Stát Řádu německých rytířů

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Stát Německého řádu
Staat des Deutschen Ordens (de)
Civitas Ordinis Theutonici (la)
12301525
Vlajka státu
vlajka
Státní znak
znak
geografie
Mapa
Řádový stát německých a livonských rytířů (dříve mečoví bratři) roku 1410
obyvatelstvo
národnostní složení:
státní útvar
mateřská
(nadřazená)
země:
Státní útvary a území
Předcházející:
Prusové Prusové
Jotvingové Jotvingové
Zemgalové Zemgalové
Kurové Kurové
Latgalové Latgalové
Řád dobřínských rytířů Řád dobřínských rytířů
Řád mečových bratří Řád mečových bratří
Estonské vévodství (1219–1346) Estonské vévodství (1219–1346)
Nástupnické:
Pruské vévodství Pruské vévodství
Královské Prusko Královské Prusko
Terra Mariana Terra Mariana

Stát Německého řádu (německy Staat des Deutschen Ordens, latinsky Civitas Ordinis Theutonici), také označovaný jako Německý řádový stát (německy Deutschordensstaat či zkráceně Ordensstaat – Řádový stát) nebo nepřesně „Pruský řádový stát“ (podle jména země, ve které vznikl), zastaraleji „Řádová země Prusy“, byl v dobách středověku rozlehlý teokratický stát církevního Řádu německých rytířů v zemích Pobaltí a s centrem v Prusku.

Státní útvar byl dobře organizovaný a hospodářsky prosperující, spravovaný ve formě teokratické volené monarchie. Vládnoucí třída i vůdčí vojenská síla byla tvořena šlechtici převážně německého původu – členy Řádu německých rytířů, rytířsko-vojenského řádu katolické církve. Hlavou této instituce (i zároveň státu) byl doživotně volený velmistr a jejím primárním posláním byl boj proti nevěřícím. Jak naznačují štědré výnosy i podpora evropských panovníků, řád se těšil z podpory panovníků Západu a tedy i neustálého přísunu nových dobrovolníků. Do jeho řad mohli vstupovat nejen šlechtici německého původu, ale prakticky každý, kdo pocházel z německých zemí, nebo jen alespoň ovládal německý jazyk, který byl úřední řečí řádu. Zájemci sice při vstupu do řádu odevzdávali organizaci svůj majetek a podrobovali se přísné řádové řeholi, ale bylo také možné se k službě řádu zavázat jen dočasně coby „host“ řádu, což bylo pro mnohé západní šlechtice vítanou příležitostí, kterak získat bojové zkušenosti a třeba i majetek v podobě válečné kořisti. Díky těmto vlastnostem a výhodám řád neustále rostl.

Podobným způsobem si počínaly i jiné katolické řády disponující vojenskou mocí. Rovněž Řád johanitů, který se usídlil na ostrovech Rhodu a později na Maltě, odkud vešli ve známost jako maltézští rytíři. Za zmínku stojí rovněž Řád templářů, který byl však roku 1312 papežskou bulou rozpuštěn. Úspěchu Řádu německých rytířů významně přispěl také Řád mečových bratří, který operoval ve východním Pobaltí a kde budoval svůj vlastní řádový stát, když později došlo ke sloučení obou rytířských řádů a jejich řádových států. Mečoví bratři se začlenili do Řádu německých rytířů jako jejich podřízená tzv. livonská větev, což německé rytíře významně posílilo. Druhý řádový stát, který spravoval Livonský řád v konfederaci s arcibiskupstvím v Rize a dalšími biskupstvími, se nazýval Terra Mariana, a rozkládal se na území dnešního Lotyšska a Estonska.

Řádový stát v Prusku[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Řád německých rytířů.
O starším řádovém státu v Sedmihradsku pojednává článek Burzenland (řádový stát).
O livonském řádovém státu pojednává článek Terra Mariana.

Po neúspěšných pokusech řádu získat pro sebe svrchované území, kdy byl roku 1225 vyhnán z oblasti Sedmihradska uherským králem Ondřejem II., se řád chopil nové příležitosti. Na přelomu let 1225/1226 jej do Polska pozval mazovský kníže Konrád a nabídl mu odměnou za ochranu prusko-mazovského pohraničí državu chełmiňské země, s podmínkou zachování knížecí svrchovanosti nad tímto územím. Konrád byl plně rozhodnut získat pomoc od řádu při obraně svého území, které se mu nedařilo ochránit před nájezdy pohanských Prusů a dalších pobaltských kmenů. Potvrdil proto držbu pohraničních území včetně těch, která měla být dobyta na Prusích, avšak již roku 1226 udělil císař Fridrich II. v tzv. Zlaté bule z Rimini německým rytířům právo si pro sebe uzurpovat východní země a poté roku 1234 na základě zfalšovaného rukopisu (tzv. krušvický falsifikát) papež Řehoř IX. přiznal řádu svrchovanost na územích Konráda Mazovského.

