Přeskočit na obsah

Zájmeno

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Ukazovací zájmeno)

Zájmeno (pronomen, z latinského pro-nomen – „za-jméno“) je jedním z plnovýznamových ohebných slovních druhů. Jde v podstatě o uzavřenou skupinu výrazů. Ve větě obvykle zastupují podstatná jména nebo přídavná jména a mají tak zpravidla funkci podmětu, předmětu nebo přívlastku.

Typy zájmen

[editovat | editovat zdroj]

Zájmena se podle funkce a významu[1] dělí na:

  • zájmena osobní (též personalia) – já, ty, on, ona, ono, my, vy, oni, ony, ona a zvratná zájmena se a si
  • zájmena přivlastňovací (též posesiva) – můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich a zvratné zájmeno svůj
  • zájmena ukazovací (též demonstrativa) – ten, tento, tenhle, onen, takový, týž, tentýž, sám
  • zájmena tázací (též interogativa) – kdo?, co?, jaký?, který?, čí?
  • zájmena vztažná (též relativa) – kdo, co, jaký, který, čí, jenž
  • zájmena neurčitá (též indefinitiva) – někdo, nějaký, některý, leckdo, lecco, něčí, něco – jsou tvořena pomocí kombinace předpony (ně-, lec-, leda-, kde-, málo-, málokdy užívané zřídka-, sotva-, bůhví-, apod.) nebo přípony (-si, -koli, -koliv) a tázacího zájmena
  • zájmena záporná (též negativa) – nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný

V některých jazycích se k typům ještě samostatně řadí zájmena zvratná (reflexiva), vzájemná (reciprokalia) a určovací (demonstrativa). Zájmena spolu se zájmennými číslovkami a zájmennými příslovci tvoří skupinu deiktických (odkazovací, ukazovacích) slov.

Osobní zájmena

[editovat | editovat zdroj]

U osobních zájmen je zpravidla morfologicky odlišeno podmětové a předmětové užití a to dokonce i v jazycích, které nepoužívají skloňování – např. anglické I (já) – me (mě). U předmětového užití se navíc často rozlišuje důrazová a nedůrazová forma – srv. angl. me – myself, nebo české mu – jemu. Pomocí osobních zájmen lze někdy také vyjádřit úctu (honorifika, v češtině především protiklad vykání a tykání).[2] Některé jazyky (např. austronéské, mnohé indiánské, vietnamština aj.) rozlišjí v první osobě množného (tam, kde existuje, i dvojného) čísla tzv. inkluzivní tvar s významem "my všichni" (ve dvojném čísle má význam "já a ty") a exkluzivní tvar, který jakoby vylučuje osloveného a má význam "já/my a oni (ale ne ty/vy)".

Ukazovací zájmena

[editovat | editovat zdroj]

Pomocí ukazovacích zájmen může mluvčí odkazovat jednak k jiným částem textu (reference vnitrotextová, endoforická) nebo k vnějšímu světu (reference mimotextová, exoforická, deixe). U deixe (ukazování) je zpravidla dále rozlišena deixe proximální a distanční (tento – tamten), v některých jazycích je navíc odlišeno více stupňů distanční deixe (např. ve španělštině; v češtině se tomu blíží protiklad tamten – tamhleten).[2]

Historické názvy

[editovat | editovat zdroj]

V „Německo-českém slovníku vědeckého názvosloví“ Pavla Josefa Šafaříka z roku 1853 jsou jako zastaralá synonyma pro zájmeno uvedeny termíny místojméno a náměstka.[3]

  1. Cvrček, Václav, et al. Mluvnice současné češtiny. [s.l.]: Nakladatelství Karolinum, 2010. Kapitola 7.3.2 Dělení zájmen, s. 210. 
  2. a b ČERMÁK, František. Lexikon a sémantika. Praha: NLN, 2010. S. 172–173. 
  3. JEDLIČKA, Alois. P. J. Šafařík a český jazyk. Naše řeč. 1961, roč. 44, čís. 9–10. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]