Ichtyosauři

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxIchtyosauři
Stratigrafický výskyt: Triaskřída, před 250 až 90 miliony let
alternativní popis obrázku chybí
Fosilie ichtyosaura z německého Holzmadenu
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaplazi (Sauropsida)
PodtřídaDiapsida?
NadřádIchthyopterygia
ŘádIchthyosauria (Ichthyosauria)
Blainville, 1835
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ichtyosauři ("rybí ještěři") nebo česky ryboještěři byli skupinou značně přizpůsobených vodních plazů, kteří žili v mořích a oceánech po většinu druhohorní éry (asi před 250 až 90 miliony let).[1] Jejich charakteristickým znakem byl hydrodynamický tvar těla, značně podobný dnešním delfínům a většině ryb. Díky tomu byli ryboještěři rychlými a obratnými plavci, dokázali se pohybovat rychlostí až kolem 40 km/h. Evoluce této skupiny mořských plazů byla velmi rychlá až překotná - jejich biodiverzita byla od začátku značně vysoká.[2]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Jejich velikost kolísala mezi drobnými formami o délce několika decimetrů až k obřím formám velikosti dnešních velryb (např. Shonisaurus, délka 17 až 23 m).[3] V roce 2018 byla zveřejněna studie o obří čelisti ichtyosaura objevené v Anglii, na jejímž základě bylo určeno, že tito obří jedinci dosahovali délky až kolem 26 metrů.[4][5] Fosilie obřích ichtyosaurů s tělesnou délkou přes 20 metrů byly objeveny také ve švýcarských Alpách a pocházejí až ze samotného konce triasového období (zhruba před 210 až 201 miliony let).[6]

Moderní výzkum histologie a anatomie ichtyosauřích obratlů ukazuje, že jejich tvarová variabilita byla velká, a že také rychlost jejich růstu byla velmi vysoká.[7] Některé výzkumy naznačují, že tito mořští plazi mohli být homoiotermní (udržovali si tedy stálou tělesnou teplotu).[8]

Přinejmenším některé rody ichtyosaurů (např. Mixosaurus) měly již v období triasu prokazatelně vyvinutou hřbetní ploutev, která jim sloužila při manévrování pod vodou.[9]

Historie objevů[editovat | editovat zdroj]

Fosilie těchto pravěkých tvorů byly objeveny nejpozději již v roce 1699 ve Walesu, vědecky rozpoznány však byly až počátkem 19. století. První kompletní kostru ichtyosaura odkryla britská amatérská sběratelka fosílií Mary Anningová v roce 1811.[10] Fosilie ichtyosaurů byly objeveny na mnoha místech světa, včetně například Indie.[11][12] Ukazuje se také, že v rámci popsaných druhů existuje velká míra variability a tvarové rozmanitosti jednotlivých kosterních elementů (například u kostry zadních končetin), proto je třeba být opatrný při stanovování nových druhů. Biodiverzita skupiny mohla být ve skutečnosti poněkud menší.[13]

Původní objev první kompletní kostry, objevený Mary Anningovou roku 1818 v Lyme Regis a představený vědecké veřejnosti v roce 1819 Everardem Homem, nazvaný "Proteo-saurus", byl zničen roku 1941 při německém bombardování Londýna v průběhu Druhé světové války. V roce 2022 ale byly oznámeny objevy dvou replik původních fosilií, a to v USA a Německu.[14][15]

Fosilie jurských zástupců této skupiny mořských plazů byly objeveny také na území Antarktidy.[16]

Výzkum skvěle dochovaných exemplářů ichtyosaurů umožnil detailní rekonstrukci jejich anatomie a fyziologie, a to včetně vytvoření velmi přesných modelů těchto vyhynulých vodních plazů.[17]

Paleobiologie[editovat | editovat zdroj]

Ve fosilní kosti zhruba 183 milionů let starého ichtyosaura byly údajně objeveny biomolekuly typu cholesterolu a kolagenu.[18] Výzkumy také ukázaly, že ichtyosauři často procházeli tělesným zraněním rozpoznatelným na jejich fosilní kostře, přičemž tyto paleopatologie jsou nejčastěji objevovány u jurských druhů.[19] V roce 2018 byl oznámen objev několika raně jurských ichtyosauřích embryí v anglickém Yorkshiru.[20] Ukazuje se také, že ocasní ploutev ichtyosaurů mohla být ve skutečnosti mnohem výraznější, než jak byla dosud na paleo-rekonstrukcích zobrazována.[21] Nevyřešenou otázkou zůstává, jak se tito mořští plazi zbavovali přebytečné soli v těle. Pravděpodobně měli k tomuto účelu vyvinuty speciální vnitřní tělní orgány (solné žlázy).[22] Výzkum patologií na fosilních kostech 41 jedinců rodu Temnodontosaurus ukázal, že tito draví ichtyosauři zřejmě často zápasili a způsobovali si při vnitrodruhových soubojích četná zranění na lebce, hrudním koši apod.[23][24][25]

