Hadaikum

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Geologický čas
 fanerozoikum   kenozoikum  kvartér
neogén
paleogén
 mezozoikum 
(druhohory)
křída
jura
trias
 paleozoikum 
(prvohory)
perm
karbon
devon
silur
ordovik
kambrium
proterozoikum
archaikum
hadaikum

Hadaikum (Hadean, někdy Priscoan) je nejstarší období (eon) ve vývoji Země. Datuje se do období před 4 600 až 3 800 miliony let (Ma). Pro toto období je charakteristický vznik zemské kůry a později oceánů. Název je odvozen od Háda, řeckého boha podsvětí. Neklidné období bylo plné sopečných výbuchů a dopadajících meteoritů.

Velký impakt[editovat | editovat zdroj]

Zhruba před 4 540 miliony let pravděpodobně došlo k mimořádně silné srážce Země s tělesem velikosti Marsu. Tato událost je označována jako Velký impakt. Tím bylo vyvrženo obrovské množství materiálu na oběžnou dráhu Země. Z této masy se později zformoval Měsíc. Předpokládá se, že při této srážce do vesmíru unikla prvotní atmosféra, ale také je možné, že tuto atmosféru při zvýšené teplotě zemská gravitace zkrátka neudržela.

Atmosféra, hydrosféra[editovat | editovat zdroj]

V raném stádiu byla Země extrémně žhavá a vyzařovala do vesmíru mnoho energie. Tím se postupně ochlazovala a mohlo docházet ke vzniku prvních ker pevného povrchu. Tyto kry, pohybující se po stále žhavém povrchu, se spojovaly a znovu tříštily. Z mezihvězdného plynu, který obsahoval množství vodíku a helia, ale také methan, amoniak a jiné látky, se vytvořila prvotní atmosféra. Meteority, dopadající na chladnoucí planetu, přinášely zmrzlou vodu. Led se při nárazu měnil v páru a ta, v kombinaci s jinými plyny, tvořila nad Zemí těžké mraky.

Asi před 3 900 miliony let vznikla vlivem rozsáhlé sopečné činnosti druhá atmosféra, složená z vodní páry (70-80 %), dusíku a oxidu uhličitého. V menším množství obsahovala i oxid siřičitý, oxid uhelnatý, methan, amoniak, vodík, kyselinu chlorovodíkovou a jiné plyny.

V období před 3 900 až 3 800 miliony let ustalo rozsáhlé bombardování planety, což umožnilo další ochlazení a zkondenzování vody v mracích. Docházelo tak k hustým, dlouhotrvajícím dešťům. Voda zaplňovala veškeré prolákliny a krátery na zemském povrchu a vytvářela tak první vodní plochy. Již tato prvotní moře byla slaná, neboť se v nich rozpouštěly soli, usazené na zemském povrchu.

Vliv vzájemného působení s Měsícem[editovat | editovat zdroj]

Nově zformovaný Měsíc byl velice blízko planetě Zemi, obíhal ji nízko. Jejich vzájemná vazba tedy měla zásadní vliv na prostředí na Zemi i na samotný Měsíc:

  • Vzájemné slapové síly během pouhých 200 let úplně zabrzdily rotaci Měsíce a svázaly jeho rotaci se Zemí. Rotace Země, od nárazu Thei ještě divoká, se zbrzdila. I dnes ještě pozvolna klesá.
  • Slapy Měsíce na povrchu roztavené Země nejprve pomáhaly pohybům magmy: Horniny se snáze diferencovaly podle hustoty, snáze z ní unikaly plyny.
  • Slapy ovlivňovaly i vznikající atmosféru: Vznikalo "počasí", poháněly proudění v atmosféře a tedy podporovaly bouře a srážky. Tím rychleji přišly první deště a opět vznikly první krusty hornin, druhý povrch. Slapy sice tyto krusty lámaly, tvoříce na lávě vlny, vliv dešťů však nakonec převážil: Z dešťů vznikla moře. Byť byla dna údolí blíže k jádru a žhavější magmě, díky chladivému účinky (horké) tekuté vody byla vrstva pevného povrchu silnější pod vodou, než na vrcholcích kopců bez vody.
  • Slapy měly vliv i na tato nová moře: Blízký Měsíc způsoboval přílivové vlny vysoké řádově kilometr. To při nízkém profilu pevného povrchu, ještě bez pohoří, dále napomáhalo dalšímu ochlazování povrchu i daleko ve vnitrozemí, i bez přítomnosti deště. Z povrchu se do moří smývaly soli, horkou vodou se rozpouštěly minerály.

Vznik hlubších oceánů a vyšších pohoří byl možný až se zeslabením vlivu slapových sil, tedy až když Měsíc převzal energii z povrchu Země a po jeho urychlení na vyšší-vzdálenější oběžnou dráhu. Byť jsou přílivové vlny na Zemi způsobovány Měsícem, který tak brzdí rotaci Země, Země se pod Měsícem rychle otáčí a přílivová vlna pod měsícem podbíhá, předbíhá ho: A díky slapové vazbě se dopředný pohyb vodní masy vln přenáší zpět na Měsíc a způsobuje jeho dopředné urychlování. A vyšší rychlost Měsíce na orbitě se zas vymění na potenciální energii na vyšší oběžné dráze, kde se ve výsledku pohybuje dokonce pomaleji. I dnes je ještě Měsíc zemskými deformacemi ze slapových sil urychlován, a tak se vzdaluje: řádově o 2 cm za rok.

Urychlující tah slapů působí plynule, na nižších drahách silněji: Ve výsledku vzájemné slapové síly a existence přílivových vln na Zemi napomáhají stabilizaci výšky oběhu Měsíce a vyhlazení jeho (případně) eliptické dráhy na kruhovou.

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Zemské těleso se poměrně rychle ochlazovalo, a to i kvůli nižšímu výkonu mladého Slunce. Na povrchu Země se začala tvořit pevná zemská kůra. Nedochovalo se z ní však do současnosti téměř nic.

V Austrálii i Kanadě byly nalezeny krystaly zirkonů, pocházející až z doby před 4 404 miliony let. Zřejmě se jedná o pozůstatky nejstarší zemské kůry, která byla rozbita následnými geologickými procesy a jejíž relikty se pak uložily v mladších horninách.

  • Jack Hills (Austrálie) – horniny obsahující zirkony staré až 4 404 milionů let
  • Nuvvuagittuq greenstone belt (Kanada) – horniny staré až 4 280 milionů let, nejstarší známé horniny na Zemi
  • Acasta Gneiss (Kanada) – horniny staré až 4 031 milion let

Biosféra[editovat | editovat zdroj]

Z tohoto období nebyl spolehlivě doložen žádný život.

Prekambrium
Předchůdce:
-
4600 Ma – 3800 Ma
Hadaikum
Nástupce:
Archaikum