Kovářská

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Kovářská
Centrum městyse od jihu
Centrum městyse od jihu
Znak městyse Kovářská
znak
Lokalita
Status městys
LAU 2 (obec) CZ0422 563137
Pověřená obec Vejprty
Obec s rozšířenou působností Kadaň
Okres (LAU 1) Chomutov (CZ0422)
Kraj (NUTS 3) Ústecký (CZ042)
Historická země Čechy
Zeměpisné souřadnice
Základní informace
Počet obyvatel 992 (2020)[1]
Rozloha 20,87 km²
Katastrální území Kovářská
Nadmořská výška 815 m n. m.
PSČ 431 86
Počet částí obce 1
Počet k. ú. 1
Počet ZSJ 1
Kontakt
Adresa úřadu městyse nám. J. Švermy 64
43186 Kovářská
starosta@kovarska.cz
Starosta Milan Duháň
Oficiální web: www.kovarska.cz
Kovářská na mapě
Kovářská
Kovářská
Další údaje
Kód části obce 71501
Geodata (OSM) OSM, WMF
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Jak číst infobox Zdroje k infoboxu a českým sídlům.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kovářská (německy Schmiedeberg) je městysÚsteckém krajiokrese Chomutov. Stojí asi 25 kilometrů západně od Chomutova na hřebeni Krušných hor v nadmořské výšce okolo 800 metrů v údolí potoka Černá voda. Žije zde 992[1] obyvatel.

Okolní krajina byla osídlená již ve čtrnáctém století, ale první zmínky o Kovářské pochází až ze druhé poloviny šestnáctého století. Prvotní osídlení i počátky vesnice souvisí s těžbou a zpracováním železné rudy, které tvořily dominantní složku místního hospodářství až do první čtvrtiny devatenáctého století. Poté železářský průmysl v Kovářské podlehl konkurenci větších podniků a postupně byl nahrazen zejména podniky s potravinářským a textilním zaměřením. Většina jich zanikla po druhé světové válce, kdy došlo k výraznému úbytku obyvatel. Ve druhé polovině dvacátého století proto byla velká část zdejších domů upravena na rekreační objekty.

Název[editovat | editovat zdroj]

Původní německý název Schmiedeberg v překladu do češtiny znamená kovářský vrch. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech Schmidberg (1555),[2] Schmiedeberg (1580),[3] Schmiedtberg (1654),[4] a Schmiedeberg (1787).[2] V češtině se v první polovině dvacátého století používalo jméno Šmídeberk a název Kovářská byl stanoven vyhláškou až roku 1948.[5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Krajina v okolí Kovářské byla osídlena od čtrnáctého století, kdy zde stály hamry pánů ze Šumburka. Nejstarší z nich zvaný Starý zámek nejspíše zanikl ještě před rokem 1500. V údolí potoka se postupně vyvinula ulicová vesnice, kolem které stávaly menší osady a samoty zvané kouty.[3] První písemná zmínka o Kovářské je z roku 1555.[6] V systému vrchnostenské správy vesnice patřila k přísečnickému panství.[7]

Nejstarší dějiny[editovat | editovat zdroj]

Již v roce 1594 byla v Kovářské spuštěna vysoká pec postavená Zachariášem Münchenem. Oproti starším hutím měla pec nižší spotřebu paliva a zároveň dosahovala vyšší teploty. Kromě toho nemusela být tavba přerušována, což vedlo k vysoké produkci železa, čemuž se musely přizpůsobit i doly a dodavatelé dřevěného uhlí.[8] Roku 1595 zde Lobkovicové nechali postavit jednoduchou pec na zpracování železa, tzv. dýmačku, ale již o čtyři roky později v Kovářské fungovala skutečná vysoká pec, která patřila k nejstarším v Čechách.[3]

Na počátku sedmnáctého století patřila zdejší huť Dorotě Schindlerové, manželce přísečnického hejtmana Samsona Schindlera, který se na straně stavů zúčastnil stavovského povstání. Po bitvě na Bílé hoře přišel o veškerý majetek včetně huti, která však byla roku 1622 Dorotě vrácena. Samotná třicetiletá válka Kovářskou těžce postihla. Četné průchody a střety vojsk vedly k úpadku podnikání. Podle pověsti jeden ze švédských oddílů na jaře roku 1641 zabloudil a celý i s koňmi utonul v rašeliništi. Událost připomíná pomník u silnice od nádraží do Háje a Českých Hamrů.[7]

