Pierre Bourdieu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pierre Bourdieu
Narození 1. srpna 1930
Denguin
Úmrtí 23. ledna 2002 (ve věku 71 let)
Paříž
Povolání filosof, sociolog, antropolog, vydavatel, esejista, spisovatel a profesor
Alma mater École normale supérieure
Lycée Louis-le-Grand
Agrégation de philosophie en France
Významná díla Relační teorie sociálních nerovností
Ocenění Médaille d’or du CNRS (1993)
Děti Emmanuel Bourdieu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Pierre Félix Bourdieu [pjerr féliks burďjö] (1. srpna 1930 Denguin, Francie23. ledna 2002 Paříž) byl francouzský sociolog a antropolog. Věnoval se mj. sociologii vzdělání a kultury.

Život[editovat | editovat zdroj]

Bourdieu pocházel z prosté zemědělské rodiny ve francouzském Baskicku, studoval na gymnáziu v Pau a pak v Paříži. Vystudoval filosofii na École normale supérieure a mezi jeho učiteli byli Gaston Bachelard, Georges Canguilhem a Michel Foucault. Zabýval se dějinami vědy a psal o Leibnizovi a o Hegelovi. Pak vyučoval krátký čas filosofii v Auvergne a v letech 1955-1957 sloužil jako voják v Alžírsku, kam se roku 1958 vrátil a kde prováděl své první výzkumy mezi berberskými Kabyly. Zároveň přednášel na univerzitě v Algeru. V letech 1960-1961 působil na pařížské Sorbonně jako asistent Raymonda Arona a zároveň přednášel sociologii v Lille. Zabýval se E. Durkheimem, Maxem Weberem, americkými sociology a britskou kulturní antropologií. Všechen volný čas trávil v Alžírsku, o němž jedná i jeho první významná kniha o krizi tamního tradičního zemědělství.

Roku 1962 se oženil a měl s pak s Marie-Claire Brizard tři syny. V roce 1964 přešel na École pratique des hautes études en sciences sociales (EHESS) a téhož roku vyšla jeho práce „Iluze rovných šancí. Sociologie francouzského školství“, která vzbudila velkou pozornost. Roku 1968 založil na EHESS s Aronovou pomocí Středisko evropské sociologie (CSE), kde s pomocí Fernanda Braudela vydával a redigoval časopis Actes de la recherche en sciences sociales. V roce 1981 byl zvolen profesorem sociologie na Collège de France, nejprestižnější francouzské vzdělávací instituci, a roku 1985 se stal poradcem presidenta Mitterranda pro reformy ve školství. Po celý život se Bourdieu angažoval i veřejně, vyjadřoval se k politickým otázkám a vydal velmi kritické brožury o působení televize a o francouzských akademicích (Homo academicus). Roku 1993 byl vyznamenán zlatou medailí CNRS, což je nejvyšší francouzské vědecké vyznamenání. Stal se čestným doktorem řady univerzit (Berlín, Berkeley, Frankfurt nad Mohanem, Athény a Joensuu (Finsko)) a roku 2000 obdržel Huxleyovu medaili britského Královského antropologického institutu (RAI).

Sociologie P. Bourdieu[editovat | editovat zdroj]

Hrob P. Bourdieuho

Bourdieu patří k proudu tzv. kritické či angažované sociologie, orientoval se silně empiricky, všímal si však zároveň i individuálních lidských osudů a zkušeností. Programově se snažil propojit dosud zdánlivě neslučitelné pohledy sociologie subjektivistické a objektivistické a prostředkovat mezi idealismem a materialismem.

