Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.

Létavkovití

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Wikipedie:Jak číst taxoboxLétavkovití
alternativní popis obrázku chybí
Rozmanitost létavkovitých
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Podkmen obratlovci (Vertebrata)
Třída obojživelníci (Amphibia)
Řád žáby (Anura)
Čeleď létavkovití (Rhacophoridae)
Hoffman, 1932
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Létavkovití (Rhacophoridae) je čeleď žab. V rámci systematiky se dělí na dvě podčeledi: japonečky (Buergeriinae) a létavky (Rhacophorinae) obsahující k roku 2016 devatenáct rodů. Je známo přes 400 druhů a počet popsaných létavkovitých stále roste. Tato čeleď je rozšířena ve východní, jižní a jihovýchodní Asii a také v Africe. Žáby obývají především lesy, ale přizpůsobily se i jiným biotopům včetně krajiny změněné lidmi. Zaznamenány byly na různých plantážích včetně palmových a v zemědělských oblastech, adaptovaly se i životu ve městech.

Létavkovití jsou malé i velké žáby, dosahují velikosti mezi 15 až 120 mm. Jejich zploštělé tělo může být různorodě zbarvené. Mezi prsty mají blánu, pomocí které mohou někteří zástupci při skocích plachtit ze stromu na strom, kvůli čemuž se stali známými mezi lidmi. Létavkovití jsou stromové žáby, žít mohou nicméně i na zemi. Aktivní jsou během noci a živí se převážně bezobratlými, jako je hmyz. Způsob rozmnožování závisí na jednotlivých rodech. Zatímco některé žáby kladou vajíčka na zem a prodělávají přímý vývoj, jiné do dutin stromů naplněných vodou a další pro ně vytvářejí pěnovitá hnízda nad vodní hladinou. Vylíhlí pulci poté spadnou do vody.

O popularizaci těchto žab se zasloužil vědec Alfred Russel Wallace. Lze je chovat v zajetí, jinak je jejich užitečnost pro člověka malá. Některé druhy jsou loveny pro maso. Na základě Mezinárodního svazu ochrany přírody bylo k roku 2018 hodnoceno 18 druhů jako vyhynulých a 25 kriticky ohrožených. Nebezpečí představuje hlavně ztráta přirozeného prostředí, která se týká především endemitních druhů žijících na malém území.

Taxonomie[editovat | editovat zdroj]

Čeleď létavkovití z řádu žáby byla poprvé popsána roku 1858 jako čeleď Polypedatidae. Abraham Carel Hoffman ji roku 1932 přejmenoval na současný název Rhacophoridae.[1] Českým synonymem této čeledi je dlouhoprstovití. V rámci ní existují dvě podčeledi: japonečky (Buergeriinae) a létavky (Rhacophorinae).[2] Fosilní záznamy neexistují.[3]

Systematika této čeledi byla vícekráte měněna a je nejasná.[3] Do čeledi létavkovití byly zařazovány i jiné, později osamostatněné taxony. Na počátku dvacátého prvního století dva němečtí herpetologovéMiguel Vences a Frank Glaw, vyňali z létavkovitých několik rodů (Boophis, Laliostoma, Aglyptodactylus, Mantella a Mantidactylus) a správně je přeřadili mezi mantelovité.[1] Rovněž některé africké čeledi, jako čeleď rákosničkovitých (Hyperoliidae), byly kdysi řazeny mezi létavkovité, další analýzy je nicméně osamostatnily a na základě nich se obě linie odštěpily od skokanovitých.[4]

Létavkovití byli na základě studií několika autorů (Lynch, Dubois) považováni za podčeleď čeledi skokanovití (Ranidae). Dubois ještě v roce 2005 ve své studii tuto systematiku podporoval, když skokanovité rozčlenil na triby Buergeriini, Philautini a Rhacophorini, další řada autorů (Frost, Lynch a další) však považovala létavkovité za samostatnou čeleď. V takovém případě by společně s mantelovitými (Mantelidae) tvořili sesterskou skupinu skokanovitých.[1] Během dvacátého prvního století pak bylo provedeno několik molekulárních analýz.[5][6]

Čeleď létavkovití je velmi rozsáhlá. AmphibiaWeb uvádí, že k roku 2016 existovalo celkem 19 rodů členících se na 415 druhů:[7]