Velcí ichtyosauři byli nepochybně megakarnivory, tedy obřími predátory, schopnými ulovit a pozřít velkou kořist. Dokládá to napřáklad objev fosilie 5 metrů dlouhého ryboještěra rodu Guizhouichthyosaurus, který má ve své břišní dutině pozřené tělo čtyři metry dlouhého thalattosaura.[26] Některé druhy vykazují pravděpodobný přechod k hyperkarnivorii, jak ukazují například objevy fosilií z Kanady.[27]

Vzácně se dochovaly také původní "měkké tkáně" ichtyosaurů, které domáhají vědcům vytvořit přesnější představu o vzhledu těchto druhohorních mořských plazů.[28]

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Giovanni Serafini, Erin E. Maxwell, Eliana Fornaciari & Cesare A. Papazzoni (2022). Revision of platypterygiine rostral material from the Northern Apennines (Italy): new insights on distal neurovascular anatomy and tooth replacement in Cretaceous ichthyosaurs. Cretaceous Research. 105167. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2022.105167
  2. Benjamin C. Moon & Thomas L. Stubbs (2020). Early high rates and disparity in the evolution of ichthyosaurs. Communications Biology. 3: 68. doi: https://doi.org/10.1038/s42003-020-0779-6
  3. P. Martin Sander, Eva Maria Griebeler, Nicole Klein, Jorge Velez Juarbe, Tanja Wintrich, Liam J. Revell & Lars Schmitz (2021). Early giant reveals faster evolution of large body size in ichthyosaurs than in cetaceans. Science. 374 (6575). doi: 10.1126/science.abf5787
  4. Dean R. Lomax, Paul De la Salle, Judy A. Massare & Ramues Gallois (2018). A giant Late Triassic ichthyosaur from the UK and a reinterpretation of the Aust Cliff 'dinosaurian' bones. PLoS ONE. 13 (4): e0194742. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0194742
  5. https://phys.org/news/2018-04-jaw-bone-british-beach-huge.html
  6. P. Martin Sander, Pablo Romero Pérez de Villar, Heinz Furrer & Tanja Wintrich (2022). Giant Late Triassic ichthyosaurs from the Kössen Formation of the Swiss Alps and their paleobiological implications. Journal of Vertebrate Paleontology. Article: e2046017. doi: https://doi.org/10.1080/02724634.2021.2046017
  7. Alexandra HOUSSAYE, Yasuhisa NAKAJIMA & P. Martin SANDER (2018). Structural, functional, and physiological signals in ichthyosaur vertebral centrum microanatomy and histology. Geodiversitas 40 (7): 161-170. doi: https://doi.org/10.5252/geodiversitas2018v40a7
  8. Johan Lindgren; et al. (2018). Soft-tissue evidence for homeothermy and crypsis in a Jurassic ichthyosaur. Nature. doi: https://doi.org/10.1038/s41586-018-0775-x
  9. Silvio Renesto, Cristiano Dal Sasso, Fabio Fogliazza, and Cinzia Ragni (2020). New findings reveal that the Middle Triassic ichthyosaur Mixosaurus cornalianus is the oldest amniote with a dorsal fin. Acta Palaeontologica Polonica. doi: https://doi.org/10.4202/app.00731.2020
  10. SOCHA, Vladimír. Mary Anningová. OSEL.cz [online]. 18. srpna 2020. Dostupné online.  (česky)
  11. Prasad G. V. R., et al. (2017). Discovery of the first ichthyosaur from the Jurassic of India: Implications for Gondwanan palaeobiogeography. PLoS ONE 12(10): e0185851. doi.org/10.1371/journal.pone.0185851.
  12. https://phys.org/news/2017-10-jurassic-ichthyosaur-fossil-india.html
  13. Judy A. Massare & Dean R. Lomax (2018). Hindfins of Ichthyosaurus: effects of large sample size on 'distinct' morphological characters. Geological Magazine. doi: https://doi.org/10.1017/S0016756818000146
  14. Dean R. Lomax and Judy A. Massare (2022). Rediscovery of two casts of the historically important ‘Proteo-saurus’, the first complete ichthyosaur skeleton. Royal Society Open Science. 9 (11): 220966. doi: https://doi.org/10.1098/rsos.220966
