Externalita

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Externalita je označení pro aktivitu či činnost, skrze kterou firmy či jednotlivci způsobují nedobrovolné náklady nebo zisky jiným subjektům bez kompenzace prostřednictvím trhu.[1] Původce externality si tyto zisky či výnosy (tzv. pozitivní externality) nemůže přivlastnit, případně tyto náklady (tzv. negativní externality) od něj nelze vymáhat. Zájem celé společnosti na tržním výstupu se tak v přítomnosti externalit dostává do střetu se zájmem producentů externalit, kteří neberou v potaz všechny dopady jejich produkce čí jednání. V přítomnosti externalit tedy tržní rovnovážný bod není efektivní a neodpovídá tak optimálnímu množství produkce z pohledu celé společnosti.[2] Externalita je selháním vlastnických práv, a to v důsledku vysokých transakčních nákladů.

Externality se dělí podle jejich dopadu na okolí na pozitivní a negativní. Pozitivní externalitou je například vzdělání. Vzdělaní lidé znamenají přínos pro celou společnost a přispívají ke kvalitě života ostatních tím, že páchají méně trestné činnosti, přispívají ke všeobecné kultivovanosti či jsou lepšími voliči. Pozitivní externality jsou ovšem stejně jako negativní externality společensky nežádoucí[zdroj?], protože vedou k produkci společensky neoptimálního množství. Negativní externalitu představuje například znečištění vycházející z továrny, která se o jeho likvidaci nijak nestará.

V zájmu společnosti je regulovat a zpoplatňovat negativní externality a dotovat pozitivní externality. Vzhledem k vysokým transakčním nákladům a omezené informovanosti regulátora není likvidace externalit státem vždycky efektivním řešením. Ke snížení významu externalit v ekonomice je potřeba jasné vymezení a vymáhání vlastnických práv. Při dostatečně nízkých transakčních nákladech jsou subjekty schopny vyřešit problém externalit soukromým vyjednáváním.

K základní analýze externalit lze použít analýzu změny přebytku spotřebitele a přebytku výrobce na Marshallově kříži. Problematikou externalit se zabývá mimo jiné ekonomie blahobytu a environmentální ekonomie.

Pojem zavedl Arthur Cecil Pigou (1877–1959) kolem roku 1920.[3]

Příklady externalit[editovat | editovat zdroj]

Pozitivní[editovat | editovat zdroj]

  • Výzkum nových technologií a informací – zprostředkovává znalost, kterou mohou využít jiní lidé, a zvyšuje produktivitu práce
  • Zemědělství – kultivace krajiny jako vedlejší efekt rostlinné produkce
  • Očkování proti nakažlivé chorobě – naočkovaný člověk totiž nechrání pouze sebe, ale zároveň brání nakažení svého okolí, protože infekci nemůže přenášet
  • Restaurování historických budov – kultivace okolí a zachování historické tradice
  • Údržba okolí vlastního domu a zahrady - zvýšení estetické kvality rezidenční oblasti
  • Mimoprodukční funkce lesnictví poskytované hospodářskými lesy (například funkce rekreační, krajinotvorná, vodoochranná, půdoochranná či klimatická)
  • Včely přinášejí včelaři výnos z medu. Vedlejším efektem je opylování stromů, které zvyšuje úrodu a následné zisky i okolním sadařům. Tyto zisky včelař nemůže nijak vymáhat.