Stále však dochází k popisování či dokonce nalézání nových rodů. Značnou rozmanitost lze pozorovat kupříkladu v pohoří Západní Ghát a na ostrově Cejlon.[8] Ze zdejší oblasti bylo při revizi rodu Philautus popsáno dvanáct nových druhů.[9] Roku 2011 zde došlo k objevu nového druhu z rodu Polypedates[10] a o dva roky později dvou nových monotypických rodů Mercurana a Beddomixalus. Ve zveřejněné studii rovněž autoři uvedli, že je možné jednotlivé jinak morfologicky podobné druhy odlišovat také na základě chování.[8] Roku 2015 byl na jihu pohoří Západní Ghát nalezen nový druh Ghatixalus magnus.[11] Další nový rod, Nasutixalus, byl popsán zase v Tibetu o rok později na základě morfologických charakteristik.[12]

Genetickou výbavu tvoří diploidní karyotyp 2n = 24 nebo 26 chromozomů.[13]

Výskyt[editovat | editovat zdroj]

Létavka Rhacophorus lateralis na listu, černé pozadí
Indická létavka Rhacophorus lateralis

Létavkovití jsou rozšířeni v Asii a Africe. V Asii jejich rozsah zahrnuje ostrovy Indonésie až po Sulawesi (Celebes)[1] či Filipíny a areál výskytu se dále táhne do států jižní a východní Asie, jako je Laos, Thajsko, Čína či východní Indie a ostrovní stát Srí Lanka.[3] Létavkovití potom osídlili i část Japonska. Africké populace zastupuje pouze rod Chiromantis. V rámci dělení na podčeledi je podčeleď Buergeriinae (s jedním rodem Buergeria) rozšířena od Tchaj-wanu po Japonsko a podčeleď Rhacophorinae obývá Afriku a Asii až po mírné areály Číny a Japonska.[3][14]

Zástupci čeledi mohou obývat různé biotopy. Obvyklým areálem výskytu jsou lesy, jako zástupce žijící v lesích lze zmínit druhy pouchalka Eiffingerova (Kurixalus eiffingeri) či pouchalka luzonská (Philautus surdus). Blízkost vody není obvykle potřebná, ale některé druhy jako japonečka zavalitá (Buergeria robusta) u vodních toků žijí. Africké populace se díky speciálním adaptacím (odpařování tekutin z kůže) přizpůsobily životu v suchých oblastech a dovedou snižovat ztrátu vody. Žáby se adaptovaly i na prostředí vytvořená člověkem. Například zástupcům rodů Polypedates či Rhacophorus nevadí život na rýžových polích a některé druhy se vyskytují i v těsné blízkosti lidského osídlení.[3][14][15] Létavka Chiromantis baladika se adaptovala na život v plantážích palem olejných.[16]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Létavka pardálí (záběr na předek těla) na šikmo umístěné větvi s viditelnou létací blánou; v pozadí tma
Zelená létavka malabarská s viditelnou rudě zbarvenou blánou mezi prsty šplhá po kmeni stromu
Létavka pardálí (nahoře) a létavka malabarská (dole) s viditelnou blánou mezi prsty

Čeleď létavkovití sdílí následující znaky:[17]

  1. pouze jediná část dlouhého natahovače prstů se upíná na distální plošce čtvrté nártní kosti,
  2. nejzevnější část dlouhého svalu dlaňového se upíná na proximolaterální okraj aponeurózy dlaně,
  3. lichoběžníkový tvar frontoparietální části lebky,
  4. rozvětvení posledního článku prstu.

Létavkovití mají zploštělé tělo, délka mezi čenichem a kloakou činí 15 až 120 mm a jedná se tedy o malé až velké žáby.[13] V rámci podčeledi létavek někteří členové rodu Theloderma dosahují velikosti pouze 17 až 20,6 mm,[18] naopak druhy jako létavka černoblanná (Rhacophorus nigropalmatus) − největší stromová žába Bornea − nebo létavka listová (Rhacophorus dennysi) z podčeledi létavek měří i okolo 10 centimetrů. Zástupci druhé podčeledi, japoneček, měří mezi 25 a 70 mm.[19][14]

