Sibiřský regionalismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Vlajka sibiřského regionalismu

Sibiřský regionalismus (někdy sibiřský separatismus, rusky Сибирское областничество) je myšlenka zvláštního postavení regionu Sibiře v rámci Ruska, jehož součástí je od 17. století. Snahy o změnu postavení tohoto rozsáhlého a málo zalidněného území byly od poloviny 19. století cílem několika politických hnutí a lišily se svou mírou, od vytvoření autonomního území až po separatistické tendence. Největšího rozmachu dosáhly v období vojenských aktivit admirála Alexandra Vasiljeviče KolčakaViktora Nikolajeviče Pepeljajeva během ruské občanské války po bolševické revoluci. Také v současnosti existuje na Sibiři několik relativně malých občanských uskupení zabývajících se tématy sibiřského regionalismu.[1]

Sibiřský regionalismus na konci 19. století[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka sibiřského regionalismu, chápajícího Sibiř jako specifický region v rámci Ruského impéria pochází z padesátých let 19. století.[2] Na konci 19. století se zformovalo hnutí sibiřského regionalismu, tzv. oblastniků, jehož hlavními představiteli byli Nikolaj Michajlovič Jadrincev a etnograf Grigorij Nikolajevič Potanin. Hnutí bylo inspirováno prácemi historika Afanasije Ščapova, který upozorňoval na necitlivý průběh ruské kolonizace Sibiře, a požadovalo autonomější postavení regionu a místních národů. Významnějším dílem na toto téma se stala Jadrincevova kniha Sibiř jako kolonie (1882),[3] v níž byly popsané hlavní rysy vztahu tehdejší Sibiře a centra carské moci: region nemohl rozhodovat o využití vlastní půdy a přírodního bohatství, byl znevýhodňován při vývozu obilí, využíval se jako trestanecká kolonie[pozn. 1] a byl zde omezen rozvoj vědy a kultury, stejně jako uplatňování některých občanských práv.[2] Potanin naproti tomu poukázal například na paralely mezi sibiřským a americkým obyvatelstvem, kdy podle něj mentalita místního obyvatelstva byla podobnější spíše americkým kolonizátorům než zbytku Ruska. Povahové rozdíly mezi obyvateli Sibiře a ostatních částí země potvrzovali i někteří další současníci, včetně anarchisty Petra Kropotkina nebo dramatika Antona Pavloviče Čechova.[2]

V důsledku dlouhodobých regionalistických snah byla v roce 1917 ustavena Sibiřská republika. Dne 5. března 1917 se v Petrohradě uskutečnila schůzka Svazu sibiřských regionalistů a dne 11. března se v Novosibirsku (tehdejší Novonikolajevsk) sešli členové Svazu nezávislých socialistických federalistů. V květnu 1917 byla v Tomsku poprvé použita bílo-zelená vlajka autonomní Sibiře. Dne 4. července 1918 byla v Omsku dokonce podepsána „Deklarace státní suverenity Sibiře“, nicméně sibiřský svaz rozpustil již 3. listopadu 1918 admirál Kolčak, jedna z hlavních postav ruské občanské války.[2]

Neoregionalismus po roce 2000[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka sibiřského regionalismu začala získávat na popularitě, jako výsledek snahy občanských aktivistů, znovu někdy před rokem 2010, a to zejména mezi etnickými Rusy. V tomto období proběhla dokonce virtuální kampaň, propagující samostatnou sibiřskou národnost, jež měla pravděpodobně za následek, že při sčítání lidu v roce 2010 celkem 4 100 občanů označilo sebe sama za „Sibiřany“. Zároveň došlo k zásadnímu nárůstu sebeidentifikace některých zdejších občanů coby „Sibiřanů“;[pozn. 2] to platilo zejména pro oblasti obývané etnickými Rusy, zatímco obyvatelé autonomních republik se hlásili spíše k tradičním národnostem.[2]

V říjnu 2011 se v největším sibiřském městě Novosibirsku konala první větší (nepovolená) demonstrace pod heslem „Přestaňme krmit Moskvu“; akce byla motivována zejména výrazným dlouhodobým hospodářským zaostáváním regionu za zbytkem země a nejasným využitím vysokých daní z těžebního průmyslu, odváděných ze Sibiře do ruského státního rozpočtu, z nichž region profituje jen neúměrně málo.[1][2] Ve stejné době se tématu chopili někteří ruští blogeři a během povolebních protestů v letech 2011–2013 bylo dokonce zaregistrováno použití plakátů v barvách sibiřské vlajky.[2]

