Jean Genet

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jean Genet
Rodné jménoJean Genet
Narození19. prosince 1910
Paříž
Úmrtí14. dubna 1986 (ve věku 75 let)
Paříž
Příčina úmrtírakovina jícnu
Místo pohřbeníLaraš
Povoláníspisovatel, dramatik, básník, filmový režisér, scenárista, romanopisec, střihač, voják, esejista a politický aktivista
StátFrancieFrancie Francie
ŽánrPróza, Divadelní hra
Témataliterární činnost, próza, poezie, drama, esej a aktivismus
Významná dílaOur Lady of the Flowers
The Maids
OceněníVelká národní cena za literaturu
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jean Genet [žán žene] (19. prosince 1910, Paříž – 15. dubna 1986, Paříž) byl francouzský básník, dramatik a spisovatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jean Genet vyrostl v pěstounské péči na francouzském venkově, protože jeho matka ho ihned po narození odložila. Na tomto faktu postavil svoji image a lze říci, že se s tím nedokázal nikdy srovnat, proto získal pocit, že je vyloučen ze společnosti a žil jako tulák. Dalším výrazným prvkem, který ovlivnil jeho pocit vyloučení ze společnosti, byla jeho neskrývaná homosexualita.[1]

Roku 1925 byl zatčen pro krádež a následně odsouzen. Ve vězení začal psát básně a autobiografický román. Po roce 1930 cestoval napříč Evropou a živil se jako zloděj a homosexuální prostitut (v roce 1938 navštívil Brno). Později vstoupil do cizinecké legie, odkud dezertoval. V roce 1947 měl být za recidivu (podesáté) odsouzen na doživotní práce ve francouzských koloniích, ale protože na jeho obranu vystoupilo značné množství francouzských umělců a intelektuálů, byl omilostněn.

V roce 1986 v Paříži zemřel, pochován byl na severu Maroka, a to ve městě Larache.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska Jeana Geneta v Paříži (19 avenue Stéphen-Pichon, Paris 13e)

Jeho prozaická tvorba je ovlivněna existencialismem. Genet svá díla často zasazuje do polosvěta spodiny, z něhož sám vyšel. Neodsuzuje jej, pojímá jej velmi věcně, ba jej estetizuje – pokouší se vytvářet morálku, která je v rozporu s naším mravním kodexem. Jako důsledek se u Geneta v jeho románech objevuje fascinace vraždou, krádeží anebo zradou, které staví do juxtapozice zejména s aktem lásky, čímž dosahuje velmi napjatého metafyzického vyznění situací. Formálně jsou Genetovy romány poměrně složitě strukturované rámcové texty, v nichž autor improvizačně rozvíjí své úvahy a erotické fantazie na základě lineárně vystavěného syžetu. V Genetových románech vystupuje obvykle velké množství figur reprezentujících různé aspekty na nich demonstrované morálky. Genetovy romány jsou rovněž často neseny formou deníkového záznamu – ať už fiktivního deníku postavy anebo přímo deníku autora – jak je tomu např. v textu Deník zloděje. Genet se ve svých románech proslavil jako jeden z prvních autorů, kteří nepokrytě – i formou pornografie – oslavovali mužskou homosexuální sexualitu – se vší její osamoceností, neurotičností, ale i cynismem, promiskuitou a brutalitou. V tomto ohledu na Geneta navazovala celá řada homosexuálních umělců od 60. let až do současnosti.

  • Panna Marie Květná – 1944
  • Pohřební obřad – 1947 – Genet zde byl fascinovaný estetikou nacismu a jeho uniforem. Na příběhu rozprášeného kulometného hnízda v době osvobození Francie kolem roku 1945 sleduje milostné napětí mužů čekajících na ztracené vartě na svou smrt.
  • Querelle z Brestu – 1947 – námořník Querelle vešel do obecného povědomí (i díky zfilmování románu Rainerem Wernerem Fassbinderem) coby prototyp svobodného homosexuála – vraha, zloděje, rváče – námořníka, u nějž se jakákoliv morálka přizpůsobuje okamžité choutce, a který fascinuje a rozvrací své okolí svou fyzickou krásou. Román je nicméně značně komplexní, obsahuje podobně propracované příběhy nejméně pěti dalších postav, charakterizujících slabost a podlost lidí stojících leckdy mnohem více na straně uznávané morálky.
  • Deník zloděje – 1949 – jedná se o Genetovu autobiografii. Shrnuje zde v hutných obrazech podstatu svého opovržení společností a její předem danou morálkou.

Drama: Genetovy divadelní texty bývají řazeny do linie absurdního dramatu, jsou to znepokojivá, značně abstraktní politická podobenství o mechanismech moci.

  • Služky – 1947, ústředními postavami jsou dvě služky, které hrají hry, v nichž se střídají v roli madam a služky, projevují při nich opovržení i účast, lásku i nenávist. Pointa hry spočívá v tom, že jedna ze služek vypije otrávený čaj určený Madam.
  • Balkon – 1956, děj se odehrává v luxusním veřejném domě, kam chodí zástupci moci, generál, biskup, soudce a policejní prezident, odžívat si fantazie spojené s výkonem své funkce. Venku zuří revoluce, která je však brzy potlačena: novou královnou se stává bordelmamá a revolucionáři si chodí do bordelu odžívat iluzi moci. Pointou hry je sen policejního prezidenta, aby si prostí lidé ve veřejném domě své fantazie ukájeli jeho jménem. Splní se mu to v osobě instalatéra Rogera, který se přichází vzrušit při představě uložení svého těla do mausolea policejního prezidenta. Během obřadu provádí ve vzrušení autokastraci.
  • Černoši – 1958, vysoce stylizovanou formou, kdy do sebe během představení navzájem přecházejí různé formy divadla, komentuje Genet stereotypy v uvažování o černoších, o černé africké kultuře, případně o bílých kolonizátorech. Rámcovou zápletkou přecházející v samotný smysl hry je pravidelné rituální zabíjení bělocha anebo aspoň černocha s bělošskou maskou a po něm trest, který herci hrající kolonizátory chystají pro černého vraha. Jednotlivé postavy ztrácejí během hry několikrát svou identitu a herci se stávají pouhými mluvčími. Rovněž označení herců („Vesnice“, „Dvůr“, „Štěstěna“, „Ctnost“, „Město Saint-Nazaire“) posouvá celek do roviny mýtu, případně podobenství.
  • Paravány – 1966, politická hra, tématem je vzpoura Arabů proti francouzským kolonizátorům.

Film: Genetova díla byla několikrát zfilmována. Mezi nejslavnější patří Genetův vlastní režijní počin Zpěv lásky (Chant d'amour) s typickou zápletkou homosexuálů nalézajících k sobě cestu ve věznici; dále je známé Fassbinderovo zfilmování románu Querelle z Brestu anebo film Tonyho Richardsona Mademoiselle z roku 1966 podle Genetova námětu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Profil Jeana Geneta na glbtq.com. www.glbtq.com [online]. [cit. 2011-09-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2006-03-21. 
  2. ↑ (Francouzsky) EL BASRI, Aïcha. Jean Genet : de Paris à Larache. In: Ecarts d'identité, N°82 - Septembre, 1997. 31 S. Archivováno 24. 9. 2015 na Wayback Machine.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jean_Genet&oldid=22366054“