Lebka létavkovitých je široká a plochá, v horní čelisti rostou zuby. Velké oči jsou zdobeny vodorovnými zornicemi.[7][13] Páteř má osm obratlů a výrazná je hrudní kost. Mezi dvěma distálnimi články prstů se vyskytují vmezeřené struktury. Tento znak je typický i pro zástupce mantelovitých.[5][13][14] Z konce prstů poté vyrůstají přísavky, které žábám pomáhají lépe se pohybovat ve stromovém patře a vertikálních plochách,[3] tuto vlastnost sdílejí pro změnu s některými skokanovitými.[5] U některých létavkovitých se mezi prsty či i po stranách těla vyvinula blána. Ta umožňuje těmto žábám plachtit až na vzdálenost několika metrů. Schopnost si však osvojilo navzdory popularitě mezi lidmi pouze několik druhů, většina nemá blánu dostatečně vyvinutou, aby jim umožnila plachtivý pohyb.[3][20] Naopak největší blány mají plochu až 20 cm2.[21] Plachtivého pohybu jsou schopni především zástupci rodu Rhacophorus,[7] například létavka černoblanná, která uplachtí 7,3 m při skoku z výšky 5,4 m,[3] či létavka pardálí (Rhacophorus pardalis).[7] Podobně jako létavkovití mohou plachtění využívat i někteří zástupci čeledi rosničkovitých (Hylidae).

Zbarvení zástupců čeledi je různorodé. Na hřbetě se pohybuje od bílé přes zelenou (létavka černoblanná[19] či létavka Helenina[22]) až po tmavé odstíny, jako je hnědá (červenohnědá létavka pardálí[23]) či černá, vyvinout se může i vzorkování. Na stehnech mají tyto žáby výstražné vzory, pomocí nichž mohou odradit případného predátora.[3]

Chování[editovat | editovat zdroj]

Amplexus létavek obecných. Větší samice sedí na větvi a menší samec se jí drží za podpaží
Pářící se létavky obecné

Létavkovití jsou převážně stromové žáby, konvergentní starosvětská obdoba některých amerických stromových rosničkovitých.[7] Některé létavky nicméně žijí i na zemi. Řada z nich je nočních.[3][24] Zbarvení některých druhů, například drsnokožky kornaté (Theloderma corticale) či Philautus macroscelis, funguje jako mimikry, díky kterým nejsou žáby vidět, když odpočívají (drsnokožka kornatá je navíc také schopna předvádět smrt a tím odradit predátory).[25][26] U létavky Rhacophorus penanorum pak byla dokonce zaznamenána i změna zbarvení během dne, kdy jinak zelené žáby přes den ztmavnou.[27] Létavkovití žerou především členovce, jako hmyz nebo pavouky, některé mohou pojídat i vajíčka jiných druhů žab.[3] Větší zástupci čeledi se uchylují i k lovení jiných obratlovců a výjimkou není ani kanibalismus.[28]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Dvě létavky velkohlavé (hnědé žáby) pářící se ve vegetaci pomocí axilárního amplexu
Páření létavek velkohlavých (Polypedates megacephalus)
Pěnové hnízdo na stromě
Pěnové hnízdo létavky

Nejvíce informací o létavkovitých bylo zjištěno během doby rozmnožování, kdy se stávají nejaktivnějšími. Tehdy samci od různých tůní lákají samice, aby se s nimi mohli spářit.[3] Samci létavkovitých se při reprodukci drží samic za podpaží. Tomuto způsobu rozmnožování se říká axilární amplexus.[24] Ten může trvat několik hodin až pět dní. Pokud na něj samice není připravena, dá to najevo zvláštními pohyby a ostrými výkřiky. Často se páří více samců s jednou samičkou.[28]

Zástupci rodu Philautus prodělávají vývoj přímý a vajíčka kladou na zem. Jiné druhy však mají odlišné rozmnožovací strategie. Rody Nyctixalus a Theloderma umisťují vajíčka do vodou naplněných dutin. Létavkovití z rodu Rhacophorus, Polypedates, Chiromantis a Chirixalus vytvářejí na vegetaci umístěné nad vodní hladinou pěnovité hnízdo, do něhož vajíčka nakladou. Hnízdo je tvořeno sekretem samic a může obsahovat i sperma samečků, kteří se na jeho napěnění podílejí kopáním nohama.[3][13][25][29] Z důvodu možného páření většího počtu samců najednou, a existujícího velkého konkurenčního boje, se samcům vyvinula neúměrně velká varlata. Studie japonských vědců Kusana, Tody a Fukujamy v časopise Behavioral Ecology and Sociobiology zkoumala devatenáct druhů japonských žab, z nichž varlata létavkovitých byla nejmohutnější. Zatímco u ostatních žab se podílela jen na asi 0,2 až 0,4 % tělesné hmotnosti, u jedné z létavek tvořila až 5 % hmotnosti, minimálně vždy nad 1 %.[30] Pěnové hnízdo plní funkci termostatu a udržuje vajíčka v konstantní teplotě. Uvnitř hnízda se vytváří vodní prostředí a asi za dva týdny se začne rozpadat.[31][32] Pulci, kteří se z pěnovitého hnízda dostanou, spadnou do vodní hladiny pod ním, kde dále pokračuje jejich vývoj.[3] Pokud se hnízdo rozpadne za příliš krátkou dobu, larvy vykazují pomalý růst.[31]

