Ekonomie blahobytu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Ekonomie blahobytu (anglicky Welfare economics) je odvětví ekonomie, které používá mikroekonomické techniky k hodnocení blahobytu na agregované (celohospodářské) úrovni. [1]

Pokus o uplatnění principů ekonomie blahobytu vede k oblasti veřejné ekonomiky, tzn. studium toho, jak by vláda mohla zasáhnout za účelem zlepšení sociálního blahobytu. Ekonomie blahobytu také poskytuje teoretické základy pro konkrétní nástroje veřejné ekonomiky, včetně analýzy nákladů a přínosů, zatímco kombinace ekonomie blahobytu a poznatků z behaviorální ekonomie vedla k vytvoření nové oblasti, a to behaviorálního blahobytu ekonomie [2].

Oblast sociální ekonomie je spojena se dvěma základními větami. První uvádí, že vzhledem k určitým předpokladům produkují konkurenční trhy (Paretovo optimum) účinné výsledky [3], zachycuje logiku neviditelné ruky Adama Smithe.[4] Druhý uvádí, že vzhledem k dalším omezením lze jakýkoli Paretův efektivní výsledek podpořit jako konkurenční rovnováhu na trhu. [3] Sociální plánovač by tak mohl použít funkci sociálního zabezpečení k výběru nejpravdivějšího efektivního výsledku, a pak použít jednorázové převody s následným konkurenčním obchodem. [3] [4]Kvůli úzkým vazbám na ekonomii sociální péče o teorii sociální volby je Arrowova věta o nemožnosti někdy uvedena jako třetí základní věta. [5]

Typická metodika začíná odvozením (nebo předpokladem) funkce sociální péče, kterou lze poté použít k hodnocení ekonomicky proveditelných alokací zdrojů z hlediska sociální péče, kterou představují. Takové funkce obvykle zahrnují opatření ekonomické účinnosti a spravedlnosti, i když novější pokusy o kvantifikaci sociálního blahobytu zahrnovaly širší škálu opatření včetně ekonomické svobody (jako v přístupu založeném na schopnostech).

Měření sociálního zabezpečení[editovat | editovat zdroj]

Kardinální užitečnost (kardinální utilita)[editovat | editovat zdroj]

Raně neoklasický přístup vyvinuli Edgeworth, Sidgwick, Marshall a Pigou.

Předpokládá následující:

  • Užitečnost je kardinální, tj. měřítko měřitelné pozorováním nebo úsudkem.
  • Předvolby jsou dány exogenně a stabilně.
  •  Další spotřeba poskytuje menší a menší zvýšení užitkové hodnoty (snižující mezní užitečnost).
  •  Všichni jednotlivci mají mezilidsky souměrné užitkové funkce (předpoklad, kterému se Edgeworth ve své matematické psychice vyhnul).

Na základě těchto předpokladů je možné postavit funkci blahobytu jednoduše shrnutím všech jednotlivých užitkových funkcí. Upozorňujeme, že takové opatření by se stále týkalo rozdělení příjmů (distribuční účinnost), ale nikoli distribuce konečných užitků. V normativních termínech tito autoři psali v Benthamitské tradici.

Řádný užitek (ordinální utilita)[editovat | editovat zdroj]

Nový ekonomický přístup je založen na práci Pareta, Hickse a Kaldora. Výslovně uznává rozdíly mezi aspektem účinnosti disciplíny a aspektem distribuce a zachází s nimi odlišně. Otázky efektivnosti jsou posuzovány pomocí kritérií, jako je Paretovo optimum a Kaldor-Hicksovy kompenzační testy, zatímco otázky rozdělení příjmů jsou uvedeny ve specifikaci funkce sociální péče. Efektivita se dále obejde s kardinálními měřítky užitečnosti, které nahradí řádovou užitečností, která pouze řadí komoditní balíčky (například s mapou indiferenční křivky).[6]

Kritéria[editovat | editovat zdroj]

Účinnost[editovat | editovat zdroj]

Situace jsou považovány za distributivně účinné, když je zboží rozděleno lidem, kteří z něj mají největší užitek.

