Bezručovo údolí (přírodní památka)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Zdroje k infoboxu
Přírodní památka
Bezručovo údolí
IUCN kategorie IV (Oblast výskytu druhu)
Louky v dolní části údolí
Louky v dolní části údolí
Základní informace
Vyhlášení 28. prosince 2013[1]
Vyhlásil Krajský úřad Ǔsteckého kraje
Nadm. výška 400–820 m n. m.
Rozloha 953,98 ha
Poloha
Stát ČeskoČesko Česko
Okres Chomutov
Umístění k. ú. Chomutov I, Chomutov II, Krásná Lípa u Křimova, Hrádečná, Blatno u Chomutova, Bečov, Menhartice u Křimova a Suchdol u Křimova
Souřadnice
Bezručovo údolí
Bezručovo údolí
Další informace
Kód 5918
Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videaCommons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Přírodní památky v Česku

Bezručovo údolí je přírodní památka ev. č. 5918 a součást stejnojmenné evropsky významné lokalitypřírodního parkuokrese Chomutov. Oblast spravuje Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.

Důvodem vyhlášení přírodní památky jsou různorodé biotopy bučin, suťových lesů, vegetace silikátových skal a štěrbin, údolních jasanovo-olšových luhů a stanovišť s výskytem zástupců čeledi modráskovitých.[2] Jádrem chráněného území je údolí řeky Chomutovky s přilehlými svahy mezi Chomutovem a Horou Svatého Šebestiána. Území rezervace je rozděleno do dvou rozsáhlých územních celků oddělených v místech bývalého Třetího mlýna.

Přírodní podmínky[editovat | editovat zdroj]

Chomutovka nad rozcestím Třetí mlýn

Geologické podloží je tvořeno starohorními horninami krušnohorského krystalinika (břidlice, fylity, svory, pararuly). Na severu se objevují také ortorulymigmatity.

Horopisně se území nachází v provincii Česká vysočina, podsoustavě Krušnohorská hornatina, v celku Krušné hory a v podcelku Loučenská hornatina. Jižní část území patří do okrsku Bolebořská vrchovina a severní do okrsku Přísečnická hornatina, což je kerná hornatina se zbytky zarovnaných povrchů, které jsou právě v místech přírodní památky rozděleny kaňonovitým údolím Chomutovky.[3] Bolebořská vrchovina je níže vyzdvižená a rozčleněná zářezy svahových toků a s denudačními plošinami na meziúdolních hřbetech.[4] Výškový rozdíl mezi nejnižší a nejvyšší částí území přesahuje 400 m.

Oblast odvodňuje řeka Chomutovka s menšími přítoky, ze kterých jsou nejdůležitější Křimovský potokKamenička. Na obou se nacházejí přehrady určené k zadržování pitné vody: vodní nádrž Kamenička z roku 1904vodní nádrž Křimov dokončená roku 1958. Obě nádrže se však nacházejí těsně mimo hranice chráněného území.

Velký rozdíl nadmořských výšek ovlivňuje klimatické podmínky. Zatímco jižní část území patří podle Quittovy klimatické klasifikace do mírně teplých oblastí MT4 a MT7, severní část spadá do chladné oblasti CH7.[1]

Fauna a flóra[editovat | editovat zdroj]

Mlok skvrnitý

Z chráněných druhů rostlin se v lokalitě vyskytuje měsíčnice vytrvalá nebo koprník štětinolistý. Obratlovce zastupuje mlok skvrnitý, čolek horský, slepýš křehký, zmije obecná nebo vydra říční. Zvláštní pozornost je věnována obhospodařování vlhkých luk, na které je vázán výskyt motýlů modráska bahenníhomodráska očkovaného.[2]

Využití[editovat | editovat zdroj]

Bezručovo údolí je přirozeným rekreačním zázemím Chomutova. Údolím vede silnice třetí třídy a s ní souběžná cyklostezka k bývalému Třetímu dolskému mlýnu, po které jsou vedeny cyklotrasy číslo 3078 a 3079. Převážně po pravém břehu Chomutovky je vyznačena modrá turistická značka.

V areálech Prvního dolského mlýna a Druhého dolského mlýna se nacházejí restaurace a ubytovací zařízení.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b PP Bezručovo údolí [online]. AOPK ČR [cit. 2014-09-22]. Dostupné online. 
  2. a b Krajský úřad Ústeckého kraje. Plán péče o přírodní památku Bezručovo údolí na období 2013–2022 (návrh) [online]. Ústí nad Labem: [cit. 2014-09-22]. Dostupné online. 
  3. DEMEK, Jaromír, a kol. Zeměpisný lexikon ČSR – Hory a nížiny. Praha: Academia, 1987. 584 s. Kapitola Přísečnická hornatina, s. 425. 
  4. DEMEK, Jaromír, a kol. Zeměpisný lexikon ČSR – Hory a nížiny. Praha: Academia, 1987. 584 s. Kapitola Bolebořská vrchovina, s. 115. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]