Simone Martini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Simone Martini
015 le vite, simone martini.jpg
Narození 1284
Siena
Úmrtí 1. srpna 1344 (ve věku 59–60 let)
Avignon
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Maesta, P: Maria se světci (Pisa)
Sv. Martin se loučí se světským životem válečníka (Assisi)
Madona (Eremitáž)
Zázrak sv. Augustina

Simone Martini (asi 1284, Siena1344, Avignon) byl italský gotický malíř fresek a deskových obrazů pocházející ze Sieny. Do sienského způsobu malby vnesl silný prvek dvorské elegance, zároveň však už v raných dílech reflektoval perspektivní zkratku a plastické podání postav, kterými do malířství přispěl Giotto. Martiniho kariéra se nesla ve znamení velkých úspěchů na poli uměleckém – pracoval pro město Siena, královský dvůr Anjouovců v Neapoli a pro okruh italských kardinálů, kteří sídlili v papežském Avignonu. Do papežského města se na přelomu let 1335-1336 přestěhoval a navázal silné přátelství s italským básníkem Francescem Petrarcou. Ve Francii jeho dílo získalo intimní až sentimentální charakter a způsob a témata malby předznamenaly příchod internacionálního slohu v závěru 14. století.

Siena[editovat | editovat zdroj]

Podle Giorgia Vasariho se Simone Martini narodil v Sieně roku 1284, avšak písemné prameny, které by jeho tvrzení podpořily, chybějí. Vyučil se téměř jistě v dílně v té době největšího sienského malíře Duccia di Buoninsegna. Nejstarším dílem přiřazeným mladému Simonovi je malba Madony s dítětem uložená v Národní pinakotéce v Sieně, zařazená do let 1305-1310, která původně tvořila centrální motiv většího polyptychu. Svou strukturou se podobal polyptychu provedenému Ducciem pro hlavní oltář kostela San Domenico v Sieně, nesl též archaizující prvky (plášť vyložený drahým kovem) a silné ovlivnění svým mistrem. Martini však poměrně záhy vstřebal i Giottův smysl pro prostor v utváření prostředí obrazu a kolem roku 1305 byl již vyučeným umělcem s vlastními formálními a expresivními vyjadřovacími prostředky.

San Gimignano a Siena[editovat | editovat zdroj]

V prvním desetiletí 14. století vytvořil deskový obraz Madonna della Misericordia pro kostel San Bartolomeo ve Vertine (dnes v Národní pinakotéce) a dochoval se též fragment nástěnné malby s tváří Panny Marie v oratoriu kostela San Lorenzo in Ponte v San Gimignianu z doby kolem roku 1310, který je dnes součástí později dotvořené nástěnné malby Madony s dítětem ve slávě mezi anděly. V době kdy Martini pobýval v San Gimignanu se vzhledem k typologii obličeje madony spekuluje o jeho kontaktech s dílnou jeho krajana Memma di Filipuccio, který zde v této době působil, avšak vzhledem k jeho další tvorbě by se jednalo o vliv pouze dočasný. Po návratu do Sieny se naposledy znovu obrátil ke svému velkému vzoru – Ducciovi. Získal zakázku na výzdobu stěny Sálu rady na sienské radnici. Tématem nástěnné malby byl ikonografický typ Maesty, trůnící královny nebes s dvorem, jež byla též námětem hlavního oltáře sienského dómu Nanebevzetí Panny Marie, díla Duccia di Buoninsegna. Jednalo se o první Martinim signované dílo, zakázka byla hotova v červnu roku 1315. Technická a formální složitost díla nasvědčuje, že Martini započal s jeho přípravou pravděpodobně již mezi lety 1312-1313. Díky baldachýnu pod kterým jsou shromážděni andělé a světci je vystavěn koherentní prostor, skutečný umělcův příklon k Giottovi je pak patrný v preciózním zpracování postav. Později v roce 1321 bylo dílo umělcem opraveno a upraveno v intencích modernějšího malířského jazyka diferencujícího se od jednoduchých ducciovských forem; byly zmenšeny hlavy postav a inkarnáty provedeny ve světlejších barvách.

Assisi a Neapol[editovat | editovat zdroj]

Mezi lety 1313/14-1317 provedl výzdobu kaple sv. Martina v dolním kostele sv. Františka v Assisi. Kaple byla vyzdobena cyklem výjevů ze života sv. Martina. Ve scéně, kde Partino da Montefiore vzdává úctu sv. Martinu, by se mohlo jednat o skutečný kardinálův portrét. Tématu portrétu se Martini během svého života věnoval ještě několikrát. K dalším Martiniho pracím pro zmíněný kostel patřila freska táhnoucí se přes severní a východní stěnu severní příčné lodi (transeptu) téhož kostela, zobrazující Madonu s dítětem a sedm františkánských a anjouovských světců. Práce pro královský rod Anjouovců ho přivedla do Neapole, kde na objednávku Roberta z Anjou vyhotovil deskový obraz právě svatořečeného sv. Ludvíka z Toulouse, který Roberta korunuje. Jednalo se o zakázky mimořádného významu pro umělcovu kariéru. Současně se však věnoval i intimnější devocionální tematice, jak o tom svědčí například desková malba Bolestného sv. Jana, která byla pravděpodobně součástí triptychu s Bolestným Kristem a Bolestnou Pannou Marií.