Negativní[editovat | editovat zdroj]

  • Továrna vypouštějící do řeky toxický odpad
  • Štěkající pes – narušování sousedských vztahů
  • Hluk večírku z vedlejšího pokoje na koleji
  • Zdravotní riziko pasivního kouření
  • Dopravní zácpy a zvýšené riziko dopravních nehod jako vedlejší efekt zvyšující se automobilové dopravy 

Důsledky externalit[editovat | editovat zdroj]

Výskyt externalit vede k neefektivní alokaci zdrojů, neboť tržní subjekty nejsou motivovány k omezení jimi způsobených negativních externalit nebo naopak ke zvyšování činnosti, která vede k pozitivní externalitě. Tyto externality postihují společnost jako celek. Například uhelná elektrárna vypouštějící nadměrné množství emisí nemá motivaci vynaložit finanční prostředky na snížení stupně znečistění. Problémem externalit je tedy neoptimální produkované množství statků, které externality vyvolávají. Přítomnost negativní externality způsobuje, že mezní společenské náklady převyšují mezní soukromé náklady subjektu, který negativní externalitu produkuje. Rovnovážný bod trhu tedy neodpovídá efektivnímu množství produkce, ale naopak způsobuje nadprodukci. Problém pozitivních externalit je naopak nedostatečná nabídka a produkce statků, které tuto pozitivní externalitu generují. Užitek původce externality je v tomto případě nižší než užitek celé společnosti a tedy rovnovážný bod trhu podhodnocuje optimální množství produkce.[4]


Řešení problému externalit[editovat | editovat zdroj]

Existuje několik nástrojů proti neefektivitě způsobené externalitami, které se všechny snaží posunout ekonomiku blíže jejímu sociálnímu optimu. Jsou jimi aktivity vlády v podobě vládních programů či aktivity soukromého sektoru.

Vládní programy[editovat | editovat zdroj]

Vláda může externality regulovat přímo takzvanými přímými regulacemi nebo nepřímo pomocí tržních řešení, která skrze podněty nechávají řešení problémů externalit na jednotlivcích a firmách. 

Přímá regulace[editovat | editovat zdroj]

Přímá regulace představuje řešení problému externalit jednoduše nařízeními nebo zákazy jistých chování. Příkladem přímé regulace jsou mimo jiné emisní standardy automobilů (viz Emisní norma Euro). Problém přímé regulace obvykle spočívá v nemožnosti diferenciace mezi firmami, odvětvími či regiony, kdy u jednotlivých subjektů se mohou velice výrazně lišit náklady na splnění regulatorních standardů.[4]

Tržní řešení[editovat | editovat zdroj]

Vláda může internalizovat externality (internalizovat externalitu znamená dát podnět k tomu, aby původce externality vzal v potaz při svém rozhodování vnější dopad svých aktivit) tím, že uvalí daň na aktivity, které způsobují negativní externality, nebo naopak tím, že bude dotovat aktivity s pozitivními externalitami. Podle G.Mankiwa ekonomové v boji proti znečištění většinou upřednostňují daně před regulacemi. Při použití daní se totiž vynakládají nižší společenské náklady než v případě regulací.[2]

  • Daně a poplatky

Příkladem vládní politiky, která se místo příkazů soustředí na ekonomickou motivaci subjektů, jsou emisní poplatky, pomocí nichž je firma nucena odvést na daních částku odpovídající rozsahu škody, kterou znečištěním způsobila. Tato daň, nazývaná Pigouova daň, pokud stanovena ve správné výši, vyrovnává mezní soukromé náklady s mezními společenskými náklady a mezní soukromé přínosy s těmi společenskými.[1]

  • Dotace

Namísto zdanění znečištění pomocí Pigouovy daně může vláda dotovat aktivity vynaložené na snížení znečištění. Dotace se pak rovná rozdílu mezi mezním společenským užitkem plynoucím z onoho snížení znečištění a mezním užitkem firmy. Protože firmy špatně vyhodnotí dodatečné náklady na dotace na redukci znečištění, výstup odpovídající rovnovážnému bodu je stále neefektivní.[4] K efektivním u výstupu vedou dotace u aktivit vykazující pozitivní externality. Pokud vláda vhodně dotuje činnost, která přináší vyšší užitek než užitek soukromý, potom státní dotace ve výši tohoto rozdílu vede k produkci optimální množství.

