Řád mečových bratří

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Řád mečových bratří
Fratres militiae Christi
Červený kříž s mečem, znak Řadu mečových bratří
Červený kříž s mečem, znak Řadu mečových bratří
Základní info
Aktivita: 1202 – vznik řádu
1237 – sloučení s Řádem německých rytířů
Kategorie: vojensko-rytířský církevní řád
Úloha: boj proti pohanům
Země původu: Terra Mariana, Livonsko
Poslední představený: Volkwin (12091236)
Nástupci: Baltic coat of arms.svg Livonský řád (12371525)
Působnost: Terra Mariana, Livonsko
Jazyk: němčina
Oděv: Bílé pláště doplněné o červený meč a kříž.

Řád mečových bratří (Fratres militiae Christi), zkráceně známi též jako rytíři meče, byl vojenský rytířský řád, který se podílel na šíření křesťanství ve východních oblastech Pobaltí. Mečoví bratři nastolili na dobytém území dnešního Lotyšska a Estonska svůj řádový livonský stát. Řád existoval v letech 12021561, ale mezi lety 12371525 byl sloučen s Řádem německých rytířů jako jeho autonomní součást; v tomto mezidobí tak hovoříme o „livonské větvi Řádu německých rytířů“, protože řád byl v tomto dlouhém období přezdíván jako „livonský“ a mečoví bratři byli známi spíše jako „livonští rytíři“.

Řád mečových bratří je znám i pod názvy „bratři meče“ a „mečonoši“, jako součást německého řádu byli nazýváni „livonským řádem“ apod.

Heraldika: Znakem mečových bratří byly červené (v některých fázích i zkřížené) meče a rovnoramenné kříže na bílém poli. Později jako livonští rytíři sloučení s Řádem německých rytířů zřejmě nosili znak tohoto mocnějšího řádu, tj. černý latinský kříž na bílém poli.

První léta řádu[editovat | editovat zdroj]

Oděv a výzbroj řádového rytíře

Řád mečových bratří založil roku 1202Rize po vzoru templářů třetí livonský (později rižský) biskup Albert von Buxhoevden. Úkolem řádu bylo christianizovat dosud převážně pohanské obyvatelstvo východního Pobaltí v oblasti, kterou Němci nazývali podle jednoho ze zdejších kmenů Livonsko. Papež Inocenc III. řád roku 1204 potvrdil a přikázal mu poslušnost vůči rižskému biskupovi (od 1253 arcibiskup, metropolita pro Livonsko a Prusy). Řád však uznával tuto závislost pouze formálně, fakticky byl zcela samostatný. Albertovi se také podařilo přimět papeže Inocence III., aby livonské území zasvětil Panně Marii (Terra Mariana), a postavil ji tak pro účastníky křížových výprav naroveň Svaté zemi.

Pečeť řádu

V čele řádu stál na doživotí volený velmistr. Mimo rytířů, kteří měli pocházet z urozeného rodu, zahrnoval řád také vojáky, mnichy a řemeslníky. Jeho hlavním sídlem se stal Wenden (latinsky Cesis).

Po založení řádu nastal v procesu dosud nepříliš úspěšné christianizace Livonska obrat. Mečoví rytíři vtrhli nejprve na území obývané Livy, kterým přišli na pomoc Rusové pod vedením polockého knížete, neboť zdejší oblasti na něm byly poplatně závislé a někteří místní vládcové přijali již dříve pravoslaví. Místní obyvatelstvo se expanzi úporně bránilo a donutilo křižáky vybudovat si pevnosti a stáhnout se do nich. Po podmanění Livonska bylo napadeno Estonsko, kde si dobyvatelé počínali zvláště krutě. Biskup Albert pozval řádu na pomoc dánského krále Valdemara II., který ovládl severní Estonsko a roku 1219 tu založil hrad Tallinn.

Mezi dobyvateli došlo vzápětí ke konfliktu, neboť Dánové si činili nároky na svrchovanost nad Rigou. O expanzi do Estonska se neúspěšně pokusilo také Švédsko. Roku 1222 vypuklo v Estonsku proti Dánům a mečovým rytířům velké povstání, kterému přišly na pomoc ruské oddíly z Novgorodu a Pskova. Přes počáteční úspěchy povstalců nabyli postupně převahy mečoví rytíři. Povstání skončilo v roce 1224 dobytím města Jurjeva (Tartu), založeného velikým knížetem Jaroslavem Moudrým, které bránili Estonci i Rusové. Tak získali křižáci možnost pronikat dále do ruského vnitrozemí. Roku 1227 byl dobyt ještě ostrov Saaremaa, odkud bylo povstání zahájeno.

Poté obrátili řádoví rytíři svoji pozornost jihozápadním směrem na území Zemgalů a litevských Žemaitů (Žmuď). Katastrofální porážka v roce 1236 u Saule (dnes litevské Šiauliai), kde našla smrt většina rytířů včetně velmistra, měla závažné důsledky pro panství řádu ve východním Pobaltí. Podmaněné obyvatelstvo se začalo vymaňovat z nadvlády a vracet se k pohanským kultům. Konflikty měl řád také se Svatou stolicí, která mu vyčítala brutální postup proti pohanům i již pokřtěným, dále pak snahy starat se více o vlastní jmění než o christianizaci nevěřících. Z těchto důvodů se zbylí mečoví rytíři rozhodli sloučit s Řádem německých rytířů, působícím v sousedních Prusích. Stalo se tak v roce 1237 viterbskou smlouvou, která zaručila rytířům v Livonsku autonomní postavení.

O řádu po sloučení s německými rytíři pojednává článek Livonský řád.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]