Rusifikace

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Náboženství bylo jedním z elementů rusifikace v Ruské říši. Vlevo je římskokatolický kostel ve Varšavě, který byl zabrán a přeměněn na pravoslavný (vpravo), když byla Varšava součástí carského Ruska

Rusifikace je jazyková, kulturní a politická integrace a asimilace neruského obyvatelstva Ruské říše, resp. Sovětského svazu.

Kořeny rusifikace sahají několik století nazpátek (již od 17. století bylo například několikrát zakázáno tisknout ukrajinské knihy); masivní rusifikace se však stala součástí ruské vnitřní politiky především ve druhé polovině 19. století, a to hlavně v době vlády carů Alexandra II. (1855–1881), Alexandra III. (1881–1894) a Mikuláše II. (1894–1917). Nástup rusifikace byl přímo i nepřímo spojen s vzestupem nacionalismu a se stále větším tlakem na konkurenceschopnost Ruska ve velmocenském boji v Evropě. Rusifikace prosazovala kulturní asimilaci neruských národů ve formě jazyka,kulturní asimilace nebo konverzím k pravoslavnému náboženství, ale týkala se také prosazování a zavádění ruských institucí a ruských hodnot v neruském prostředí.

Rusifikační politika carského Ruska postrádala jednotnou povahu a lišila se ve své intenzitě a formě podle doby ale i místa. Nejintenzivnější rusifikace se dotýkala hlavně ukrajinských a běloruských částí Ruského impéria, následně také Pobaltí a Polska, méně intenzivně zasáhla také Finsko a neevropské součásti Ruska (Tataři a další). Rusifikace se objevovala také v odlišné formě v podobě národnostní politiky a ideje sovětského národa v Sovětském svazu; oficiálně si sice byly všechny jazyky rovny, znalost ruštiny však byla prakticky nezbytná.

O rusifikaci se hovoří i v současnosti, neboť ruský vliv v především v zemích bývalého SSSR je stále silný. Pokračující rusifikaci lze pozorovat především v současném Bělorusku, zatímco například Lotyšsko, kde tvoří Rusové třetinu obyvatel, se jí poměrně intenzivně brání.

Rusifikace na Ukrajině a v Bělorusku[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Jazyková situace na Ukrajině.

Ruské gubernie osídlené ukrajinsky a bělorusky mluvícím obyvatelstvem (přibližně dnešní Ukrajina a Bělorusko) byly podrobeny rusifikačním snahám již na konci 18. století a to především v oblasti administrativy. Se sílícím vlivem nacionalismu ve druhé polovině 19. století byl ale zesílen rusifikační tlak týkající se jazyka a škol. Podle velkoruské ideologie nebyli ani Ukrajinci ani Bělorusové považováni za nezávislé národy, ale pouze za členy ruského národa mluvící odlišnými dialekty ruského jazyka. Například v ruských provinciích Ukrajiny byla ukrajinština zakázána v rámci vyučovacího procesu a také v rámci publicistiky carským nařízením (1876). Obdobná situace byla i v běloruských guberniích. Dalším projevem rusifikace byla snaha o vytlačení řeckokatolické církve a konverzi k pravoslaví na západní Ukrajině, především v Zakarpatí. Od poloviny 19. století se velkým problémem stala národnostní situace rakouských Ukrajinců (Rusínů) žijících především v rakouské Haliči (rakouském záboru Polska). Zatímco ruští Ukrajinci (resp. Malorusové) byli podrobováni zmíněným rusifikačním snahám, rakouští Ukrajinci/Rusíni mohli relativně svobodně rozvíjet svojí národní kulturu a jazyk, jak to zaručovala předlitavská ústava z roku 1867. Přehraniční kontakty a komunikace potom podporovaly národní hnutí ruských Ukrajinců.

Rusifikace Pobaltí[editovat | editovat zdroj]

Od zhruba 80. let 19. století se ruská carská vláda začala více orientovat na oblast Pobaltí osídleného malými národy Estonců, Litevců a Lotyšů, a po staletí kontrolovaného německými elitami. Prosazení národního uvědomění mezi těmito národními skupinami a další snahy o větší administrativní i kulturní integraci Ruska vyvolaly vlnu rusifikační politiky zaměřené především na školy, vzdělávací politiku obecně a národní život v Pobaltí.

Rusifikace v Polsku[editovat | editovat zdroj]

Rusifikace Polska měla ve srovnání s Ukrajinou, Běloruskem nebo Pobaltím odlišný charakter. Po napoleonských válkách dostal ruský zábor Polska relativně autonomní status Polského království s vlastní ústavou a některými institucemi. Po revoluci v roce 1830 a zejména v roce 1863, kdy byla z ruského Polska vytvořena pouhá provincie Ruska (Poviselský kraj), je možné sledovat snahy o potlačování polského nacionalismu a další kulturní a jazykovou integraci. Rusifikační politika ale zvláště v případě Polska přilévala olej do ohně a často zostřovala už tak napjaté polsko-ruské vztahy v 19. století. Další rozdíl spočíval v tom, že na rozdíl od ukrajinských, běloruských nebo pobaltských národů měl polský národ v 19. století zformovanou politickou reprezentaci, která byla částečně také součástí ruských, imperiálních elit, což vytvářelo odlišné podmínky pro rusifikační snahy vůbec.

Rusifikace ve Finsku[editovat | editovat zdroj]

Finsko se stalo součástí Ruské říše v roce 1809 a získalo autonomní status Finského velkoknížectví. Po relativně dlouhou dobu leželo mimo zvláštní zájem ruských vládních kruhů, bylo spravováno autonomně a ve srovnání s jinými ruskými provinciemi také velmi moderně. V první polovině 19. století Rusové dokonce podporovali růst finského národního uvědomění, a to ve snaze umenšit politický a ekonomický vliv místních švédských elit (a tedy Švédska vůbec). Ostře rusifikační snahy lze sledovat až během 90. let 19. století a znovu v době před 1. světovou válkou. V 90.letech 19.století se hlavní exponentem rusifikace Finska stal generální guvernér Finska Nikolaj Ivanovič Bobrikov (guvernérem v letech 1898-1904). Jeho snahou bylo v podstatě zlikvidovat finskou autonomii v oblasti administrativy, ekonomiky, vzdělávání i jazyka. Rusifikační snahy byly také spojeny se snahami o likvidaci politických práv a privilegií Finska.

Rusifikace neevropských národů Ruska[editovat | editovat zdroj]

Zájem ruského centra se v 19. století neomezoval jenom na oblast západních provincií Ruska, ale i východním směrem. Zde se rusifikace mísila s ruským orientalismem a kolonialismem. Civilizační misie a konverze k pravoslaví se stávaly hlavními nástroji rusifikačních snah mezi například kazaňskými Tatary a dalšími národy turkického původu.

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • THADEN Edward.C and HALTZEL Michael (eds.). Russification in Baltic Provinces and Finland, 1855-1914. Princeton 1981. ISBN 0691053146.
  • MILLER Alexei, The Ukrainan Question: The Russian Empire and Nationalism in the Nineteenth Century. CEU Press Budapest 2003. ISBN 9639241601.
  • RODKIEWICZ Witold. Russian Nationality Politics in the Western Province of the Empire (1863-1905). Lublin 1998. ISBN 8387833061.
  • POLVINEN Tuomo. Imperial Borderland. Bobrikov and the Attempted Russification of Finland 1898-1904. C. Hurst & Co. Publishers 1995. ISBN 1850652295.
  • GERACI Robert P. Windows on the East. National and Imperial Identities in Late Tsarist Russia. Ithaca - London 2001.ISBN 080143422X.