  • Obchodovatelné emisní poukázky

Na rozdíl od vládou stanoveného poplatku za jednotku znečištění určí vláda celkovou povolenou úroveň znečištění a distribuuje emisní poukázky. Tyto poukázku zastupují emisní poplatek a jejich cena se odvíjí od tržní nabídky a poptávky. Výhodou obchodovatelných poukázek oproti poplatkům je, že si firmy samy nemohou stanovit libovolnou úroveň produkce emisí, protože celkové množství je dané. S poukázkami však mohou navzájem obchodovat[1]. To vede k tomu, že tržní mechanismus přerozdělí poukázky v efektivním poměru. Tento efektivní poměr je totiž pro regulátora těžko zjistitelný, protože disponuje pouze omezeným množstvím informací, a může podléhat různým vnějším tlakům.

Soukromá cesta[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli většinou je řešení externalit pomocí vládních programů nevyhnutelné, v některých případech mohou problém externalit vyřešit vlastnická práva, odpovědnost za škodu a vzájemná vyjednávání. Externality jsou tržním selháním, které je způsobeno vysokými transakčními náklady. Jejich soukromé řešení je možné tam, kdy jsou transakční náklady nízké. Naopak státní zásah je potřeba tam, kde vysoké transakční náklady znemožní soukromé řešení.

Internalizace externalit[editovat | editovat zdroj]

Internalizace externalit spočívá ve změně problému externalit tím způsobem, že zajistíme, aby externality měly dopad pouze na aktéry, které je generují. To může být dosaženo například vytvořením ekonomických jednotek, v rámci kterých by nastávala většina externalitních jevů. Příkladem je vytvoření bytového družstva, ve kterém se kvalita bydlení odvíjí od způsobu, jakým se každý člen družstva stará o svůj byt a majetek. Správa celého domu a jeho okolí je pak prováděna kolektivně na základě sjednané kolektivní smlouvy. Problém se však může projevit právě ve vynutitelnosti povinností a neochotě spolupracovat v podobě takzvaného černého pasažéra.[4]

Coasův teorém[editovat | editovat zdroj]

Ekonom Ronald Coase přispěl soukromým řešením externalit spočívajícím v kombinaci silných vlastnických práv a vyjednávání dotčených stran známým jako Coasův teorém. Ten říká, že pokud soukromé strany dokážou vyjednávat bez větších transakčních nákladů a pokud vlastnická práva jsou dobře definována, pak vyjednávání mezi stranou externalitu vyvolávající a stranou externalitou zasaženou může vést k efektivnímu řešení – takzvanému Paretovu optimu. Příkladem je uzavření dohody mezi kuřáky a nekuřáky. Kuřáci nebudou ve společných prostorách kouřit, ale za to obdrží od nekuřáků jistou finanční kompenzaci.[4]

Použití právního systému[editovat | editovat zdroj]

Právní systém uděluje jedincům vlastnická práva i odpovědnost za škodu, kterou producent externality způsobil jiným osobám. Subjekt produkující negativní externalitu tak může být z titulu odpovědnosti zažalován. Komplikaci však představují vysoké náklady vyjednávání zahrnující náklady na soudní proces či neúplná vlastnická práva (například při znečištění ovzduší).[1] 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d SAMUELSON, Paul A.; NORDHAUS, William D. Ekonomie: 18 vydání. 1. vyd. Praha: NS Svoboda, 2007. 775 s. ISBN 978-80-205-0590-3. 
  2. a b MANKIW, N. Gregory. Principles of Economics: sixth eddition. Mason, Ohio: Cengage Learning, 2012. ISBN 978-0-538-45342-4. S. 856. 
  3. Pigou, A. C. The Economics of Welfare. London: Macmillan, 1920. Print.
  4. a b c d e STIGLITZ, Joseph E. Economics of the public sector: 4th eddition [online]. New York: Norton, 2000 [cit. 2017-05-13]. Dostupné online. ISBN ISBN 0-393-96651-8. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]