Mnoho ekonomů používá Paretovo optimum jako svůj cíl z hlediska účinnosti.[7] Dle tohoto měřítka sociálního blahobytu je situace optimální jen v případě, že žádný jedinec nemůže dosáhnout zlepšení bez toho, aby zhoršil situaci někoho jiného.

Tento ideální stav věcí může nastat pouze při splnění čtyř kritérií:

  • Mezní míry substituce ve spotřebě jsou stejné pro všechny spotřebitele. K tomu dochází, když není možné zlepšit situaci jednoho spotřebitele, aniž by se stav ostatních zhoršil.
  • Mezní rychlost transformace ve výrobě je stejná pro všechny produkty. K tomu dochází, když je nemožné zvýšit výrobu jakéhokoli zboží, aniž by se snížila výroba jiného zboží.
  • Náklady na marginální zdroje se rovnají produktu pro marginální výnosy pro všechny výrobní procesy. K tomu dochází, když mezní fyzický produkt faktoru musí být stejný pro všechny firmy produkující zboží.
  • Mezní míry substituce ve spotřebě se rovnají mezním rychlostem transformace ve výrobě, například tam, kde se výrobní procesy musí shodovat s přáním spotřebitele.

Většina ekonomů souhlasí, že existuje řada podmínek, které mohou vést k neefektivnosti. Mezi ně patří:

  • Nedokonalé tržní struktury, jako je monopol, monopsonie, oligopol, oligopsonie a monopolistická soutěž.[8]
  • Neefektivnosti alokace faktorů v základech teorie výroby.
  • Selhání trhu a externality; jsou zde také sociální náklady.
  • Cenová diskriminace a snižování cen.
  • Asymetrické informace, problémy principálního agenta.
  • Dlouhodobě klesající průměrné náklady v přirozeném monopolu.
  • Některé druhy daní a tarifů.

Pro určení, zda činnost směřuje ekonomiku směrem k Paretově optimu, byly vyvinuty dva kompenzační testy. Jakákoli změna obvykle způsobí, že někteří lidé budou lepší, zatímco ostatní budou horší, takže tyto testy se ptají, co by se stalo, kdyby vítězové kompenzovali poražené.

Podle Kaldorova kritéria aktivita přispěje k Paretově optimu, pokud je maximální částka, kterou jsou vítězové připraveni zaplatit, větší než minimální částka, kterou jsou poražení připraveni přijmout.

Podle Hicksova kritéria aktivita přispěje k Paretově optimu, pokud je maximální částka, kterou jsou poražení připraveni nabídnout vítězům, aby se zabránilo změně, menší než minimální částka, kterou jsou vítězové připraveni přijmout jako úplatek, aby se změny vzdali. Hicksův kompenzační test je z pohledu poražených, zatímco Kaldorův kompenzační test je z pohledu vítězů. Jsou-li obě podmínky splněny, vítězové i poražení se shodnou na tom, že navrhovaná činnost posune ekonomiku směrem k Paretově optimu. Tomu se říká Kaldor-Hicksovská účinnost nebo Scitovskyho kritérium.[9]

Vlastní kapitál[editovat | editovat zdroj]

Existuje mnoho kombinací užitečnosti pro spotřebitele, výrobních mixů a kombinací vstupů faktorů v souladu s účinností. Ve skutečnosti existuje nekonečno spotřebních a produkčních rovnovah, které poskytují Paretovy optimální výsledky. Existuje tolik optim, kolik je bodů na hranici celkové produkce a možností. Paretovo optimum je tedy nezbytnou, ale nikoli dostatečnou podmínkou sociálního zabezpečení. Každé Paretovo optimum odpovídá různému rozdělení příjmů v ekonomice. Některé mohou zahrnovat velké nerovnosti příjmu. Jak tedy rozhodneme, které Paretovo optimum je nejžádanější? Toto rozhodnutí se přijímá na základě určení funkce sociálního zabezpečení. Tato funkce ztělesňuje hodnotící úsudky o mezilidské užitečnosti. Funkce sociálního zabezpečení ukazuje relativní význam jednotlivců tvořících společnost.[6]