Pulci mají ústa tvořená keratinem a žábrové komory za srdcem.[14] Jsou všežraví a nevyhýbají se ani kanibalismu, kdy požírají ostatní pulce či vajíčka.[32] U létavkovitých (pouchalka EiffingerovaKurixalus eiffingeri) byla zaznamenána i rodičovská péče, kdy samice svým mláďatům přinášely potravu tvořenou zbylými vajíčky. Zdá se, že pulci na přítomnost matky reagují pomocí chemických signálů vylučovaných ve vodě.[33] Jakmile dosáhnou pulci velikosti asi 4 cm, promění se v dospělce. Při vysokých teplotách se v dospělce mohou vyvinout i dříve, což se nicméně negativně odrazí v jejich dalším životě.[34]

Vztah s lidmi[editovat | editovat zdroj]

Černobílá kresba létavky ve vzduchu s roztaženými nohama, pod ní vodní tak, za ní vegetace
Wallaceova kresba létavky

O popularizaci těchto žab se zasloužil britský přírodopisec, badatel, geograf, antropolog a biolog Alfred Russel Wallace,[20] který zmínil létavku černoblannou ve své publikaci The Malay Archipelago. Poprvé ji spatřil na ostrově Borneo roku 1855 a také na jejím příkladu osvětloval evoluční teorii. Svůj text opatřil dřevorytem žáby vytvořeným podle dříve nakresleného akvarelu.[35] Roku 1869 napsal:[36]

Domnívám se, že je tento první příklad „létající žáby” pro darwinisty velmi zajímavý. Prsty, které se vyvinuly k plavání či šplhání, nyní umožnily druhu létat vzduchem jako u některých ještěrů.

Létavky, především z rodu Polypedatus či Rhacophorus, se chovají v zajetí. Obecně je pro ně zřizována ubikace pokrytá rašelinou s dostatkem úkrytů a větví, vzhledem k pohyblivosti žab vysoká alespoň jeden metr. Teplota by se měla pohybovat v rozmezí 24 až 29 °C a akvaterárium obsahovat zdroj vody. Krmí se hmyzem.[24] V zajetí lze však chovat i jiné zástupce čeledi. Roku 2011 vytvořil M. F. Nagaturov studii, která se zabývala chovem létavek z rodu Theloderma. Za nejlepšího chovance v ní byla uvedena drsnokožka kornatá (Theloderma corticale), protože trávila většinu dne mimo vodu a tím se stala dobře viditelnou. Vzhledem k tomu, že zástupci tohoto rodu žijí převážně ve vodě, rod Theloderma je doporučeno chovat ve vodních nádržích o teplotě 22 až 24 °C doplněných o větve či další rostlinný materiál, avšak s vytvořeným dnem. Vodu je vhodné měnit jednou za 8 až 9 měsíců, protože častá výměna způsobuje ztrátu živin. Důlěžitý je dostatek tříslovin, zajištěných například listy dubu v nádržích. Ve větších nádržích lze dokonce chovat dospělce společně s pulci i vajíčky.[37] Pro člověka jinak nemají létavkovití velký význam.[3] Některé druhy však mohou lovit lidé pro maso, jako například létavku indočínskou (Rhacophorus feae) původem z Číny, Laosu, Myanmaru, Thajska a Vietnamu, která je z tohoto důvodu domorodci pronásledována.[38]

Ohrožení[editovat | editovat zdroj]

