Přeskočit na obsah

Juliette Binocheová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Juliette Binocheová
Juliette Binocheová v roce 2015
Juliette Binocheová v roce 2015
Rodné jménoJuliette Binoche
Narození9. března 1964 (62 let)
Paříž, FrancieFrancie Francie
Alma materNárodní vyšší konzervatoř dramatického umění
Národní konzervatoř hudby a tance v Paříži
Povolánífilmová herečka, hlasová herečka, autorka, básnířka, tanečnice a herečka
Aktivní roky1977–dodnes
ChoťSantiago Amigorena (2006–2009)
Partner(ka)Leos Carax (1986–1991)
Olivier Martinez (1994–1998)
Benoît Magimel (1999–2003)
DětiHana Magimelová
RodičeJean-Marie Binoche a Monique Stalensová
PříbuzníMarion Stalensová (sestra)
Léon Binoche (prastrýc)
Oficiální webwww.juliettebinoche.net
César
Nejlepší herečka
1994 – Tři barvy: Modrá
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Juliette Binocheová (nepřechýleně Binoche, * 9. března 1964 Paříž) je francouzská filmová a divadelní herečka známá také jako malířka, tanečnice a autorka výtvarných projektů. Ve filmu a v televizi se objevuje od svých osmnácti let, účinkovala ve více než 60 filmech, zejména ve francouzském a anglickém jazyce. Nejprve spolupracovala s autorskými režiséry, jako byli Jean-Luc Godard (Je vous salue Marie, 1985), Jacques Doillon (La Vie de famille, 1985) a André Téchiné, který ji proslavil ve Francii díky hlavní roli ve snímku Schůzka (1985).

Za roli truchlící hudební skladatelky ve filmu Krzysztofa Kieślowského Tři barvy: Modrá (1993) získala Volpiho pohár a Césara za nejlepší herečku a za roli zdravotní sestry ve filmu Anglický pacient (1996) obdržela Oscara za nejlepší herečku ve vedlejší roli. Nominaci na Oscara za nejlepší herečku obdržela za roli v romantickém filmu Čokoláda (2000). V roce 2010 získala cenu filmového festivalu v Cannes za nejlepší herečku za roli obchodnice se starožitnostmi ve filmu Abbáse Kiarostamího Věrná kopie (2010). Od té doby hrála například ve filmech Polina (2016), Kdo si myslíš, že jsem (2019) či Umění jíst a milovat (2023).

S přestávkami se objevovala také v divadelních rolích, např. v roce 1998 ve West Endu v divadelní inscenaci hry Luigiho Pirandella Naked (Nahá) a v roce 2000 na Broadwayi v inscenaci hry Betrayal (Zrada) od Harolda Pintera, za niž byla nominována na cenu Tony pro nejlepší herečku. V roce 2008 zahájila světové turné s inscenací moderního tance in-i, kterou vytvořila ve spolupráci s choreografem Akramem Khanem.

Dětství a mládí

[editovat | editovat zdroj]

Juliette Binoche pochází z umělecké rodiny, narodila se v Paříži do rodiny režiséra, herce a sochaře Jean-Marie Binoche a učitelky, režisérky a herečky Monique Yvette Stalens.[1] Matka pocházela z Polska. Oba polští prarodiče byli herci a za války byli jako intelektuálové nacisty vezněni v Osvětimi.[2][3]

Když se rodiče v roce 1968 rozvedli, poslali čtyřletou Juliette a její sestru Marion do provinční internátní školy. Během dospívání trávily sestry školní prázdniny u své polské babičky a své rodiče neviděly celé měsíce. Binoche uvedla, že to vnímala ze strany rodičů jako opuštění a mělo to na ni hluboký dopad.

V dospívání začala hrát ve škole v amatérských divadelních produkcích. V sedmnácti letech režírovala a hrála ve studentské inscenaci hry Eugèna Ionesca Král umírá. Studovala herectví na Conservatoire National Supérieur d'Art Dramatique (CNSAD), ale po krátké době studia zanechala. Na začátku 80. let si našla agenta a připojila se k divadelní skupině, s níž pod pseudonymem Juliette Adrienne cestovala po Francii, Belgii a Švýcarsku. Přibližně v této době začala s hodinami herectví u Very Gregh.[4]

První profesionální zkušenosti s filmem si vyzkoušela jako komparzistka v třídílném televizním seriálu Dorothée, danseuse de corde (1983) v režii Jacquese Fanstena. Následovala drobná role v provinčním televizním filmu Fort bloque (1983) režiséra Pierricka Guinnarda. Poté získala vedlejší roli v celovečerním filmu Pascala Kaného Liberty belle (1983). Její role sice trvala pouhé dva natáčecí dny, ale stačila k tomu, aby Binoche inspirovala k filmové kariéře.

