Olympique de Marseille

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Olympique Marseille)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Olympique de Marseille
Marseille Argentine .jpg
Název Olympique de Marseille
Přezdívka Les Phocéens
Les Olympiens
Les Marseillais
„OM“
Země Francie Francie
Město Marseille
Založen 1899
Asociace Francie FFF
Domácí dres
Venkovní dres
Alternativní
Soutěž Ligue 1
2018/19 5. místo
Stadion Stade Vélodrome
Marseille
Souřadnice
Kapacita 67 394
Vedení
Vlastník USA Frank McCourt[1]
Předseda Francie Jacques-Henri Eyraud
Trenér Portugalsko André Villas-Boas[2]
Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly 9 (1 titul byl odebrán)
Domácí trofeje 10× Francouzský fotbalový pohár
Coupe de la Ligue
Trophée des champions
Mezinárodní trofeje Liga mistrů UEFA
Pohár Intertoto
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Přehled medailí
Pohár mistrů evropských zemí
Stříbrná medaile 1990/1991 Olympique de Marseille
Liga mistrů UEFA
Zlatá medaile 1992/1993 Olympique de Marseille
Pohár UEFA / Evropská liga UEFA
Stříbrná medaile 1998/1999 Olympique de Marseille
Stříbrná medaile 2003/2004 Olympique de Marseille
Stříbrná medaile 2017/2018 Olympique de Marseille
Pohár Intertoto
Zlatá medaile 2005 Olympique de Marseille

Olympique de Marseille je francouzský fotbalový klub hrající nejvyšší francouzskou soutěž Ligue 1. Olympique je jeden z nejúspěšnějších francouzských fotbalových klubů. Desetkrát se stal francouzským mistrem, desetkrát vyhrál francouzský pohár a největšího úspěchu dosáhl v roce 1993, když ve finále Ligy mistrů porazil 1:0 AC Milán a získal tak poprvé a zatím naposled velkou evropskou trofej. Následující rok mu však bylo zakázáno obhajovat titul po úplatkářském skandálu šéfa klubu Bernarda Tapieho a jeho podřízených okolo zápasu s klubem Valenciennes FC. Následující sezonu hrál Olympique Ligue 2. V tomto přístavním klubu hrály takové hvězdy jako Jean-Pierre Papin, Rudi Völler, Didier Deschamps nebo Marcel Desailly. Po návratu do nejvyšší francouzské soutěže se chtěl OM vrátit na výsluní, které mu ještě donedávna patřilo. Dodnes ale čeká tento klub na velký návrat, kterému byl nejblíže v sezóně 2003/2004, kdy ho ve finále Poháru UEFA porazila až španělská Valencie. V sezóně 2008/2009 táhli tým OM hráči jako brankář Steve Mandanda, obránci Taye Taiwo a Hilton, záložníci Hatem Ben Arfa, Lorik Cana a Benoît Cheyrou nebo útočníci Bakari Koné a Mamadou Niang, kdy dosáhli 2. místa v lize. A nejen jejich zásluhou se tým znovu probojoval do Ligy Mistrů. Ve které v sezóně 2008/09 změřil sílu s kluby jako Liverpool FC, Atlético Madrid nebo PSV Eindhoven a v sezóně 2009/10 s Realem Madrid a AC Milán. Zanechali rozhodně dobrý dojem a i výsledky hovoří jasně. V roce 2009 se Marseille podařilo znovu prorazit na domácí scéně - vyhrála Ligue 1 v ročníku 2009/10. Na tento úspěch navázala ve francouzských pohárech - 3x vyhrála Coupe de la Ligue v letech 2010, 2011, 2012 a 2x Trophée des champions v letech 2010 a 2011.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Založení klubu se datuje do roku 1892, kdy se o jeho vznik zasloužil aristokrat René Dufaure de Montmirail.[3] Francie tehdy holdovala více rugby, zatímco fotbal se šířil zejména díky anglickým a německým námořníkům. Už v tomto období na pomezi 19. století a 20. století se v klubu ujalo motto, které zůstalo dodnes: Droit au But (česky: Přímo k cíli).[3] V roce 1899 došlo ke sloučení se skupinou L'Epee, která se věnovala šermu. V roce 1902 pak vznikl fotbalový oddíl. Mezi roky 1904 a 1908 se Olympique probojoval do semifinále francouzské soutěže, na trofej však prozatím nedosáhl. Úspěšné časy zažíval městský rival Stade Helvetique Marseillais, jenž mezi roky 1909 až 1913 opanoval tuto soutěž celkově třikrát.[3] První světová válka pak vystavila fotbalu stopku.