Zřícenina uhelny bývalé železárny
Domy v Dlouhé ulici

Podle Berní ruly z roku 1654 v Kovářské žilo 26 chalupníků a 30 zahradníků. Ve vesnici byli dva kováři, hospoda a jeden horník.[7] O deset let později zde podle urbáře panství fungoval císařský hamr s vysokou pecí a třemi kovářskými hutěmi. Kromě nich zde byl mlýn a statek, kde se směla porážet zvířata a čepovat pivo.[9] Od roku 1689 měl toto právo výběrčí cla z císařské celnice.[10] Do doby okolo roku 1730 se vesnice rozrostla na 64 domů, ve kterých žilo 370 obyvatel, ale již o patnáct let později dosáhl počet obyvatel sedmi set. V dolní části vesnice byl spuštěn nový mlýn a u železárny přibyla jedna huť a budova šichtovního úřadu. K pozdržení dalšího rozvoje došlo v důsledku dalších válek a hladomoru, při kterém v Kovářské roku 1772 zemřelo 179 lidí. Vesnice se však brzy vzpamatovala a roku 1780 v ní žilo kolem dvou tisíc lidí.[9]

19. století[editovat | editovat zdroj]

Budova obecního úřadu
Hotel Central

Na rozdíl od předchozích konfliktů vedl alespoň začátek napoleonských válek na počátku devatenáctého století k dalšímu rozvoji hutního podnikání, protože se díky nim zvýšila spotřeba železa. S přihlédnutím k dostatečným zásobám železné rudy v okolí byla postavena nová vysoká pec, která nahradila starý podnik. Válečné události se okolí dotkly až roku 1813, kdy okolní krajinou procházelo sto tisíc vojáků. Přestože zde nedošlo k žádnému střetu, vojáci způsobili mnoho škod a rozšířili nakažlivé nemoci. Ukončení válek navíc znamenalo pokles výroby v železárně. Celkový úpadek na čas odvrátila hraběnka Gabriela Buquoyová, majitelka červenohrádeckého panství, která roku 1832 koupila přísečnické panství včetně Kovářské. Ze zdejší huti učinila pobočku svého podniku v Kalku.[11]

Hospodářské problémy se plně projevily ve čtyřicátých letech devatenáctého století, kdy neúroda vedla k nedostatku potravin, a mnoho obilí se převáželo přes Krušné hory do Saska. Zchudlí obyvatelé Kovářské začali přepadávat povozy s obilím a dokázali přemoct i dvacetičlenný vojenský oddíl, který měl vozy hlídat.[11] Celý spor uklidnilo až nasazení většího počtu vojáků, soud s 21 muži z Kovářské a potravinová pomoc hraběnky Buquoyové.[10]

Po polovině devatenáctého století neodolala zdejší vysoká pec konkurenčnímu tlaku kladenskýchostravských železáren, a byla uzavřena. Kromě zpracování železné rudy přímo ve vesnici se na přelomu osmnáctého a devatenáctého století ve štole Michal na vrchu Milíře těžilo stříbronosné ložisko galenitu. Okolo roku 1839 je také severně od obce zmiňován kobaltový důl Marie pomocná.[8] Roku 1869 koupila zdejší vysokou pec chomutovská Krušnohorská železářská a ocelářská společnost, ale již o šest let později ji prodala firmě Lienert a Weinert, která areál huti upravila na pilu a výrobnu šindelů. Celnice byla roku 1852 přestěhována do Výsady.[10]

Další rozvoj průmyslu podpořilo otevření železniční trati Chomutov–Vejprty, na které byl zahájen provoz dne 1. září 1872. Jedním z podniků, které využily nových dopravních možnosti byla firma Antonína Kally, který nejprve provozoval pouze malý obchod, ale od roku 1888 začal zpracovávat ryby. Jeho podnik se postupně stal jedním z největších podniků na výrobu rybích konzerv ve střední Evropě. Kromě nich firma z odpadních materiálů vyráběla technický tuk, krém na boty nebo hnojivo. Firma AKAS založená roku 1909 nebo 1932 Anontonem Kallou[12] vyráběla izolační trubky a při výrobě využívala elekřinu z malé elektrárny se dvěma Kaplanovými turbínami.[13] Malou vodní elektrárnu s Francisovo turbínou provozovala od roku 1910 také firma Elstner v bývalém mlýně v Mlýnské ulici. O dva roky zahájila provoz městská elektrárna, která fungovala až do roku 1953.[14]