Tmavá žába na ruce člověka
Kriticky ohrožená Pseudophilautus amboli

Nebezpečí pro létavkovité představuje ztráta přirozeného prostředí, kvůli níž se několik druhů stalo ohroženými.[3] Následkem ztráty lesů se stala téměř nebo možná vyhynulou javánská pouchalka Jacobsnova (Philautus jacobsoni), jejíž poslední državou je či bylo malé území o rozloze asi 10 km2 na hoře Ungaran. Ztráta přirozeného prostředí na úkor plantáží přivedla k vyhynutí i létavku Raorchestes sushili. Druh Pseudophilautus papillosus je kromě výsadby plantáží a jiné degradace stanovišť ohrožován i ztrátou přirozeného prostředí následkem těžby drahých kamenů (všechny tři druhy jsou hodnoceny jako kriticky ohrožené).[39][40][41][42] Druh Chiromantis baladika ohrožuje znečišťování vodních toků chemikáliemi.[16] Nebezpečí ze ztráty přirozeného prostředí se týká především druhů, co žijí endemitně na malém území, jako létavky z oblasti Západního Ghátu.[43] Některé druhy, například létavku indočínskou (Rhacophorus feae), může ohrožovat i odchyt pro obchod se zvířaty.[38] U některých létavkovitých též byla zaznamenána plíseň Batrachochytrium dendrobatidis.[44] Ta napadá kůži žab, zabraňuje jim tak v dýchání a vyvolává smrtelné onemocnění chytridiomykózu. U většiny jiných žab lze využít k léčení intrakonazol, kvůli senzitivnosti létavkovitých na tento lék však u nich nelze tuto léčbu nasadit.[45]

Některé létavky jsou již pravděpodobně vyhynulé, jako cejlonská létavka Pseudophilautus extirpo, která byla poprvé a naposledy spatřena roku 1882 a za jejíž vymření může zřejmě ztráta biotopu.[46] Roku 2009, kdy čeleď zahrnovala 272 druhů, jich bylo celkem 36 kriticky ohrožených či vyhynulých, což činilo asi 13,2 %. Nejvíce ohrožených nebo vyhynulých druhů bylo v tehdy hodnoceném rodu Philautus, celkem 34, čímž představoval rod žáby s třetím nejvyšším počtem takto ohrožených druhů, hned po bezblance rodu Eleutherodactylus a rodu atelopus (Atelopus).[47] K roku 2018 bylo Mezinárodním svazem ochrany přírody jako vyhynulých hodnoceno 18 druhů létavkovitých, jako kriticky ohrožených již 25 druhů a celkem 143 dalších bylo buď ohrožených, zranitelných či téměř ohrožených; k řadě z nich pak chyběly údaje a jejich status byl stále nejasný.[42]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Веслоногие лягушки na ruské Wikipedii.

