Irkutská oblast

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Иркутская область
Irkutskaja oblasť
Bajkalské jezero, mys Burchan
Irkutská oblast – znak
znak
Irkutská oblast – vlajka
vlajka
Geografie
Irkutsk in Russia (crop).svg
Hlavní město Irkutsk
Souřadnice
Rozloha 767 900 (5, místo v Rusku, z toho 2 % vody km²
Časové pásmo UTC+8[1]
Obyvatelstvo
Počet obyvatel 2 527 000 (21, místo v Rusku)
Hustota zalidnění 3,3 obyv./km²
Jazyk ruština
Národnostní složení Rusové, Burjati a další
Náboženství Pravoslavné křesťanství, tradiční náboženství
Správa regionu
Nadřazený celek Rusko
Druh celku oblast
Podřízené celky 43 rajónů, 23 měst
Vznik 1937
gubernátor Sergej Jeroščenko
Sídlo Irkutsk
Označení vozidel 38 a 138
Oficiální web www.irkobl.ru
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Irkutská oblast (rusky Иркутская область) je federální subjekt Ruské federace. Oblast leží na jižní Sibiři na severozápadním břehu Bajkalu. Hlavním městem je Irkutsk. Na ploše 767 900 km² zde žije 2 527 000 obyvatel, z toho 79 % ve městech.

Na jihu Irkutské oblasti ležel bývalý Usťordynský burjatský autonomní okruh. V říjnu 2005 bylo rozhodnuto o jeho sloučení s Irkutskou oblastí, které se uskutečnilo k 1. lednu 2008.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Největšími řekami jsou Lena, Angara, na níž byla zbudována Bratská přehrada (svého času největší na světě), a Nižňaja Tunguska a jejich přítoky. Na severu do oblasti zasahuje Středosibiřská vysočina. Velkou část oblasti pokrývá tajga. Napříč oblastí prochází železniční Bajkalsko-amurská magistrála.

Irkutská oblast hraničí s Burjatskem a Tuvinskou AR (jih a jihovýchod), s Krasnojarským krajem na západě, s Jakutskem na severovýchodě, a s Čitskou oblastí na východě. Jedinečné a světově proslulé Bajkalské jezero leží na jihovýchodě regionu. Irkutská oblast je ponejvíce pahorkatinná se širokými údolími Středosibiřské vysočiny a její východní části, Patomskou vysočinou (1940 m n. m.).

Národnostní složení[editovat | editovat zdroj]

Města[editovat | editovat zdroj]

Největšími městy jsou oblastní centrum Irkutsk (575 900 obyvatel, 2007), dále Bratsk (253 200), Angarsk (244 100), Usť-Ilimsk (98 600) a Usolje Sibirskoje (86 200).

Podnebí[editovat | editovat zdroj]

Podnebí se mění mezi teplým kontinentálním na jihu a subarktickým kontinentálním v severních částech. Skoro po polovinu roku, od poloviny října do počátku dubna, se průměrná teplota pohybuje pod 0 °C.[2] Zimy jsou velice studené, s průměry nejvyšších teplot v Irkutsku −14,9 °C a průměrná minima jsou –25,3 °C v lednu. Léta jsou teplá, ale krátká: průměrná nejvyšší teplota v srpnu je 24,5 °C, průměr minim 11,2 °C. Nicméně v září se počasí výrazně ochladí na průměr denních maxim 15,3 °C a průměr denních minim je jen 2,5 °C.[3][4] Více jak polovina srážkových úhrnů spadá do letních měsíců, nejvlhčím měsícem bývá srpen, s 96,2 mm (3,79 palců) dešťů. Leden je zde nejsušším měsícem s pouhými 11 mm (0,4 palců) srážek. Průměry celkových ročních úhrnů jsou 419,8 mm.[5]

Hospodářství[editovat | editovat zdroj]

Hlavním průmyslem v oblasti jsou: těžba a zpracování kovů, energetika, dřevařství, ropný a palivový průmysl, strojírenství, chemický průmysl, potravinářství, a výroba vodní energie. Průměrné platy v Irkutské oblasti jsou deset procent nad ruským průměrem.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Ze 2,77 milionů lidí žije 79,6 % ve městech a 20,4 % jsou venkované. Průměrná hustota zalidnění pro celé Rusko je 8,7 ob./km², zdejších 3,3 ob./km² je tedy hluboko pod průměrem.

Zajímavá je malá etnická skupina žijící ve třech vesnicích (Piktinsk, Sredne-Piktinsk, a Dagnik) v Zalarinském rajónu v oblasti, jsou to takzvaní „Bugští Holanďané“: potomci polsky mluvících lutherských zemědělců, kteří se přestěhovali na Sibiř z ruské Volyně v letech 19111912 při hledání cenově dostupné krajiny. Ačkoliv dlouho toužili ztratit svůj jazyk předků němčinu či holandštinu (dokonce na počátku 20. století mluvili ukrajinsky a studovali polštinu), byli stále považováni za etnické Němce a v průběhu druhé světové války byli obvykle odvedeni k práci do gulagů, namísto služby na první frontě.[6]

Žijí zde také Tofalaři, jejich počet je 837 (2002), zvedl se po roce 1989 ze 722.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ruský federální zákon 248-ФЗ Moskva: Правительство Российской Федерации, 2014-07-21 [cit. 2014-11-05]. (rusky) 
  2. {title}. www.icc.ru [online]. [cit. 06-01-2008]. Dostupné v archivu pořízeném dne 27-08-2006. 
  3. [1]
  4. [2]
  5. [3]
  6. (rusky) Olga Solovyova (Ольга Соловьева) „Bug 'Hollanders'“ (БУЖСКИЕ ГОЛЕНДРЫ)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]