Herecká kariéra

[editovat | editovat zdroj]

1983–1991

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1983 se zúčastnila konkurzu na hlavní ženskou roli v kontroverzním filmu Jean-Luca Godarda Je vous salue, Marie, moderním převyprávění neposkvrněného početí.[5] Přestože strávila šest měsíců natáčením filmu v Ženevě, její přítomnost ve finálním sestřihu se omezuje jen na několik scén.[6] Následovaly další vedlejší role v řadě francouzských filmů. Film Annick Lanoëové Les Nanas (1985) nabídl herečce její dosud nejpozoruhodnější roli, kde si zahrála v mainstreamové komedii po boku zavedených hvězd Marie-France Pisier a Machy Méril.[7] Významnější publicitu získala rolí jako nestálá dospívající nevlastní dcera ústřední postavy Samiho Freye v kritikou uznávaném filmu La Vie de famille (1985) Jacquese Doillona.[8] Režisér uvedl, že v původním scénáři mělo být dívčí postavě čtrnáct let, ale Binoche na něj při konkurzu udělala takový dojem, že změnil věk postavy na 17, aby jí roli umožnil hrát. Následovala další vedlejší role v policejním thrilleru Adieu blaireau (1985) režiséra Boba Decouta s Philippem Léotardem a Annie Girardot v hlavních rolích.

Později v roce 1985 se Binoche prosadila v hlavní roli ve filmu André Téchiného Schůzka (1985). Roli získala narychlo, když ji Sandrine Bonnaire musela odmítnout kvůli precovnímu konfliktu. Snímek měl premiéru na filmovém festivalu v Cannes v roce 1985, kde získal cenu za nejlepší režii a Binoche se stala ve Francii hvězdou. Film vypráví příběh provinční herečky Niny (Binoche), která přijíždí do Paříže a navazuje sérii dysfunkčních vztahů s několika muži, včetně náladového a sebevražedného Quentina (Lambert Wilson).[9]

V roce 1986 byla Binoche za roli Niny nominována na svou první cenu César za nejlepší herečku v hlavní roli.[10] V témže roce se objevila po boku populárních francouzských hvězd Michela Serraulta a Michela Piccoliho ve snímku Můj švagr zabil mou sestru (1986) režiséra Jacquese Rouffia. Film neměl úspěch u kritiky ani u diváků. Později v roce 1986 si znovu zahrála po boku Michela Piccoliho ve filmu Leose Caraxe Zlá krev (1986), který zaznamenal kritický i komerční úspěch a Binoche vynesl druhou nominaci na Césara. Ve filmu hraje Annu, mnohem mladší milenku Marca (Piccoli), která se zamiluje do mladého zloděje Alexe (Denis Lavant).[11]

V srpnu 1986 začala natáčet adaptaci románu Milana Kundery Nesnesitelná lehkost bytí (1988) režiséra Philipa Kaufmana, kde ztvárnila mladou a nevinnou Terezu. Film, uvedený do kin v roce 1988, byl hereččinou první anglicky psanou rolí a zaznamenal celosvětový úspěch u kritiků i diváků. Odehrává se v době sovětské invaze do Prahy v roce 1968, vypráví příběh o vztahu českého chirurga Tomáše (Daniel Day-Lewis) se svou ženou Terezou a milenkou Sabinou (Lena Olin). Po tomto úspěchu se Binoche místo mezinárodní kariéry rozhodla vrátit do Francie. V roce 1988 natočila hlavní roli po boku Françoise Cluzeta ve filmu Pierra Pradinase Un tour de manège (1989), málo známém francouzském filmu. V létě téhož roku se vrátila na jeviště do pařížského Théâtre de l'Odéon v uznávané inscenaci Čechovova Racka v režii ruského režiséra Andreje Končalovského.[12]

Později roku 1988 začala pracovat na filmu Léose Caraxe Milenci z Pont-Neuf (1991). Film se potýkal s problémy a jeho dokončení trvalo tři roky, což vyžadovalo investice od tří producentů a finanční prostředky od francouzské vlády. Když byl snímek v roce 1991 uveden, zaznamenal úspěch u filmové kritiky a Binoche získala Evropskou filmovou cenu pro nejlepší herečku[13] a třetí nominaci na Césara. Ve filmu ztvárňuje umělkyni, která žije na slavném pařížském mostě, kde potkává mladého tuláka. Tato ikonická část města se stala kulisou pro divoce vášnivý milostný příběh.[14]

1992–2000

[editovat | editovat zdroj]

Po dlouhém natáčení filmu Milenci z Pont-Neuf se Binoche rozhodla věnovat se mezinárodní kariéře mimo Francii. Přestěhovala do Londýna, kde si v roce 1992 zahrála ve filmech Bouřlivé výšiny (1992) a Posedlost (1992). Obsazení francouzské herečky do typicky anglické role ve snímku Bouřlivé výšiny vyvolalo kritiku v britském tisku. Film měl světovou premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Edinburghu v roce 1992 a recenze byly špatné.[15] Herečce vyčítali její francouzský přízvuk v angličtině.[16]

Snímek Posedlost natočený v koprodukci Spojeného království a Francie vypráví příběh britského konzervativního ministra, který se pustí do vášnivého románku se snoubenkou svého syna (Binoche). Film, který vznikl podle románu Josephine Hart v režii zkušeného francouzského režiséra Louise Malleho, se zdál být pro Binoche ideálním pro prosazení na mezinárodní úrovni. Natáčení však provázely neshody mezi režisérem a herci.[17] Film měl ve Velké Británii premiéru koncem roku 1992, na amerických plátnech debutoval začátkem roku 1993 a získal smíšené recenze.[18] Binoche získala za svou roli čtvrtou nominaci na Césara.

