Veřejnoprávní médium

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Veřejnoprávní médium (nebo také Médium veřejné služby) je označení sdělovacího prostředku, které má příjem z veřejných peněz a právně definovaný rozsah a povinnosti. Cílem jejich provozování je zabránit zneužití médií politickými stranami a podpořit média, jako čtvrtý pilíř demokracie.[1] Zpravidla se jedná o televizi nebo rozhlas, v České republice se jím ze zákona v roce 1992 stává Český rozhlas, Česká televize a Česká tisková kancelář.[2]

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Jako první je považována BBC se vznikem v roce 1922 jako komerční společnost, která se v roce 1927 transformuje do média veřejné služby. Nástup na evropském kontinentě je spojen s koncem 2. světové války, např. v Německu pod tlakem vítězných spojenců ARD či rakouská ORF.[1] V USA veřejnou službu zajišťuje televize PBS a rozhlas NPR.

Koncepce[editovat | editovat zdroj]

Karel Hvížďala uvádí zásady média veřejné služby:[1]

  • pluralisticko-stranicky neutrální — nezávislost na politických stranách a hospodářských korporací, přístup do média umožněn všem za stejných podmínek.
  • objektivita — míra kvality zprávy, jako věrnost reprodukované zprávy skutečné události. Mimo jiné vyžaduje nejméně dva nezávislé zdroje. Objektivní zpravodajství má být nestranné, věcné a věrné skutečnosti.
  • vyváženost — prostor média je určen nejen pro majoritní názory, ale i relevantní menšinové. Uplatňuje se tzv. Okrentův zákon: "Snaha dosáhnout (v komentáři) rovnováhu může vést k nerovnováze, protože někdy je taková i skutečnost." Za vyváženost se nepovažuje podle Jean-Paul Sartra "5 minut Hitler, 5 minut Židé".[3][4]
  • etický kodex média a redaktora — vychází ze zásad Mezinárodní federace novinářů z roku 1954 a rezoluce Rady Evropy. Řeší odpovědnost za pravdivost, práce se zdroji, respektování soukromí, vztah k politickým stranám, vystupování v jiných mediích, reklamách a jiné komerci. V kodexu jsou definovány dvě paralelní nezávislé struktury média: ředitelské (zodpovědnost radě, řízení, ekonomie, personalistika, ochrana redaktorů) a redaktorské (obsah média, personalistika redakcí). Popsána je jejich spolupráce, a efektivní řešení případných sporů.

Např. Česká televize má zákonem vymezenou činnost mimo jiné "poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů".[5]

Finance a kontrola[editovat | editovat zdroj]

Zdrojem financí pro médium je přímá nebo nepřímá daň, poplatek koncesionáře nebo dotace. Mediální rada kontroluje naplňování veřejné služby a chrání médium před politickými tlaky. V Evropě jsou sestavené z mediálních odborníků, zástupců církví a univerzit, soudců, zájmových občanských sdružení. Pouze formálně jsou voleni zpravidla parlamentem, nebo prezidentem a je po funkční období neodvolatelná, funkce je čestná. Rada volí ředitele média, který je po funkční období radou neodvolatelný. Mediální radu doplňuje tisková rada, orgán nezávislých odborníků s možností hodnotit médium veřejné služby a jehož jediný nástroj je verbální kritika.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c Karel Hvížďala: Základní pojmy a struktura veřejnoprávní instituce, in Moc a nemoc médií, str.236-242, vydání první, Praha 2003, ISBN: 80-86643-07-7, ISBN: 80-86569-70-5
  2. Barbora Vacková: Média veřejné služby (ČT, ČRo, ČTK) in Revue pro media č. 7, 07/2004
  3. Karel Hvížďala: Miloš Zeman se nezměnil, novináři ano, 30.1.2013
  4. Karel Hvížďala: Modrý lid zvítězil nad médii, 30.1.2013
  5. § 2 zákona č. 483/1991 Sb dostupné online, cit. 8. únor 2009

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]