Social indifference curves small.png

Funkce utilitárního blahobytu (nazývaná také Benthamova blahobytová funkce) shrnuje užitečnost každého jednotlivce, aby získala celkovou prosperitu společnosti. Se všemi lidmi se zachází stejně, bez ohledu na jejich počáteční úroveň užitečnosti. Jedna zvláštní jednotka užitečnosti pro hladovějící osobu není považována za hodnotnější než zvláštní jednotka užitečnosti pro milionáře. Podle kritéria Max-Min (které vyjadřuje funkce Max-Min, nebo také Rawlsova funkce) je blahobyt maximalizován, když je užitečnost těch členů společnosti, kteří mají nejméně, největší. Žádná ekonomická aktivita nezvýší sociální blahobyt, pokud nezlepší pozici člena společnosti, který je na tom nejhůř. Většina ekonomů určuje funkce sociálního blahobytu, které jsou mezi těmito dvěma extrémy přechodné.

Funkce sociálního blahobytu je obvykle převedena do indiferenčních sociálních křivek, které mohou být použity ve stejném grafickém prostoru jako ostatní funkce, s nimiž interagují. Utilitární indiferenční sociální křivka je lineární a směrem doprava klesá. Max-Min indiferenční sociální křivka má tvar dvou přímých čar, které tvoří úhel 90 stupňů. Indiferenční sociální křivka vycházející z přechodné funkce sociálního blahobytu je křivka, která se svažuje doprava dolů.

Střední formu indiferenční sociální křivky lze interpretovat tak, že ukazuje, že se zvyšující se nerovností je zapotřebí většího zlepšení užitečnosti relativně bohatých jedinců, aby se kompenzovala ztráta užitečnosti relativně chudých jedinců.

Surovou funkci sociálního blahobytu lze vytvořit měřením subjektivní hodnoty zboží a služeb distribuovaných účastníkům ekonomiky (viz také přebytek spotřebitelů) v dolarech.

Základní věty ekonomie blahobytu[editovat | editovat zdroj]

Základní věty ekonomie blahobytu spojují koncept Paretovy efektivnosti s fungováním mechanismu trhu.

První věta[editovat | editovat zdroj]

Za určitých podmínek vede konkurenční prostředí k situaci, kdy jsou rozdělené zdroje tak, že již není možné je přerozdělit, aby došlo k uspokojení kteréhokoli jedince a zároveň to nesnížilo uspokojení jiného. Tato alokace zdrojů se nazývá Pareto-efektivní.[10]

Aby platila první věta, musí platit i tyto podmínky:

  • Všichni jednotlivci pohybující se na trhu, se setkávají se stejnými cenami, které berou jako dané.
  • Domácnosti se snaží o maximalizaci užitku. Firmy se snaží o maximalizaci zisku.
  • Neexistence externalit a vlivů stojících mimo trh, které ovlivňují rozhodování jednotlivců na trhu.[4]

Věty by měla zachycovat logiku „neviditelné ruky trhuAdama Smitha. Obecně však neexistuje důvod předpokládat, že nejlepší Pareto efektivní bod, bude vybrán trhem bez zásahu, jenom, že nějaký takový bod existuje.[4]

Druhá věta[editovat | editovat zdroj]

Každý bod na křivce užitkových možností může být dosažen působením tržních mechanismů bez dalších zásahů při odpovídajícím rozdělení zdrojů mezi účastníky trhu.

Jinak řečeno, jakéhokoli výsledku, který maximalizuje sociální blahobyt, lze dosáhnout správným přerozdělením příjmu mezi spotřebitele a tržní mechanismus opět zajistí efektivní alokaci.[10]

Platnost druhé věty za těchto předpokladů:

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Teorie ekonomie blahobytu nepřináší žádnou odpověď na to, jak má být bohatství rozdělené. Dokáže řešit pouze optimální alokaci zdrojů v podmínkách daného rozdělení bohatství.[10]

Ekonomové tradiční rakouské školy, pochybují o tom, zda kardinální užitková funkce nebo kardinální funkce sociálního blahobytu mají nějakou hodnotu. Důvodem je to, že je obtížné agregovat užitou hodnotu různých lidí, kteří mají různou mezní užitečnost peněz, jako jsou bohatí a chudí. Také zpochybňují relevanci Pareto-optimální alokace v situacích, kdy rámec prostředků a cílů není zcela znám. Neoklasická teorie vždy předpokládá, že je rámec definován dokonale.[12]

