Bauxit

Bauxit
Bauxit
Obecné
Kategorie	hornina
Chemický vzorec	Al2O3·2 H2O
Identifikace
Barva	hnědo-žlutá, červená
Vzhled krystalu	oolitický
Tvrdost	nestejná (1-3)
Lesk	matný, zrnitý
Štěpnost	žádná
Vryp	bílý, červený, nebo hnědý
Hustota	2,3 - 2,7 g ⋅ cm−3
Rozpustnost	při 1028 °C

Bauxit je směsicí několika minerálů zahrnující hydroxidy hliníku, gibbsit, böhmit, diaspor, dihydrát oxidu hlinitého, Al₂O₃·2 H₂O. a oxidy železa. Většinou se dříve klasifikoval jako minerál, ale současná literatura uvádí bauxit jako horninu. Svůj název dostal podle vsi Les Baux-de-Provence v jižní Francii.

Vznik

Vzniká chemickým zvětráváním a rozpadem hornin (tzv. laterizace), které obsahují silikáty hliníku v suchozemském prostředí. Obvykle bývá doprovázen dalšími příměsemi na bázi oxidů křemíku, titanu, železa a dalších. Nejčastěji je jeho vznik spojen s tropickým podnebím, kde prudké srážky mají na svědomí vyluhování rozpustných silikátů z hornin a zanechává na místě pouze minerály hliníku a železa, jelikož se jedná o nejméně mobilní prvky. Jejich hydroxidací a oxidací vytváří směs, která se nazývá bauxit. Bauxity vznikají převážně z vápencových hornin (tzv. terra rosa). Obsah oxidu hlinitého často dosahuje až 50 %.

Vedle vzniku v tropech mohou bauxity vznikat i vyluhováním z hornin magmatického, metamorfovaného i sedimentárního původu.

Vlastnosti

Různé složení bauxitu má za následek, že i jeho fyzikální a chemické vlastnosti se mění v závislosti na procentuálním zastoupení prvků. Barva se pohybuje od bílé, žluté, červené až červeno-hnědé. Vytváří pizolitické, celistvé, zrnité, porézní či zemité agregáty.

Fyzikální vlastnosti

Bauxit při přiložení k nosu zapáchá jako mokrý jíl, což se stává dobrým rozeznávacím pomocníkem v terénu. Je špatně tavitelný a vytavení hliníku z rudy si vyžaduje velké výrobní náklady na elektrickou energii.

Chemické vlastnosti

Bauxit je částečně nerozpustný.

Využití

Bauxit je nejdůležitější průmyslová ruda pro získávání hliníku, který má široké uplatnění od výroby obalů po letecký průmysl. Bauxity jsou také důležitým zdrojem vzácných kovů jako například gallia, germania a skandia. Méně kvalitní bauxity (s menším obsahem hliníku) se využívají při výrobě brusiv, kamenců, žáruvzdorných materiálů, k výrobě syntetického korundu a další.

Naleziště bauxitu se využívají také pro navržení modelů vývoje klimatu, jelikož jeho vznik je většinou spojen s tropickým podnebím. Jeho rozložení tak napovídá, že oblast byla dříve v jiném podnebném pásu.

Výroba hliníku

Při výrobě oxidu hlinitého z bauxitu je potřeba projít poměrně složitým výrobním postupem. Ruda se musí nejprve rozemlít a smísit s vápencem a hydroxidem sodným. Vzniklá směs se přečerpává do vysokotlakých nádob, kde se následně zahřívá. Hydroxid sodný se rozpouští s oxidem hlinitým, který se z roztoku vysráží, propere, zahřeje, čímž se odstraňuje ze směsi vzniklá voda. Koncovým členem je bílý prášek podobný cukru – oxid hlinitý.

Naleziště

První těžba byla zahájena ve Francii a od té doby bylo po celém světě objeveno mnoho dalších nalezišť. Polohy bauxitu se vyvíjejí několik miliónů let a mohou dosahovat mocnosti až několika desítek metrů. Téměř třetina světové produkce bauxitu pochází z Austrálie, kde se nacházejí také největší doly na hliník.

Těžba v milionech tun (2017)^[1]
Stát	Těžba	Rezervy
Austrálie	83,0	6000
Čína	68,0	1000
Guinea	45,0	7400
Brazílie	36,0	2600
Indie	27,0	830
Jamajka	8,1	2000
Rusko	5,6	500
Kazachstán	5,0	160
Saúdská Arábie	3,9	210
Indonésie	3,6	1000
Vietnam	2,0	3700
Řecko	1,8	250
další státy	11,5	4160
svět celkem	300	30 000