Prusko té doby byla převážně zalesněná a bažinatá země, na svou dobu poměrně zaostalá, obývaná roztroušenými a politicky nejednotnými baltskými kmeny, ale nacházející se ve výhodné blízkosti Baltského moře a výnosných obchodních tras. Jen málokdo mohl tušit, že z malé nevýrazné vojenské organizace se v průběhu několika let stane významná vlivná vojenská a politická síla, která bude soupeřit s okolními vladaři. Krátce po dobytí Pruska následovalo i obsazení sousedního Pomořanska, které s úmyslem ochromit vzmáhající se řád, podporovalo na řádovém území vzpoury pohanských Prusů.

Němečtí rytíři na dobytém území vybudovali rozvinutou infrastrukturu s dominantní sítí vojenských sídel a hradů po vzoru křižáckých držav ve Svaté zemi, odkud řád pocházel a kde původně také působil. Ve snaze si porobit místní pohanské obyvatelstvo a donutit je přijmout křest (což se dařilo jen obtížně), přivedl řád na své území množství německých osadníků a Pobaltí bylo postupně germanizováno (tím rovněž byly položeny i základy pro zrod budoucího německého státu v Prusku). Původní pobaltské obyvatelstvo bylo postupně asimilováno a jeho kultura a jazyk zanikly.

Řádové státy v roce 1260 a vojenská tažení obou rytířských řádů

Po dobytí pruského a pomořanského území se agrese řádu obrátila proti pohanské Litvě a pravoslavným ruským knížectvím, jejichž obyvatelé byli považováni z katolického hlediska za heretiky či schizmatiky, později také proti katolickému Polsku, které udržovalo blízké spojenectví s dosud nepříliš christianizovanou Litvou. Řád přišel podpořit v letech 1254-1255 také český král Přemysl Otakar II. vojenskou výpravou do Litvy a spolu s ním se vydalo i mnoho členů české vysoké šlechty. Tato výprava byla úspěšná a krátce po ní byl založen hrad, pojmenovaný na Přemyslovu počest Königsberg (Královec).

Řádová země včetně všech významných sídel řádu v Evropě v roce 1300

Působiště německých rytířů se ve 13. století plně přesunulo do východního Pobaltí, kde řád postupně založil větší počet hradů a měst. Kolem roku 1274 byl vybudován hrad Marienburg (dnes Malbork v Polsku), v jehož podhradí vznikla osada, která brzy získala městská práva. Roku 1309 se Marienburk stal sídlem velmistra řádu. V témže roce řád obsadil Východní Pomoří, čímž se dostal do konfliktu s Polskem. Spor se v roce 1321 dostal až k papežskému soudu, který řád prohrál, ale území Polsku nevrátil. Úplatkem řád přesvědčil francouzského krále, aby vymohl na papeži zrušení rozsudku. Z ohledu na to, že v té době papež byl v tzv. Avignonském zajetí, tak ustoupil a rozsudek zrušil. V roce 1330 řád zaútočil na Polsko a zpustošil Kujavy a Velkopolsko. V roce 1331 byla řádová vojska zastavena v bitvě u vesnice Płowce. Od těchto událostí se jedním z hlavních politických cílů Polska stalo zničení řádu v Prusku.

Velký zájem projevoval Řád německých rytířů o Žmuď (Žemaitsko), území litevských Žemaitů, které bylo vklíněno mezi území řádových států. V polovině 13. století ovládl část Žmudi první známější představitel litevského státu kníže Mindaugas. Když se však proti němu začala formovat koalice Řádu německých rytířů, podmaněných žemaitských knížat a Jatvingů, souhlasil Mindaugas s přijetím křesťanství a odstoupením Žmudi Řádu německých rytířů. Jakmile se však řád pokusil převzít Žmuď do své moci, utrpěl roku 1260 těžkou porážku u Durbe. Mindaugas svoje kontakty s německými rytíři přerušil, vrátil se k pohanským kultům, ale o ovládnutí Žmudi se již nepokoušel. Ta se později stala objektem soustředěné křižácké expanze. Z jedné strany na ni útočili řádoví rytíři z Prus, z druhé strany livonská větev řádu, která právě opanovala území Zemgalů.

