Tuvinština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tuvinština
Rozšíření Rusko, Mongolsko, Čína
Počet mluvčích 265 000
Klasifikace
Písmo cyrilice
Postavení
Regulátor není stanoven
Úřední jazyk Tuva (Rusko)
Kódy
ISO 639-1 není
ISO 639-2 tyv (B)
ISO 639-3 tyv
Ethnologue tyv
Wikipedie
tyv.wikipedia.org

Tuvinština (tuvinsky тыва дыл, tyva dyl) je turkický jazyk, kterým mluví Tuvinci v republice Ruské federace Tuva (asi 230 000) ležící v jihocentrální Sibiři, mluvčí žijí také v Mongolsku a Číně (v obou dohromady asi 30 000). Historicky byl jazyk značně ovlivněn mongolštinou a tibetštinou, nově potom ruštinou, cyrilicí je psána tuvinština po roce 1940, kdy byla Tuva začleněna do Sovětského svazu. Nejblíže k tuvinštině stojí tofalarština.

Tuvinština se geograficky nachází na místě s velkou diverzitou ohrožených jazyků (v různém stupni), z nichž je právě tuvinština tím nejživějším, UNESCO ji klasifikuje jako zranitelnou.[1]

Klasifikace[editovat | editovat zdroj]

Tuvinština se zpravidla řadí mezi severovýchodní větve, neboli mezi sibiřské jazyky, tam mezi jižní sibiřské jazyky. Zde má nejblíže tofalarštině, s kterou tvoří společnou sajanskou podvětev. Propojení lze sledovat i s jinými jihosibibiřskými jazyky, chakaštinou, nebo altajštinou. Tuvinština mluvená v Tuvě se obecně dělí na čtyři velké dialektické skupiny, západní, centrální, jihovýchodní a severovýchodní.

  • Centrální dal vzniknou psanému jazyku.
  • Západní je mluven na horním toku řeky Chemčik, patrné propojení s altajštinou.
  • Severovýchodní, též todžinský, je mluven především v okolí horního toku řeky Bij-Chem (Velký Jenisej). Mluvčí využívají nasalizaci a slovní zásoba obsahuje velmi rozsáhlý počet slov vztahujících se k lovu a chovu sobů.
  • Jihovýchodní vykazuje největší vlivy mongolštiny.

Vedle toho existují více odlišné dialekty, kterými například mluví skupiny jako Džúngarové, Cengelové, Cátani, které ovšem nejsou dostatečně zdokumentované.

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Velká část tuvinské slovní zásoby je turkického původu, nicméně i zde je patrný historicky silný vliv mongolštiny, odkud má tuvinština řadu vypůjčených slov a dokonce i několik přípon, některá slova mají také základ v ketštině a samojedských jazycích.

Konkrétně mají velkou důležitost slova týkající tradičního tuvinského způsobu obživy, chovu ovcí, koz a jaků. Vytříbená slovní zásoba obsahuje slova, která obsahují informace o věku, barvě i pohlaví dobytka zároveň (např. ak byzaa je bílé tele do stáří jednoho roku). O blízkém vztahu Tuvinců k zvířatům, který se promítl do slovní zásoby svědčí khoj özeeri, což označuje specifickou (šetrnou) formu porážky zvířete, ale zároveň nabývá toto slovo významu vlídnosti, či lidskost.[2]

Gramatika[editovat | editovat zdroj]

Morfologie[editovat | editovat zdroj]

Tuvinština je podobně jako další turkické jazyky aglutinační, takže význam naznačují přídavné přípony. Tuvinština zná sedm pádů – nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, ablativ, lokativ a allativ, některé příklady užití jsou ukázány na slově теве [teve], velbloud:

Teve [teve] nominativ 'velbloud' (žádná přípona)
Teve + /-NIŋ/ [teveniŋ] genitiv '(bez) velblouda'
Teve + /-NI/ [teveni] akuzativ 'velblouda' (jednoznačný význam, jako ve smyslu věty "Vidím (toho) velblouda.")
Teve + /-KA/ [teveɡe] dativ 'velbloudovi' (ve smyslu „k velbloudovi“ ovšem užíván allativ)
Teve + /-DAn/ [teveden] ablativ 'od velblouda' nebo 'jako velbloud' (ve smyslu "vysoký jako velbloud")
Teve + /-DA/ [tevede] lokál 'na velbloudu' nebo 've velbloudu' (v určitém kontextu může být užito k ukázání vlastnictví)
Teve + /-Je/ [teveʒe] allativ 'k velbloudovi'
Teve + /-DIvA/ [tevedive] allativ 'k velbloudovi' (zastaralý, respektive dialektický tvar)

U sloves ukazují koncovky čas, způsob a vid. Užívá se též pomocných sloves.