  1. a b c d Rhacophoridae Hoffman, 1932 (1858) | Amphibian Species of the World. research.amnh.org [online]. [cit. 2018-01-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. létavkovití. www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-01-18]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f g h i j k l m n o p DUELLMAN, W. E. & kol. Grzimek's animal life encyclopedia. Volume 6, Amphibians. 2. vyd. Detroit: Gale ISBN 0787657824. S. 291−293. [Dále jen Duellman & kol.]. 
  4. Duellman & kol., s. 29.
  5. a b c LI, Jia-tang; CHE, Jing; BAIN, Raoul H. Molecular phylogeny of Rhacophoridae (Anura): A framework of taxonomic reassignment of species within the genera Aquixalus, Chiromantis, Rhacophorus, and Philautus. Molecular Phylogenetics and Evolution. July 2008, roč. 48, čís. 1, s. 302–312. PMID: 18442928. Dostupné online [cit. 2018-01-18]. ISSN 1095-9513. DOI:10.1016/j.ympev.2008.03.023. PMID 18442928. 
  6. YU, Guohua; RAO, Dingqi; ZHANG, Mingwang. Re-examination of the phylogeny of Rhacophoridae (Anura) based on mitochondrial and nuclear DNA. Molecular Phylogenetics and Evolution. March 2009, roč. 50, čís. 3, s. 571–579. PMID: 19100849. Dostupné online [cit. 2018-01-18]. ISSN 1095-9513. DOI:10.1016/j.ympev.2008.11.023. PMID 19100849. 
  7. a b c d e AmphibiaWeb - Rhacophoridae. amphibiaweb.org [online]. [cit. 2018-01-18]. Dostupné online. 
  8. a b ABRAHAM, Robin; ALEXANDER PYRON, R; ZACHARIAH, Arun. Two novel genera and one new species of treefrog (Anura: Rhacophoridae) highlight cryptic diversity in the Western Ghats of India. Zootaxa. 2013-04-17, roč. 3640, s. 177–189. Dostupné online [cit. 2018-01-20]. DOI:10.11646/zootaxa.3640.2.3. 
  9. BIJU, S. D.; BOSSUYT, FRANKY. Systematics and phylogeny ofPhilautusGistel, 1848 (Anura, Rhacophoridae) in the Western Ghats of India, with descriptions of 12 new species. Zoological Journal of the Linnean Society. 2009-02-01, roč. 155, čís. 2, s. 374–444. Dostupné online [cit. 2018-01-20]. ISSN 0024-4082. DOI:10.1111/j.1096-3642.2008.00466.x. (anglicky) 
  10. ZACHARIAH, ANIL; K.P., Dinesh; RADHAKRISHNAN, C. A new Species of Polypedates Tschudi (Amphibia: Anura: Rhacophoridae) from southern Western Ghats, Kerala, India, Biosystematica, 5(1): 49-53.. Biosystematica. 2011-01-01, roč. 5, s. 49–53. Dostupné online [cit. 2018-01-20]. 
  11. ABRAHAM, Robin; K MATHEW, Jobin; PHILIP, Vivek. A novel third species of the Western Ghats endemic genus Ghatixalus (Anura: Rhacophoridae), with description of its tadpole. Zootaxa. 2015-11-24, roč. 4048, s. 101–113. Dostupné online [cit. 2018-01-20]. DOI:10.11646/zootaxa.4048.1.6. 
  12. JIANG, Ke; YAN, Fang; WANG, Kai. A new genus and species of treefrog from Medog, southeastern Tibet, China (Anura, Rhacophoridae). Zoological Research. 2016-01-18, roč. 37, čís. 1, s. 15–20. PMID: 26828030 PMCID: PMC4834735. Dostupné online [cit. 2018-01-19]. ISSN 2095-8137. DOI:10.13918/j.issn.2095-8137.2016.1.15. PMID 26828030. 
  13. a b c d e Rhacophoridae (Old World Tree Frogs). Animal Diversity Web [online]. [cit. 2018-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. a b c d e VITT CALDWELL, L. J.; CALDWELL, J. Herpetology - An Introductory Biology of Amphibians and Reptiles. 3. vyd. [s.l.]: Academic Press ISBN 978-0-12-374346-6. S. 200, 476−477. (anglicky) 
  15. Asian Treefrogs: Rhacophoridae - Habitat. animals.jrank.org [online]. [cit. 2018-01-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. a b KURNIATI, Hellen. STATUS OF TWO NEW SPECIES OF CHIROMANTIS FROM SUMATRA (ANURA: RHACOPHORIDAE). [s.l.]: Research Center for Biology, 2015. Dostupné online. DOI:10.13140/rg.2.1.3120.1127. 
  17. Rhacophoridae. www.tolweb.org [online]. [cit. 2018-01-23]. Dostupné online. 
  18. SIVONGXAY, Niane; DAVANKHAM, Monekham; PHIMMACHAK, Somphouthone. A new small-sized Theloderma (Anura: Rhacophoridae) from Laos. Zootaxa. 2016-08-05, roč. 4147, čís. 4, s. 433–442. PMID: 27515627. Dostupné online [cit. 2018-01-20]. ISSN 1175-5334. PMID 27515627. 
  19. a b Rhacophorus nigropalmatus. www.frogsofborneo.org [online]. [cit. 2018-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  20. a b Rhacophoridae. frogsofborneo.org [online]. [cit. 2018-01-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. БАННИКОВ, А. Г & kol. Жизнь животных. Земноводные. Пресмыкающиеся. Moskva: Просвещение, 1985. (rusky) 