V letech 1859 až 1922 se v Kovářské vyráběly zápalky. Továrna v roce 1903 vyhořela, ale byla obnovena a od roku 1908 začala s výrobou nejedovatých zápalek. Roku 1913 ji koupila akciová společnost Helios, která se roku 1922 přejmenovala na SOLO, ale vzápětí zde výrobu pro malý odbyt ukončila.[15]

20. století[editovat | editovat zdroj]

Drobný průmysl v Kovářské fungoval až do konce druhé světové války. Mnoho podniků se zabývalo výrobou textilního zboží, zejména prýmků, punčoch rukavic nebo knoflíků. Mezi větší podniky patřily továrny rytíře Gustava z Klierů. Zaměstnávaly kolem tří set dělníků a zaměřovaly se na výrobu sametu, který se vyvážel do Turecka, Egypta a Sýrie.[12][16]

Významnou událostí druhé světové války u Kovářské byla letecká bitva, která se v okolí odehrála dne 11. září 1944 mezi stíhači Luftwaffe a bombardéry 8. letecké armády USA. Bylo při ní sestřeleno přes padesát letadel. Událost připomíná pomník před základní školou a Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím otevřené v devadesátých letech dvacátého století.[17]

Areál společnosti Elektropřístroj, kde bývala továrna na výrobu rybích konzerv
Panelové domy v ulici Sídliště

V červnu roku 1945 byla založena mlékárna, jejíž vybavení pocházelo ze zkonfiskovaných usedlostí v okolí. Čerstvé mléko se dováželo z okolních vesnic i z Vejprt. Samotná Kovářská do mlékárny dodávala 1200 litrů mléka. Podnik byl postupně začleněn do družstevních mlékáren v Chomutově, Karlových Varech a v Kadani a v roce 1952 byl jako nerentabilní uzavřen.[16] Firma AKAS měla ještě v roce 1945 až 78 zaměstnanců (většinou Němců), ale o tři roky později byla začleněna do národního podniku Kablo a roku 1950 již v Kovářské nejspíše nevyráběla.[12] Podobně továrna na zpracování ryb se stala součástí národního podniku Rybena, a přestože byla jeho největším provozem, byla roku 1952 uzavřena. Její budovy po čase převzal a v letech 1958–1962 zrekonstruoval podnik Elektropřístroj, který je využíval ještě v devadesátých letech dvacátého století.[18]

Po roce 1990 v Kovářské proběhly rekonstrukce veřejných prostor a telekomunikačních zařízení. Prostory bývalé mateřské školy byly upraveny na kulturní centrum.[17] Od roku 2003 zde sídlí a vyrábí společnost PPI – protipožární dveře.[19]

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 3998 obyvatel (z toho 1900 mužů), z nichž bylo třináct Čechoslováků, šestnáct cizinců a zbytek tvořili lidé německé národnosti. Kromě 24 evangelíků, pěti židů a jedenácti lidí bez vyznání patřili ostatní k římskokatolické církvi.[20] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla Kovářská 4297 obyvatel: 55 Čechoslováků, 4211 Němců, dva příslušníky jiné národnosti a 29 cizinců. Výrazně převažovala římskokatolická většina, ale žilo zde také 38 evangelíků, tři členové církve československé, jeden člen nezjišťovaných církvi a 148 lidí bez vyznání.[21]

Vývoj počtu obyvatel a domů mezi lety 1869 a 2011[6][22]
1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1950 1961 1970 1980 1991 2001 2011
Obyvatelé 2 942 3 467 3 944 4 159 4 443 3 998 4 297 2 122 1 636 1 343 1 614 1 425 1 401 1 106
Domy 291 365 409 430 440 482 562 584 386 324 319 360 452 421

Společnost[editovat | editovat zdroj]

Školství[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší škola byla v Kovářské již roku 1620.[9] Jedním z opatření, které mělo zmírnit důsledky úpadku železářství, bylo otevření dívčí odborné školy v roce 1856. Škola fungovala v domě čp. 30 a dívky se učily háčkovat a vyrábět pletené zboží a krajky.[10] Školní budova pro 920 žáků byla otevřena roku 1908. Sídlí v ní Základní škola a mateřská škola Sgt. J. C. Kluttze, přičemž pro potřeby mateřské školy se využívá budova v sousedství. Základní škola měla ve školním roce 2018/2019 devět ročníků.[23]

