Lorenzo Ghiberti

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Lorenzo Ghiberti
Rubik's cube.svg
Narození 1378
Florencie
Úmrtí 1. prosince 1455 (ve věku 76–77 let)
Florencie
Místo pohřbení Santa Croce
Povolání sochař, architekt a malíř
Příbuzní Bonaccorso Ghiberti (synovec)[1]
Významná díla Porta del Paradiso
Arca dei Tre Martiri
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lorenzo Ghiberti (1378 - 1. prosince 1455 ve Florencii) byl italský renesanční sochař.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ghiberti přivedl lineární gotické vzory umění Florencie do nového rozměru renesance. Ve svých reliéfech a sochách byl inspirován uměním antiky, kterou dokázal napodobit a vyvést se zručností a technickou dovedností. Ve svých reliéfech dosáhl hloubky využitím formálních principů perspektivy.

Florentská raná renesance začala sochařskou soutěží na severní bronzové dveře baptistéria roku 1401, v níž zvítězil Lorenzo Ghiberti (spolu s Filippem Brunelleschim), který reliéfy s náměty ze Starého zákona (obětování Izáka) dokončil roku 1424. V kompozici i v plastickém pojetí navázal na první bronzové dveře Andrey Pisana, ale jejich gotický styl proměnil v renesanční realismus, usilující o plný objem a o výraz životní energie. Zdůraznil přitom krásu pohybu, která vyvolává v lidech nové city a dává jim důstojnoust i půvab.

V letech 1425 - 1452 vytvořil Ghiberti východní dveře baptistéria naproti dómu, jež se staly pýchou města a které Michelangelo Buonarroti nazval Rajskou bránou (v 19. století Rodina inspirovaly k Bráně pekel). Jejich program navrhl humanista Leonardo Bruni, jenž výjevy ze Starého zákona seřadil z hlediska lidského pokroku. Ghiberti zredukoval reliéfy na deset a scény pojal jako perspektivně konstruované plastické obrazy, využil hry světla a stínu. Reliéf jakoby překročil hranici sochařského umění a usiloval o malířské efekty. V živých scénách s početným komparsem se Ghibertimu podařilo vyjádřit italský smysl pro graciézní pohyb a slavnost chvíle. V některých reliéfech zhustil děj do několika epizod, v posledním Šalamounově setkání s královnou ze Saby vytvořil prostorově i časově jednotnou scénu. Rám dveří ozdobil postavičkami v drobných nikách a bustami v medailonech (v jednom umístil autoportrét se signaturou), vnější kamenné orámování motivy toskánské flóry a fauny. Monumentálními bronzovými sochami světců vyplnil Ghiberti výklenky florentského oratoria Or San Michele. Postavou sv. Matouše (1419 - 1422) inspirovanou antickou sochu Sofokla, předjímal dramatičností Donatella a Michelangela, v měkkém zřasení vlněné látky sv. Štěpána (1426), patrona nejbohatšího florentského cechu arte di lana (soukeníci), dosáhl mistrovské dokonalosti.

V posledních letech svého života Ghiberti napsal svůj životopis, který je nejstarším zachovaným životopisem umělce vůbec.

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. různí autoři: Dizionario biografico degli italiani. 1960. Dostupné online. [cit. 2019-10-08]