Poválečná 20. léta se ukázala být zlatou érou, v níž tehdejší hvězdy Edouard Crut či Jean Boyer pomohli vybojovat nově vzniklý domácí pohár. Roku 1924 se Olympique Marseille stal prvním klubem mimo Paříž, který získal tento pohár, další triumf se uskutečnil v roce 1926 a v roce 1927. Roku 1929 se stal Olympique mistrem francouzské amatérské ligy. O tři roky později se přístavní klub z Marseille připojil k dalším klubům v iniciativě založit profesionální ligu. Tuto soutěž tým poprvé vyhrál v roce 1937, v letech 1935 a 1938 pak přidal další triumf v domácím poháru. Ani během války mužstvo nezahálelo a v roce 1943 získalo svou šestou výhru ve francouzském poháru. Oporou byli záložník Roger Scotti a útočník Emmanuel Aznar. Zatímco Scotti se stal rekordmanem v počtu za klub odehraných zápasů (zastavil se na čísle 406), Aznar se střelecky prosadil 56 góly ve 38 zápasech. V roce 1942 pomohl Aznar devíti góly „zdemolovat“ klub z Avignonu výsledkem 20:2.[3]

Během 50. a 60. let nastalo hluché období bez jediné trofeje, v letech 1959 a 1963 Marseille dokonce sestoupilo do druhé ligy. Ačkoli nešlo o období úspěchů, našla se i pozitiva. Švédský útočník Gunnar Andersson se s 186 góly zařadil mezi největší legendy klubu. Přesto byly okamžiky, které by příznivci nejraději zapomenuli, například prohru se Saint-Étienne 3:10 na domácí půdě roku 1952.[3] Opětovný ozmach nastal v 60. letech, kdy se stal ředitelem Marcel Leclerc a trenérem Mario Zatelli. Roku 1969 přidal klub do sbírky další trofej Coupe de France. Dvojice útočníků ve složení SkoblarMagnusson stála za ziskem mistrovského titulu dva roky nato. V ročníku 1971/72 přístavní celek obhájil titul a navrch přidal domácí pohár. Pro Marseille to byl vůbec první double v historii.[3] Srovnávání s evropskými dopadlo nezdarem; nejprve tým nestačil na Cruijffův Ajax a další rok na Juventus. Roku 1976 Marseille získalo další domácí pohár, francouzskou scénu ovšem postupně ovládl klub ze Saint-Étienne.[3]

Roku 1980 byli fanoušci nepříjemně šokováni sestupem, ačkoli v kádru působilo hněd několik reprezentantů včetně Marca Berdolla, Anderse Linderotha, Didiera Sixe či Mariuse Trésora. Mužstvo poté vsadilo na mladé odchovance, kteří tým vyzdvihli zpět do první ligy. Této generaci zvané Les Minots vévodil obránce a pozdější kapitán Éric Di Meco, v době postupu roku 1984 teprve 20letý.[3]

Pod Tapiem znovu na výsluní[editovat | editovat zdroj]

Bernard Tapie se stal prezidentem v roce 1986 a dal vzpomenout na nejslavnější období přístavního celku. Pod jeho vedením dorazili Jean-Pierre Papin, Karlheinz Förster nebo Klaus Allofs. V ročníku 1988/89 získalo Marseille double, na kterém se značně podílel v lize 22 gólový útočník Jean-Pierre Papin. Tým překonal všechny dosavadní rekordy francouzské ligy, poté co získal mistrovské tituly v následujících čtyřech sezonách.

