Italská gramatika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Italská gramatika je označení pro morfologii a syntax italského jazyka. Italština je částečně flektivním a částečně analytickým jazykem, což znamená, že se gramatické kategorie utváří pomocí slovesných přípon a koncovek (zvláště při tvorbě množného čísla a u některých součástí slovesného systému), jiné zase pomocí pomocných sloves a slov. Italská gramatika je velmi podobná gramatice jiných románských jazyků, zvláště francouzštiny.

Italská gramatika tradičně rozlišuje tyto slovní druhy:

  1. podstatná jména (sostantivi)
  2. slovesa (verbi)
  3. přídavná jména (aggettivi)
  4. členy (articoli)
  5. příslovce (avverbi)
  6. předložky (preposizioni)
  7. číslovky (numerali)
  8. zájmena (pronomi)
  9. spojky (congiunzioni)
  10. citoslovce (interiezioni)

Podstatná jména[editovat | editovat zdroj]

U podstatných jmen italština rozlišuje mužský a ženský rod a jednotné a množné číslo. Pády italštna u podstatných jmen nerozlišuje, každé podstatné jméno tedy má dva tvary.

Platí, že slova, končící v jednotném čísle na -o, např. mondo (svět), jsou mužského rodu a v množném čísle mají koncovku -i, např. mondi (světy). Slova, končící na -a, např. porta (brána) jsou obvykle ženského rodu a v množném čísle mají koncovku -e, např. porte (brány). Slova, končící na -e, např. legge (zákon), mají v množném čísle -i, např. leggi (zákony), bez ohledu na to, jakého rodu jsou.

- grecismy - části těla

Slova, končící na souhlásku, jsou obvykle neitalského původu a jsou bez ohledu na rod nesklonná (bar, film, album). Nesklonná jsou také slova, která končí na přízvučnou samohlásku, např. città (město), virtù (ctnost), která vznikla elizí původní koncové slabiky.

Slovesa[editovat | editovat zdroj]

Typy sloves[editovat | editovat zdroj]

Italština rozlišuje tři typy sloves: pomocná, modální a zvratná. Pomocná slovesa jsou avere (mít) a essere (být). Tato slovesa se užívají ve složených tvarech jako je minulý čas složený (passato prossimo). Zvratná slovesa končí v infinitivu na si (např. lavarsi (mít se)).

Slovesné způsoby[editovat | editovat zdroj]

Italština rozlišuje pět slovesných způsobů: infinitiv, indikativ, kondicionál, rozkazovací způsob a konjunktiv. Infinitiv může být přítomný a minulý. Přítomný infinitiv končí na -are/-ere/-ire, v případě zvratných sloves na -arsi/-ersi/-irsi.

Slovesné časy[editovat | editovat zdroj]

V italštině se vyskytují následující časy: přítomný, minulý složený, imperfektum, passato remoto, předminulý, předminulý závislý, budoucí, předbudoucí. Minulý čas složený (passato prossimo) se ve spisovné italštině a v hovorovém jazyce jihu Itálie používá pro děje, které mají nějakou souvislost s přítomností. Na severu Itálie se v hovorovém jazyce používá i pro děje, které se udály v historii a jsou ukončeny (ve spisovném jazyce a na jihu Itálie se místo toho používá čas passato remoto).