  22. Nemocná Helena dala jméno novému druhu létající žabky. ČT24. 10. 1. 2013. Dostupné online [cit. 2018-01-20]. (česky) 
  23. AmphibiaWeb - Rhacophorus pardalis. amphibiaweb.org [online]. [cit. 2018-01-20]. Dostupné online. 
  24. a b c FOKT, Michael. Chováme obojživelníky. Praha: Grada, 2008. 142 s. ISBN 978-80-247-2162-0. S. 135. 
  25. a b MATTISON, Chris. Snakes and other reptiles and amphibians. 1. vyd. New York: DK Publishing, 2014. 352 s. ISBN 9781465421036. S. 330–333. 
  26. Philautus macroscelis. www.frogsofborneo.org [online]. [cit. 2018-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. Rhacophoridae. www.frogsofborneo.org [online]. [cit. 2018-01-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. a b ZWEIFEL, R. Encyclopedia of Reptiles and Amphibians. San Diego: Academic Press, 1998. ISBN 0-12-178560-2. S. 99, 100. (anglicky) 
  29. GROSJEAN, S.; DELORME, M.; DUBOIS, A. Evolution of reproduction in the Rhacophoridae (Amphibia, Anura). Journal of Zoological Systematics and Evolutionary Research. 2008-05-01, roč. 46, čís. 2, s. 169–176. Dostupné online [cit. 2018-01-24]. ISSN 1439-0469. DOI:10.1111/j.1439-0469.2007.00451.x. (anglicky) 
  30. KUSANO, Tamotsu; TODA, Mitsuhiko; FUKUYAMA, Kinji. Testes size and breeding systems in Japanese annrans with special reference to large testes in the treefrog, Rhacophorus arboreus (Amphibia : Rhacophoridae). Behavioral Ecology and Sociobiology. 1991-08-01, roč. 29, čís. 1, s. 27–31. Dostupné online [cit. 2018-01-24]. ISSN 0340-5443. DOI:10.1007/BF00164291. (anglicky) 
  31. a b АКИМУШКИН, И. И. Парашютисты // Птицы. Рыбы, земноводные и пресмыкающиеся. Moskva: Мысль ISBN 5-244-00803-X. S. 386, 387. (rusky) 
  32. a b СТИШКОВСКАЯ, Л.Л. Вечные странники. Moskva: Знание, 1988. ISBN 5-07-000027-6. (rusky) 
  33. Female–offspring communication in a Taiwanese tree frog, Chirixalus eiffingeri (Anura: Rhacophoridae). Animal Behaviour. 2002-12-01, roč. 64, čís. 6, s. 881–886. Dostupné online [cit. 2018-01-24]. ISSN 0003-3472. DOI:10.1006/anbe.2002.2004. (anglicky) 
  34. COGGER, H. G. & kol. Encyclopedia of Reptiles & Amphibians. [s.l.]: Fog City Press, 2004. ISBN 1-877019-69-0. (anglicky) 
  35. Flying Frog, 1855. The Scientist [online]. [cit. 2018-01-22]. Dostupné online. 
  36. WALLACE, A. R. The Malay Archipelago: A Travel Narrative. [s.l.]: Courier Corporation, 2014. 550 s. ISBN 0486780686, ISBN 9780486780689. S. 29. 
  37. BAGATUROV, Mikhail F. Keeping Asian Treefrogs of the genus Theloderma Tschudi, 1838 (Anura: Rhacophoridae) in captivity: some notes of experience.. Herp Nation. 2011-01-01, s. 34–39. Dostupné online [cit. 2018-01-22]. 
  38. a b Rhacophorus feae (Thao Whipping Frog). www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2018-01-22]. Dostupné online. 
  39. Philautus jacobsoni. www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2018-01-22]. Dostupné online. 
  40. Raorchestes sushili (Sushil's Bushfrog). www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2018-01-22]. Dostupné online. 
  41. Pseudophilautus papillosus. www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2018-01-22]. Dostupné online. 
  42. a b Asian Treefrogs: Rhacophoridae - Conservation Status. animals.jrank.org [online]. [cit. 2018-01-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. PANDIT, M. W.; SHIVAJI, S.; SINGH, L. You Deserve, We Conserve: A Biotechnological Approach to Wildlife Conservation. [s.l.]: I. K. International Pvt Ltd, 2007. 142 s. ISBN 8189866249, ISBN 9788189866242. S. 59. 
  44. Rhacophorus margaritifer [online]. IUCN [cit. 2018-05-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. První systematický monitoring chytridiomykózy v České republice [online]. Fórum ochrany přírody [cit. 2018-05-16]. Dostupné online. 
  46. Pseudophilautus extirpo. www.iucnredlist.org [online]. [cit. 2018-01-22]. Dostupné online. 
  47. COLLINS, J. P.; CRUMP, M. L. Extinction in Our Times. Oxford: OUP, 2009. 296 s. ISBN 978-0-19-531694-0. S. 53−54. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]