Kultura a sport[editovat | editovat zdroj]

Z kulturních institucí je v Kovářské od roku 1982 otevřená knihovna, která navazuje na tradici starších knihoven z devatenáctého a první poloviny dvacátého století. Byly jimi Katolicko-politický čtenářský spolek založený roku 1869, Německá obecní knihovna a Knihovna německých škol. Základem poslední z nich se stala žákovská knihovna založená roku 1863 místním pěveckým spolkem Konkordia.[24]

Železniční zastávka Kovářská

V budově bývalé továrny na knoflíky v městečku od roku 1962 funguje domov pro mentálně postižené.[25]

Hasičský sbor byl v Kovářské založen v listopadu roku 1875 a do konce téhož roku bylo jeho členy 72 mužů. Z radničního příspěvku ve výši tří set zlatých hasiči pořídili základní výzbroj. Z obecní pokladny a sponzorských příspěvků se hradilo vybavení i v dalších letech.[26] V roce 2018 měl zdejší sbor dobrovolných hasičů osmičlennou jednotku zařazenou do integrovaného záchranného systému.[27]

Mezi sportovní kluby patří fotbalový klub TJ Jiskra Kovářská.[28]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Podél jižního okraje Kovářské prochází železniční trať Chomutov–Vejprty, na níž jsou zde dvě zastávky: Kovářská městys a Kovářská. Někdejší pravidelná osobní doprava na této trati byla nahrazena sezónními spoji, které zde jezdí pouze o víkendech a státních svátcích v době letní turistické sezóny. Dopravce České dráhy zde v roce 2019 vystřídala německá soukromá železniční společnost Länderbahn, jejíž vlaky zajíždějí až do Cranzahlu. Denně projíždí Kovářskou více přímých autobusových spojů na lince Vejprty – Klášterec nad Ohří – Kadaň. Tyto spoje mívají ve Vejprtech návazné připojení do saského města Annaberg-Buchholz.