Zavedené sociologické pojmy jako habitus, sociální pole, kapitál a třída originálním způsobem rozvinul a vytvořil novou sociologickou teorii, která se obvykle nazývá „teorie jednání“ či praxe. V kulturní sociologii přirovnává běžné každodenní interakce ke hře. Každý z účastníků disponuje jistými možnostmi, které lze do jisté míry proměňovat jednu ve druhou. Postavení člověka ve společnosti tak lze znázornit na rovinném grafu se dvěma navzájem kolmými osami, na nichž se odečítá ekonomický a symbolický kapitál. Ten tvoří jednak kulturní kapitál, který zahrnuje například kompetence, výmluvnost či vzdělání, jednak sociální kapitál, tvořený styky a známostmi. Do takového grafu lze zanášet nejen postavení jednotlivců, ale také celých tříd a profesí, typická jídla, pivo nebo víno.

Bourdieu se zabýval také symbolickými systémy a zejména symbolickým násilím, a studoval různé strategie, jak se mocné společenské skupiny snaží prosazovat a reprodukovat. Takové soutěže probíhají na různých polích, kde se ovšem vedou také odlišnými prostředky. Prokázal, jak jemné odlišnosti řeči, například přízvuk, výslovnost nebo styl významně ovlivňují možnosti společenského vzestupu, například při hledání lepšího místa. Kritizoval inflaci diplomů ve francouzském školství, která snižuje jejich cenu a vytváří vrstvu trvale nezaměstnaných vysokoškoláků. Podobně varoval před „strukturálním násilím“ neomezené konkurence, která poškozuje už nejen lidi na okraji, ale i běžné zaměstnance. Věnoval se také sociologii fotografie, rolí intelektuálů v soudobém světě a možnostem sociologie ovlivnit průběh a dynamiku sociálních změn v moderní společnosti.

Distinkce[editovat | editovat zdroj]

Pierre Bourdieu se ve svém patrně nejslavnějším díle Distinkce: Sociální kritika posuzovaní vkusu (La Distinction: Critique sociale du jugement, 1979) zabývá sociálním prostorem, životním stylem a vkusem. Na základě těchto konceptů pak poukazuje na působení distinkce ve společnosti.

Bourdieu vnímá společnost jako sociální prostor, v němž dochází k zařazování členů dané společnosti do její sociální struktury na základě vzájemného podílu jimi disponovaného ekonomického a kulturního kapitálu a jejich celkové velikosti. Pojmem ekonomický kapitál Bourdieu rozumí materiální a finanční zdroje, které mají jednotliví lidé k dispozici.[1] Kapitál kulturní je pak podle něj složen ze tří zdrojů: z a) kulturních objektů (knihy, umělecká díla, technické přístroje apod.), b) kulturních kompetencí (kulturní schopnosti, dovednosti a vědění nabyté vzděláním) a c) dokladů o kulturní kompetenci (školní vysvědčení, diplomy a tituly dokládající absolvování určité školy na určitém stupni).[2] Význam kulturních objektů je nicméně závislý na kulturních kompetencích sociálních aktérů (příkladem je literární dílo, které pro akceptaci významu své hodnoty potřebuje kompetentní čtenáře). V sociálním prostoru se následně vytváří společenské rozdíly mezi lidmi v závislosti na velikosti jejich ekonomického a kulturního kapitálu.[3]

Na základě analýzy francouzské společnosti zkoumající kapitálové dispozice jejích jednotlivých členů dochází Bourdie k závěru, že je tato společnost rozdělena do tří základních sociálních tříd. Třída vládnoucí se skládá z ekonomické frakce (vládnoucí mocní), u níž převládá ekonomický kapitál, a frakce intelektuální (ovládaní mocní), jenž vlastní především kapitál kulturní. Ačkoliv jsou tedy intelektuálové považováni za ovládané, mají velký vliv jako názoroví vůdci. Třída maloburžoazie je složená z různých skupin rozdílných podle toho, zda je pro ně typický vzestup, stabilní pozice či sestup. Poslední třídou je třída prostého lidu, se kterou ostatní manipulují. Bourdieu následně předpokládá, že se jednotlivé třídy vyznačují distinktivními životními styly.[4]