V roce 1993 se objevila ve filmu Krzysztofa Kieślowského Tři barvy: Modrá (1993), který se setkal s kladným hodnocením kritiky.[19] První film trilogie volně inspirované ideály Francouzské republiky a barvami její vlajky je příběhem mladé ženy, která při autonehodě ztratí svého manžela a dceru.[20] Film měl premiéru na filmovém festivalu v Benátkách v roce 1993 a Binoche zde obdržela cenu pro nejlepší herečku. Za tuto roli získala také Césara a nominaci na Zlatý glóbus. V epizodních rolích se objevila i v dalších dvou dílech trilogie, Tři barvy: Bílá (1994) a Tři barvy: Červená (1994). Přibližně v této době jí Steven Spielberg nabídl role v Jurském parku a Schindlerově seznamu, které obě odmítla. Po úspěchu filmu Tři barvy: Modrá si Binoche vzala krátké pracovní volno, během něhož v září 1993 porodila syna Raphaëla.[21]

V roce 1995 se vrátila na plátno ve velkorozpočtové adaptaci Gionova románu Husar na střeše (1995), který režíroval Jean-Paul Rappeneau. Film byl obzvláště významný ve Francii, protože v té době byl nejdražším filmem v historii francouzské kinematografie. Stal se kasovním trhákem po celém světě a Binoche byla znovu nominována na Césara za nejlepší herečku. V roce 1996 se objevila po deseti letech ve své další komediální roli po boku Williama Hurta ve filmu Gauč v New Yorku (1996), který režírovala Chantal Akerman. Tato bláznivá komedie vypráví příběh newyorského psychiatra, který si vymění domov s pařížskou tanečnicí.[22] Film propadl u kritiky i u diváků.

Juliette Binoche na filmovém festivalu v Cannes v roce 2000

Další role v romantickém dramatu Anglický pacient (1996) posílila hereččinu pozici mezinárodní filmové hvězdy. Film vznikl podle románu Michaela Ondaatjeho, režíroval ho Anthony Minghella a stal se celosvětovým hitem.[23] Produkoval ho Saul Zaentz, producent filmu Nesnesitelná lehkost bytí, a Binoche se na plátně znovu setkala s Ralphem Fiennesem, s nímž o čtyři roky dříve natočila Bouřlivé výšiny. Film vypráví příběh těžce popáleného, ​​záhadného muže nalezeného ve vraku letadla během druhé světové války, získal devět Oscarů, včetně ceny za nejlepší herečku ve vedlejší roli pro Juliette Binoche.[24] Druhou nominovanou herečkou byla hollywoodská hvězda Lauren Becall. Binoche místo děkovné řeči při přebírání ceny řekla: „Nemám žádnou řeč připravenou. Myslela jsem, že to dostane Lauren.“[25] Stala se druhou francouzskou herečkou, která získala Oscara, první byla Simone Signoret v roce 1960.

S režisérem Andrém Téchiném natočila snímek Alice a Martin (1998), příběh o vztahu mezi pařížskou hudebnicí a jejím mladším milencem, který skrývá temné rodinné tajemství. Film sice ve Francii nenašel publikum, ale ve Velké Británii se setkal s kladným přijetím kritiky.[26] V únoru 1998 Binoche debutovala na londýnské divadelní scéně v nové adaptaci hry Luigiho Pirandella od Nicolase Wrighta s názvem Naked (Nahá). Představení v režii Jonathana Kenta se setkalo s velmi příznivým přijetím.[27] Poté se vrátila do francouzských kin s velkorozpočtovým romantickým eposem Děti století (1999), v němž si zahrála George Sand. Film zobrazoval spisovatelčin poměr s básníkem Alfredem de Mussetem, kterého hrál Benoît Magimel. V následujícím roce se Binoche objevila ve snímku Prokletí ostrova Saint Pierre (2000) režiséra Patrice Leconte, za který byla nominována na Césara za nejlepší herečku. Bylo to dobové drama, v němž se herečka objevila po boku Daniela Auteuila v roli ženy, která se pokouší zachránit odsouzeného muže před gilotinou.[28] Film získal příznivé recenze, zejména v USA, kde byl nominován na Zlatý glóbus za nejlepší cizojazyčný film.[29]

Poté se objevila ve filmu Michaela Hanekeho s názvem Kód neznámý (2000),[30] který měl premiéru na filmovém festivalu v Cannes v roce 2000. Později téhož roku debutovala na Broadwayi v adaptaci hry Betrayal (Zrada) od Harolda Pintera, za kterou byla nominována na cenu Tony.[31] Zpět na filmovém plátně byla hrdinkou filmu Lasseho Hallströma Čokoláda (2000) natočeného podle bestselleru Joanne Harris. Za svou roli získala cenu Evropského filmového diváka za nejlepší herečku a byla nominována na Oscara a cenu BAFTA.[32] Film je příběhem záhadné cizinky, která v roce 1959 otevře čokoládovnu v konzervativní francouzské vesnici, a stal se celosvětovým hitem.[33]

V letech 1995 až 2000 byla Binoche reklamní tváří parfému Lancôme Poème. Její podoba zdobila tištěné kampaně fotografované Richardem Avedonem[34] a natočila dvě televizní reklamy, jednu režíroval Anthony Minghella.[35]

2001–2006

[editovat | editovat zdroj]
Juliette Binoche a Jean Reno na MFF v Cannes v roce 2002

Po úspěchu filmu Čokoláda se na začátku prvního desetiletí 21. století stala mezinárodně uznávanou filmovou hvězdou. V roce 2002 chtěla po řadě dobových rolí vyzkoušet něco nového a vrátila se do francouzské kinematografie ve zcela odlišné roli ve filmu Felix a Rose – Láska po francouzsku (2002), kde si zahrála po boku Jeana Renoa.[36] Film v režii Daniele Thompson se stal ve Francii kasovním trhákem a Binoche byla znovu nominována na Césara za nejlepší herečku.[37] Vypráví příběh páru, který se setká na letišti během stávky. Zpočátku si moc nerozumí, ale během jedné noci najdou společnou řeč a možná i lásku.