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Mariánský sloup před kostelem
Fara s kostelem svatého Archanděla Michaela
  • Před kostelem stojí sloup se sochou Panny Marie z roku 1707 obnovený roku 1928.[29] Sochu Panny Marie doplňují čtyři andělé a dvojice lvů se znakem pekařů a korunou.[30]
  • Pozdně barokní budova fary (dům čp. 72) vznikla v roce 1756 úpravou starší chalupy a v letech 1794–1796 byla rozšířena o první patro.[30][9]
  • Zřícenina uhelny z roku 1803 je pozůstatkem místní železárny. Součástí památkově chráněného areálu je také blízký Hamerní rybník s rozlohou 6289 m².[31][32][33]
  • Barokní kostel svatého Michaela Archanděla z roku 1710 byl obnoven v letech 1782 a 1928.[29] Poslední rekonstrukce proběhla v devadesátých letech dvacátého století.[17]
  • Na severním okraji Kovářské stojí kaple svatého Marka v místech, kde od šestnáctého století býval kříž. Společnost pro její vybudování byla založena roku 1893, ale stavbu se podařilo dokončit až v roce 1913.[13]
  • Muzeum letecké bitvy nad Krušnohořím dne 11. září 1944
  • V lese mezi Vlčím kopcem a návrším Na Vrchu stojí zřícenina vápenky z poloviny devatenáctého století. Nachází se asi 900 m jihozápadně od železniční zastávky Kovářská a necelé tři kilometry od centra městyse, ovšem již v katastrálním území Háj u Loučné pod Klínovcem. Na rozdíl od památek v Kovářské, která se nezačlenila do projektu Středoevropská kulturní krajina Montanregion Erzgebirge/Krušnohoří – cesta ke světovému dědictví UNESCO, je vápenka tzv. přidruženým objektem Hornického regionu Erzgebirge/Krušnohoří, zapsaného v roce 2019 na seznam Světového dědictví UNESCO. K vápence vede zeleně značená turistická trasa.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Český statistický úřad: Počet obyvatel v obcích - k 1.1.2020. Praha. 30. dubna 2020. Dostupné online. [cit. 2020-05-01]
  2. a b PROFOUS, Antonín; SVOBODA, Jan. Místní jména v Čechách: Jejich vznik, původní význam a změny (S–Ž). Svazek IV. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957. 868 s. S. 289. 
  3. a b c BINTEROVÁ, Zdena. Od Vejprt po Měděnec. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 1999. 128 s. Kapitola Kovářská, s. 81. Dále jen Binterová (1999). 
  4. SVOBODA, Jan; ŠMILAUER, Vladimír. Místní jména v Čechách. Jejich vznik, původní význam a změny. Svazek V. Dodatky. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1960. 676 s. Heslo Šmídeberk, s. 281. 
  5. Vyhláška ministerstva vnitra č. 22/1949 Sb., o změnách úředních názvů míst v roce 1948. [cit. 2018-12-02]. Dostupné online.
  6. a b Historický lexikon obcí České republiky 1869–2005 (1. díl). Praha: Český statistický úřad, 2006. 760 s. Dostupné online. ISBN 80-250-1310-3. S. 378, 379. 
  7. a b c Binterová (1999), s. 82.
  8. a b BÍLEK, Jaroslav; JANGL, Ladislav; URBAN, Jan. Dějiny hornictví na Chomutovsku. Chomutov: Vlastivědné muzeum v Chomutově, 1976. 192 s. S. 33, 52. 
  9. a b c d Binterová (1999), s. 84.
  10. a b c d Binterová (1999), s. 87.
  11. a b Binterová (1999), s. 86.
  12. a b c MERTOVA, Kateřina. Kovářská. Památky, příroda, život. 1994, roč. 26, čís. 4, s. 122–124. ISSN 0231-5076. 
  13. a b Binterová (1999), s. 88.
  14. Binterová (1999), s. 89.
  15. GERTHNEROVÁ, Vlasta. Výroba dřevěného zboží v Krušných horách. Památky, příroda, život. 1984, roč. 16, čís. 3, s. 67–70. 
  16. a b MERTOVA, Kateřina. Kovářská. Dokončení. Památky, příroda, život. 1995, roč. 27, čís. 2, s. 57–59. ISSN 0231-5076. 
  17. a b c Binterová (1999), s. 91.
  18. Binterová (1999), s. 90.
  19. O nás [online]. PPI [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. 
  20. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Čechy. 2. vyd. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1924. 596 s. S. 258. 
  21. Státní úřad statistický. Statistický lexikon obcí v Republice Československé. Země česká. Svazek I. Praha: Státní úřad statistický, 1934. 614 s. S. 295. 
  22. Statistický lexikon obcí České republiky 2013. Praha: Český statistický úřad, 2013. 900 s. Dostupné online. ISBN 978-80-250-2394-5. S. 291. 
  23. Základní škola sgt. J. C. Kluttze [online]. Základní škola sgt. J. C. Kluttze [cit. 2020-06-24]. Dostupné online. 
  24. O knihovně [online]. Obecní knihovna v Kovářské [cit. 2018-12-04]. Dostupné online. 
  25. Pohled do historie našeho domova [online]. Domov Kovářská [cit. 2018-12-04]. Dostupné online. 
  26. WINDISCH, Rudolf. Sbor [online]. Hasiči Kovářská [cit. 2018-12-04]. Dostupné online. 
  27. Jednotka [online]. Hasiči Kovářská [cit. 2018-12-04]. Dostupné online. 
  28. TJ Jikra Kovářská [online]. Fotbal u nás.cz, rev. 2018-11-07 [cit. 2018-12-04]. Dostupné online. 
  29. a b Umělecké památky Čech. Příprava vydání Emanuel Poche. Svazek II. K/O. Praha: Academia, 1978. 580 s. Heslo Kovářská, s. 125. 
  30. a b BINTEROVÁ, Zdena. Umělecké památky okresu Chomutov. Památky, příroda, život. 1982, roč. 14, čís. 1, s. 12–13. 
  31. Uhelna hamru [online]. Národní památkový ústav [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. 
  32. Hamerní rybník [online]. Národní památkový ústav [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. 
  33. Železárna – uhelna [online]. Národní památkový ústav [cit. 2018-12-03]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BINTEROVÁ, Zdena. Od Vejprt po Měděnec. Chomutov: Okresní muzeum Chomutov, 1999. 128 s. Kapitola Kovářská, s. 81–92. 
  • Obce chomutovského okresu. Příprava vydání Zdena Binterová. Chomutov: Okresní muzeum v Chomutově, 2002. 302 s. ISBN 80-7277-173-6. Kapitola Kovářská, s. 120–122. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]