Palazzo Vecchio

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Palazzo Vecchio
Firenze Palazzo della Signoria, better known as the Palazzo Vecchio.jpg
Základní informace
Sloh románský sloh
Architekt Arnolfo di Cambio
Výstavba 1299
Poloha
Adresa borough 1 of Florence, Florencie, ItálieItálie Itálie
Souřadnice
Další informace
Web Oficiální web a Oficiální web
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Palazzo Vecchio (česky Starý palác), původně Palazzo della Signoria (Palác signorie) je středověký opevněný palác se strážní věží, vystavěný na přelomu 13. a 14. století, a přebudovaný v polovině 16. století v renesančním slohu. Je dominantou městského panoramatu italské Florencie, stojí v jejím centru na Náměstí signorie. V současné době slouží jako reprezentační budova městské radnice a jako městské muzeum.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Večerní Palazzo Vecchio
Sál pěti set
Studiolo

Palác se původně nazýval Palazzo della Signoria (Palác signorie), tedy sídlo vlády florentské městské republiky. S jeho stavbou se započalo roku 1299, šest let po převzetí městské vlády cechy, a byl dokončen roku 1314 ve stylu rané gotiky podle projektu Arnolfa di Cambio. Jednaly v něm ústřední orgány městské republiky a volení úředníci zde mohli i přenocovat. Palác je opevněný proto, aby zaručil bezpečnost konšelů před případnými útoky např. ze strany vzbouřeného lidu. Ochoz 94 metrů vysoké strážní věže sloužil městské gardě a požární hlídce.

Po převzetí vlády rodem Medicejských se zde počátkem 40. let 16. století usídlil vévoda Cosimo I. a nechal budovu přestavět. Dnes palác slouží jako reprezentační budova radnice města Florencie a jako městské muzeum.

Interiéry[editovat | editovat zdroj]

  • Vnitřní dvůr (též Michelozzův dvůr) – Giorgio Vasari jej vyzdobil štukovými sloupy a vymaloval roku 1565 renesančními nástěnnými malbami vedut rakouských měst (Graz, Innsbruck, Linec, Vídeň, Hall in Tirol, Freiburg im Breisgau a Kostnice) u příležitosti sňatku Františka Medicejského s rakouskou arcivévodkyní Johannou Habsburskou.
  • Sál pěti set (Salone dei Cinquecento) na ploše 54 x 22 metrů. Po vyhnání Medicejských sloužil k zasedání pěti set členů městské rady, rozšířené po vzoru Benátek z iniciativy Girolama Savonaroly, interiér vytvořili Simone del Pollaiuolo a Antonio da Sangallo starší. Má kazetový strop s malbami na dřevě a 6 nástěnných olejomaleb na plátnech - triumfálních scén z dějiny Medicejských. K výzdobě byli na počátku 16. století přizváni mj. Leonardo da Vinci a Michelangelo Buonarroti, aby vymalovali slavné bitevními scény. Leonardova "Bitva u Anghiari" zůstala nedokončená, dochoval se k ní návrhový karton, Michelangelo objednaný výjev "Bitvy u Cascina" nerealizoval. Cosimo Medicejský dal sál nově vyzdobit v letech 1555 - 1572, tématy jsou Cosimův triumfální návrat do Florencie, Dobytí Sieny a Pisy, a další. Autorem maleb je Giorgio Vasari, který patrně překryl malbu Leonardovu. Sál zdobí 12 mramorových soch, mj. Génius vítězství od Michelangela.
  • Sál papeže Klementa VII. – zdobí Vasariho alegorická Vítězství Florencie
  • Sál papeže Lva X. – zdobí freska Giovanni Medicejský přichází na pomoc Ravenně
  • Sál lilií (Sala dei gigli) – nazván podle heraldické výzdoby: zlaté lilie na modrém pozadí; strop vymaloval Giuliano da Maiano, je zde Donatellova bronzová socha Judita s hlavou Holofernovou
  • Audienční sál – slouží státním návštěvám, nástěnné malby Domenico Ghirlandaio
  • Osobní apartmány
    • Sál Cosima Staršího
    • Sál Lorenza Nádherného
    • Sál Eleonory z Toleda
  • Studiolo - privátní pracovnu o rozměrech 8,4 x 3,3 metry pro učence Františka I. Medicejského upravili a ve stylu renesančního manýrismu vyzdobili Giorgio Vasari, jeho vrstevníci a následovníci, jak malbami (Agnolo Bronzino, Santi di Tito, Givanni Stradano), tak bronzovými sochami z římské mytologie (Giambologna, Bartolomeo Ammannati. Interiér doplňují vestavěné skříně na sbírku umění a přírodnin

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • The golden book of Florence. Bonechi Florence 1988

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]