Největšího rozmachu se řád dočkal za velmistra Winricha von Kniprode v letech 1351-1382, od té doby začal už jen pouze slábnout. Roku 1386 došlo v důsledku uzavření smlouvy v Krevě k vytvoření personální unie Polska a Litvy a k christianizaci Litevců. Jedním z důvodů bylo spojenectví proti řádu a němečtí rytíři navíc ztratili ideologický důvod k agresi na litevské území. Situace zneužil bratranec polského krále a litevského velkoknížete Vladislava II. Jagella Vytautas a uzavřel roku 1398 na ostrově Salinu tajnou smlouvu s řádem. Jejím cílem bylo osamostatnění Litvy. Za to se musel vzdát ve prospěch řádu Žmudi. Paktování se s řádem proti příbuzným nebylo v litevské vládnoucí dynastii Jagellonců během bojů o moc nic neobvyklého. Krátce nato zahájili křižáci dobývání Žmudi. V zemi však vypuklo roku 1401 proti dobyvatelům povstání, které podpořil a možná i inspiroval Vytautas. Na podzim se rozhořela válka mezi řádem a Litvou, v níž nebyla litevská strana navzdory polské pomoci úspěšná. Do konfliktu se vmísil římský papež Bonifác IX. a zprostředkoval roku 1404 uzavření míru, jímž byla Žmuď přiřčena řádu.

Porážka a úpadek[editovat | editovat zdroj]

Řádový stát v roce 1410 a jeho expanze

Roku 1409 vypuklo na Žmudi další rozsáhlé povstání proti řádu, které se Vytautas opět rozhodl podpořit. Řád doufal, že v konfliktu, který byl nevyhnutelný, zachová Polsko neutralitu, ale Jagiello vstoupil do tzv. velké války po boku Litvy. Boje probíhaly na polském a pruském území a vyvrcholily 15. července 1410 katastrofální porážkou řádu u Grunwaldu (Tannenbergu, litevsky Žalgiris). Valná většina řádových rytířů včetně velmistra Ulricha von Jungingen našla v bitvě smrt. Poté vstoupili do války také livonští rytíři. Příznivou okolností pro řád německých rytířů byly značné rozpory, které existovaly mezi jeho protivníky. Počátkem roku 1411 byl uzavřen první toruňský mír. Řád se musel vzdát Žmudi, která se tak stala součástí litevského velkoknížectví, a Dobrzyňska, jež získalo Polsko. Kromě toho musel polské straně zaplatit vysoké kontribuce jako výkupné za zajaté členy řádu. Soudí se však, že to, co Polsko a Litva získaly na základě mírového ujednání, neodpovídalo vojenskému významu grunwaldského vítězství.

Další porážka čekala slábnoucí řád v třináctileté válce s pruskými městy a Polskem, která probíhala v letech 1454-1466. Poté byl uzavřen tzv. druhý toruňský mír, podle jehož ustanovení Polsku připadly tzv. Prusy královské (Východní Pomoří nebo pozdější Západní Prusko), s Marienburgem, který byl dosud sídelním městem velmistra řádu, Gdaňskem, Toruní a Elblagem. Hlavním městem zbývajícího řádového území, tzv. Prus křižáckých, a sídlem velmistra se poté stal Königsberg (Královec, založený Přemyslem Otakarem II.) Samotný řádový stát se stal polským lénem. Na počátku XVI století došlo k další roztržce mezi řádem a Polskem. Nový velmistr řádu Fridrich von Wettin odmítl složit vazalskou přísahu polskému králi. Nová válka nevypukla jedině díky změnám na polském trůně a následné smrti velmistra. Poslední velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal roku 1525 luteránskou reformaci a prohlásil se za světského vládce dosud řádového území. Albrecht jako vládce tzv. Prus knížecích složil v roce 1525 vazalskou přísahu polskému králi.

Po sekularizaci území pruského státu bylo sídlo řádu poté přeloženo do Mergentheimu v německém Württembersku (a mezi jeho velmistry patřilo až do první světové války mnoho příslušníků habsburské dynastie).

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ADAM, Petr. Němečtí rytíři : malý úvod do historie Německého řádu : se zvláštním přihlédnutím k dějinám Českomoravské komorní bailivy. Svitavy: Trinitas, 1998. 159 s. ISBN 80-86036-08-1. 
  • ADAM, Petr. Řád německých rytířů a jeho působení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Praha: Libri, 2005. 254 s. ISBN 80-7277-283-X. 
  • IRGANG, Winfried. Freudenthal als Herrschaft des Deutschen Ordens 1621-1725. Bonn ; Bad Godesberg: Verl. Wissenschaftl. Archiv, 1971. 276 s. (německy) 
  • JAN, Libor; SKŘIVÁNEK, František. Němečtí rytíři v českých zemích. Praha: Synergon ; Klub pro českou heraldiku a genealogii, 1998. 127 s. ISBN 80-902448-2-3. 
  • NICOLLE, David. Řád německých rytířů : 1190-1561. Brno: Computer Press, 2009. 62 s. ISBN 978-80-251-2581-6. 
  • TURNBULL, Stephen Richard. Hrady Řádu německých rytířů : cihlové hrady v Prusku 1230-1466. Praha: Grada, 2008. 64 s. ISBN 978-80-247-2369-3. 
  • ZIEGLER, Uwe. Kreuz und Schwert : die Geschichte des Deutschen Ordens. Köln: Böhlau, 2003. 282 s. ISBN 3-412-13402-3. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]