Giuseppe Arcimboldo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Giuseppe Arcimboldo
Umělcův autoportrét(1571/76, Národní galerie, Praha)
Umělcův autoportrét
(1571/76, Národní galerie, Praha)
Narození 1527
Milán
Úmrtí 11. červenec 1593
Milán
Národnost Ital
Povolání malíř a dekoratér
Vzdělání otcova malířská dílna
Hnutí manýrismus
Významná díla cykly Čtyři roční období, Čtyři živly a Rudolf II. jako Vertumnus
Mecenáši Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II.
Ovlivněný Leonardo da Vinci a malíři lombardské školy
Vliv na symbolisté - Odilon Redon, Arnold Böckland a surrealisté - Salvador Dalí, René Magritte
Ocenění povýšení do šlechtického stavu císařem Maxmiliánem II. potvrzené Rudolfem II.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Giuseppe (též Josephus/Josepho) Arcimboldo psaný i jako Acimboldi či Arcsimbaldo (1527 Milán – 11. červenec 1593 Milán) byl významný italský malíř působící ve službách Habsburků na dvorech ve Vídni a v Praze a to jako dekoratér a svérázný manýristický portrétista, který cykly mužských a ženských podobizen sestavoval na způsob zátiší z rozličných předmětů, plodů, květin i zvířat.[1]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Giuseppe Arcimboldo pocházel z vážené rodiny malíře Biagia Arcimbolda a Chiary Parisiové. Arcimboldovi předkové pocházeli z jižního Německa, z nichž někteří ve středověku přesídlili do Lombardska. Uvádí se, že několik členů rodiny bylo mezi léty 1489 až 1555 milánskými arcibiskupy. V letech 1550 až 1555 jím byl Giovanni Angelo Arcimboldo, který prosazoval mladého Giuseppa u milánského dvora.[2] Ten se vyučil v dílně svého otce Biagia, který se přátelil s Bernardinem Luinim (1480/82 – 1532), žákem a následovníkem Leonarda da Vinciho. Leonardo v Miláně položil základy lombardské malířské škole, jejíž rysy lze vystopovat i v časných dílech Giuseppe Arcimbolda. Ten se roku 1549 stal mistrem malířského cechu a ještě téhož roku spolupracoval s otcem na zakázce okenních vitráží pro milánskou katedrálu Narození Panny Marie. Po otcově smrti (1551) Arcimboldo působil v Miláně až do roku 1558, kdy odešel do Coma, kde pro místní katedrálu vytvořil návrhy tapiserií. Přibližně ve stejné době zhotovil i skici pro tapiserie v Monze, kde společně s Giuseppem Medou (1434–1599) namalovali v místní bazilice svatého Jana Křtitele fresku zobrazující Strom Jesse.

Roku 1551 Arcimboldo namaloval pro českého krále a pozdějšího císaře Svaté říše římské Ferdinanda I. pět heraldických znaků, za což mu bylo opakovaně nabídnuto místo oficiálního malíře císařského dvora. V roce 1562 nakonec nabídku přijal a odešel ke dvoru do [Vídně, aby se zde stal císařovým portrétistou a kopistou. Krátce po příchodu do Vídně Arcimboldo namaloval pro císaře Ferdinanda I. několik portrétů členů císařské rodiny, dnes většinou ztracených, a v roce 1563 i první obrazový cyklus Čtyři roční období, ke kterému v roce 1566 přidal i první cyklus Čtyři živly.

Císař Maxmilián II., jeho manželka Marie a jejich 3 děti (detail, asi 1562/63, Umělecko-historické museum, Vídeň)

Za uznávaného umělce ho považovali i Ferdinandovi nástupci, Maxmilián II. a Rudolf II.[3] Císař Maxmilián II. mu dokonce udělil titul „dvorní podobiznář“ jako uznání za několik rodinných portrétů. V té době Arcimboldův plat činil 20 florénů a navíc, v letech 1566, 1570, 1574 a 1575, mu císařský dvůr poskytl mimořádné platby. Jako dekoratér se Arcimboldo uplatnit v roce 1570, kdy navrhl kostýmy k turnaji, který se konal v Praze u příležitosti svatby Alžběty, dcery Maxmiliána II., s francouzským králem Karlem IX. Následujícího roku pak vyzdobil vídeňský hrad k oslavám další svatby, tentokráte ke sňatku arcivévody Karla II. s Marií Annou Bavorskou.[4]

