Lazzaro Spallanzani

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Lazzaro Spallanzani
Spallanzani.jpg
Narození 10. ledna 1729
Scandiano
Úmrtí 12. února 1799 (ve věku 70 let)
Pavia
Příčina úmrtí rakovina močového měchýře
Alma mater Boloňská univerzita
Zaměstnavatel Università degli studi di Pavia
Funkce ředitel muzea
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lazzaro Spallanzani (10. ledna 1729 Scandiano, Itálie – 12. února 1799 Pavia) byl italský katolický kněz, přírodovědec a badatel, který přispěl k rozvoji experimentálního výzkumu tělesných funkcí a reprodukci zvířat. Jako jeden z prvních vědců experimentoval s oplodněním in vitro a provedl umělé oplodnění u ženy. V roce 1765 vyvrátil Aristotelovu teorii samoplození a objevil rozdílnou teplotní odolnost mikrobů. Studoval též navigaci netopýrů v totální tmě. Jeho studie dopomohla k objevení echolokace.

Život[editovat | editovat zdroj]

Otec Lazzara Spallanzaniho byl advokát a pro svého syna si představoval také výnosnou kariéru právníka. Lazzaro v patnácti letech vstoupil do jezuitské koleje v Reggio Emilia, kde studoval filozofii a rétoriku. Větší zájem však projevoval o přírodní vědy (pozoroval prameny sopečného původu) a na přímluvu známého vědeckého pracovníka Vallisnieriho mu otec povolil studium biologie na univerzitě v Bologni.[1] Spolu se svou sestřenicí Laurou Bassiovou zde studoval také matematiku a napsal vědecký spis o mechanice odrazu při házení žabek na vodní hladině.[2] V roce 1754 byl jmenován profesorem logiky, metafyziky a řečtiny na univerzitě v Reggio Emilia, kde prováděl první pokusy s pozorováním mikroorganismů. V roce 1762 byl vysvěcen na kněze a o rok později se stal profesorem na koleji San Carlo v Modeně. Veškerý volný čas věnoval přírodním vědám a jeho badatelská činnost mu přinášela stále větší věhlas. Stal se uznávaným vědcem. V r. 1768 byl Spallanzani zvolen členem Královské společnosti a v r. 1775 zahraničním členem Královské švédské akademie věd.

V roce 1768 mu Marie Terezie nabídla místo profesora přírodních věd na univerzitě v Pavii, kde zůstal až do konce života. Vybudoval zde známé muzeum přírodní historie s mnoha exponáty, které získal při svých cestách podél pobřeží Středozemního moře v letech 1785 - 1788, a stal se jeho ředitelem. Během své cesty do Cařihradu a na Balkán (1785-6) byl některým kolegy obviněn z krádeže exponátů z muzea v Pavii. Aféra skončila po ročním vyšetřování: Spallanzani byl shledán nevinným a původci křivého obvinění museli opustit univerzitu. [2][1] V roce 1788 podnikl cestu na Sicílii a Liparské ostrovy, kde zkoumal mj. sopečnou činnost vulkánů. Výsledky svých pozorování popsal v obsáhlém díle Cesty po dvou Sicíliích a některých částech Apenin (Viaggi alle due Sicilie ed in alcune parti dell'Appennino), které bylo publikováno v několika svazcích od r. 1792. [3]

Lazzaro Spallanzani zemřel na rakovinu močového měchýře r. 1799 ve svém domě v Pavii. Na jeho přání byl nemocný orgán vyňat z těla, aby mohl být zkoumán pro lékařské účely. Později byl umístěn v muzeu v Pavii.[2]

Vedle své práce pro muzeum v Pavii vytvořil Spallanzani soukromou sbírku ve svém rodném domě ve Scandianu, která je nyní součástí Muzea města Reggio Emilia. Jsou v ní umístěny exponáty z oboru zoologie, paleontologie, litologie a botaniky. Kolekce rukopisů a jeho korespondence jsou uloženy v Panizziho knihovně v Reggio Emilia.