V ročníku 1989/90 Olympique obhájil za pomoci 30 branek Papina, jehož v mistrovském tažení podporovali Didier Deschamps, Enzo Francescoli nebo Chris Waddle. Dosáhl rovněž semifinále v rámci PMEZ, kde jen díky pravidlu venkovních gólů vypadl s Benficou. Benfica navíc během prvního zápasu vstřelila kontroverzní gól, který neměl platit.[4]

Potřetí v řadě nejlepší ligový kanonýr Papin 23 góly přispěl k třetímu triumfu v ročníku 1990/91. Ve finále PMEZ měl tým nejcennější trofej Evropy na dosah, ale v penaltovém rozstřelu podlehl CZ Bělehrad 3:5.[5] Další rok potvrdilo mužstvo roli francouzského lídra čtvrtým titulem, na kterém se takřka 40 brankami podíleli Papin a Pelé. Postupu do skupiny PMEZ však zabránila Sparta Praha.[4]

Čtvrtý titul za sebou Marseille znovu kvalifikoval do Evropy. Pohár mistrů evropských zemí nahradila Liga mistrů, do které klub vkročil vyřazením Glentoranu Belfast a Dinama Bukurešť. Jak v Evropě, tak na domácí scéně táhli tým útočníci Alen Bokšić a Rudi Völler, kteří si dohromady přišli na takřka 50 gólů. Po prvních zápasech s Glasgow Rangers (2:2), Club Brugge (2:0) a CSKA Moskva (1:1) měl tým na kontě pět bodů. Domácí čtvrtý zápas proti CSKA se Bokšić a spol. utkali s týmem, který v předkole vyřadil Barcelonu. Branky Pelého, Ferreriho, Desaillyho a hattrick Sauzéeho rozhodli o drtivé výhře 6:0.[6] Na páté utkání hrané začátkem dubna na Stade Vélodrome dorazil skotský klub Rangers bez hvězdného forvarda Marka Hateleyho, který byl za zvláštních okolností vyloučen proti Bruggám a suspendován pro další zápasy.[4] Ačkoli Sauzée otevřel skóre domácího utkání, Skoti srovnali díky Durrantovi na konečných 1:1. Olympique Marseille muselo vyhrát poslední zápas proti Bruggám a doufat v nevýhru Rangers doma proti CSKA. Zatímco Francouzi si došli pro kýžené tři body, Rangers bez Hateleyho doma remizovali 0:0. Marseille tak zamířilo do finále s vítězem druhé skupiny, kterým se stal AC Milán kouče Fabia Capella.

Americký investor[editovat | editovat zdroj]

V roce 2016 do klubu vstoupil americký investor Frank McCourt.[1] Během října 2016 nahradil dočasného trenéra Francka Passiho Rudi Garcia, v době jeho nástupu se tým držel na 12. pozici po třech výhrách, třech remízách a třech prohrách.[7] Do klubu přišel někdejší sportovní ředitel Barcelony Andoni Zubizarreta, který dohlížel na zimní příchody Evry, Payeta, Sansona a Thauvina.[8] Překvapením byly výkony brankáře Pelého, který odchytal všech 38 zápasů Ligue 1, z toho v 16 případech zaznamenal čisté konto. Dopomohl tak k páté příčce.[9]

Přístavní celek, stále pod Garciovým vedením, nadále upevňoval pozici na špičce ligy. Do týmu se po roce vrátil gólman Mandanda, jenž se postavil mezi tyče jako brankářská jednička. Po Gomisově odchodu si kapitánskou pásku navlékl Payet, nejlepší nahrávač Ligue 1 společně s Neymarem z PSG. Vedle Payeta táhl ofenzívu také Thauvin. Ligovou tabulku zakončilo Marseille na čtvrtém místě. Úspěšná jízda Evropskou ligou skončila až ve finále, kde Olympique nestačil na Atlético Madrid a prohrál 0:3.[10]

V ročníku 2018/19 posílil tým Rudiho Garcii záložník Kevin Strootman z AS Řím za částku 25 milionů eur.[11] V lednu došlo k přestupu 28letého Balotelliho z Nice.[12] Za chování fanoušků v předešlé sezóně Evropské ligy dostal klub od UEFA pokutu 100 tisíc eur a dvouletý podmíněný trest vyloučení z evropských pohárů na jeden rok.[13] Mužstvo opět táhnul Thauvin, jeho 16 ligových branek ale nestačilo na více jak páté místo, které již evropské poháry nezaručovalo.[14] Nezadařilo se v Evropské lize, kde tým ve skupině ani jednou nezvítězil a s jedním bodem skončil poslední.[15]

V květnu klub domluvil angažmá nového trenéra Villase-Boase.[2]

Česko Česká stopa[editovat | editovat zdroj]

V barvách Olympique Marseille dosud nastupovali tři čeští fotbalisté, Miroslav Vrátil (1947–1948), Štěpán Vachoušek a Rudolf Skácel (oba 2003–2004).

Získané trofeje[editovat | editovat zdroj]

Vyhrané domácí soutěže[editovat | editovat zdroj]

  • Ligue1 trophy.svg Francouzské amatérské mistrovství / Ligue 1 (10×)
(1928/29, 1936/37, 1947/48, 1970/71, 1971/72, 1988/89, 1989/90, 1990/91, 1991/92, 1992/93, 2009/10)
(1923/24, 1925/26, 1926/27, 1934/35, 1937/38, 1942/43, 1968/69, 1971/72, 1975/76, 1988/89)
(2009/10, 2010/11, 2011/12)
(1971*, 2010, 2011)
* dělený titul

Vyhrané mezinárodní soutěže[editovat | editovat zdroj]

(1992/93)
(2005)

Slavní hráči[editovat | editovat zdroj]

     

Trenéři[editovat | editovat zdroj]

Zdroj:[16][17]

Didier Deschamps v roce 2011, kdy vedl Olympique Marseille
Portugalec André Villas-Boas v roce 2018. Další rok v květnu převzal trenérskou pozici v Olympique Marseille právě on
Trenéři počínaje rokem 1923
Období Trenér Poznámky
1923 – 1924 Skotsko Peter Farmer
1924 – 1925 ?
1925 – 1929 Skotsko Victor Gibson
1929 – 1932 Francie Gilles Tanguy
1932 – 1933 Skotsko Charlie Bell
1933 – 1935 Rakousko Vincent Diettrich
1935 – říjen 1938 Maďarsko József Eisenhoffer
říjen 1938 – 1939 Maďarsko Willy Kohut
Francie André Gascard
1939 – 1941 Maďarsko József Eisenhoffer
červenec 1941 – leden 1942 Francie André Gascard
leden 1942 – červen 1942 Francie Paul Seitz
leden 1942 – 1943 Francie André Blanc
Francie Joseph Gonzales
1943 – leden 1944 Francie Laurent Henric
leden 1944 – červen 1944 Francie Joseph Gonzales
červen 1944 – 1946 Francie Paul Wartel
1946 – 1947 Francie Jules Dewaquez
1947 – 1949 Itálie Giuseppe Zilizzi
1949 – 1950 Francie Auguste Jordan
1950 – 1954 Francie Henri Roessler
1954 – únor 1956 Francie Roger Rolhion
únor 1956 – únor 1958 Francie Jean Robin
únor 1958 – červen 1958 Itálie Giuseppe Zilizzi
1958 – 1959 Švýcarsko Louis Maurer
1959 – únor 1962 Francie Lucien Troupel
únor 1962 – červenec 1962 Brazílie Otto Glória
červenec 1962 – prosinec 1962 Francie Armand Penverne
prosinec 1962 – červenec 1963 Španělsko Luis Miró
1963 – 1964 Francie Jean Robin
1964 – 1966 Francie Mario Zatelli
1966 – listopad 1968 Francie Robert Domergue
listopad 1968 – prosinec 1968 Francie Jean Djorkaeff
prosinec 1968 – prosinec 1970 Francie Mario Zatelli
leden 1971 – březen 1972 Francie Lucien Leduc
březen 1972 – červenec 1972 Francie Mario Zatelli
1972 – březen 1973 Německo Kurt Linder
březen 1973 – srpen 1973 Francie Mario Zatelli
srpen 1973 – prosinec 1973 Francie Joseph Bonnel
prosinec 1973 – únor 1974 Chile Fernando Riera
únor 1974 – 1976 Francie Jules Zvunka
1976 – únor 1977 Francie José Arribas
únor 1977 – červenec 1977 Francie Jules Zvunka
1977 – prosinec 1978 Jugoslávie Ivan Marković
prosinec 1978 – únor 1980 Francie Jules Zvunka
únor 1980 – září 1980 Francie Jean Robin
červenec 1980 – březen 1981 Francie Albert Batteux
duben 1981 – říjen 1984 Francie Roland Gransart
říjen 1984 Jugoslávie Žarko Olarević
říjen 1984 – 1985 Francie Pierre Cahuzac
1985 – 1986 Jugoslávie Žarko Olarević
1986 – srpen 1988 Francie Gérard Banide
červenec 1988 – září 1990 Francie Gérard Gili
září 1990 – prosinec 1990 Německo Franz Beckenbauer
leden 1991 – červenec 1991 Belgie Raymond Goethals
červenec 1991 – říjen 1991 Jugoslávie Tomislav Ivić
říjen 1991 – červen 1992 Belgie Raymond Goethals
červenec 1992 – listopad 1992 Francie Jean Fernandez
listopad 1992 – 1993 Belgie Raymond Goethals
1993 – prosinec 1994 Francie Marc Bourrier
prosinec 1994 Francie Gérard Gili
prosinec 1994 – červen 1995 Francie Henri Stambouli
leden 1995 – červen 1995 Francie Henri Stambouli
Chorvatsko Luka Peruzović
červenec 1995 – září 1995 Francie Henri Stambouli
září 1995 – červenec 1997 Francie Gérard Gili
červenec 1997 – listopad 1999 Francie Rolland Courbis
listopad 1999 – červenec 2000 Francie Bernard Casoni
červenec 2000 – listopad 2000 Brazílie Abel Braga
listopad 2000 Francie Albert Emon
Francie Christophe Galtier
listopad 2000 – duben 2001 Španělsko Javier Clemente
duben 2001 – červenec 2001 Chorvatsko Tomislav Ivić
červenec 2001 – srpen 2001 Francie José Anigo
srpen 2001 Jugoslávie Josip Skoblar
Francie Marc Lévy
srpen 2001 – listopad 2001 Chorvatsko Tomislav Ivić
listopad 2001 – prosinec 2001 Chorvatsko Zoran Vujović
prosinec 2001 – červenec 2002 Francie Albert Emon
červenec 2002 – leden 2004 Francie Alain Perrin
leden 2004 – listopad 2004 Francie José Anigo
listopad 2004 Francie Albert Emon
Francie Jean-Philippe Durand
dočasní trenéři
prosinec 2004 Francie Philippe Troussier
červenec 2005 – čeerven 2006 Francie Jean Fernandez
červen 2006 – září 2007 Francie Albert Emon
září 2007 – červen 2009 Belgie Eric Gerets
červenec 2009 – červenec 2012 Francie Didier Deschamps
červenec 2012 – prosinec 2013 Francie Élie Baup
prosinec 2013 – květen 2014 Francie José Anigo dočasný trenér
květen 2014 – srpen 2015 Argentina Marcelo Bielsa
srpne 2015 – duben 2016 Španělsko Míchel
duben 2016 – říjen 2016 Francie Franck Passi dočasný trenér
říjen 2016 – květen 2019 Francie Rudi Garcia
od května 2019 Portugalsko André Villas-Boas

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b SMITH, Rory. An Ex-Owner of the Dodgers Takes Another Swing in Marseille. New York Times [online]. 2018-09-15 [cit. 2019-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b BURT, Jason. Andre Villas-Boas closes in on return to football with Marseille. The Telegraph [online]. 2019-05-24 [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c d e f g h Marseille: the French exception [online]. FIFA.com, 2008-08-13 [cit. 2019-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c WEIR, Christopher. The glory and the corruption of Marseille’s kings of 1993, the team that conquered Europe [online]. These Football Times, 2018-10-30 [cit. 2019-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Spot-on Crvena zvezda triumph [online]. UEFA [cit. 2019-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Marseille 6-0 CSKA Moskva [online]. UEFA.com [cit. 2019-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Olympique de Marseille appoint Rudi Garcia as new manager. France24 [online]. 2016-10-20 [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. ROOKE, Samuel. Marseille’s Champions Project. The Set Pieces [online]. [cit. 2019-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Ligue 1's surprise team of the season. ligue1.com [online]. 2017-05-20 [cit. 2019-11-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. Marseille 0-3 Atlético [online]. UEFA.com [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. Kevin Strootman leaves Roma for Marseille [online]. asroma.com, 2018-08-28 [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Balotelli zamířil do francouzského klubu Marseille. Sport.cz [online]. 2019-01-23 [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. 
  13. Fotbalisté Marseille jsou podmínečně vyloučeni z pohárové Evropy. Sport.cz [online]. 2018-07-25 [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. 
  14. Florian THAUVIN: Career [online]. ligue1.com [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  15. Olympique Marseille: History [online]. UEFA.com [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. GARIN, Erik. France - Trainers of First and Second Division Clubs [online]. RSSSF, rev. 2019-09-26 [cit. 2019-11-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. Olympique Marseille – Manager history [online]. worldfootball.net [cit. 2019-11-22]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]