Telekomunikace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Telekomunikace (z řeckého tele – vzdálený a latinského communicare – sdílet) neboli sdělovací technika se zabývá předáváním informací (zpráv, signálu, textu,obrázků, zvuků) nebo signálů rádiových, kabelových nebo optických, na dálku. K telekomunikaci dochází vždy tehdy je li ke komunikaci používáno technické zařízení. Signál je vždy přenášen přes určité přenosové médium např. metalický kabel nebo pomocí elektromagnetického signálu jako rádiové vlny nebo světlo. Tyto přenosové média jsou často dále děleny do komunikačních kanálů které umožňují multiplex.

První způsoby komunikace na dálku zahrnovaly vizuální signály jako signální ohně, kouřové signály, signální vlajky a heliografy. Dalším příkladem předmoderní komunikace na velkou vzdálenost bylo bubnování, používání hlásných trub a hlasitých píšťal. Technologie 20. a 21. století umožnily využívat pro komunikaci na velkou vzdálenost nové vynálezy z oblasti elektrotechniky a elektromagnetismu kterými byly telegraf, telefon, telekomunikační sítě, rádia, mikrovlnné přenosy, optická vlákna a komunikační satelity.

Revoluce v bezdrátových technologiích započala v první dekádě 20. století díky vývoji v oblasti rádiové komunikace Guglielmem Marconim který za to byl oceněn Nobelovou cenou za fyziku v roce 1909, a mnoha dalšími vynálezci a vývojáři na poli elektrotechniky a elektrické telekomunikace. Těmi byli například Charles Wheatstone, Samuel Morse (vynálezce telegrafu), Alexander Graham Bell vynálezce telefonu, Nikola Tesla, Lee de Forest a Philo Farnsworth.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Signální ohně a holubi[editovat | editovat zdroj]

Poštovní holubi byli běžně používání různými kulturami napříč historií. Holubí pošta má kořeny v starověké Persii a později byla používána Římany jako služba armádě. V 19.století byla holubí pošta používána Dány na Sumatře a Jávě. Ve středověku se běžně pro přenos signálu používaly signální ohně rozmístěné na vrcholcích kopců. Avšak tento systém měl značný nedostatek a to, že dokázal přenést pouze jedinou, předem smluvenou, informaci např. "nepřátelé na obzoru".

Telegraf a telefon[editovat | editovat zdroj]

Samuel Morse vyvinul první verzi elektronického telegrafu v roce 1837 a první i když neúspěšný pokus předvedl 2. září 1837. První transatlantický telegrafní kabel byl úspěšně dokončen 27. července 1866 a tak bylo poprvé umožněno komunikovat přes Atlantský oceán.

Telefon byl patentován Alexanderem Grahamem Bellem v 3 března 1876. V tomto roce přišel s vynálezem i Elisha Grey avšak první kdo dokázal popsat fungování a úspěšně otestovat funkčnost byl Bell. První komerční použití telefonních služeb bylo umožněno, Bellovou firmou, Bell Telephone Company v roce 1878 a v roce 1879 byly propojena města Londýn a New Haven, čímž došlo k telefonnímu propojení Ameriky a Evropy.

Rádio a televize[editovat | editovat zdroj]

V roce 1894, započal italský vynálezce, Guglielmo Marconi, vývoj bezdrátové komunikace za použití nového objevu rádiových vln ukázkou, ve které dokázal vysílat přes Atlantský oceán. Tímto započala bezdrátová telegrafie za pomoci rádiových vln. Hlasový a hudební přenos byl poprvé demonstrován mezi lety 1901 a 1906, ale z počátku neslavil velký úspěch.


V průběhu první světové války se silně zrychlil vývoj rádia pro vojenské účely. Po válce začalo komerční rádiové vysílání na AM vlnách a v 20. letech 20. století se stalo důležitým médiem pro zábavu a zprávy. Za druhé světové války došlo opět v rapidnímu zrychlení vývoj rádiových vln a začaly se používat pro vojenské účely jako: vzdušná komunikace, pozemní komunikace a radary. Od 30. let 20. století započal vývoj FM vysílání v USA a to se brzy stalo dominantním v komerčním užití.

Mezi telekomunikace patří

Mezi způsoby hromadné elektronické komunikace patří

U telekomunikací založených na počítačích ztrácí předchozí dělení smysl, síť dvoubodových spojů může sloužit k hromadné komunikaci, naopak fyzicky sdílené médium může být využito k dvoubodové komunikaci.

U telekomunikací se často požadují různé vlastnosti – odolnost proti chybám, zaručená rychlost a podobně. K jejich zajištění se používá kódovaní, samodetekující kód, samoopravný kód a další prostředky, které poskytuje informatika.

Internetová komunikace[editovat | editovat zdroj]

Svět internetu nám nabízí synchronní a asynchronní způsoby komunikace. Synchronní komunikaci umožňují různé nástroje, např. chat, VoIP telefonie, případně Skype. Za asynchronní považujeme takové způsoby komunikace, při kterých není nutná okamžitá reakce, např. diskusní fóra a e-mail. Po internetu lze přenášet v digitální formě rozhlas i televizi, lze zajistit i další doplňkové služby v rozsahu podobném klasické telefonii.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Jiné významy[editovat | editovat zdroj]

Sdělovací technika je také název odborného časopisu vydávaného stejnojmenným nakladatelstvím v Praze.