Bourdieu vidí třídy jako seskupení lidi, kteří se projevují navzájem velmi podobným způsobem právě z toho důvodu, že z hlediska sociálního prostoru žijí blízko sebe, a tudíž mají i podobné habity. Habitus a životní styl jsou proto vždy záležitost celé třídy.[5] Habitus poskytuje vzory jednání a zvyklosti, které jsou charakteristické pro určitou třídu a skrze něj dochází následně i k distinktivnímu pohledu členů jednotlivých tříd na okolní svět. Členové každé třídy získávají tuto dispozici již v raném dětství v důsledku působení sociálního prostředí, v němž vyrůstají.[6] Na základě této skutečnosti dochází k distinkci jedné třídy od druhé. Bourdieu tuto tezi dokládá na empirickém materiálu, který vypovídá o odlišném způsobu stravování, kultuře, bydlení, konzumu a volnočasových aktivitách různých společenských skupin či tříd. Pro příklad je možné uvést sportovní aktivity, které provozují příslušníci jednotlivých tříd. Vysokoškolští profesoři preferují šachy a horolezectví, podnikatelé golf a tenis, průmyslníci a obchodníci upřednostňují lov s jezdectvím, přičemž dělnické vrstvy dávají přednost fotbalu a rybolovu.[7]

S  distinkcí a životním stylem jednotlivých tříd je spojen i rozdílný vkus. Ten je podle Bourdieu hlavní složkou životního stylu, přičemž je rozlišen opět do tří typů: 1) vkus vládnoucí třídy, 2) střední vkus maloburžoazie a 3) vkus populární. Dle příslušné třídy lze tedy i určit preferovaný vkus jejích členů. Každá společenská třída se proto vyznačuje specifickým vkusem svých členů. Dle Bourdieu proto není vkus osobní preferencí daného člověka, ale je naopak plodem jeho příslušnosti k určité společenské třídě.[8]

Dílo (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Sociologie de l'Algerie, 1958
  • Les Héritiers, 1964
  • L'amour de l'art, 1966
  • La reproduction, 1970
  • La Distinction, 1979
  • Le Science pratique, 1980
  • Homo academicus, 1984
  • La noblesse d'Etat, 1989
  • Raison pratique, 1994, (česky Teorie jednání)
  • La domination masculine, 1998 (česky Nadvláda mužů)
  • Sur la télévision, 1996 (česky O televizi)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Helena Kubátová, Sociologie (Olomouc: Papírtisk, 2009), 113.
  2. Tamtéž, 113.
  3. Tamtéž, 113.
  4. Jiří Šubrt, Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie (Praha: ISV, 2001), 112–113.
  5. Tamtéž, 113.
  6. Kubátová, Sociologie, 114–115.
  7. Šubrt, Postavy a problémy, 113.
  8. Tamtéž, 113.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • P. Bourdieu, Nadvláda mužů. Praha: Karolinum, 2000 - 145 s. ISBN 80-7184-775-5
  • P. Bourdieu, O televizi. Brno: Doplněk, 2002 - 103 s. ISBN 80-7239-122-4
  • P. Bourdieu, Teorie jednání. Praha: Karolinum, 1998 - 179 s. ISBN 80-7184-518-3
  • P. Bourdieu, Pravidla umění: Vznik a struktura literárního pole. Brno: Host, 2011 -496 s. ISBN 978-80-7294-364-7
  • M. Dopita, Pierre Bourdieu o umění, výchově a společnosti: reflexe sociologie praxe Pierra Bourdieua v české sociologii. Olomouc: Univerzita Palackého 2007 - 183 s. ISBN 978-80-244-1650-2
  • Kubátová, Helena. Sociologie. Olomouc: Papírtisk, 2009. 239 s. ISBN 978-80-244-2315-9
  • Šubrt, Jiří. Postavy a problémy soudobé teoretické sociologie. Praha: ISV, 2001. 164 s. ISBN 80-85866-77-3

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]