  15. https://phys.org/news/2022-11-prehistoric-reptile-priceless-fossil-wwii.html
  16. L. Campos, M. S. Fernández, Y. Herrera, M. Talevi, A. Concheyro, S. Gouiric-Cavalli, J. P. O'Gorman, S. N. Santillana, L. Acosta-Burlaille, J. J. Moly & M. A. Reguero (2021). Bridging the southern gap: First definitive evidence of Late Jurassic ichthyosaurs from Antarctica and their dispersion routes. Journal of South American Earth Sciences. 103259. doi: https://doi.org/10.1016/j.jsames.2021.103259
  17. https://phys.org/news/2022-03-reconstruct-ancient-fish-lizard.html
  18. Chloé Plet, Kliti Grice, Anais Pagès, Michael Verrall, Marco J. L. Coolen, Wolfgang Ruebsam, William D. A. Rickard & Lorenz Schwark (2017). Palaeobiology of red and white blood cell-like structures, collagen and cholesterol in an ichthyosaur bone. Scientific Reports 7, Article number: 13776. doi:10.1038/s41598-017-13873-4 https://www.nature.com/articles/s41598-017-13873-4
  19. J. M. Pardo‐Pérez, B. P. Kear, M. Gómez, M. Moroni & E. E. Maxwell (2018). Ichthyosaurian palaeopathology: evidence of injury and disease in fossil ‘fish lizards’. Journal of Zoology 304(1): 21–33. doi: 10.1111/jzo.12517
  20. M. J. Boyd and D. R. Lomax (2018). The youngest occurrence of ichthyosaur embryos in the UK: A new specimen from the Early Jurassic (Toarcian) of Yorkshire. Proceedings of the Yorkshire Geological Society. doi: https://doi.org/10.1144/pygs2017-008
  21. https://pteroformer.blogspot.com/2018/05/are-we-shrink-wrapping-ichthyosaur-tails.html
  22. https://www.livescience.com/63851-sea-monster-salt-glands.html
  23. Judith M. Pardo-Pérez; et al. (2018). Pathological survey on Temnodontosaurus from the Early Jurassic of southern Germany. PLoS ONE 13(10): e0204951. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0204951
  24. https://blogs.plos.org/paleocomm/2018/10/29/its-a-hard-knock-life-for-an-ichthyosaur/
  25. Judith M. Pardo-Pérez, Benjamin Kear and Erin E. Maxwell (2019). Palaeoepidemiology in extinct vertebrate populations: factors influencing skeletal health in Jurassic marine reptiles. Royal Society Open Science 6: 190264. doi: https://doi.org/10.1098/rsos.190264
  26. Da-Yong Jiang, Ryosuke Motani, Andrea Tintori, Olivier Rieppel, Cheng Ji, Min Zhou, Xue Wang, Hao Lu & Zhi-Guang Li (2020). Evidence Supporting Predation of 4-m Marine Reptile by Triassic Megapredator. iScience. doi: https://doi.org/10.1016/j.isci.2020.101347
  27. https://phys.org/news/2021-11-extinct-swordfish-shaped-marine-reptile.html
  28. Mats E. Eriksson, Randolph De La Garza, Esben Horn & Johan Lindgren (2022). A review of ichthyosaur (Reptilia, Ichthyopterygia) soft tissues with implications for life reconstructions. Earth-Science Reviews. 103965. doi: https://doi.org/10.1016/j.earscirev.2022.103965
  29. Bi, Z.; et al. (2022). New research progress on a specimen of Chaohusaurus zhangjiawanensis (Diapsida: Ichthyosauromorpha). Acta Geologica Sinica. 96 (3): 769-782. doi: 10.19762/j.cnki.dizhixuebao.2021167
  30. Antoine Laboury, Rebecca F Bennion, Ben Thuy, Robert Weis & Valentin Fischer (2022). Anatomy and phylogenetic relationships of Temnodontosaurus zetlandicus (Reptilia: Ichthyosauria). Zoological Journal of the Linnean Society. zlab118. doi: https://doi.org/10.1093/zoolinnean/zlab118
  31. Feiko Miedema & Erin E. Maxwell (2022). Ontogenetic variation in the skull of Stenopterygius quadriscissus with an emphasis on prenatal development. Scientific Reports. 12: 1707. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-022-05540-0

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]