt, aby provedl třídenní inspekční cestu.

V dubnu 1907 dal John Stevens výpověď. O příčinách jeho odchodu je dodnes mnoho dohadů. Podle některých se již nudil, někteří se domnívají, že za vším byl jeho stesk po rodině. Prý také odešel kvůli nějakému skandálu či kvůli prezidentu Rooseveltovi, možná chtěl víc peněz, ale také mohl být již přepracován, anebo stresován.[zdroj?]

George Washington Goethals[editovat | editovat zdroj]
Goethalsova mapa Gatunské přehrady

Po Stevensově odchodu jmenoval prezident Roosevelt majora George Washingtona Goethalse hlavním inženýrem. Ten spolupracoval s dalšími dvěma armádními inženýry, plukovníkem Davidem Gaillardem, který měl řídit zemní práce u Culebry, a Wiliamem Siebertem, který měl postavit gatunská zdymadla. Nejtěžší práce probíhaly na překopu v Culebra Cut, denně bylo odváženo 200 vlaků zeminy.

20. května 1913 se parní bagry střetly u Culeibry v konečné výkopové hloubce. Zdymadla byla zbudována z betonu v segmentech o délce 12 metrů. Poslední kubický metr betonu byl do zdymadel nalit 31. května 1913. Zdymadlová vrata jsou poháněna elektrickými motory, jejichž zásobování elektřinou zajišťují vodní elektrárny na přehradě.

Zprovoznění průplavu 1913-1920[editovat | editovat zdroj]

První zkušební plavba se konala v říjnu 1913, přičemž zkušební remorkér Gatum otestoval funkčnost průplavu. Slavnostní otevření průplavu se konalo 15. srpna 1914 a parník Ankon přeplul od Atlantského do Tichého oceánu. Do plného provozu byl ovšem průplav uveden až po první světové válce v roce 1920.

Již v roce 1914, v době zprovozňování Panamského průplavu, bylo jeho okolí zdravější než území Spojených států.

Bilance nákladů výstavby a obětí na životech[editovat | editovat zdroj]

Výstavba průplavu stála Američany 352 000 000 dolarů. Spolu s francouzskou investicí činily celkové náklady 639 000 000 dolarů, což odpovídá 7 miliardám dnešních dolarů. Výstavba si od roku 1904 vyžádala 5 609 lidských životů,[zdroj?] z toho 4 500 černochů.[zdroj?]

Poplatky za průjezd průplavem[editovat | editovat zdroj]

Poplatky za průjezd jedné lodě průplavem jsou stanovovány podle tonáže. Rekordní mýtné ve výši 331 000 dolarů zaplatila loď Disney Magic. Nejmenší poplatek zaplatil údajně Richard Halliburton, když plaveckým stylem "ouško" proplaval kanálem, stálo ho to 36 centů. V roce 2003 byl za výletní loď Queen Elizabeth II. zaplacen poplatek ve výši 99 000 dolarů. Loď převážející 900 automobilů zaplatí 280 000 dolarů, kontejnerové lodě 50 000-250 000 dolarů. Průplav používají početné různě velké výletní lodě (cruise ships), pro které činí poplatky v současnosti cca 80 000-300 000 dolarů. Jachty a ostatní malá plavidla platí zhruba 1300 dolarů.

7. září 1977 uzavřeli tehdejší prezidenti Panamy Omar Torrijos a Spojených států Jimmy Carter dohodu s cílem postupně předat samotný průplav a pásmo kolem něj pod svrchovanost státu Panama. Poslední fáze přechodného období skončila dnem 31. prosince 1999. Od roku 2000 je průplav formálně otevřen pro lodě plující pod vlajkami všech států světa. Spojené státy si však smluvně zajistily právo obrany neutrality průplavu svými ozbrojenými silami.

Rozšíření průplavu od roku 2010[editovat | editovat zdroj]

Práce na rozšiřování kanálu, červenec 2015

Od roku 2010 probíhaly práce na rozšíření průplavu, aby bylo umožněno proplouvání kanálem i lodím s velmi vysokou tonáží (tzv. Post-Panamax ships). Rozšíření průplavu bylo odsouhlaseno panamským referendem ze dne 22. října 2006. Dokončení všech prací bylo původně plánováno na rok 2015. Celkové náklady měly dosáhnout 5,25 miliardy USD (cca 99,75 mld. Kč).

Pro téměř sto let staré, avšak stále plně funkční původní plavební komory se dokončením projektu získává větší prostor pro údržbu. Podle správce průplavu je výhled provozu těchto původních plavebních komor časově neomezený. Podle odhadů projektantů se předpokládá nárůst přepravy z 280 milionů tun v roce 2005 starým průplavem na 510 milionů tun v roce 2025 rozšířeným průplavem. V budoucnu by mohla maximální udržitelná kapacita Panamského průplavu dosáhnout až 600 milionů tun zboží ročně.[3]

26. června 2016 byly nově rozšířené části Panamského průplavu po devítileté rekonstrukci otevřeny pro komerční provoz.[4][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Associated Press (AP): Panama Canal Opens $5B Locks, Bullish Despite Shipping Woes, New York Times, http://www.nytimes.com/aponline/2016/06/26/world/americas/ap-lt-panama-canal-expansion.html?ref=world&_r=0, 26. června 2016, staženo 7. července 2016.
  2. The French Failure - Panama Canal. www.czbrats.com [online].  [cit. 2016-06-27]. Dostupné online.  
  3. Kongres PIANC v Liverpoolu a výstavba nového Panamského průplavu - Časopis Vodní cesty a plavba č. 3/2010
  4. ČTK. Rozšířený Panamský kanál se otevírá po devítileté rekonstrukci, projela první nákladní loď. Aktuálně.cz [online].  [cit. 2016-06-27]. Dostupné online.  
  5. ČTK, iDNES.cz. Po devíti letech se otevřel rozšířený Panamský průplav, stál 131 miliard. iDNES.cz [online]. 2016-06-26 [cit. 2016-06-27]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NOVOTNÝ, Lukáš. Die zweite Boulanger-Krise und der Panamaskandal: Beitrag zur Entstehung der französisch-russischen Allianz. Prague Papers on the History of International Relations. 2005, roč. 9, s. 27-41. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-7308-118-0. 
  • HORYNSKÝ, Ferdinand. Panamský průplav. Světozor. 8.4.1910, roč. 6, čís. 27, s. 633-636. Dostupné online.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]