Lorenzo Ghiberti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Lorenzo Ghiberti
Ghiberti.png
Narození1378
Florencie
Úmrtí1. prosince 1455 (ve věku 76–77 let)
Florencie
Místo pohřbeníSanta Croce
Povolánísochař, architekt, malíř a spisovatel
DětiVittorio Ghiberti
PříbuzníBonaccorso Ghiberti (synovec)[1]
Významná dílaPorta del Paradiso
Arca dei Tre Martiri
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lorenzo Ghiberti (1378 Florencie - 1. prosince 1455 Florencie) se narodil jako Lorenzo di Bartolo. Původně se vyučil zlatníkem a tato jeho dovednost, zručnost a technika velmi ovlivnila jeho budoucí sochařskou tvorbu italského renesančního sochaře. Ghiberti zpočátku pracoval pod vlivem gotických vzorů, ale postupně se stal významným renesančním sochařem. Ve svých reliéfech a sochách byl inspirován uměním antiky a lineární perspektivou.

Jeho nejznámějším dílem jsou bronzové monumentální dveře do Křtitelnice Svatého Jana Křtitele ve Florencii, na kterých začal pracovat v roce 1403 a dokončil je v roce 1424. Jsou složené z osmadvaceti panelů, na kterých je vyobrazen Kristův životní příběh z Nového zákona. Výzdoba těchto dveří je považována za počátek renesance.

Lorenzo Ghiberti byl jedním z prvních sběratelů antického umění a jedním z prvních teoretiků rané renesance. Jako první autor popsal dějiny umění od antiky až po svůj životopis ve třech knihách nazvaných Záznamy.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ghiberti přivedl lineární gotické vzory do nového rozměru renesance. Ve svých reliéfech a sochách byl inspirován uměním antiky, kterou dokázal napodobit a provést se zručností a technickou dovedností. Ve svých reliéfech dosáhl hloubky využitím principů lineární perspektivy.

Babtisterium ve Florenci[editovat | editovat zdroj]

Rajské dveře

Ghiberti se v roce 1401 zúčastnil prestižní soutěže na výzdobu druhých dveří baptisteria ve Florencii. Soutěž vyhlásil florentský cech soukeníků (Arte di Calimala), který byl správcem baptisteria. To vzniklo již během 11. století a bylo zasvěcené svatému Janu Křtitelovi. V dějinách Florencie bylo vždy váženou stavbou, neboť téměř každý Florenťan byl pokřtěn právě zde.

Soutěže se zúčastnilo celkem sedm sochařů. Byli to Lorenzo Ghiberti, Filippo Brunelleschi, Simone da Colle, Niccoló d´Arezzo, Jacopo della Quercia, původem ze Sieny, Francesco di Valdambrino a posledním gotický sochař Niccolo Lamberti. Soutěž společně vyhráli Lorenzo Ghiberti a Filippo Brunelleschi. Cech uvažoval o tom, že by mohli na zakázce pracovat společně. Filippo Brunelleschi to odmítl a zakázku tak dostal Lorenzo Ghiberti.

Severní bronzové dveře[editovat | editovat zdroj]

Podle zadání soutěže mělo být námětem reliéfů Obětování Izáka ze Starého zákona. Toto téma nakonec bylo zamítnuto a reliéfy na dveřích znázorňují Kristův životní příběh z Nového zákona. Ghiberti provedl základní členění a tvar reliéfů tak, že se podobají prvním dveřím. Ty vyzdobil Pisano ve 14. století v gotickém stylu výjevy ze života svatého Jana Křtitele, kterému je baptisterium zasvěceno. Ghiberti pracoval na zakázce od roku 1403 do roku 1424. Reliéfy zpracoval v renesančním realismu, usiloval o plný objem a zdůraznil krásu pohybu. Objednatel zakázky byl s dílem spokojen a objednal u Ghibertiho výzdobu i posledních třetích dveřích baptisteria.

Rajské dveře, Tribunál dvou žen (třetí panel vpravo)

Východní Rajské dveře[editovat | editovat zdroj]

V letech 1425 - 1452 pracoval Ghiberti na posledních třetích východních dveřích baptisteria, jež se staly pýchou města a které Michelangelo Buonarroti nazval Rajskou bránou (v 19. století francouzského sochaře Auguste Rodina inspirovaly k Bráně pekel).

Podle návrhu humanisty Leonarda Bruniho na nich Ghiberti zpracoval výjevy ze Starého zákona a seřadil je z hlediska lidského pokroku. Zredukoval reliéfy na deset polí a scény pojal jako perspektivně konstruované plastické obrazy. Využil hry světla a stínu, tím reliéfy překročily hranici sochařského umění až k malířským efektům. V živých scénách s početným komparsem se Ghibertimu podařilo vyjádřit italský smysl pro graciézní pohyb a slavnost chvíle. V posledním Šalamounově setkání s královnou ze Saby vytvořil prostorově i časově jednotnou scénu.

Rám dveří ozdobil postavičkami v drobných nikách a bustami v medailonech (v jednom umístil autoportrét se signaturou), vnější kamenné orámování zdobí motivy toskánské flóry a fauny.

Svatý Štěpán ve výklenku oratoria

Oratorium Or San Michele[editovat | editovat zdroj]

Výklenky florentského oratoria Or San Michele vyplnil Ghiberti monumentálními bronzovými sochami světců. Postava sv. Matouše (1419 - 1422) byla inspirovaná antickou sochou Sofokla a sama se stala svou dramatičností inspirací pro Donatella a Michelangela. V měkkém zřasení vlněné látky sv. Štěpána (1426), patrona nejbohatšího florentského cechu soukeníků (Arte di Calimala), dosáhl mistrovské dokonalosti.

Záznamy a vlastní životopis[editovat | editovat zdroj]

V roce 1447 podnikl studijní cestu do Říma a začal pracovat na textech Comentarii (Záznamy), které rozdělil do tří knih.

  • V první knize jako první člověk popsal dějiny antického umění.
  • Ve druhé knize zpracoval životopisy významných umělců gotického období, včetně svého životopisu, který je nejstarším zachovaným životopisem umělce vůbec. Z druhé knihy vycházel Giorgio Vasari při psaní své knihy Životy.
  • Třetí knihu věnoval opět jako první člověk teorii umění a jejímu vědeckému základu, založenému na optice, anatomii a nauce o proporcích. Tato témata byla charakteristická pro raně renesanční umělce.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. různí autoři: Dizionario biografico degli italiani. 1960. Dostupné online. [cit. 2019-10-08]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Gorgio Vasari, Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. (I), Praha: Mladá fronta, 1998.
  • Jane Turner (ed.), The dictionary of art. 11, Ferrara to Gainsborough, London: Macmillan, 1996.
  • Umberto Baldini, Filippo Lippi, I maestri del colore. La piu grande collana d'arte del mondo; (vol. 61), Milano: Fratelli Fabbri, 1964.
  • NESEJT, František, Italská renesance, Hradec Králové: Gaudeamus, 1995
  • ANTAL, Frederick. Florentské malířství a jeho společenské pozadí: měšťanská republika, než převzal moc Cosimo de'Medici - 14. století a počátek století 15., Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1954
  • HIBBERT, Christopher, Florencie: životopis města, Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 1997
  • TOMAN, Rolf, Umění italské renesance: architektura, sochařství, malířství, kresba, Praha: Slovart, 2000

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

http://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=429

https://www.britannica.com/biography/Fra-Filippo-Lippi