Muž z papíru či Učenec (pozdní umělcův autoportrét, Janov)

V roce 1580 se mu od císaře Rudolfa II. dostalo potvrzení šlechtického titulu. Arcimboldo pak v roce 1582 odjel do Německa nakupovat pro císaře starožitnosti, za což dostával až 50 florénů měsíčně. Na oplátku v roce 1585 Arcimboldo císaři dedikoval soubor 145 kreseb obsahující návrhy pro dvorské slavnosti, karnevaly, turnaje a divadelní hry. Tento soubor, dnes ve florentských Ufizziích, zahrnoval kostýmy a dekorace z doby císařovy korunovace (1575), dále ze slavností pořádaných v letech 1578 a 1579, a především z roku 1585, kdy byl císař dekorován Řádem zlatého rouna.[5] Arcimboldův autoportrét z roku 1587, zvaný též Muž z papíru či Učenec, ho však ukazuje již jako stárnoucího a pravděpodobně i nemocného člověka. Asi z tohoto důvodu Arcimboldo požádal císaře o uvolnění z jeho služeb, čemuž Rudolf II. nakonec vyhověl. Arcimboldo se vrátil do rodného Milána, ale s císařem zůstal v kontaktu, což dokládá císařův portrét jako Vertumna (1590/91). Obraz doprovázela báseň: "Císař je bohem proměn v přírodě a v lidském životě". Rudolf II. byl obrazem Vertumna, boha střídání ročních období a později boha všech změn,[6] natolik spokojen, že v roce 1592 malíři udělil hraběcí titul "comes palatinus". V letech 1591-1592 Arcimboldo poslal ještě tři obrazy zobrazující Floru, římskou bohyni jara a květů. Zatímco dva z nich zachycují bohyni jako cnostnou ženu, jeden z obrazů zobrazuje bohyni jako prostitutku (Flora meretrix), pro kterou mohl být podnětem Giorgionův obraz Laura z roku 1506 (dnes Kunsthistorisches Museum, Vídeň).[7]

Mimo obrazy, kresby, návrhy kostýmů a divadelních představení Arcimboldo vymýšlel také hydraulické stroje pro divadelní scény a navrhl i metodu, jak pomocí barev pořídit hudební záznam. Byl rovněž tvůrcem „Kunstkomor“ či „Wunderkomor“, což mu vyneslo přezdívku „habsburský Leonardo“.[8] Arcimboldovo pokračující onemocnění močových cest, jak uvádí milánské „Magistro della Sanità“, však vedlo ke zrychlujícímu se zhoršování umělcovazdravotního stavu, který 11. července 1593 vyústil v Arcimboldovu smrt ve věku 66 let. Byl pohřben v milánském kostele San Pietro della Vigna.

Umělecká tvorba[editovat | editovat zdroj]

První zakázky (1549-1561)[editovat | editovat zdroj]

První umělecké objednávky se vyznačovaly různorodostí a Arcimboldo se na jejich realizaci podílel jako spolupracovník svého otce Biagia. Jednalo se o návrhy vitráží pro milánskou katedrálu, které realizoval v roce 1556 Corrado de Mochis, sklář z Kolína nad Rýnem, dále o panely pro varhanní skříňa o baldachýn nad oltářem. Arcimboldovy návrhy s náměty ze Starého a Nového zákona pro katedrálu v Comu použili vlámští tkalci Johannes a Ludwig Karcherovi ke zhotovení tapiserií v místní manufaktuře. Scénu znázorňující Smrt Panny Marie lemují bordury obsahující květy, ovoce a groteskní ornamenty, jako předzvěst jeho pozdějších „kompozitních portrétů“. Vedle dalších skic k tapisériím pro baziliku v Monze Arcimboldo namaloval (společně s Giuseppem Medou) fresku s ukřižovaným Kristem v kmeni stromu a s větvemi nesoucími podoby Kristových předchůdců (Strom Jesse). Počáteční období Arcimboldovy tvorby uzavírá jeho předpokládaná návštěva Říma, během níž se poučil především na Rafaelových freskách ve vatikánských Stanzi.

