Paolo Uccello

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Sir John Hawkwood

Paolo di Dono zvaný Uccelo (1397 Pratovecchio u Arezza – 1475 Florencie) byl italský raně renesanční malíř, mozaikář, dekoratér a nadšený zastánce perspektivní teorie, o kterou usiloval s fanatickou důsledností aplikovat na malířství. Často bývá díky mylným informacím Giorgia Vasaria uvedeným v jeho životopisech označován za předchůdce Ghibertiho, Donatella a Brunelleschiho a líčí ho jako objevitele perspektivy, což však popírají jeho životopisná data.

Život[editovat | editovat zdroj]

Paolo Uccello, tak jak vyplývá z údajů v několika umělcových daňových přiznání, se narodil roku 1397. Svou přezdívku ,,Uccelo“ (pták) získal díky své zálibě v malování ptáků. Jeho otec Dono di Paolo byl lazebníkem a felčarem z vesnice Pratovecchio u Arezza a jeho matka se jmenovala Antonia. Sám Uccello je považován za jednoho z nejnadanějších a nejsvědomitějších umělců a řemeslníků své doby. Paolo byl spíše podivínské a hloubavé povahy. Díky jeho plnému nasazení ve věcech studijních, žil izolovaně uzavřen ve svém světě. Původem vyučený zlatník se učil zlatnictví a sochařství v dílně Lorenza Ghibertiho, kde působil jako jeho pomocník. Zde byl také seznámen s mladým Donatellem, se kterým poté udržoval celoživotní přátelství. V roce 1414 byl Uccello přijat do malířského cechu Sv. Lukáše (Compagnia di San Lucca) a už o rok později se stal členem oficiálního florentského malířského cechu Arte dei Medici e degli Speziali. Uccello se v roce 1453 oženil s Tomassou Malficiovou a už v tom samém roce se mu narodil syn Donato, kterého pojmenoval po svém blízkém příteli Donatellovi. V roce 1456 se pak narodila jeho dcera Antonia, která se později stala karmelitánskou jeptiškou. Podle Vasariho byla Antonia také malířkou, což bylo napsáno na jejím úmrtním listě, když v roce 1491 zemřela. Z její tvorby se však do dnešního dne nic nezachovalo, a tak nelze porovnat její styl se stylem jejího otce a zjistit tak, zda po něm zdědila svůj talent a do jaké míry se jím nechala inspirovat. V srpnu roku 1469 prohlásil Uccello ve svém daňovém přiznání, že: „Jsem starý a všechno mě bolí, moje žena je také nemocná a už nemohu dál pracovat“ a od té doby už nemaloval. Uccello zemřel takřka sám a v úplném zapomnění 10. prosince 1475 ve Florencii. Byl pohřben v rodinné hrobce v kostele Santo Spirito. Zanechal po sobě syna, ženu a dceru.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Paolovými prvními malbami byly fresky v Lelmově špitále, kde namaloval v podlouhlé nice sv. Antonína Opata mezi sv. Kosmu a Damiána. Tyto fresky však byly zničeny společně s malbami dvou postav v klášteře Annalena. V kostele Santa Trinita namaloval nad dveřmi sv. Františka, jak přijímá stigmata, opravuje kostel, jejž podpírá ramenem, a jak rozmlouvá se sv. Dominikem. Pro florentský dom Santa Maria Del Fiore v postranní kapli, kde se rovněž nachází deskový obraz od jeho současníka Masaccia, namaloval fresku Zvěstování s dokonale provedenou stavbou, jež je důkazem jeho perspektivních studií. Dalším nedochovaným dílem je oltář Kosmy a Damiána, jenž byl zhotoven pro kapli sv. Jeronýma v kostele Carmine. Poté byl Uccello požádán, aby vytvořil řadu scén se zvířecími náměty pro dům Medici. Vasarim oceněná je dynamická energeticky podaná scéna lva bojujícího s hadem. Na těchto pracích je zřejmá jeho vášeň ke zvířatům, která miloval a také často zobrazoval.

