Staroměstská vodárna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Staroměstská vodárna
Staroměstská vodárna
Staroměstská vodárna
Účel stavby

muzeum

Základní informace
Slohneorenesance
ArchitektiAntonín Wiehl návrh sgrafit Mikoláš Aleš, František Ženíšek a Jan Koula
Výstavba1883
Přestavba1936 na muzeum
Současný majitelMuzeum Bedřicha Smetany
Poloha
AdresaPraha, ČeskoČesko Česko
UliceNovotného lávka
Souřadnice
Další informace
Rejstříkové číslo památky38320/1-105 (PkMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Staroměstská vodárna je novorenesanční budova bývalé Městské vodárny staroměstské v Praze na Novotného lávce u Karlova mostu. Vodárna byla postavena podle návrhu architekta Antonína Wiehla z roku 1883. Návrh figurálních sgrafit zpracovali Mikoláš Aleš a František Ženíšek a ornamentální sgrafita navrhl Jan Koula[1]Budova je od 12. května 1936 Muzeem Bedřicha Smetany a je zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky, číslo rejstříku 38320/1-105.[2]

Popis domu[editovat | editovat zdroj]

Antonín Wiehl – architekt

Bývalá Staroměstská vodárna je situována na Novotného lávce na pravém břehu Vltavy. Na kvádrové terase, vystupující z Vltavy, je volně postavená dvoupatrová budova, jejíž druhé patro je v atice. V přízemí je budova vodárny připojena k sousednímu domu. Fasáda má 7 × 3 osy. Přízemí průčelí je v celé ploše zdobeno rustikou. Rustika zdobí i nároží budovy. V prvém patře průčelí fasádu tvoří hladké režné zdivo. Ve druhém patře průčelí je ve střední ose jediné okno a po jeho stranách ornamentální a figurální sgrafita. sgrafita zdobí i bohatě členitý štít. V prvém patře směrem k řece je tříosá lodžie. Fasádu směrem k řece je zdobena stejně jako fasáda na průčelí: první patro tvoří režné zdivo a ve druhém patře mezi okny ornamentální a figurální sgrafita. Na fasádě Staroměstské vodárny jsou kombinovány barvy černá (na sgrafitech) a světle hnědá.[1]

Autoři Staroměstské vodárny[editovat | editovat zdroj]

Antonín Wiehl zpracovával u Staroměstské vodárny pouze návrh fasády, protože přízemí bylo vystavěno jako projekt stavebního úřadu města Prahy. Architektonický návrh zpracovával poté, kdy v Praze postavil již pět činžovních domů a další stavby. Na budově uplatnil všechny oblíbené prvky fasády ve svém stylu české novorenesance: hladké režné zdivo, ornamentální a figurální sgrafita a stupňovitý bohatě členitý štít. Jako u svých předchozích návrhů pouze vymezil plochu pro sgrafita a malby a svou představu o barvě a námětech. Návrh výtvarné výzdoby Staroměstské vodárny svěřil třem významným malířům z generace Národního divadla: Mikoláši Alšovi a Františku Ženíškovi, kteří zpracovali návrh figurálních sgrafit a Janu Koulovi, který je autorem návrhu ornamentálních sgrafit. Malby na budově podle jejich návrhů provedl Janez Šubic (v dobových časopisech také pravopis Subič, Šubić).[1][3]

Historie domu[editovat | editovat zdroj]

Staroměstská vodárna a vodárenská věž (Aqwis)

V místě Staroměstské vodárny je na konci 15. století zmiňováno několik mlýnů a vodárenská věž, ze které bylo zásobováno vodou z Vltavy Staré Město a jeho kašny. Staroměstská vodárenská věž byla v historii opakovaně poničena. V letech 18781888 byla provedena rekonstrukce, získala novogotickou podobu a byla zvýšena o jedno patro a byl v ní instalován velký hodinový stroj.[4][5][6] V roce 1883 byla postavena nová budova vodárny podle návrhu architekta Antonína Wiehla. Věžní vodojem přestal svému účelu sloužit v roce 1880. Vodárna v budově Staroměstské vodárny ukončila provoz v roce 1913. Obě budovy byly zásluhou Společnosti Bedřicha Smetany nákladně zrekonstruovány a od 12. května 1936 v budově vodárny sídlí Muzeum Bedřicha Smetany.

Staroměstská vodárna v současnosti[editovat | editovat zdroj]

Pro svou architektonickou hodnotu a význam v historii města je bývalá Staroměstská vodárna zapsána v Ústředním seznamu kulturních památek.[7]Muzeum Bedřicha Smetany je součástí expozic Českého muzea hudby, které je součást Národního muzea v Praze[8]

Galerie Staroměstská vodárna[editovat | editovat zdroj]

Autoři sgrafit[editovat | editovat zdroj]

Staroměstská vodárna[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 23. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  2. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 38320/1-105 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  3. PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  4. SOUKUP, Jiří. Pražské jezy, mlýny, vodárny a nábřeží. Praha: Weinfurter, 1905. Dostupné online. Kapitola Mlýny staroměstské s vodárnou, s. 15-19. 
  5. STAŇKOVÁ, Jaroslava; ŠTURSA, Jiří. Pražská architektura : významné stavby jedenácti století. Praha: [s.n.], 1991. ISBN 80-900209-6-8. 
  6. SOUKUP, Jiří. Pražské jezy, mlýny, vodárny a nábřeží. Praha: Weinfurter, 1905. Dostupné online. Kapitola Mlýny staroměstské s vodárnou, s. 15-19. 
  7. Ústřední seznam kulturních památek České republiky. Číslo rejstříku 21934/2-582 [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-10-02]. Dostupné online. (česky) 
  8. Muzeum Bedřicha Smetany [online]. Praha: Národní muzeum v Praze [cit. 2015-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-08-11. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. (česky) Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. (česky) 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. (česky) 
  • KLÍMA, Alois. Z dějin pražských vodáren a vodovodů. Zlatá Praha II.. 16. 4. 1909, roč. XXVI, čís. 30, s. 357–358. Dostupné online. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. (česky) 
  • Muzeum Bedřicha Smetany [online]. Praha: Národní muzeum v Praze [cit. 2015-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-08-11. (česky) 
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  • SOUKUP, Jiří. Pražské jezy, mlýny, vodárny a nábřeží. Praha: Weinfurter, 1905. Dostupné online. Kapitola Mlýny staroměstské s vodárnou, s. 15-19. 
  • STAŇKOVÁ, Jaroslava; ŠTURSA, Jiří. Pražská architektura : významné stavby jedenácti století. Praha: [s.n.], 1991. ISBN 80-900209-6-8. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. (česky) 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. (česky) 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. (česky) Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]