Znakový jazyk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Preservation of the Sign Language (1913)

Znakový jazyk je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Znakové jazyky vznikaly spontánně v komunitách neslyšících, kde se dále vyvíjejí. Členy této komunity mohou být kromě neslyšících a nedoslýchavých také tlumočníci, přátelé a rodinní příslušníci neslyšících. Znakový jazyk také mohou používat lidé s poruchou řeči, jako je například afázie.

Reliéf ve znakovém jazyce "Život je krásný, buďte šťastni a mějte se rádi!" od sochařky Zuzany Čížkové na zdi školy pro sluchově postižené v Holečkově ulici v Praze - Smíchově.

První zemí, která schválila znakový jazyk jako svůj oficiální státní jazyk, se 2. 6. 2011 stal Island.[1]

Terminologie[editovat | editovat zdroj]

Užívají se podobné až těžko rozlišitelné pojmy

  • znakový jazyk
  • znakovaný jazyk,
  • znaková řeč,
  • posunková řeč, posunčina, která nemá přesnou definici a je spíše improvizovanou náhradou slovního dorozumívání.

Znakový jazyk[editovat | editovat zdroj]

Znakový jazyk, např. český znakový jazyk, je nezávislý plnohodnotný dorozumívací systém sice národní (např. český), ale bez přímé návaznosti na mluvený jazyk, jako je čeština. Stejně jako je tomu u mluvených (a psaných) jazyků, tak i znakové jazyky se liší podle oblastí, zpravidla zemí. Přesto, když se setkají uživatelé dvou různých znakových jazyků, je komunikace značně jednodušší, než když se setkají dva lidé hovořící různými mluvenými jazyky. V tomto ohledu znakový jazyk otevírá cestu k mezinárodní komunitě neslyšících. Znakový jazyk však není univerzální a existuje mnoho navzájem bližších nebo vzdálenějších znakových jazyků, které jsou často navzájem nesrozumitelné. Obecně vzato každý mluvený (a psaný) jazyk má vedle sebe ještě jazyk znakový, pokud v místě, kde se hovoří tímto mluveným jazykem, existuje komunita neslyšících. Znakové jazyky jsou izolovány stejně jako mluvené jazyky geografickými a kulturními hranicemi, které oddělují obyvatelstvo. Přesto nejsou tyto znakové jazyky závislé na jazycích mluvených. Proto se můžeme setkat s označením národní znakový jazyk, který spíše odpovídá oblasti, kde se daný znakový jazyk používá. Např.

Znakovaný jazyk[editovat | editovat zdroj]

Znakovaný jazyk, např. znakovaná čeština, umělý jazykový systém, který má strukturu, skladbu mluvené češtiny, využívá gramatické prostředky češtiny, a který je artikulován současně se znaky českého znakového jazyka. Těmto umělým systémům pro různé národní verze však neslyšící mnohdy nerozumí, protože zpravidla neovládají gramatiku mluveného jazyka. Starší generace jsou zvyklé spíše na znakovanou češtinu.

Znaková řeč[editovat | editovat zdroj]

Znaková řeč je zákonem o znakové řeči definovaný termín, který označuje oba uvedené systémy dorozumívání neslyšících, tedy český znakový jazyk i znakovanou češtinu.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. abb; mfx. Island má nový oficiální jazyk - znakovou řeč [online]. Prvnizpravy.cz, 2011-06-03, [cit. 2012-05-04]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dagmar Gabrielová, Jaroslav Paur, Jaroslav Paur: Slovník znakové řeči, Horizont, Praha 1988
  • Miloň Potměšil: Prstová abeceda, Federace rodičů a přátel sluchově postižených, Praha 1992
  • Alena Macurová: Dějiny výzkumu znakového jazyka u nás a v zahraničí, Česká komora tlumočníků znakového jazyka, Praha 2008, ISBN 978-80-87218-00-6

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]