Siena a Orvieto[editovat | editovat zdroj]

Následovala zakázka na rozměrný polyptych pro hlavní oltář kostela sv. Kateřiny v Pise provedený mezi léty 1319-20. Tehdy vytvořil též přípravné kresby na dvě velké mozaiky, které zdobí apsidy transeptu pisánského dómu. Poté mezi lety 1320-1324 pobýval v Orvietu, kde tvořil polyptychy pro kostely Santa Maria dei Servi, San Domenico a San Francesco. S výjimkou polyptychu určeného pro dominikány se díla nezachovala v úplnosti. Roku 1324 si vzal za ženu sestru Lippa Memmiho a spekuluje se o Lippiho účasti na orvietských objednávek. Memmi měl k tvorbě svého švagra velmi blízko, avšak není vyloučeno, že vedl vlastní nezávislou dílnu (pravděpodobně v San Gimignianu).

Práce v Orvietu nebránila Martinimu provádět zakázky i pro své rodné město. Ve službách sienské komuny provedl řadu zakázek, mimo jiné též vymaloval kapli Signorie Nove v sienském Palazzo Pubblico, kde byl také umístěn jeho malý polyptych z roku 1327. Do této fáze tvorby spadá ojedinělý krucifix, dnes v kostele Santa Maria sul Prato v San Casciano in Val di Pesa. Namaloval oslavný deskový obraz blahoslaveného Agostina Novello (zemřel 1309), umístěný na pohřební schráně beatifikovaného. Z rozsáhlého cyklu o hradech v okolí a ve správě města Sieny, provedeného v letech 1330-1331 v sále del Mappamondo v sienské radnici, se dochovala jen nástěnná malba s Giudoricciem da Fogliano, zhotovená na oslavu dobytí hradu Montemassi in Maremma. Mezi léty 1330-1333 vytvořil deskový obraz Madonna del Popolo určený kostelu Santa Maria dei Servi v Sieně. Pro sienský dóm vznikl roku 1333 slavný deskový obraz Zvěstování určený na oltář sv. Ansana, na němž spolupracoval se svým švagrem Memmim, jenž je autorem postranních figur světců. V roce 1335 se řada umělců podílela na cyklu příběhů ze života Panny Marie, jež byly provedeny na fasádu sirotčince Santa Maria della Scala. Sienské prameny a florentský sochař Ghiberti říkají, že se podílel na scéně Zasnoubení Panny Marie a Návratu Marie do rodného domu.

Avignon[editovat | editovat zdroj]

Někdy na přelomu let 1335-1336 odjel Martini se svou manželkou do Avignonu. Pravděpodobně byl doprovázen i svým bratrem Donatem, který je zde doložen k roku 1340. Patrně hned po příjezdu vyhotovil pro rodinu Orsini přenosný polyptych. Krátce před smrtí Napoleona Orsiniho zhotovil jeho portrét, jenž se bohužel nedochoval. Není jisté, zda šlo o deskový obraz či o miniaturu na papíře jako v případě portrétu Laury vyhotoveného pro básníka Francesca Petrarcu. Básníkovi též ilustruval frontispis knihy se Serviovým komentářem k Vergiliovi. Malíř se těšil velkému věhlasu a zájmu především ze strany italských kardinálů. Z období mezi lety 1340-1342 pochází drobný diptych s tématem zvěstování. Na objednávku italského kardinála Jacopa Stefaneschiho vytvořil freskovou výzdobu portálu v atriu avignonské katedrály s novým ikonografickým tématem Madony Umiltà. V Avignonu Martini roku 1344 zemřel.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Maesta, trůnící Madona mezi světci (1315). Freska ve velkém sále radnice v Pise o rozměrech 970 x 763 cm.
  • Cyklus fresek ze života sv. Martina (1322-1326) ve spodním kostele basiliky sv. Františka v Assisi. Na jedné z nich je patrně vyobrazena i sv. Anežka Česká.
  • G. da Folignano na koni (1329), veliká nástěnná malba na radnici v Sieně
  • Křídlový oltář s výjevy z Utrpení Páně (1342)
  • Portrét Ludvíka z Toulouse a řada dalších portrétů pro Roberta z Anjou
  • Deskové obrazy pro papežský dvůr
  • Fresky v Avignonu, které se nezachovaly.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ada Labriola, Simone Martini e la pittura gotica a Siena, Firenze 2008
  • Andrew Martindale, heslo Simone Martini, in: Jane Turner (ed.), The Dictionary of Art, Vol. 20, Mächtig to Medal, London 1996, sl. 504-512
  • Giorgio Vasari, Životopisy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů,1.díl, Praha 1976, s. 185-194

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]