Bandikuti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Wikipedie:Jak číst taxoboxBandikuti
alternativní popis obrázku chybí
Bandikut rodu Isoodon
Vědecká klasifikace
Říše živočichové (Animalia)
Kmen strunatci (Chordata)
Třída savci (Mammalia)
Podtřída vačnatci (Marsupialia)
Řád bandikuti (Peramelemorphia)
Ameghino, 1889
Čeledi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Řád bandikutů (Peramelemorphia) obsahuje čeledi bandikutovití a bandikutcovití, což reprezentuje valnou většinu všežravých vačnatců. Všechny druhy tohoto řádu se vyskytují na území Austrálie a Nové Guiney. Na většinu bandikutů platí charakteristický popis: buclatý, hrbaté tělo s dlouhým kuželovitým čenichem, velmi velké vztyčené uši, relativně dlouhé a hubené nohy, tenký ocas. Jejich hmotnost sahá od 140 gramů do 20 kilogramů, ale nejvíce druhů váží asi jako středně rostlé kotě, tedy přibližně jeden kilogram.

Umístění bandikutů v řádu vačnatých bylo velmi nejasné a kontroverzní. U dvojitozubců jsou dva morfologické znaky, které jasně ukazují evoluční propojení s touto skupinou vačnatých. Jsou to zuby a typ tlapy. Tyto dva jednoznačné směrovatele ale ukazují v opačných směrech.

Všechny druhy jsou polyprodontní, tedy mají několik párů dolních předních zubů, v případě bandikutů jsou to páry tři. To napovídá, že se vyvinuli z kunovců. Na druhou stranu mají také nezvyklou vlastnost v nohou: srostlý třetí a čtvrtý prst. Tato vlastnost se nazývá syndaktilita a je charakteristická pro dvojitozubce.

Pokusy rozluštit tuto záhadu zahrnovaly snahu tvrdit, že bandikuti se vyvinuli z masožravců, což jim dalo polyprodontní chrup, a nezávisle na tom se jim vyvinula syndaktilní zadní noha. Druhý úhel pohledu je ten, že syndaktylita je tak neobvyklá vlastnost, že je velmi nepravděpodobné, že by se vyvinula dvakrát, a tudíž bandikuti se museli vyvinout z dvojitozubců, kteří měli blízko k possumovitým, a až poté se jim dovyvinuly extra zuby. A nakonec třetí pohled naznačuje, že se bandikuti vyvinuli z primitivních masožravců a vyvinuli syndaktilní zadní nohu jako specializaci pro lezení, poté se oddělili dvojitozubci a vyvinuli si svoji dvojzubou čelist, která jim dala jejich jméno. Nejnovější poznatky na molekulární úrovní zatím nevysílají signály, že by se tuto záhadu povedlo rozluštit. Nicméně je zřejmé, že i tak je vztah s jinou skupinou vačnatců velmi vzdálený.