Prokaryota

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Řez prokaryotní buňkou

Prokaryota z řeckého pro (před) a karyon (jádro), též prvojaderní nebo předjaderní, je označení pro evolučně velmi staré organismy, které se vyvinuly před 3–3,5 miliardami let. Pravděpodobně jsou vůbec nejstaršími buněčnými organismy. Prokaryotická buňka je podstatně jednodušší než buňka eukaryot.

V některých dřívějších klasifikačních systémech, ve kterých byli prvojaderní považováni za říši, se tato říše nazývala Monera.[1][2][3]

Na základě moderních fylogenetických analýz netvoří prokaryota přirozenou monofyletickou skupinu. Proto jsou v moderním systému navrženém v roce 1977 Carlem Woesem rozdělena na dvě hlavní doményBakterie a Archea. Eukaryota pak představují třetí doménu.

Vlastnosti prokaryot[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku prokaryotická buňka.

Prokaryota jsou jednobuněčné organismy. Netvoří tedy funkčně a morfologicky diferencované tkáně, ale mohou tvořit kolonie nebo mnohobuněčná vlákna. Velikost prokaryotické buňky se obvykle pohybuje mezi 0,2 až 3 mikrometrů. Větší prokaryotní buňky jsou spíše výjimkou. Předpokládá se, že jedním z důvodů je nízká účinnost difúze živin a organických látek u velkých buněk. Tuto teorii ovšem značně zpochybňuje existence obrovských bakterií Epulopiscium fishelsoni a Thiomargarita namibiensis, které dorůstají délky kolem 0,5 mm.

Znaky společné s eukaryotickou buňkou[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku poslední univerzální společný předek.

Znaky vlastní pouze prokaryotické buňce[editovat | editovat zdroj]

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Prokaryota využívají nejrůznější způsoby výživy. Autotrofní organismy jsou schopny asimilovat oxid uhličitý, kdežto heterotrofové využívají organické látky. Fototrofní organismy jsou schopny zachycovat energii světla. Chemotrofní organizmy získávají metabolickou energii pomocí různých chemických reakcí.

Prokaryota osidlují všechny typy prostředí, žijí a prospívají v širokém rozmezí teplot, přežívají vysoké hodnoty radiace. Bakteriální spory mohou zůstat životaschopné mnoho let, přežívají i na povrchu družic na oběžné dráze Země. Některé žijí volně, jiné jsou symbionty eukaryotických organismů nebo i patogeny.

Systém[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. H. F. Copeland. The Classification of Lower Organisms. Palo Alto: Pacific Books, 1956. Dostupné online. 
  2. R. H. Whittaker. New concepts of kingdoms of organisms. Science. 1969, roč. 163, s. 150–160. 
  3. LHOTSKÝ, Josef. Úvod do studia symbiotických interakcí. Nový pohled na viry a bakterie. Praha: Academia, 2015. 208 s. ISBN 978-80-200-2480-0. S. 88-91. 
  4. DAME, Remus T., Kalmykowa, Olga J.; Grainger, David C.; Burkholder, William F. Chromosomal Macrodomains and Associated Proteins: Implications for DNA Organization and Replication in Gram Negative Bacteria. PLoS Genetics. 2011, roč. 7, čís. 6, s. e1002123. DOI:10.1371/journal.pgen.1002123. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LHOTSKÝ, Josef. Sen noci darwinovské aneb O čem se vám v souvislosti s evolucí ani nezdá. Praha, Knižní klub (ed. Universum), 2016, 264 s.
  • LHOTSKÝ, Josef. Úvod do studia symbiotických interakcí mikroorganismů. Nový pohled na viry a bakterie. Praha, Academia, 2015, 208 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]