V roce 2004 hrála v Jižní Africe po boku Samuela L. Jacksona ve filmu Johna Boormana Country of My Skull (2004). Film vychází z knihy Země mé lebky od Antjie Krog a zkoumá slyšení Komise pro pravdu a usmíření (TRC) po zrušení apartheidu v polovině 90. let 20. století. Po premiéře na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně v roce 2004 sklidil film velkou kritiku za zařazení fiktivního romantického vztahu a za způsob zobrazení černošských Jihoafričanů.[38]

Poté herečka znovu spolupracovala s Michaelem Hanekem ve filmu Utajený (2005), který slavil velký úspěch – režisér Haneke získal na filmovém festivalu v Cannes v roce 2005 cenu za nejlepší režii[39] a Binoche byla za svou roli nominována na Evropskou filmovou cenu za nejlepší herečku.[40] Film vypráví příběh buržoazního pařížského páru (Binoche a Daniel Auteuil), který začne dostávat anonymní videokazety s dlouhým záznamem jejich ulice a domu. Film se umístil na prvním místě v žebříčku „Top 10 roku 2000“, který na konci dekády zveřejnil deník Times.[41]

Ve filmu Tajná přání (2005) podle románu Myly Goldberg si zahrála s Richardem Gereem. Zobrazuje emocionální rozpad rodiny v době, kdy jejich dcera začíná vyhrávat národní soutěž v hláskování. Film nebyl v kinech úspěšný a celosvětově utržil méně než 5 milionů dolarů.[42] S kontroverzním americkým režisérem Abelem Ferrarou natočila snímek Marie (2005), který zkoumá moderní víru a postavení Marie Magdaleny v katolické církvi.[43] Snímek, v nemž dále hráli Forest Whitaker, Matthew Modine a Marion Cotillard, slavil úspěch a na filmovém festivalu v Benátkách získal v roce 2005 Grand Prix. Navzdory ocenění a příznivým recenzím, zejména od kulturního časopisu Les Inrockuptibles, se pro něj nepodařilo zajistit distributora na klíčových trzích, jako USA a Velká Británie.

Na filmovém festivalu v Cannes v roce 2006 se Binoche představila v krátkém snímku japonského režiséra Nobuhira Suwy, které bylo součástí antologického filmu Paříži, miluji tě (2006), v němž světoznámí režiséři ukázali Paříž netradičním způsobem. Suwův příběh Place des Victoires vypráví o matce, které se podaří strávit poslední krátký okamžik se svým mrtvým synem. Film Paříži, miluji tě se setkal s velkým úspěchem a celosvětově v kinech utržil přes 17 milionů amerických dolarů.[44] V září 2006 uvedla herečka na filmovém festivalu v Benátkách snímek 10 dní před katastrofou (2006) režiséra Santiaga Amigoreny, který je zároveň autorem scénáře. Jde o thriller odehrávající se mezi 5. a 11. zářím 2001, v němž Binoche hraje agentku francouzské tajné služby, která má možná informace týkající se hrozících útoků na USA.[45] Film navzdory působivému obsazení, včetně Johna Turturra, Nicka Nolteho a nadějné francouzské hvězdy Sary Forestier, propadl. Setkal se s ostrou kritikou tisku za údajné zlehčování událostí z 11. září 2001.[46]

Na Mezinárodním filmovém festivalu v Torontu v roce 2006 se herečka zúčastnila premiéry filmu Dveře dokořán (2006), byl to její druhý snímek s Anthonym Minghellou a režisérův první film podle vlastního scénáře. Ve filmu hrála bosenskou uprchlici žijící v Londýně, do jejíhož života vtáhl podvod bohatého podnikatele. V rámci přípravy na svou roli odcestovala Binoche do Sarajeva, kde se setkala se ženami, které válku v 90. letech 20. století přežily.[47] Za svůj herecký výkon byla oceňována, nicméně celkově film u kritiků nevyzněl pravdivě a nenašel si publikum.[48]

2007–2012

[editovat | editovat zdroj]

Na filmovém festivalu v Cannes v roce 2007 měl premiéru snímek Let červeného balónku (2007) tchajwanského režiséra Chou Siao-siena. Původně byl koncipován jako krátký film jako součást 20. výročí pocty Musée d'Orsay, který měl produkovat ředitel muzea Serge Lemoine. Když se tomuto nápadu nepodařilo najít dostatek financí, Siao-sien z něj vytvořil celovečerní film a potřebné financování zajistil. Snímek byl dobře přijat mezinárodními kritiky a debutoval celosvětově počátkem roku 2008. Vzdává poctu krátkému filmu Alberta Lamorisse Červený balónek z roku 1957 a vypráví příběh ženy (Binoche), která se snaží skloubit povinnosti svobodné matky s oddaností své kariéře umělkyně. Film se natáčel v Paříži a herci během natáčení improvizovali.[49]