Vrcholné období (1562-1586)[editovat | editovat zdroj]

Košík s ovocem/Bůh plodnosti (reverzní portrét; 1590, French and Co., New York)

Zvrat v Arcimboldově tvorbě souvisí s jeho odchodem na císařský dvůr do Vídně. Zpočátku zde kopíroval portréty Habsburků pro rodovou galerii nacházející se v zámku Ambras u Innsbrucku. Dokládají to jak portréty dcer císaře Ferdinanda I. a Maxmiliána II. (Kunsthistorisches Museum, Vídeň), tak i obraz „Císař Maxmilián II., jeho manželka Marie a jejich tři děti“ (kolem 1563, tamtéž), který zachycuje budoucího císaře Rudolfa II. jako dítě. Ale již v roce 1562 Arcimboldo namaloval první verzi alegorického portrétu nazvaného „Knihovník“ (dnes zámek Skokloster, Švédsko). Asi o rok později začal pracovat na obrazovém cyklu Čtyři roční období a v roce 1566 k němu přidal i cyklus Čtyři živly, aby je císaři Maxmiliánovi II. věnoval na Nový rok 1569. Oba cykly doprovázela popisná báseň Giovanniho Battisty Fontea (1542-1587). Tyto cykly se staly základem jeho vrcholné tvorby. Dokládají to další variace těchto cyklů, které vznikly 1569, 1573 a 1575/77. Některé obrazy živlů však nebyly zcela dokončeny, jiné obrazy se ztratily, takže část cyklů je dnes neúplná.[9] Obrazy obou cyklů byly komponovány jako alegorické polopostavy namalované z profilu, které měly být umístěny proti sobě, čímž vznikl dojem jejich vzájemného dialogu. Tyto z přírodnin sestavené obrazy „kompozitních hlav“ byly dle renesančních zvyklostí ideově spojovány s planetami a znameními zvěrokruhu. V případě ročních období měl každý obraz svůj typický přírodní motiv a tak Jaro charakterizoval kosatec či květy, Léto artyčok či jiná zelenina, Podzim pak růže a Zimu citron nebo některé další druhy ovoce. U živlů pak pták symbolizoval Vzduch, plameny Oheň, honící pes či jiné zvíře používané k lovu Zemi a namalovaná ryba charakterizovala Vodu. Arcimboldo zamýšlel obrazy z obou cyklů kombinovat tak, že „Vzduch“ měl být s „Jarem“, „Léto“ s „Ohněm“, „Podzim“ se „Zemí“ a „Zima“ s „Vodou“. Přitom jednotlivé cykly jsou si podobné a liší se jen barevným pojetím. Většina cyklů byla namalována na plátně, jen pro verzi z roku 1575/77 (dnes v Mnichově) umělec použil dřevěné desky, a obě obrazové verze z roku 1572 (dnes v Louvre) mají květinovou borduru. Podobně Arcimboldo komponoval i alegorické portréty s názvy „Knihovník“ (1562) či „Právník“ (1566) nebo „Sklepník“ (1574), přičemž některé z nich měly zpodobňovat konkrétní postavy císařského dvora.

Arcimboldo si pro tyto alegorické portréty připravoval kresebné skici a studie, v nichž čerpal nejen z žánrových scének, ale i ze slavnostních motivů a symbolů.[10] Dokládají to dnešní Vídeňské listy (1571) nebo Florentské listy (1585), které daroval císaři Rudolfovi II. Toho kresebně zobrazil s českou a císařskou korunou (asi 1575, Praha). Představu o jeho portrétní tvorbě doplňují jeho kresebné „vlastní podobizny“, v nichž sebe zobrazil jako sebevědomého umělce, jak to dokládá jeho Autoportrét (1571/76, Národní galerie, Praha) nebo pozdější Muž z papíru či Učenec (1587, Janov), ukazujícího Arcimbolda již jako stárnoucího člověka.[11]

Pozdní tvorba (1587-1593)[editovat | editovat zdroj]

Císař Rudolf II. jako Vertumnus (1590/91, zámek Skokloster, Švédsko)

