Guido z Arezza

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Guido z Arezza
Guidův pomník ve Florencii
Guidův pomník ve Florencii
Narození 991/992
? ItálieItálie Itálie
Úmrtí 1050
? ItálieItálie Itálie
Povolání mnich, hudební skladatel, muzikolog, vynálezce a hudební teoretik
Citát
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Guido z Arezza, (též Guido Aretinus nebo Guido da Arezzo či d'Arezzo, nebo Guido monaco, 991/9921050) byl benediktinský mnich a přední středověký hudební teoretik působící převážnou část svého života v italském městském státě Arezzo.

Jeho velkým přínosem v oblasti hudby bylo zdokonalení chorálové notace, která do té doby používala jednolinkovou, později též dvoulinkovou notovou osnovu, která nahradila starší (bezlinkovou) neumovou notaci.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mnich Guido

Guido z Arezza, zvaný též „mnich Kvido“ (Guido monaco) byl významný středověký hudební teoretik. Narodil se kolem roku 991[1]. Místo jeho narození není jisté a mohla jím být města Arezzo, Ferrara, Pomposa, či Talla. Všechna tato města si dělají nárok, že mohou být jeho rodištěm. V letech 1026 až 1032 jej papež Jan XIX. pozval do Říma, aby mu své dílo vyložil, ze zdravotních důvodů se však brzy vrátil do Arezza.

Guido zemřel kolem roku 1050.

Nejvýznamnější přínos Guida z Arezza[editovat | editovat zdroj]

První strofa Hymnu sv. Janu Křtiteli Ut queant laxis. Diastematické znázornění s tónovými hláskami nad textem a solmizačními slabikami na okraji.

Čtyřlinková notace[editovat | editovat zdroj]

Před Guidem z Arezza již existovala praxe dvou linek, žluté linky „C“ a červené linky „F“. Zpěvák pomocí těchto linek poznal, kde se nacházejí půltónové kroky jednotlivých tónin. Guidův přínos spočíval v tom, že mezi obě barevné linky vsunul jednu další, černou. Tím vznikl základ linkového systému s tericovým rozestupem, tak jak se používá i dnes.

Postupně přestal i tento systém dostačovat, a tak Guido navrhl doplnění o čtvrtou linku nad nebo pod dosavadní osnovou. V této čtyřlinkové podobě přečkal zápis gregoriánského chorálu téměř tisíc let a je možné jej prakticky používat dodnes.

Dalším rozšířením bylo nahrazení barevných linek notovým klíčem (C-klíč a F-klíč).

C-klíč: C-klíč Nota C se nachází na lince, na niž ukazuje šipka

F-klíč: F-klíč Nota F se nachází na lince, na niž ukazuje šipka

Systém s notovými linkami v terciovém rozestupu a klíče se prosadily a užívají se dodnes

Stupnice[editovat | editovat zdroj]

Tehdejší stupnice používaná Guidem z Arezza označovala jen relativní výšku tónů a vznikla vývojem monochordových značek:

Γ A B C D E F G a ♭ (♮) c d e f g aa ♭♭ (♮♮) cc dd

Je zajímavé, že se zde vyskytují tóny b (jako b molle) a h (jako b durum). Ty tehdy nebyly nikdy užity v téže melodii, byly však nutné k umožnění změny základního hexachordu dosavadní melodie. To je zhruba srovnatelné s vývojem modulace v rámci "moderního" tartiniovského, respektive riemannovského systému harmonie.

Systém hexachordů[editovat | editovat zdroj]

Na základě zmíněných škál vyvinul Guido z Arezza šestitónové stupnice, tzv. hexachordy. Zvláštností těchto hexachordů bylo, že obsahovaly pouze jeden půltónový krok: mezi třetím a čtvrtým tónem. Pokud tyto hexachordy dosadíme do výše uvedené stupnice, získáme následující tři hexachordy:

Stupnice C - A : tento hexachord se nazýval hexachordum naturale, přirozený hexachord.

Stupnice F - D (přes b; h odpadá): tento hexachord se nazýval hexachordum molle, měkký hexachord.

Stupnice G - E (přes h; b odpadá): tento hexachord se nazýval hexachordum durum, tvrdý hexachord.

V rámci celé stupnice tak vznikne sedm vzájemně se překrývajících hexachordů.

Solmizace[editovat | editovat zdroj]

Guido z Arezza je rovněž autorem systému solmizace. Ta vznikla tak, že každému tónu hexachordu dal konkrétní slabiku. Tyto slabiky pocházejí z hymnu sv. Janu Křtiteli Ut queant laxis z 8. století, a to konkrétně vždy z první slabiky každého půlverše: ut-re-mi-fa-sol-la. Mezi tóny-slabikami mi a fa byl půltónový krok.

Guidovým záměrem, coby učitele zpěvu, bylo zkrácení času nutného k naučení gregoriánského zpěvu. Mniši dříve k tomu, aby mohli zpívat všechny chorály, potřebovali přes deset let, neboť se museli melodie učit nazpaměť. Díky Guidovu vynálezu čtyřlinkového systému a použití hexachordů, které se zpívaly podle tónových slabik (solmizace), se čas potřebný k naučení chorálů zkrátil z deseti let (podle samotného Guida) "jediný rok".

Spisy[editovat | editovat zdroj]

Socha Guida v Arezzu

Guido je považován za zakladatele moderní hudební notace a zavedení tetragramu (čtyřlinkové notové osnovy), která nahradila předchozí adiastematickou notaci. Jeho traktát Micrologus byl ve středověku druhým nejrozšířenějším pojednáním o hudbě po Boëthiových spisech.

Je autorem následujících hudebně-teoretických spisů, které jsou považovány za základní pojednání o hudbě středověku:

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nedávné výzkumy datují Micrologus do roku 1025 nebo 1026. Protože Guido v jednom z dopisů napsal, že jej sepsal ve věku třiceti čtyř let, jeho datum narození se odhaduje na roky 991 až 992.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Guido monaco na italské Wikipedii.