Juliette Binoche v Pařiži v roce 2009

Film režiséra Amose Gitaje Stažení (2007) měl premiéru mimo soutěž na filmovém festivalu v Benátkách v roce 2007. Snímek s Binoche, Lironem Levoem a Jeanne Moreau v hlavních rolích představuje politické drama, které mapuje příběh Francouzky nizozemsko-palestinského původu, jež se vydává hledat dceru, kterou před 20 lety opustila v pásmu Gazy.[50] V romantické komedii Život podle Dana (2007) režiséra a spoluautora scénáře Petera Hedgese hrála Binoche po boku Steva Carella. Vypráví příběh ovdovělého muže, který se setká s ženou, do níž se okamžitě zamiluje. Záhy však zjistí, že je to nová přítelkyně jeho bratra.[51] Film produkovaný společností Disney byl uveden v USA v říjnu 2007, celosvětově v následujícím roce a celkově na tržbách vydělal přes 65 milionů amerických dolarů.[52]

Po návratu do Francie se v roce 2008 Binoche objevila ve snímku Paříž (2008) v režii Cédrica Klapische, který se stal jedním z nejúspěšnějších francouzských filmů na mezinárodní úrovni. Celosvětově na tržbách vydělal přes 22 milionů dolarů. Film Letní čas (2008) režiséra Oliviera Assayase, který se odehrává také ve Francii, je kritikou oceňovaným příběhem tří sourozenců (Binoche, Charles Berling a Jérémie Renier), kteří řeší, jak se vypořádat s cennou uměleckou pozůstalostí po své matce.[53] Film měl premiéru ve Francii v březnu 2008 a v USA na filmovém festivalu v New Yorku 2008. Po uvedení do amerických kin v květnu 2009 figuroval v různých amerických žebříčcích Top 10 filmů.[54]

Na podzim roku 2008 vystupovala Binoche v divadelní taneční inscenaci s názvem in-i, kterou vytvořila spolu s choreografem Akramem Khanem.[55] Po premiéře v Národním divadle v Londýně se show vydala na světové turné. Produkce byla součástí 'Binoche Season' s názvem Ju'Bi'lations, která obsahovala také retrospektivu její filmové tvorby a výstavu hereččiných obrazů doprovázenou dvojjazyčnou publikací Portraits in Eyes (Portréty v očích). Kniha obsahovala perokresby jednotlivých hereččiných filmových postav a každého režiséra, se kterým do té doby pracovala. Každému režisérovi také věnovala několik řádků.[56] V roce 2025 natočila dokumentární snímek V nás, v němž zachycuje vznik tohoto tanečního představení.[57]

David Cronenberg, Robert Pattinson a Juliette Binoche na premiéře filmu Cosmopolis na MFF v Cannes v roce 2012

V dubnu 2006 a v prosinci 2007 navštívila Binoche na pozvání Abbase Kiarostamího Teherán. Během svého pobytu v roce 2007 zde nahrála epizodní roli ve filmu Šírin (2008), který Kiarostamí v té době natáčel. V červnu 2009 začala pracovat na jeho filmu Věrná kopie (2010).[58] Film byl zařazen do oficiální soutěže na filmovém festivalu v Cannes 2010, kde Binoche za svůj výkon získala cenu za nejlepší herečku. Ve Francii byl uveden do kin v květnu 2010 a sklidil velmi pozitivní recenze. V Íránu úřady v květnu 2010 film zakázaly. Důvodem bylo zřejmě hereččino „nevhodné oblečení“.[59]

V roce 2011 se Binoche objevila v menší vedlejší roli ve filmu Uzavřený případ (2011) amerického scenáristy a režiséra Dita Montiela. Podle webu Rotten Tomatoes se tento film řadí mezi nejméně úspěšné hereččiny filmy, pozitivní hodnocení mu dalo pouze 16 % kritiků.[60]

Snímek Život té druhé (2012) volně inspirovaný románem La Vie d'une Autre od Frédérique Deghelt je režijním debutem francouzské herečky Sylvie Testud. Vypráví příběh Marie (Binoche), mladé ženy, která se setká s Paulem (Mathieu Kassovitz) a stráví s ním noc. Když se probudí, zjistí, že uplynulo 10 let. Bez jakékoli vzpomínky na tato léta se dozvídá, že si vybudovala působivou kariéru, má syna a manželství s Paulem, které zřejmě směřuje k rozvodu.[61] Film se ve Francii setkal se smíšenými recenzemi.

Ve filmu Davida Cronenberga Cosmopolis (2012) si zahrála vedlejší roli newyorské obchodnice s uměním Didi Fancher, která má poměr s Ericem Packerem (Robert Pattinson). Snímek byl uveden v roce 2012 na filmovém festivalu v Cannes a setkal s protichůdnými recenzemi kritiků.[62][63] V srpnu 2012 měl francouzskou premiéru film Marion Laine Otevřené srdce (2012) natočený podle románu Remonter l'Orénoque od Mathiase Énarda. Vypráví příběh obsedantního vztahu mezi dvěma velmi úspěšnými chirurgy (Binoche a Édgar Ramírez) a zobrazuje důsledky nečekaného těhotenství a alkoholismu na jejich vztah.[64] Snimek se setkal ve Francii s vlažnými recenzemi a nízkými tržbami v kinech.

Od roku 2013

[editovat | editovat zdroj]

Drama Bruna Dumonta Camille Claudel 1915 (2013) uvedené na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně v roce 2013 vypráví o třech dnech, které francouzská umělkyně Camille Claudel (Binoche) strávila v psychiatrické léčebně. Film zkoumá sochařčin boj o zachování duševního zdraví a nalezení tvůrčí inspirace, zatímco čeká na návštěvu svého bratra, básníka Paula Claudela. Film měl vynikající recenze a Binoche byla zvlášť oceňována za svůj herecký výkon.[65]

Poté dokončila práci na filmu režiséra Erika Poppeho Tisíckrát dobrou noc (2013), v němž hraje válečnou fotografku, a na romantickém dramatu Slova nebo obrazy? (2013) od Freda Schepisiho, kde ztvárnila učitelku výtvarné výchovy. Všechny její obrazy, které se ve snímku objeví, malovala sama Binoche.[66] V srpnu 2013 znovu spolupracovala s Olivierem Assayasem na filmu Sils Maria (2014). Scénář vznikl speciálně herečce na míru a obsahuje zápletky odvíjejíci se od jejího života.[67] Za svůj výkon získala další nominaci na Césara. Po této roli se objevila ve filmu Nikdo nechce noc (2015) režisérky Isabel Coixet.

V roce 2015 se vrátila na divadelní jeviště v novém anglickém překladu Antigony. Inscenace, kterou režíroval Ivo van Hove, měla světovou premiéru v Lucembursku koncem února. Poté se vydala na mezinárodní turné do Londýna, Antverp, Amsterdamu, Edinburghu, Paříže, Recklinghausenu a New Yorku.[68]

V komedii Líná zátoka (2016) se vrátila ke spolupráci s režisérem Dumontem. Film odehrávající se v roce 1910 v regionu Ambleteuse v severní Francii vypráví neobvyklý příběh dvou rodin spojených nepravděpodobným románkem. Snímek se představil na filmovém festivalu v Cannes v roce 2016, vysloužil si pochvalu od francouzských kritiků a ve francouzských kinech se setkal také s velkým úspěchem.[69]

Juliette Binoche na MFF v Cannes v roce 2025

Poté se Binoche objevila ve filmu Polina (2016) režírovaném Valérií Müller a Angelinou Preljocaje. Snímek se zaměřuje na příběh nadané ruské baletky Poliny (Anastasia Ševcova) a sleduje její úspěchy i rozčarování během životní pouti z Moskvy do Aix-en-Provence a Antverp. Binoche ztvárňuje choreografku Lirii Elsaj, která v Polině probouzí touhu odklonit se od klasického baletu a prozkoumat moderní tanec.[69]

V komedii Telle mère, telle fille (2017) od Noémie Saglio si zahrála nenucenou sedmačtyřicetiletou ženu, která otěhotní ve stejnou dobu jako její upjatá dcera Avril (Camille Cottin). Na filmovém plátně se po 32 letech znovu setkala s Lambertem Wilsonem, s nímž hrála ve snímku Schůzka.

V květnu 2017 měl na filmovém festivalu v Cannes premiéru snímek Claire Denis Vnitřní slunce (2017), který vypráví příběh pařížské umělkyně středního věku Isabelle (Binoche), která konečně hledá pravou lásku, a zobrazuje mnoho jejích setkání s řadou nevhodných mužů.[70] Film se setkal s úspěchem u diváků i kritiků po celém světě. S režisérkou Denis se Binoche opět setkala v anglickém filmu High Life (2018). Dále hrála například ve snímcích Kdo si myslíš, že jsem (2019) či Umění jíst a milovat (2023).

V roce 2024 ji správní rada Evropské filmové akademie jednomyslně zvolila prezidentkou Akademie. Nahradila polskou režisérku Agnieszku Holland, která se rozhodla věnovat svůj čas filmové tvorbě.[71]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

Binoche má dvě děti, syna Raphaëla (* 1993), jehož otcem je profesionální potápěč André Halle, a dceru Hanu (* 1999), kterou má s hercem Benoîtem Magimelem, s nímž si v roce 1999 zahrála ve filmu Děti století a v roce 2023 ve filmu Umění jíst a milovat.

Její sestra Marion Stalens je profesionální fotografkou a také režisérkou dokumentárních filmů. Natočila o Binoche několik dokumentů, snímek La réconciliation? o natáčení filmu Johna Boormana Country of My Skull,[72] film The Actress and the Dancer, který zkoumá vznik taneční show In-I,[73] a dokument Juliette Binoche Sketches for a Portrait, který sleduje Binoche, když maluje portréty, které později vydala ve své knize Portraits in Eyes.[74]

Charitativní činnost

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1992 je Binoche patronkou francouzské kambodžské charitativní organizace Enfants d'Asie (dříve ASPECA). Prostřednictvím této charity je kmotrou pěti kambodžských sirotků a financovala výstavbu dětského domova v Battambangu.[75] Od roku 2000 se angažuje v organizaci Reportéři bez hranic. V roce 2002 předsedala s Thierrym Ardissonem akci „Fotografie hvězd“. Téměř 100 francouzských umělců dostalo jednorázové fotoaparáty, které byly následně vydraženy, a kupující si nechal vyvolat exkluzivní fotografie pořízené celebritami.[76]

Filmografie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1985 je držitelkou Ceny Romy Schneider, v roce 1996 obdržela Oscara za vedlejší roli ve filmu Anglický pacient, za tuto roli obdržela i Filmovou cenu Britské akademie a Stříbrného medvěda na Berlínském filmovém festivalu. V roce 1992 získala cenu Felix, dnešní Evropskou filmovou cenu. Na Zlatý glóbus a Oscara byla nominována i v roce 2000 za snímek Čokoláda (obě ceny tehdy ale získala Julia Robertsová). Na filmovém festivalu v Kerry v roce 2010 byla oceněna cenou Maureen O'Hara pro ženy, která je udělována za vynikající filmovou tvorbu a za angažovanost v otázkách mimo filmový svět.[77]

Řadí se mezi několik málo hereček, oceněných na třech největších filmových festivalech za nejlepší herečku – v Benátkách za Tři barvy: Modrá, v Berlíně za Anglického pacienta a v Cannes za Věrnou kopii. V roce 2026 byla hostem jubilejního 60. ročníku Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, kde převzala Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.[71]

César

[editovat | editovat zdroj]
Ocenění
Nominace

Jiná ocenění

[editovat | editovat zdroj]
Ocenění
Nominace

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Juliette Binoche na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Monique Stalens Biography [online]. [cit. 2026-07-31]. Dostupné online.
  2. ↑ Family tree - Częstochowa & Juliette Binoche. www.womkat.edu.pl [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-12-03. (polsky)
  3. ↑ Juliette Binoche: Femme fatale - Telegraph. www.telegraph.co.uk [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-10-13.
  4. ↑ Juliette Binoche. www.britannica.com [online]. 2026-07-03 [cit. 2026-08-01]. Dostupné online. (anglicky)
  5. ↑ CROCE, Fernando F. Review: Hail Mary - Slant Magazine. Slant Magazine. 2006-10-08. Dostupné online [cit. 2026-08-01]. (anglicky)
  6. ↑ BRODY, Richard. Juliette Binoche: The First Act. The New Yorker. 2011-03-10. Dostupné online [cit. 2026-08-01]. ISSN 0028-792X. (anglicky)
  7. ↑ Les Nanas. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné online.
  8. ↑ Family Life. www.bam.org [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-20.
  9. ↑ Schůzka. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné online.
  10. ↑ ALLOCINE. Palmarès César 1986. AlloCiné [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné online. (francouzsky)
  11. ↑ GOODMAN, Walter. Film Festival; 'Bad Blood,' From France. The New York Times. 1987-09-30. Dostupné online [cit. 2026-08-01]. ISSN 0362-4331. (anglicky)
  12. ↑ SITRUK, Anthony. Juliette Binoche. archive.filmdeculte.com [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-19.
  13. ↑ ACADEMY, European Film. European Film Academy  » EFA  » 1992. www.europeanfilmacademy.org [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-02. (anglicky)
  14. ↑ Milenci z Pont-Neuf. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné online.
  15. ↑ Emily Bronte's Wuthering Heights. www.variety.com [online]. [cit. 2026-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-11-21. (anglicky)
  16. ↑ Pandora: Stage dive blunts James's picking. The Independent [online]. 2008-04-13 [cit. 2026-08-02]. Dostupné online. (anglicky)
  17. ↑ Father-In-Law of the Bride | EW.com. EW.com. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-12. (anglicky)
  18. ↑ Damage (1992) – MRQE [online]. [cit. 2026-08-02]. Dostupné online. (anglicky)
  19. ↑ Trois couleurs: Bleu (1993) – MRQE [online]. [cit. 2026-08-02]. Dostupné online. (anglicky)
  20. ↑ Blue. movies.nytimes.com [online]. [cit. 2026-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-11-21.
  21. ↑ Blum, Katerina, Juliette Binoche. die unnahbare Schöne, Wilhelm Heyne Verlag, 1995, ISBN 3-453-08129-3, S.119–145
  22. ↑ A Couch in New York. movies.nytimes.com [online]. [cit. 2026-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-05-16.
  23. ↑ The English Patient. www.the-numbers.com [online]. [cit. 2026-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-04-23.
  24. ↑ The 69th Academy Awards | 1997. www.oscars.org [online]. 2014-10-05 [cit. 2026-08-02]. Dostupné online. (anglicky)
  25. ↑ Juliette Binoche. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-02]. Dostupné online.
  26. ↑ THE BRITISH FILM INSTITUTE. Alice et Martin (1998). www.bfi.org.uk [online]. [cit. 2026-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-10-17. (anglicky)
  27. ↑ A naked talent for the stage puts Juliette at her ease. London Evening Standard. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-12.
  28. ↑ Prokletí ostrova Saint Pierre. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-02]. Dostupné online.
  29. ↑ Prokletí ostrova Saint Pierre ocenění. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-02]. Dostupné online.
  30. ↑ THE BRITISH FILM INSTITUTE. Code Unknown (2000). www.bfi.org.uk [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-01-05. (anglicky)
  31. ↑ SITRUK, Anthony. Juliette Binoche. archive.filmdeculte.com [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-19.
  32. ↑ Čokoláda [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné online.
  33. ↑ Chocolat. Box Office Mojo [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné online.
  34. ↑ DARRIET, Alexandre. Perfume Poême by Lancome. www.mes-parfums.com [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-29.
  35. ↑ Juliette Binoche. www.iletaitunefoislecinema.com [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-25. (FR)
  36. ↑ Jet Lag. movies.nytimes.com [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-11-21.
  37. ↑ Felix a Rose – Láska po francouzsku. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné online.