Vědecká činnost[editovat | editovat zdroj]

  • Spallanzaniho nákres z knihy Rostlinná a zvířecí fyzika r. 1780
    Od r. 1761 se Spallanzani zabýval teorií samooplodnění (vegetativní síly), kterou prosazovali v Anglii Needham a Buffon. Stejně jako Aristoteles tvrdili, že život může vzniknout samočinně z neživé hmoty. Spallanzani po čtyřech letech pokusů a pozorování mikroorganizmů prokázal, že tato teorie je mylná, což popsal v díle nazvaném Esej mikroskopických pozorování týkajících se generačního systému pánů Needhama a Buffona (Saggio di osservazioni microscopiche concernenti il sistema della generazione de’ signori Needham e Buffon).[4] Tato práce mu přinesla uznání a věhlas v celé Evropě. Porovnával chování mikroorganizmů ve skleněných baňkách uzavřených korkovými zátkami nebo se zatavenými hrdly (bez přístupu vzduchu), které nechával přejít varem po různou dobu. Zjistil, že v zatavených baňkách je po delší době varu výskyt mikrobů minimální na rozdíl od baněk, do kterých se mikrobi dostávají během varu ze vzduchu přes korkové zátky. Došel k závěru, že mikrobi mají různou teplotní odolnost a všechno živé musí mít živé předky. Izoloval jednoho mikroba v kapce vody a pod mikroskopem sledoval jeho rozmnožvání dělením.[1][2]
  • V r. 1768 se začal zabývat problematikou krevního oběhu. Na toto téma publikoval práci Činnost cév srdce (Dell’azzione del cuore nei vasi sanguigni). [5]
  • V letech 1777-1780 studoval problém reprodukce zvířat a popsal jej jako spojení spermie a vajíčka. Provedl první umělé oplodnění vajíček hmyzu, obojživelníků a později psa. Ukázal, že někteří živočichové, např. mloci mají schopnost obnovit části těla.[2]
  • Prováděl experimenty s netopýry a zjistil, že v úplné tmě se orientují podle lidskému sluchu neslyšitelných zvuků. Netopýry zavřel do místnosti, v níž od podlahy do stropu natáhl velké množství nití. Když jim zalepil oči, žádný z nich nenarazil do sítě. Když jim zalepil uši, netopýři se sítě zamotali. Byl průkopníkem echolokace. [1][2]
  • Výsledky svých výzkumů zaznamenal ve spise Rostlinná a zvířecí fyzika (Dissertazioni di fisica animale e vegetale) z roku 1780. [6]
  • Věnoval se výzkumu trávení a dýchání. Demonstroval, že trávicí proces nespočívá jen v jednoduchém mechanickém zpracování (rozmělnění) potravy, ale také v chemickém působení žaludečních šťáv, což umožní absorpci živin.[2]
  • Studoval vznik a původ mořských fosilií nalezených na pobřeží Středozemního moře a na horách v některých místech Evropy. Ve své práci Dissertazione sopra i corpi marino-montani vyslovil vlastní hypotézu o změně zemského povrchu na základě dynamiky sil.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lazzaro Spallanzani na anglické Wikipedii.

  1. a b c d CODR, Milan; ŘEZÁČ, Tomáš. Přemožitelé času sv. 4. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Lazzaro Spallanzani, s. 116-120. 
  2. a b c d e f g DE KRUIF, Paul. Lovci mikrobů. 14. vyd. Praha: Orbis:Mladá fronta, 1959. Kapitola Lazzaro Spallanzani. 
  3. Attention!. gutenberg.beic.it [online]. [cit. 2019-08-18]. Dostupné online. 
  4. Mets Viewer. gutenberg.beic.it [online]. [cit. 2019-08-18]. Dostupné online. 
  5. Mets Viewer. gutenberg.beic.it [online]. [cit. 2019-08-18]. Dostupné online. 
  6. Mets Viewer. gutenberg.beic.it [online]. [cit. 2019-08-18]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DE KRUIF, Paul. Lovci mikrobů. 14. vyd. Praha: Orbis.Mladá fronta, 1959. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]