V květnu 2012 byla vytvořena obchodní značka „Jsem Sibiřan“ se sídlem v Novokuzněcku, prostřednictvím které její vlastníci začali nabízet různé předměty (například trička, mikiny, pasy) s tímto sloganem. Ve stejném roce byl natočen dokument upozorňující na bohatství přírodních zdrojů Sibiře a jejich přínos pro ruský stát v kontrastu s nedostatkem místních investic, v němž vystupovaly i místní sibiřské autority. V roce 2013 se v Novosibirsku konala kontroverzní výstava s názvem „Spojené státy Sibiř“.[2]

Demonstrace v roce 2014[editovat | editovat zdroj]

Arťom Loskutov na demonstraci v roce 2010

V roce 2014 zveřejnil performanční umělec a aktivista Arťom Loskutov záměr zorganizovat dne 17. srpna 2014 v Novosibirsku demonstraci s názvem „Pochod za federalizaci Sibiře“ a s ústředním heslem odkazujícím na dřívější protesty „Přestaňme krmit Moskvu“. Demonstrace byla odůvodněna stejnými důvody jako dřívější akce (nízká životní úroveň, nejasné využití sibiřských daní) a její součástí byl i (částečně provokativní) úmysl ustavit sibiřskou autonomii – konkrétně se jednalo o založení Sibiřské republiky na území Ruské federace, podle vzoru separatismu na východní Ukrajině.[4][5][6][7]

Novosibirská radnice pochod zakázala a ruské úřady v reakci na Loskutovova vystoupení[pozn. 3] zablokovaly stránku akce na ruské sociální síti VKontaktě (společně s ostatními stránkami, které o akci informovaly) a prostřednictvím agentury Roskomnadzor požádaly s odvoláním se na zákon proti „vyvolávání masových nepokojů, extrémistických aktivit a účasti na ilegálních veřejných projevech“ a pod pohrůžkou zablokování 14 různých médií o stažení rozhovoru s Loskutovem. Všechna média (například agentura RIA Novosti nebo deník Kommersant) žádosti vyhověla, kromě ruské služby BBC, která ji původně odmítla.[4][5][6][7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Podle Jadrinceva se v 70. letech 19. století mezi čtyřmi miliony stálých obyvatel nacházelo půl milionu trestanců.[2]
  2. V období 1986–1988 se tak identifikovalo 15 procent respondentů, pak tento podíl postupně narůstal na 32 % v roce 2000, 52 % v roce 2005 a 75 % v roce 2010.[2]
  3. Jeden z jeho rozhovorů vyšel pod názvem „Odevzdáváme naše zdroje a dostáváme za to hromadu idiotských zákonů“.[6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Ruská Sibiř má stále silnější separatistické tendence. ČT24 [online]. 2012-07-09 [cit. 2020-03-12]. Dostupné online. 
  2. a b c d e f g h i j ZAKHARKIN, Stanislav. What's in store for the Siberian movement?. Eurozine.com [online]. 2015-06-11 [cit. 2020-03-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. KURFÜRST, Jaroslav. Příběh ruské geopolitiky: Jak se ruská myšlenka zmocnila více než šestiny světa. Praha: Karolinum, 2018. 444 s. ISBN 978-80-246-4026-6. Kapitola Ruská geopolitika před geopolitikou, s. 90. 
  4. a b LUHN, Alex. Russia bans Siberia independence march. The Guardian [online]. 2014-08-05 [cit. 2016-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. a b NOVÁK, Martin. Sibiřský separatismus rozzlobil Kreml. Zakázal pochod. Aktuálně.cz [online]. 2014-08-12 [cit. 2020-03-12]. Dostupné online. 
  6. a b c PODANÝ, Petr. Ze Sibiře zní volání po autonomii. Zatím jen slaboučké. Týden.cz [online]. 2014-08-11 [cit. 2020-03-12]. Dostupné online. 
  7. a b PROCHÁZKOVÁ, Petra. Putin má problém: separatistické choutky na strategické Sibiři [online]. Lidovky.cz, 2014-08-08 [cit. 2020-03-07]. Dostupné online.