  38. ↑ Country of My Skull | Rotten Tomatoes. www.rottentomatoes.com [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné online. (anglicky)
  39. ↑ Festival de Cannes - From 16 to 27 may 2012. www.festival-cannes.com [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-08-22. (anglicky)
  40. ↑ European Film Academy European Film Awards. www.europeanfilmacademy.org [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-31. (anglicky)
  41. ↑ The 100 Best Films of the Decade [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné online. (anglicky)
  42. ↑ Bee Season. www.the-numbers.com [online]. [cit. 2026-08-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-01-06.
  43. ↑ DAWSON, Nick. Abel Ferrara, Mary [online]. 2008-10-18 [cit. 2026-08-03]. Dostupné online. (anglicky)
  44. ↑ Paris, je t'aime. www.the-numbers.com [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-09-19.
  45. ↑ A Few Days in September. movies.nytimes.com [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2007-11-01.
  46. ↑ A Few Days in September. www.rottentomatoes.com [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné online. (anglicky)
  47. ↑ Breaking and Entering's Minghella and Binoche. www.comingsoon.net [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-10-11.
  48. ↑ Breaking and Entering. www.rottentomatoes.com [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné online. (anglicky)
  49. ↑ LIM, Dennis. Another Red Balloon Alights in Paris. The New York Times. 2008-03-30. Dostupné online [cit. 2026-08-04]. ISSN 0362-4331. (anglicky)
  50. ↑ Stažení. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné online.
  51. ↑ Život podle Dana. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné online.
  52. ↑ Dan in Real Life. www.the-numbers.com [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-09-06.
  53. ↑ Letní čas. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné online.
  54. ↑ Metacritic: 2009 Film Critic Top Ten Lists. apps.metacritic.com [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-20.
  55. ↑ Dangerous Liaisons: When Akram met Juliette. www.bbc.co.uk [online]. [cit. 2026-08-01]. Dostupné online.
  56. ↑ BRADSHAW, Peter. Portraits of Binoche. The Guardian. 2008-09-05. Dostupné online [cit. 2026-08-04]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  57. ↑ Potíže přijdou vždycky. I nedokonalé věci ale dělám z celého srdce, popisuje Juliette Binocheová. iROZHLAS [online]. 2026-07-13 [cit. 2026-08-05]. Dostupné online.
  58. ↑ TARTAGLIONE, Nancy. Kiarostami's Certified Copy begins shooting in Italy. Screen [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné online. (anglicky)
  59. ↑ Iran film ban latest chapter in running Cannes-Tehran row. www.google.com [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-05-30.
  60. ↑ The Son of No One. www.rottentomatoes.com [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné online. (anglicky)
  61. ↑ Život té druhé. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné online.
  62. ↑ CHILD, Ben. Robert Pattinson to star in David Cronenberg's Cosmopolis. The Guardian. 2011-01-06. Dostupné online [cit. 2026-08-04]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  63. ↑ Cosmopolis. www.rottentomatoes.com [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné online. (anglicky)
  64. ↑ Otevřené srdce. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-04]. Dostupné online.
  65. ↑ ALLOCINE. Camille Claudel, 1915: Les critiques presse. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (francouzsky)
  66. ↑ Slova nebo obrazy?. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-06]. Dostupné online.
  67. ↑ BROOKS, Xan. Juliette Binoche: 'Depardieu wanted to kill me. But I am still here'. The Guardian. 2015-05-10. Dostupné online [cit. 2026-08-05]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  68. ↑ Juliette Binoche to star in new translation of Antigone Barbican production and international tour. www.barbican.org.uk [online]. [cit. 2026-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-08.
  69. 1 2 All About Binoche - Juliette Binoche: The Art of Being. The Art of Being [online]. [cit. 2026-08-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-01-28. (anglicky)
  70. ↑ Vnitřní slunce. www.csfd.cz [online]. [cit. 2026-08-05]. Dostupné online.
  71. 1 2 Hvězdná Juliette Binocheová přijela do Karlových Varů. www.novinky.cz [online]. 2026-07-08 [cit. 2026-08-05]. Dostupné online.
  72. ↑ La réconciliation?. www.idfa.nl [online]. [cit. 2026-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-09-04. (nizozemsky)
  73. ↑ SCHREIBER, Fabienne Servan. L'ACTRICE ET LE DANSEUR. www.cineteve.com [online]. [cit. 2026-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-01-30. (francouzsky)
  74. ↑ SCHREIBER, Fabienne Servan. JULIETTE BINOCHE DANS LES YEUX. www.cineteve.com [online]. [cit. 2026-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-09-17. (francouzsky)
  75. ↑ GIRARD, Par Jean-Yves. Juliette Binoche, la femme libre - Châtelaine. fr.chatelaine.com [online]. [cit. 2026-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-07-28.
  76. ↑ REDAC.INFO. Juliette Binoche présidera la vente aux enchères PHOTOS DE STARS, organisée par Reporters sans frontières le 12 juin 2002 à Paris. www.redac.info [online]. [cit. 2026-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2011-10-07.
  77. ↑ Maureen O'Hara presents award to Juliette Binoche at Kerry Film Festival. IrishCentral.com [online]. 2010-11-08 [cit. 2026-08-04]. Dostupné online. (anglicky)

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Juliette_Binocheová&oldid=26113149“