Delfín obecný

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxDelfín obecný
alternativní popis obrázku chybí
Delfín obecný
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Řád kytovci (Cetacea)
Čeleď delfínovití (Delphinidae)
Rod Delphinus
Linné, 1758
Binomické jméno
Delphinus delphis
Linné, 1758
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Delfín obecný (Delphinus delphis) je druh kytovce z čeledi delfínovití.

Vzhled[editovat | editovat zdroj]

Délka jeho těla činí 1,8–2,6 m, hmotnost 90-140 kg. Je tedy menší než delfín skákavý. Jeho tělo je štíhlé, základní zbarvení hnědé až černé, na břiše bělavé, na bocích světlé skvrny a pruhy. Hlava zaoblená, 40-47 zubů v každé polovině čelisti. Hřbetní ploutev ostrá, prsní ploutve zakřivené.[2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Delfín obecný je rozšířen téměř ve všech mořích od tropického po mírné pásmo. Žije zejména v pobřežních vodách, kde je dostatek potravy. Je nejpočetnějším druhem delfína. Velikost populace je neznámá, odhaduje se na několik miliónů jedinců.[3]

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Delfín obecný je velmi aktivní a společenský, žije ve společenství o deseti až několika tisících jedincích. Upřednostňuje hluboké vody v pobřežních oblastech, často se za účelem lovu kořisti sdružuje mnoho skupin dohromady a jindy spolu různé skupiny soupeří[4]. Ke spánku využívá jen polovinu mozku, druhou hemisférou je bdělý, přičemž obě poloviny může střídat. Plave rychlostí až 60 km/h s maximální hloubkou ponoru 300 metrů. Má silnou ocasní ploutev, ta mu umožňuje dlouhé skoky nad hladinu i poskakování ve vzpřímeném postoji za pomoci rychlých úderů o hladinu. Pod vodou je schopen zůstat až 10 minut na jedno nadechnutí, ale většinou se vynořuje častěji. Domlouvá se pomocí echolokace na frekvencích 1000 Hz-150 kHz. Březost trvá 10-11,5 měsíce, období rozmnožování je jaro a podzim, v tropickém pásmu celoročně. Samice rodí jedno mládě. Mláďata se rodí ocasem napřed o délce 0.8-1 m a hmotnost přibližně 10 kg. Delfíni se dožívají až 30 let.[5]

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Jeho nejčastější potrava jsou sledi a makrely, doplňují je hlavonožci. Loví společně, ve skupině shánějí ryby k sobě a nahánějí je k hladině.

Historie a mytologie[editovat | editovat zdroj]

Delfín obecný byl znám již v době antiky mezi Řeky a Římany a hrál důležitou roli v jejich mytologii. Rovněž vystupuje v příbězích, předávaných z generace na generaci, ve kterých vozili malé děti na hřbetě jako koně a zachraňovali tonoucí. První, kdo jej pojmenoval "delfín" a poznal, že se jedná o savce, byl Aristoteles. Carl Linné jej v roce 1758 pojmenoval Delphinus delphus.[6] O výjimečnosti vztahu kytovců s člověkem mluví nástěnné malby (Grotta del Genovese), freska delfína ze 17. století př. n. l. nalezená na ostrově Knossos v Řecku[7] nebo nalezené mumifikované tělo delfína v Norsku v Askollen, Vestfold.[8] Zobrazení delfína se našlo také na starověkých mincích.[9]

Inteligence[editovat | editovat zdroj]

Jako většina kytovců i delfín obecný má velký a těžký mozek s výrazným neokortexem, šedá kůra mozková je tu hojnější než u většiny savců (s výjimkou opic), ale méně hojná než u člověka. Schopnost učení, opakování a porozumění pojmům je u delfínů prokázaná.[10] Tuto duševní činnost lze vypozorovat ve volné přírodě zejména při lovení ve skupině, při námluvách a hře. Např. jsou také schopni rozvazovat uzly na rybářských sítích, útočit na smluvený signál písknutí, nahánět ryby ve formacích apod.[11] U delfínů držených v zajetí byla prokázána schopnost používat sled pojmů např. "sahat - míč - ocas - hledat - talíř".[12]

Vliv člověka[editovat | editovat zdroj]

Delfín obecný se velmi často dostane do průmyslově používaných sítí určených pro lov ryb, ještě v roce 1988 bylo takto chyceno až 100 tisíc jedinců. Díky zlepšenému způsobu rybolovu a přísnějším nařízením byl tento počet od té doby značně snížen. Země s velrybářskou tradicí dodnes loví i delfína obecného, zejména Japonsko a Norsko, na základě rozhodnutí Mezinárodní velrybářské komise, tzv. klauzule o "výjimce pro domorodce". Další negativní vliv je kontaminace mořských vod zejména v pobřežních oblastech. Zejména jedinci žijící ve Středozemním moři jsou vysoce kontaminovaní rtutí, freony a těžkými kovy.[13] K chovu v zajetí se delfín obecný na rozdíl o delfína skákavého nebo kosatek černých příliš nehodí, většinou odmítá spolupracovat a takoví jedinci zpravidla do roka uhynuli. Často také páchali sebevraždy naražením do stěny nádrže.[14]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. The IUCN Red List of Threatened Species 2017.2. 14. září 2017. Dostupné online. [cit. 2017-09-23]
  2. PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl : Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 218. (český)  
  3. PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl : Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 217. (český)  
  4. REEVES, Randall R.. Sea mammals of the world. London : A & C Black Publ, 2002. 530 s. S. 302. (anglický)  
  5. KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina : Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 198. (český)  
  6. PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl : Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 217. (český)  
  7. MILLER, Debra L.. Reproductive biology and Phylogeny of Cetacea, vol. 7. Australia : The University of Queensland, 2007. 442 s. ISBN 9781578083602. S. 21. (anglický)  
  8. MILLER, Debra L.. Reproductive biology and Phylogeny of Cetacea, vol. 7. Australia : The University of Queensland, 2007. 442 s. ISBN 9781578083602. S. 16. (anglický)  
  9. MILLER, Debra L.. Reproductive biology and Phylogeny of Cetacea, vol. 7. Australia : The University of Queensland, 2007. 442 s. ISBN 9781578083602. S. 21. (anglický)  
  10. REEVES, Randall R.. Sea mammals of the world. London : A & C Black Publ, 2002. 530 s. S. 303. (anglický)  
  11. KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina : Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 132. (český)  
  12. KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina : Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 133. (český)  
  13. KIEFNER, Ralf. Velryby a delfíni. Žilina : Rajzl, 2002. 305 s. ISBN 8090317103. S. 199. (český)  
  14. PACCALET, Yves. Tajemný život delfínů. Praha-Litomyšl : Paseka, 2005. 259 s. ISBN 8071856509. S. 129. (český)  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]