Edgar Degas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Edgar Degas
Edgar Degas
Edgar Degas
Narození 19. července 1834
Paříž, FrancieFrancie Francie
Úmrtí 27. září 1917
Paříž, FrancieFrancie Francie
Příčina úmrtí mozkové aneurysma
Místo odpočinku Montmartre
Bydliště New Orleans (18721873)
Alma mater École nationale supérieure des beaux-arts
Lycée Louis-le-Grand
Povolání malíř, sochař, básník a rytec
Partner/ka Mary Cassatt
Rodiče Auguste de Gas
Příbuzní bratr René de Gas
Podpis Edgar Degas - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Edgar Degas, rodným jménem Hilaire Germain Edgar de Gas, (19. července 1834 Paříž27. září 1917 Paříž) byl francouzský malíř, který je okolím považován za impresionistu, za kterého se on sám nikdy nepovažoval, i když byl hlavním iniciátorem impresionistických výstav. Stál mimo impresionistické hnutí, dokud nenavázal přátelství s Mary Cassatovou.

Byl přímo posedlý lidskou postavou ve všech pozicích. Kreslil hlavně tanečnice, např. obrazy Baletní škola a Konec arabesky. Kromě baletek zobrazoval později i koňské dostihy a tím se, při vyjádření pohybu, zařadil k impresionismu.

Edgar Degas nepoužíval techniky impresionistů, aby mohl lépe kreslit postavy se svými stíny a liniemi. Více než polovina jeho pastelů a olejomaleb zachycuje baletky, které vystupovaly mezi jednotlivými dějstvími v pařížské opeře. Od sedmdesátých let 19. století kreslil a maloval na jevišti, v šatnách i ve chvílích odpočinku. Obrazů se zákulisní a intimní tematikou namaloval mnohem víc než těch, které zachycují baletky při představení.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Edgar Degas

Hilaire Germain Edgar de Gas se narodil jako nejstarší z pěti dětí. Měl dva bratry Achilla a Reného a dvě sestry Terése a Maguerite. Otec Auguste de Gas byl bankéř a v Paříži reprezentoval finanční zájmy rodinného podniku, založené v Neapoli Edgarovým dědečkem na počátku 19. století. Hilaire de Gas pocházel ze staré bretaňské šlechtické rodiny. Matka Edgara, Celestine Mussonová, byla kreolka, pocházela z New Orleans a její rodina zbohatla obchodováním s bavlnou. Celestine zemřela, když bylo Degasovi sotva třináct let.[1] V letech 19451953 studoval na Lyceu Ludvíka Velikého. Jeho oblíbenými předměty byly latina, řečtina, dějepis a recitace. Vztah k historii a antice se později projevil i na některých jeho obrazech. Bavilo ho kreslení. Proto mu otec v domě, kde rodina bydlela, zřídil už roku 1853 ateliér.[2] Po maturitě se v roce 1853 zapsal na právnickou fakultu, nezůstal zde však ani rok. Brzy si uvědomil, že se chce výtvarnému umění věnovat jako svému povolání. Následující tři roky proto strávil studiem malby. Nejprve se zapsal do kurzu, který vedl Felix Joseph Barrias. V jeho ateliéru kopíroval staré mistry, mj. Andreu Mantegnu. Rok nato ho na Barriasovo doporučení přijal Ingresův žák Louis Lamothe, u něhož se Degas zdokonalil v technice malby. V roce 1855 byl přijat na pařížskou Akademii výtvarného umění, také zde však nezůstal déle než rok. Rozhodl se, že si obzory rozšíří na vlastní pěst.

Podstatný význam na jeho umělecký vývoj měl pobyt v Itálii v letech 18561859. V červenci 1856 odjel do Neapole, kde žili jeho příbuzní. Příští rok pokračoval do Říma. Zde se spřátelil s Georgesem Bizetem a zejména s malířem Gustavem Moreau, s nímž navštěvoval obrazárny, kde spolu kopírovali díla starých mistrů. V létě 1858 cestoval přes Viterbo, Orvieto, Perugii, Assisi a Arezzo do Florencie. V Assissi byl zaujatý Giottovými fraskami. V březnu 1859 se vrátil do Paříže.[3] Svá učednická léta považoval za dokončená.

Kariéra umělce[editovat | editovat zdroj]

Počátkem 60. let pobýval u svého přítele z dětství Paula Valpinçona v Ménil-Hubert-sur-Orne v Normandii. Ale ani zdejší okolí, ani dříve krajina v Itálii v něm neprobudily zájem o přírodu, spíše naopak. V centru Degasova zájmu bylo to, čím nasál v Itálii: malba historických námětů. Ale během návštěvy u Valpinçona v roce 1861 našel téma, jemuž se dlouhodobě věnoval: Začaly vznikat první skici s námětem koňských dostihů.

V roce 1862 navázal přátelství s Manetem a s obchodníkem s obrazy Paulem Durand-Ruelem, který do své prodejní galerie nakupoval obrazy impresionistů včetně Degase. Poprvé obeslal Degas renomovaný Pařížský salon roku 1865. Porota přijala jeho obraz Pohromy města Orléansu.[4]

V březnu 1873 se malíř vrátil do Paříže. Degasovy obrazy se začínaly prodávat, mimo jiné prostřednictvím obchodníka s obrazy Durand-Ruela. Koncem roku se Edgar stává členem nově vzniklého Sdružení umělců, které na jaře roku 1873 organizuje výstavu dnes všeobecně známou pod názvem První výstava impresionistů. Roku 1911 po smrti jeho přítele Rouarta a jeho hospodyně Zoe, byl nakonec kvůli demolici nucen se přestěhovat ze svého ateliéru, kde žil posledních dvacet let, na bulvár de Lichy, kde si nemohl zvyknout a tehdy také skončila celá jeho umělecká kariéra. Roku 1914 Camondova sbírka, v níž byla i vynikající Degasova díla přešla do Louvru, znamená to naprosté vítězství impresionistů. Zcela nevidomý a částečně hluchý 27. září 1917 zemřel. Je pochován na pařížském hřbitově Montmartre.

V určité míře měla velký vliv na jeho tvorbu i samota, kterou často pociťoval a to nejen po smrti rodiny, nikdy se neoženil a jediná žena jeho života byla jeho věrná hospodyně Zoé Closierová. Nikdy neprožil velkou, opětovanou lásku, ale pokud se jednalo o přátelství se ženami, byl k němu osud štědrý. Mezi jeho přítelkyně můžeme zařadit např. Berthe Morisotovou, Mary Cassattovou a Suzanne Valadonovou, které obdivoval jakožto umělkyně. V paměti nám Edgar Degas zůstane známý jako tvůrce prostředí dostihů, divadla, kaváren, ale především jako tvůrce tanečnic, a to hlavně baletek.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GROWE, Bernd. Edgar Degas 1834–1917. Praha : Taschen/Nakladatelství Slovart, 2004. 96 s. ISBN 80-7209-516-1. S. 7.   Dále jen Growe 2004.
  2. WALTHER, Ingo F. Malířství impresionismu. Praha : Taschen/Nakladatelství Slovart, 2003. 712 s. ISBN 3-8228-2574-3. S. 657.   Dále jen Walther 2003.
  3. Grove 2004, s. 9–10.
  4. Walther 2003, s. 48.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]