Další kritici zpochybňují hodnotu ordinálních užitkových funkcí. Navrhli jiné způsoby měření blahobytu, jako alternativu k cenovým indexům, např. jaká je ochota platit a další cenově orientovaná měření. Tato opatření jsou mnohými vnímána, jako podpora konzumerizmu a produktivity. Ekonomii blahobytu je možné dělat bez použití cen, ale není to vždy praktikováno.[12]

Hodnota předpokladů ve funkci sociálního zabezpečení, použitá a implikovaná ve zvoleném kritériu účinnosti, mají tendenci učinit ekonomiku prosperity normativní a možná subjektivní oblastí. Může to být kontroverzní.

Nejvýznamnější však ze všeho jsou obavy z limitů utilitárního přístupu k ekonomice blahobytu. Podle této argumentace není užitečnost jedinou věcí, na které záleží. Proto by měl komplexní přístup k ekonomice blahobytu zahrnovat i další faktory. Přístup založený na schopnostech je pokusem o vytvoření komplexnějšího přístupu k ekonomice blahobytu, v němž se hodnotí blaho a jednání jedince z hlediska schopností a funkcí.[13]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Welfare economics na anglické Wikipedii.

  1. International Economics Glossary: W. www-personal.umich.edu [online]. [cit. 2019-11-26]. Dostupné online. 
  2. BERNHEIM, B. Douglas. Behavioral Welfare Economics. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. DOI: 10.3386/w14622. 
  3. a b c HINDRIKS, Jean; MYLES, Gareth. Intermediate Public Economics. 2.. vyd. Cambridge: MA: MIT Press, 2013. ISBN 9780262018692. 
  4. a b c d MAS, Colell; WHINSTON, Michael; Michael D., Jerry Green. Microeconomic Theory. [s.l.]: Oxford University Press, 1995. Dostupné online. ISBN 0195102681. Kapitola 16: Equilibrium and its Basic Welfare Properties. 
  5. FELDMAN, Allan M. Welfare Economics. The New Palgrave: A Dictionary of Economics [online]. [cit. 2019-11-26]. S. 889-895. Dostupné online. 
  6. a b NG, Y. Welfare Economics: Towards a More Complete Analysis. [s.l.]: Springer 366 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4039-4406-1. (anglicky) 
  7. MATHUR, Vijay K. How Well Do We Know Pareto Optimality?. The Journal of Economic Education. 1991, roč. 22, čís. 2, s. 172–178. Dostupné online [cit. 2019-11-26]. ISSN 0022-0485. DOI:10.2307/1182422. 
  8. ROY, Jaideep; SILVERS, Randy; SUN, Ching-Jen. Majoritarian preference, utilitarian welfare and public information in Cournot oligopoly. Games and Economic Behavior. 2019-07-01, roč. 116, s. 269–288. Dostupné online [cit. 2019-11-26]. ISSN 0899-8256. DOI:10.1016/j.geb.2019.05.005. 
  9. MARTIN, Stephen. The Kaldor–Hicks Potential Compensation Principle and the Constant Marginal Utility of Income. Review of Industrial Organization. 2019-11-01, roč. 55, čís. 3, s. 493–513. Dostupné online [cit. 2019-11-26]. ISSN 1573-7160. DOI:10.1007/s11151-019-09716-3. (anglicky) 
  10. a b c SIRŮČEK, Pavel; A KOLEKTIV. Hospodářské dějiny a ekonomické teorie: vývoj, současnost, výhledy. 1. vydání. vyd. Slaný: Melandrium, 2007. ISBN 978-80-86175-53-9. S. 192-200. 
  11. VARIAN, Hal R. Intermediate Microeconomics: A Modern Approach. 8. vydání. vyd. New York: Norton, 2010. ISBN 978-0-393-93424-3. S. 586-589. 
  12. a b Sen, Amartya Kumar. "Distribution, Transitivity and Little's Welfare Criteria." The Economic Journal 73, no. 292 (1963): 771-78. doi:10.2307/2228209.
  13. ROTHBARD, Murray Newton. Ekonomie státních zásahů. Praha: Liberální institu, 2001. ISBN 80-86389-10-3. S. 44-51.