I když je Paolo znám spíše jako malíř na krátký okamžik v letech 1425 – 1430, působí jako mozaikář a podílí se na výzdobě benátského chrámu San Marco, nic z jeho prací zde se však nedochovalo. Jeho zralý umělecký styl se projevil až na freskách v ambitu florentského kláštera Santa Maria Novella. Tématem celého souboru jsou výjevy ze Starého zákona, objevují se zde fresky s námětem Stvoření světa, Stvoření Adama a Evy, První hřích, na nichž umělec pracoval kolem r. 1430, Potopa, Oběť a Noemovo opilství jsou práce z let 1446 – 1448. Fresky byly r. 1940 sňaty a vystaveny v sousedním refektáři a poté roku 1966 vážně poškozeny při povodni. Tímto dílem si získává věhlas a slávu. Ve Florencii se poté usídlí téměř natrvalo a účastní se výzdoby dalších významných florentských chrámů. Jedním z nejvýznamnějších počinů ve Florencii v této době byla dostavba a výzdoba florentského domu Santa Maria del Fiore. Roku 1436 mu byla zadána zakázka na zhotovení fresky na památku anglického kondotiéra Johna Hawkwooda, který byl ve florentských službách a vyznamenal se v bitvě u Casciny roku 1364. Freska byla roku 1842 přenesena na plátno a od roku 1947 je opět na svém původním místě. Monochronní provedení tvořící iluzi sochařského díla zobrazuje samotného kondotiéra sedícího na koni, jenž stojí na jeho sarkofágu. Roku 1443 tvoří také kartony pro dvě kruhová okna a barevnou freskou maluje ciferník se čtyřmi hlavami nacházejícími se nad vchodem. Dnes je dílo silně přemalováno. Roku 1445 cestuje na krátkou dobu do Padovy na pozvání Donatella, který zde pracuje na jezdecké soše kondotiéra Gattamelaty. Uccellovy padovské práce se však nezachovaly. Roku 1446 se vrací zpět do Florencie a v letech 1450 – 1456 pracuje na své nejvýznamnější zakázce. Jedná se o tři obrazy, jenž byly zhotoveny pro Palazzo Medici, jejichž námětem je Bitva u San Romana, kde roku 1432 zvítězila florentská armáda nad sienskou. Obraz je dokonalou perspektivní studií plnou řady perspektivních zkratek, kde se prolíná jak plošný, tak hloubkový účinek znatelný ve zploštělých formách lidských těl zasazených do dokonale vyprojektovaného prostoru. To vše spolu vytváří věrnou iluzi bitevního chaosu. Ke konci života mezi léty 1465 – 1469 působí v Urbínu se svým synem Donatem ve službách bratrstva Corpus Domini, pro které tvoří predellu pro jejich nový oltář. K jeho posledním dílům se řadí také portréty pěti význačných umělců, které si ponechal doma na památku. Prvním z portrétovaných byl Giotto představující světlo a počátek umění, Filippo Brunelleschi za architekturu, dále pak Donatello za sochařství, a on sám za malbu a jeho přítel Antonio Manetti za matematiku.

Charakteristika díla[editovat | editovat zdroj]

Podle Vasariho byl Uccello nejpodivuhodnějším malířem z generace po Giottovi. Uccellův talent je zřetelný v provedení detailu a pečlivých forem, perspektivě obrazu a důrazu na vypracování pozadí a trojrozměrnosti díla. Zprvu pracoval podle tradic pozdní gotiky, avšak později dokázal svoje díla přenést do nových principů renesance. Jeho malířské umění je charakteristické přehnaným zájmem o studium lineární perspektivy na úkor studia figur či zvířat, z kterého se později stává až jistá posedlost. Jeho díla tak občas působí nepřirozeným až těžkopádným dojmem. Výjimečným prvkem jeho děl je také osobitý kolorit a ležérní přístup k realitě. Syté odstíny používané občas zcela iracionálně působí až psychedelickým dojmem. Již za jeho života působila díla spíše bizarně a zájem o něj se postupně vytratil. Rehabilitace se mu dostalo až ve 20. století, kdy se jeho tvorba stala inspirativní pro celou řadu moderních uměleckých tendencí.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Giorgio Vasari, Život florentského malíře Paola Uccella in: Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů I, Odeon, Praha 1976, 1977, s. 235-243.
  • Bohumír Mráz, Encyklopedie světového malířství, Academia, Praha 1988, s. 251.
Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu