Deportivo de La Coruña

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Deportivo de La Coruña
RiazorDepor.jpg
NázevReal Club Deportivo de La Coruña, S.A.D.
PřezdívkaDepor
ZeměŠpanělskoŠpanělsko Španělsko
MěstoLa Coruña
Založen1906
AsociaceŠpanělsko RFEF
Domácí dres
Venkovní dres
Alternativní
Sout잊panělsko Segunda División „B“ (3. liga)
2019/2019. místo (sestup)
StadionEstadio Municipal de Riazor
Souřadnice
Kapacita32 912
Vedení
PředsedaŠpanělsko Augusto César Lendoiro
TrenérŠpanělsko Rubén de la Barrera Fernández
Oficiální webová stránka
Největší úspěchy
Ligové tituly1
Domácí trofejeCopa del Rey
Supercopa de España
Segunda División
Mezinárodní trofejePohár Intertoto
Údaje v infoboxu aktuální k 10. dubnu 2021
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Přehled medailí
1. španělská fotbalová liga
Stříbrná medaile 1949/1950 Deportivo de La Coruña
Bronzová medaile 1992/1993 Deportivo de La Coruña
Stříbrná medaile 1993/1994 Deportivo de La Coruña
Stříbrná medaile 1994/1995 Deportivo de La Coruña
Bronzová medaile 1996/1997 Deportivo de La Coruña
Zlatá medaile 1999/2000 Deportivo de La Coruña
Stříbrná medaile 2000/2001 Deportivo de La Coruña
Stříbrná medaile 2001/2002 Deportivo de La Coruña
Bronzová medaile 2002/2003 Deportivo de La Coruña
Bronzová medaile 2003/2004 Deportivo de La Coruña

Deportivo de La Coruña je španělský fotbalový klub z galicijského města La Coruña, hrající v sezoně 2020/21 třetí španělskou ligovou soutěž – Segundu División B. V průběhu 90. let se zařadil mezi lepší španělské týmy a v sezóně 1999/00 vybojoval svůj jediný ligový titul. Následně si zahrál Ligu mistrů UEFA, v níž dosáhl na jaře roku 2004 semifinále. Od roku 1944 je domovem klubu stadion Riazor pro téměř 32 912 sedících diváků.[1]

Největším rivalem Deportiva je Celta Vigo, se kterou soupeří v tzv. Galicijském derby, za rivala lze považovat také Valencii, proti které Deportivo přišlo v sezóně 1993/94 o titul v samém závěru zápasu.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Galicijský fotbal má počátky v době, kdy se do regionu vrátil ze studií José María Abalo, v Anglii propadnuvší fotbalu. S přáteli a dalšími sehrál Abalo v březnu 1904 první zápas proti posádce anglické lodi Diligent.[2] Klub byl založen v roce 1906, to se studenti gymnázia Sala Calvet rozhodli věnovat fotbalu a dali vzniknout klubu nazvaném Club Deportivo de la Sala Calvet. Mezi roky 1907 a 1908 už byla existence klubu oficiální a španělský král Alfons XIII. Deportivu svěřil královský titul. Následovalo stěhování z domácího hřiště Corralón de la Gaiteira na nový stadion Viejo Riazor.[2]

Olympijský úspěch reprezentace Španělska v roce 1920 nastartoval rozmach fotbalu v zemi, v níž nově vznikaly další kluby. Ligová soutěž Primera División započala sezónou 1928/29 bez účásti Deportiva, kterému se nepodařilo kvalifikovat a muselo se spokojit s druhou ligou.[2] V roce 1932 ještě druholigové Deportivo vyřadilo ve španělském národním poháru Copa del Rey prvoligový Real Madrid, španělského mistra v pozdější fázi této sezóny.[2]

Po více než desetiletí se klub vrátil v roce 1991 mezi prvoligové týmy. Tým, který byl „mixem“ zkušených starších hráčů s mladšími hráči, zahrnoval brankáře Francisca „Paca“ Liaña, obránce Rekarteho, záložníka Frana z dorostu, makedonského záložníka Dragiho Kanatlarovskiho, bulharského reprezentačního obránce Ilijana Kirjakova a dalšího Bulhara, útočníka Atanase Kirova. V závěru sezóny 1991/92 se umístil na 17. pozici a potřetí v řadě si zahrál playoff, tentokráte v roli klubu hájícího prvoligovou příslušnost. Nový trenér Arsenio Iglesias, který v závěru sezóny vystřídal Marca Antonia Boronata, uspěl a v baráži přehrál Betis Sevillu.[2]

