Univerzita v Pavii

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Univerzita v Pavii
Logo univerzity
Logo
Aula magna
Aula magna
Datum založení1361
Vedení
RektorFabio Rugge
Počty akademiků
Studentů celkem23 849 (2020)
Další informace
Zeměpisné souřadnice
ČlenstvíCoimbra Group, ORCID, Asociace evropských univerzit, European Campus of City‑Universities a Netval Research Universities Network
web.unipv.it
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Univerzita v Pavii (Università degli Studi di Pavia, UNIPV nebo Università di Pavia; latinsky Alma Ticinensis Universitas) je univerzita se sídlem v Pavii v italské Lombardii. Doklady o zdejší škole jsou již z roku 1361, což z ní činí jednu z nejstarších univerzit světa. Až do konce 19. století byla jedinou univerzitou v okolí Milána a celé Lombardie.[1]

V současné době má 18 kateder a 9 fakult. Nemá hlavní kampus, její budovy jsou rozptýleny po městě, pročež se město Pavia někdy označuje jako „městský kampus“. Studuje zde více než 20 000 studentů z Itálie a celého světa.

Univerzita nabízí více než 80 vysokoškolských programů, více než 40 magisterských programů a asi 20 doktorských programů, z toho 8 v angličtině.[1] [2] Každoročně sem nastupuje asi 1500 zahraničních studentů.[3]

Univerzita provozuje několik kulturních a vědeckých institucí jako Univerzitní historické muzeum, botanickou zahradu, výzkumná centra, knihovny a univerzitní tiskárnu. Univerzita je také spojena s nemocnicí Policlinico San Matteo, kde praktikují studenti medicíny.

Univerzita v Pavii je členkou skupiny COIMBRA a Asociace evropských univerzit. Účastní se také programu Erasmus, který umožňuje výměny studentů s různými univerzitami v Evropě.[4]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Edikt vydaný franckým králem Itálie Lotharem I. (vládl 818–55) zmiňuje existenci vyšší školy v Pavii již v roce 825.[5] Tato instituce se věnovala hlavně církevnímu a civilnímu právu a teologii a byla zřejmě hlavním vzdělávacím centrem severní Itálie.

V roce 1361 císař Karel IV. tuto instituci oficiálně uznal jako studium generale a udělil jí stejná privilegia, jaké měly univerzity v Paříži a Boloni. To zde umožnilo vyučovat kanonické a civilní právo, filozofii, medicínu a svobodná umění. Školu pak rozšířil a obnovil milánský vévoda Gian Galeazzo Visconti,[6][7] který v roce 1389 získal od papeže Bonifáce IX. povolení učit i teologii.[8] Ve středověku zde v oblasti práva, filozofie a literatury působili významní učitelé jako Baldo degli Ubaldi, Lorenzo Valla a Giasone del Maino.

Následkem italské války v letech 1521-6 byla univerzitu v roce 1524 zavřena.[5][9] Po znovuotevření univerzity v 16. století zde působili vědci jako Andrea Alciato a Gerolamo Cardano. Během následující španělské nadvlády výzkumná a vzdělávací činnost univerzity stagnovala, ale stále zde pracovali prominentní učenci jako Gerolamo Saccheri.

Obnova univerzity bylo částečně následkem osvícenských iniciativ Marie Terezie a Josefa II. ve druhé polovině 18. století. Došlo k masivní obnově výukových programů a výzkumu a vznikly některé struktury, které si univerzita zachovala dodnes.[5] Významní učitelé a vědci spojení s pavijskou univerzitou té doby byli například chemik Luigi Valentino Brugnatelli, fyzik Alessandro Volta, básník Ugo Foscolo, dramatik Vincenzo Monti, právník Gian Domenico Romagnosi, přírodovědec Lazzaro Spallanzani, matematik Lorenzo Mascheroni a anatom Antonio Scarpa.[5]

Během 19. století a začátku 20. století v Pavii učili tři nobelisté - lékař Camillo Golgi, chemik Giulio Natta a fyzik Carlo Rubbia. Kromě zde učili významní matematici Eugenio Beltrami, Felice Casorati a Luigi Berzolari. V roce 1912 na univerzitě v Pavii Carlo Forlanini objevil první účinný lék na tuberkulózu - umělý pneumotorax. V 60. letech 20. století byla k fakultám přibyla Ekonomická a obchodní fakulta a Inženýrství.

Dalšími prominentní vědci univerzity v době od poloviny 20. století byli například Pasquale Del Giudice a Arrigo Solmi v oboru historie práva, Contardo Ferrini a Pietro Bonfante na římském právu, Luigi Cossa a Benvenuto Griziotti pro ekonomii, Giacinto Romano ve středověké a moderní historii a Plinio Fraccaro v dějinách starověku.[5]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku University of Pavia na anglické Wikipedii.

  1. a b Dostupné online. 
  2. Dostupné online. 
  3. Dostupné online. 
  4. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2020-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-04-20. 
  5. a b c d e Dostupné online. 
  6. Archivovaná kopie [online]. [cit. 2020-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-12-15. 
  7. Dostupné online. 
  8. Dostupné online. 
  9. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-1855325043. OCLC 36143257 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]