Bauxit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bauxit
Bauxite.jpg
Obecné
Kategorie hornina
Chemický vzorec Al2O3·2 H2O
Identifikace
Barva hnědo-žlutá, červená
Vzhled krystalu oolitický
Tvrdost nestejná (1-3)
Lesk matný, zrnitý
Štěpnost žádná
Vryp bílý, červený, nebo hnědý
Hustota 2,3 - 2,7 g⋅cm−3
Rozpustnost při 1028 °C

Bauxit je směsicí několika minerálů zahrnující hydroxidy hliníku, gibbsit, böhmit, diaspor, oxid hlinitý dihydrát, Al2O3·2 H2O. a oxidy železa. Většinou se dříve klasifikoval jako minerál, ale současná literatura uvádí bauxit jako horninu. Svůj název dostal podle vsi Les Baux-de-Provence v jižní Francii.

Vznik[editovat | editovat zdroj]

Vzniká chemickým zvětráváním a rozpadem hornin (tzv. laterizace), které obsahují silikáty hliníku v suchozemském prostředí. Obvykle bývá doprovázen dalšími příměsemi na bázi oxidů křemíku, titanu, železa a dalších. Nejčastěji je jeho vznik spojen s tropickým podnebím, kde prudké srážky mají na svědomí vyluhování rozpustných silikátů z hornin a zanechává na místě pouze minerály hliníku a železa, jelikož se jedná o nejméně mobilní prvky. Jejich hydroxidací a oxidací vytváří směs, která se nazývá právě bauxit. Bauxity vznikají převážně z vápencových hornin (tzv. terra rosa). Obsah oxidu hlinitého často dosahuje až 50%.

Vedle vzniku v tropech mohou bauxity vznikat i vyluhováním z hornin magmatického, metamorfovaného i sedimentárního původu.

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Různé složení bauxitu má za následek, že i jeho fyzikální a chemické vlastnosti se mění v závislosti na procentuálním zastoupení prvků. Barva se pohybuje od bílé, žluté, červené až červeno-hnědé. Vytváří pizolitické, celistvé, zrnité, porézní či zemité agregáty.

Fyzikální vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Bauxit při přiložení k nosu zapáchá jako mokrý jíl, což se stává dobrým rozeznávacím pomocníkem v terénu. Je špatně tavitelný a vytavení hliníku z rudy si vyžaduje velké výrobní náklady na elektrickou energii.

Chemické vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Bauxit je částečně nerozpustný.

Využití[editovat | editovat zdroj]

Bauxit je nejdůležitější průmyslová ruda pro získávání hliníku, který má široké uplatnění od výroby obalů po letecký průmysl. Bauxity jsou také důležitým zdrojem vzácných kovů jako například gallia, germania a scandia. Méně kvalitní bauxity (s menším obsahem hliníku) se využívají při výrobě brusiv, kamenců, žáruvzdorných materiálů, k výrobě syntetického korundu a další.

Naleziště bauxitu se využívají také pro navržení modelů vývoje klimatu, jelikož jeho vznik je většinou spojen s tropickým podnebím. Jeho rozložení tak napovídá, že oblast byla dříve v jiném podnebném pásu.

Výroba hliníku[editovat | editovat zdroj]

Při výrobě oxidu hlinitého z bauxitu je potřeba projít poměrně složitým výrobním postupem. Ruda se musí nejprve rozemlít a smísit s vápencem a hydroxidem sodným. Vzniklá směs se přečerpává do vysokotlakých nádob, kde se následně zahřívá. Hydroxid sodný se rozpouští s oxidem hlinitým, který se z roztoku vysráží, propere, zahřeje, čímž se odstraňuje ze směsi vzniklá voda. Koncovým členem je bílý prášek podobný cukru – oxid hlinitý.

Naleziště[editovat | editovat zdroj]

Oblázky bauxitu z Mojtínaokrese Púchov na Slovensku

První těžba byla zahájena ve Francii a od té doby bylo po celém světě objeveno mnoho dalších nalezišť. Polohy bauxitu se vyvíjejí několik miliónů let a mohou dosahovat mocnosti až několika desítek metrů. Téměř třetina světové produkce bauxitu pochází z Austrálie, kde se nacházejí také největší doly na hliník.

Těžba v milionech tun (2017)[1]
Stát Těžba Rezervy
Austrálie Austrálie 83,0 6000
Čína Čína 68,0 1000
Guinea Guinea 45,0 7400
Brazílie Brazílie 36,0 2600
Indie Indie 27,0 830
Jamajka Jamajka 8,1 2000
Rusko Rusko 5,6 500
Kazachstán Kazachstán 5,0 160
Saúdská Arábie Saúdská Arábie 3,9 210
Indonésie Indonésie 3,6 1000
Vietnam Vietnam 2,0 3700
Řecko Řecko 1,8 250
další státy 11,5 4160
svět celkem 300 30 000

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • PELLANT, Chris; PELLANT, Helen. Horniny a minerály. [s.l.]: Osvěta, 1994. 256 s. ISBN 80-217-0582-5. 
  • Země. Hlavní redaktor James F. Luhr. Praha: Knižní klub, 2004. 520 s. ISBN 80-242-1225-0. 
  • U.S. Geological Survey, Mineral Commodity Summaries, January 2018