Mužstvo posílené o dva Brazilce Maura Silvu a Bebeta zahájilo sezónu 1992/93 pětizápasovou sérii výher včetně té nad Realem Madrid 3:2, kdy dva góly pomohly otočit prvotní výsledek 0:2. Na podzim se drželo prvního místa. Nezkušenost se projevila až na jaře, to Deportivo podlehlo Realu i Barceloně, přestože v Madridu sehrála roli neproměněná penalta Claudia. Třetí místo znamenalo účast v evropských pohárech. Brankář Liaño obdržel ocenění Trofeo Zamora pro nejlepšího brankáře z hlediska vychytaných nul, útočník Bebeto naopak obdržel Trofeo Pichichi pro nejproduktivnějšího střelce se 29 góly. Čtyři Španělé včetně kapitána Frana dostali pozvánku do reprezentace.[2]

Navzdory ofenzivním talentům Bebeta a nové posily Donata se Deportivo prezentovalo především defenzívou podporovanou ve středu pole zmíněným Maurem Silvou a v následující sezóně udrželo čisté konto ve 26 ligových zápasech.[3] Během sezóny 1993/94 se v prosinci vpravilo na první místo, čemuž pomohla též výhře 4:0 proti Realu Madrid. Cesta Evropou skončila ve třetím kole Poháru UEFA proti německému Eintrachtu Frankfurt, předtím ale Deportivo vyřadilo anglickou Aston Villu a dánský Aalborg. Ve 26. kole Primery División dokázala domácí Barcelona stáhnout bodové manko na Deportivo po výhře 2:0 na čtyři body.[3] To následně porazilo Athletic Bilbao a i Real Oviedo a čtyři kola před koncem mělo tříbodový náskok na svého katalánského pronásledovatele. Barcelona se na galicijský tým bodově dotáhla a po pěti měsících jej vystřídala na čele tabulky, Deportivo mezitím remizovalo s později sestupujícími týmy Rayo Vallecano a Lleida. Protože Barcelona svůj zápas nakonec vyhrála, potřebovalo Deportivo doma vyhrát proti Valencii. V poslední minutě udělil rozhodčí penaltu pro Deportivo, kterou nezvykle zahrával obránce Miroslav Đukić. Ten penaltový moment nezvládl a titul tak oslavila Barcelona.[3]

Po letním budování podepisováním posil jakými byli mimo jiné záložníci Slaviša Jokanović a Víctor Sánchez, zahájil tým sezónu 1999/00 výhrou 4:1 proti Deportivu Alavés a v průběhu podzimu vyzrál doma 2:1 na Barcelonu díky dvěma gólům nové akvizice, nizozemského útočníka Roye Makaaye, za jehož angažmá klub zaplatil částku 8,6 milionu eur.[2] Následovala série sedmi výher a první příčka v ligové tabulce a až na přelomu roku nadešla porážka 1:2 proti tabulkově druhému Realu Zaragoza. Mužstvo zaváhalo v domácím zápase proti Racingu, který prohrálo 0:3 a posléze venku pětkrát prohrálo.[4] V únoru doma vyhrálo 5:2 nad Realem Madrid. V národním poháru přišlo v této době vyřazení od druholigové Osasuny, osmifinále Poháru UEFA přineslo vyřazení od Arsenalu.[2] Navzdory jarním porážkám na hřištích Barcelony, Raya Vallecana a rivala Celty Vigo se Deportivo drželo čela a zajistit titul si mohlo proti Espanyolu v závěrečném kole. Domácí utkání odehrané 19. května 2000 Deportivo vyhrálo 2:0 zásluhou gólových útočníků Donata a Makaaye a získalo první titul v klubové historii.[4]

V sezóně 2017/18 se v brance prostřídala pětice brankářů, ale ani to nezabránilo na konci dubna jistotě sestupu, poté co Deportivo doma prohrálo 2:4 s Barcelonou.[5][6] Po sezóně 2018/19 zůstalo ve druhé lize, v baráži totiž nedokázalo přejít přes Mallorcu.[7]

Slavní hráči[editovat | editovat zdroj]

Slavní trenéři[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [1], cit. 2021-04-10
  2. a b c d e f g h "MADRID, BARCELONA, HERE WE ARE!". deportivo-la-coruna.com [online]. [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. a b c SOCHON, Mark. THE EPIC 1993/94 LALIGA SEASON: WHEN THE TITLE WAS DECIDED BY A SINGLE KICK. These Football Times [online]. 2019-09-19 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b SOCHON, Mark. HOW THE UNFORGETTABLE 1999/2000 LALIGA SEASON HELPED DEFINE SPANISH FOOTBALL’S ERA OF THE UNDERDOG. These Football Times [online]. 2018-05-15 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ABRAHAM, Timothy. Deportivo La Coruna 2-4 Barcelona. BBC [online]. 2018-04-29 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. LOWE, Sid. It's the Sids 2018! The complete review of the 2017-18 La Liga season. The Guardian [online]. 2018-06-02 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. CENTENO, Alexandre. El Deportivo regala el ascenso al Mallorca. lavozdegalicia.es [online]. 2019-06-23 [cit. 2021-04-10]. Dostupné online. (španělsky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]