Do tohoto období patří další skupina tzv. reverzních zátiší, kdy otočením o 180º se zátiší změnilo v kompozitní hlavu. Příkladem může být „Mísa se zeleninou“, která se otočením změní v obraz Zahradník či Zelinář nebo Košík s ovocem se promění v obraz zpodobňující snad boha plodnosti (kolem 1590). Přitom obrazem Košík s ovocem Arcimboldo téměř o 10 let předběhl známější Caravaggiův obraz stejného názvu, původně považovaný za první zobrazení tohoto typu zátiší.[12] Arcimboldo také souhrnně zachytil „čtyři roční období“ jen na jediné kompozitní hlavě a znovu se k tomuto tématu, spojujícímu myšlenku manýristické alegorie s konkrétní postavou, vrátil v portrétu Rudolfa II. jako etruského boha Vertumna. Byl to jeho poslední obraz namalovaný pro Habsburky. Spolu se dvěma obrazy Flory, římské bohyně jara a květů, to byly poslední obrazy, které před svou smrtí Arcimboldo z Milána poslal na císařský dvůr do Prahy.

Umělecko-historický význam Arcimboldova díla[editovat | editovat zdroj]

Giuseppe Arcimboldo byl jedním z hlavních představitelů pozdně manýristické malby. V duchu tohoto uměleckého projevu vytvořil řadu fantaskních obrazů, v nichž sestavoval jednotlivé objekty zátiší a ze zobrazených přírodnin vytvářel portréty lidí. V podobném duchu navrhoval i velmi nápadité dekorace pro slavnosti a divadelní představení pořádané na císařském dvoře. Za života byl oslavován, ale po smrti jeho tvorba upadla v částečné zapomnění. Teprve na počátku 20. století byl znovu objeven představiteli symbolismu a později také evropskými surrealisty, kteří ho označili za jednoho ze svých předchůdců.[13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kolektiv autorů. Arcimboldo Giuseppe. In: Slovník světového malířství. Nakladatelství Odeon/Artia, Praha, 1991. Str. 21-22.
  2. Liana De Girolami Cheney. Arcimboldo 1527-1593. In: Edice Světové umění. Nakladatelství Knižní klub, Praha, 2013. Str. 12-14.
  3. Kolektiv autorů. Arcimboldo. In: Encyklopedie světového malířství. Nakladatelství Academia, Praha, 1975. Str. A16-A17.
  4. Liana De Girolami Cheney. Arcimboldo 1527-1593. In: Edice Světové umění. Nakladatelství Knižní klub, Praha, 2013. Str. 3-254.
  5. Fučíková E. Pražský hrad za Rudolfa II., jeho předchůdců a následovníků (Giuseppe Arcimboldo). In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds.). Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, 1997. Str. 20-21.
  6. Vertumnus. In: Bohové a hrdinové antických bájí (V. Zamarovský, ed.). Nakladatelství Mladá fronta, Naše vojsko, Lidové nakladatelství a Smena, 1965. Str. 460-461.
  7. Kesselhut U. Giorgione. In: Welt der Kunst. Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, Berlin, 1978: Str. 28-29.
  8. Liana De Girolami Cheney. Arcimboldo 1527-1593. In: Edice Světové umění. Nakladatelství Knižní klub, Praha, 2013. Str. 238-240.
  9. Liana De Girolami Cheney. Arcimboldo 1527-1593. In: Edice Světové umění. Nakladatelství Knižní klub, Praha, 2013. Str. 54-56.
  10. Hendrix L. Vyobrazení naturálií na dvoře Rudolfa II.. In: Rudolf II. a Praha (E. Fučíková et al., eds). Správa Pražského hradu, Thames and Hudson, Skira, 1997. Str. 157-171.
  11. Fučíková E. Giuseppe Arcimboldo. In: Rudolfínská kresba (E. Fučíková, ed.). Nakladatelství Odeon, 1986. Str. 14-15.
  12. Bergerhoff R. Caravaggio. In: Welt der Kunst. Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, Berlin, 1973. Str.24-25.
  13. Venturi L. Rozkvět italského manýrismu po roce 1550. In: Umění renesance a baroku (R. Huyghe, hl.ed.). Nakladatelství Odeon, 1970. Str. 220.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Preiss P. Panoráma manýrismu. Vydal Odeon, Praha, 1974.
  • Teissig K. Technika kresby. Vydala Artia, Praha, 1986.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]