Syntax[editovat | editovat zdroj]

V tuvinštině se věta skládá v pořadí podmět-předmět-přísudek (SOV), takže věta může vypadat například „Теве сиген чипкен“ [teve siɡen tʃipken] (Velbloud seno jíst-MINULOST), přeloženo „Velbloud snědl seno.“

Hláskový systém[editovat | editovat zdroj]

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Tuvinština má 19 souhláskových fonémů.

Tuvinské souhláskové fonémy
Labiály Alveoláry Palatály Veláry
Nazály m n ŋ
Plosivy nepřídechové/
přízvučné1
p t g
přídechové/
nepřízvučné1
k
Afrikáty (t͡s)2 t͡ʃ
Frikativy nepřízvučné (f)2 s ʃ x
přízvučné z ʒ
Verberanty ɾ
Aproximanty ʋ l j
  1. Rozdíl je pro většinu mluvčích dán přídechem, nicméně pro některé je to znělost.
  2. /f/ a /ts/ se nacházejí jen ve vypůjčených ruských slovech.

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Tuvinské samohlásky existují ve třech variantách, dlouhé krátké a s hlubokým tónem.

Tuvinské samohláskové fonémy
krátké dlouhé hlubokého tónu
zavřené otevřené zav. ot. zav. ot.
přední nezaokrouhlená i e ì è
zaokrouhlená y ø øː ø̀
zadní nezaokrouhlená ɯ a ɯː ɯ̀ à
zaokrouhlená u o ù ò

Grafický systém[editovat | editovat zdroj]

V současnosti je tuvinština zapisována cyrilicí, tedy vlastně ruskou abecedou se třemi přidanými znaky. Jedná se o ң (přepisem do latinky „ng“, IPA [ŋ]), ө („ö“, IPA [ø]) a ү („ü“, IPA [y]).

Znaky Е a Э se v tuvinštině užívání v odlišném smyslu než v ruštině. Э se užívá pro značení krátkého e na začátku slov, znaku Е se užívá pro stejnou hlásku uvnitř a na konci slov. Е na začátku slov potom má většinou značit původní výslovnost znaku v ruštině (většinou u slov ruského původu). Dále zdvojené ЭЭ zastupuje dlouhé é. Znak ъ se používá k naznačení hlubokého tónu hlásky.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Tuvinština neměla dlouho svoji psanou podobu a Tuvinci používali mongolštinu jako svůj psaný jazyk, pouze v klášterech se provizorně psalo mongolským, případně tibetským písmem, později Nikolaus Poppe navrhl upravené mongolské písmo pro tuvinštinu.

Následně v roce 1930 vytvořil tuvinský buddhistický mnich Monguš Lopsang-Chinmit latinskou abecedu přizpůsobenou pro jazyk Tuvinců. Ovšem v roce 1941 byl Lopsang-Chinmit v rámci stalinských čistek popraven. V roce 1943, ještě před anexí Tuvinské lidové republiky Sovětským svazem byla latinská abeceda nahrazena cyrilicí, která se používá dodnes. Od roku 1990, kdy se po rozpadu Sovětského svazu situace jazyka a společnosti stabilizovala se znovu diskutuje o nové podobě tuvinské latinky.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Online výstup z Atlasu světových jazyků v ohrožení http://www.unesco.org/culture/languages-atlas/en/atlasmap/language-id-1234.html [cit. 2012-07-11]
  2. RYMER, Russ. Umlkající hlasy. National Geographic Česko. Červenec 2012, čís. 7, s. 54–61. ISSN 1213-9394. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Harrison, K. David. (2001): Topics in the Phonology and Morphology of Tuvan, Doctoral Dissertation, Yale University. (OCLC catalog #51541112).
  • ÖLMEZ, Mehmet. Tuwinischer Wortschatz mit alttürkischen und mongolischen Parallelen. Wiesbaden: [s.n.], 2007. ISBN 978-3-447-05499-7. (německy) 
  • ŠTIKOVÁ, Marcela. Jazyková situace v Tuvě : pokus o sociolingvistickou studii. Praha: Univerzita Karlova, 2009. ISBN 978-80-7308-316-8. 
  • TAUBE, Erika. Tuwinische Folkloretexte aus dem Altai (Cengel/Westmongolei): kleine Formen. Wiesbaden: Harrassowitz, 2008, 281 s. ISBN 978-3-447-05636-6.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tuvan language na anglické Wikipedii.