Mora (lingvistika)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Mora (plurál mory, přídavné jméno: morový[1]; symbol μ) je fonologická jednotka určující váhu slabiky. V některých jazycích určuje důraz nebo trvání.

Definice mory se různí. Americký jazykovědec James D. McCawley ji roku 1968 například definoval jako „to, čeho má dlouhá slabika dvě a krátká slabika jedno“. Slabika tedy může být dlouhá čili silná s trváním dvou mor nebo krátká čili slabá s trváním jedné mory.[2]

O morách můžeme mluvit například ve slovenštině, kde se uplatňují při popisu tzv. rytmického zákona. Oproti tomu v češtině popis pomocí mor nemá význam.[2]

Termín mora je z latinského slova, které znamená „prodlení“.

Mora v japonštině[editovat | editovat zdroj]

Dalším jazykem, v němž je výhodné mluvit o morách, je japonština. Moru v ní tvoří samohláska (které může a nemusí předcházet souhláska), morová nazála (/N/) nebo morová obstruenta (/Q/). Význam mor v japonštině je patrný mimo jiné z uspořádání symbolů v japonských slabičných abecedách, zvaných souhrnně kana. Téměř každý znak kany totiž reprezentuje právě jednu moru.[3]

Koncept mory se uplatní i v japonské poezii. Například tradiční básně haiku jsou tvořeny sedmnácti morami, kterým se v tomto kontextu říká on. Bývají rozepsány na třech řádcích, z nichž druhý má sedm mor a první a třetí mají po pěti morách. Jako příklad haiku lze uvést Bašóovu Žábu:[3]

5 mor
fu ru i ke ja
7 mor
ka wa zu to bi ko mu
5 mor
mi zu no o to

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Slovník spisovného jazyka českého [online]. Redakce Bohuslav Havránek. Ústav pro jazyk český ČSAV, 2011, [cit. 2016-09-29]. Dostupné online. (čeština) 
  2. a b PALKOVÁ, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny. Praha : Karolinum, c1994. 367 s. ISBN 80-7066-843-1. S. 155. (čeština)  
  3. a b IWASAKI, Shoichi. Japanese. Amsterdam : John Benjamins, 2013. 383 s. ISBN 978-90-272-3817-7. S. 43-44. (angličtina)  

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mora (linguistics) na anglické Wikipedii.