Tato stránka je zamčena pro neregistrované a nové uživatele

Čína

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Čínská lidová republika)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o lidové republice. Další významy jsou uvedeny na stránce Čína (rozcestník).

Čínská lidová republika
  中华人民共和国  
Zhōnghuá rénmín gònghéguó
Čung-chua žen-min kung-che-kuo
vlajka Čínské lidové republiky
vlajka
znak Čínské lidové republiky
znak
Hymna: I-jung-ťün Ťin-sing-čchü (Pochod dobrovolníků)
Geografie

People's Republic of China (orthographic projection).svg Poloha Číny. Kontrolované území tmavě zeleně, nárokované území světle zeleně.

Hlavní město: Peking
Rozloha: 9 596 960 km² (4. na světě)
z toho 2,82 % vodní plochy
Nejvyšší bod: Mount Everest (8 844,43 m n. m.)
Časové pásmo: +8
Poloha: 35° s. š., 103° v. d.
Geodata (OSM): OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 1 412 468 771 (1. na světě, 2017[1])
Hustota zalidnění: 137 obyv. ob. / km² (74. na světě)
HDI: 0,727 (střední) (90. na světě, 2014)
Jazyk: čínština
Náboženství: čínské lidové náboženství, buddhismus, taoismus, konfucianismus, křesťanství, islám
Státní útvar
Státní zřízení: lidově demokratická republika
Vznik: 1. října 1949 (vítězství v občanské válce nad Čínskou republikou)
Prezident: Si Ťin-pching
Předseda vlády: Li Kche-čchiang
Měna: čínský jüan, ofic. renminbi (CNY)
HDP/obyv. (PPP): 7 990 USD (72. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 156 CHN CN
MPZ: PRC
Telefonní předvolba: +86
Národní TLD: .cn, .中國, .中国

Čína, celým názvem Čínská lidová republika (čínsky v českém přepisu Čung-chua žen-min kung-che-kuo, pchin-jinem Zhōnghuá rénmín gònghéguó, znaky zjednodušené 中华人民共和国, zkratka ČLR, mezinárodně CN),[2][3] je stát ležící ve východní Asii. S 1,4 miliardy obyvatel je Čína nejlidnatější zemí světa, rozloha 9,6 milionu km² ji činí čtvrtým největším státem. Díky své rychle rostoucí ekonomice a vojenské síle a s tím spojenému vzrůstajícímu vlivu ve světě se Čína stala novou supervelmocí. Od roku 1971 je ČLR stálým členem Rady bezpečnosti OSN s právem veta, když bylo toto postavení odepřeno Čínské republice.

Země je od roku 1949 vedena Komunistickou stranou Číny.[4] Čínská lidová republika již dostala pod svoji kontrolu bývalé cizí kolonie Hongkong a Macao. Vznáší nárok i na ostrov Tchaj-wan a několik dalších menších území, tyto oblasti jsou však spravovány vládou Čínské republiky.

Dějiny

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Číny.

Prehistorie

Původní osídlení Číny náleží mezi nejstarší na světě. Archeologické nálezy Sinanthropua Pekinensis dokazují osídlení již před půl miliónem let.[5]

Vlády dynastií

Velká čínská zeď chránila Čínu před nájezdy nomádů ze severu
Kchaj-feng, hlavní město dynastie Sung, na obrazu z 12. století od Čang Ce-tuana
Pagoda Ling-siao z 11. století
Císařský palác v Zakázaném městě z období vlády dynastie Ming

Dynastie Sia je považována za první čínskou vládnoucí dynastii.[5] Šang je první historicky doložená čínská dynastie. Vládla v 17. až 16. století před naším letopočtem. Byly již používány písmo a kalendář.[6]

Dynastie Čou vládnoucí v 11. až 8. století před naším letopočtem již ovládala a spravovala rozsáhlé území od řeky Jang-c’-ťiang až po Velkou čínskou zeď.[6] Čouské období se dělí na Západní a Východní Čou. V období Východního Čou se vládnoucí král přesunul na místo moderního Si-anu. Postupně moc čouského krále zeslábla. V 8. až 5. století př. n. l. následovalo období Jar a podzimů, kdy si vládci údělných států rozdělili zemi mezi sebou. Poté se v období Válčících států utkalo několik silných států v boji o vládu nad Čínou. V něm zvítězila dynastie Čchin, ovládající region kolem původní čouské metropole.

Vláda dynastie Čchin přinesla sjednocení území pod silně centralizovanou vládu. V tomto období, 220 let před naším letopočtem, byla vystavěna Velká čínská zeď, postaven zavodňovací systém, proběhla reforma písma a byly sjednoceny míry a váhy.[5]

Ze zmatků následujících po pádu říše Čchin se zrodila říše Chan, když Liou Pang, jeden z vůdců protičchingských povstalců, opětovně sjednotil Čínu a roku 202 př. n. l. se prohlásil císařem. Dynastie Chan je považována za jednu z nejmocnějších dynastií v celé čínské historii. V tomto období, 220 až 206 před naším letopočtem, došlo k rozvoji obchodu a kultury.[5] Technické znalosti zahrnovaly používání papíru a porcelánu. Dynastie Chan navázala na předchozí vojenskou expanzi dynastie Čchin. Došlo k prvním kontaktům se Západem, s Římany.[6]

V průběhu 1. století našeho letopočtu se z Indie do Číny rozšířil buddhismus.[6] V období Tří říší (220-265) se Čína nejprve rozpadla na tři státy a později se roztříštěnost ještě zvýšila.[5] Tradičně je toto období vymezeno rokem 220 n. l., kdy oficiálně vznikl stát Wej, a rokem 280, kdy říše Ťin dobyla stát Wu.

Za dynastie Suej, na přelomu 6. a 7. století, došlo k opětovnému sjednocení země. Za následující dynastie Tchang, 618 až 907, nastal "zlatý věk" v oblasti umění a literatury.[6] Čína se v tomto období stala nejvýznamnějším státem v Asii. Byl vynalezen knihtisk. Politicky Čína navázala kontakty s Japonskem a zeměmi jižní a západní Asie.[5]

V letech 907 až 960, v tzv. období Pěti dynastií a deseti říší, došlo k dalším válkám a fragmentaci ovládaných území. Následující vláda dynastie Sung (960-1279) byla naopak obdobím velkých hospodářských a kulturních úspěchů. Došlo k rozvoji manufaktur, směny a obchodu, významnému rozvoji peněžního hospodářství, věd i farmakologie.[6][5]

Vládu dynastie Sung ukončily v poslední čtvrtině 13. století nájezdy Mongolů. Mongolové ovládli celou Čínu a jejich říše sahala přes celou Asii až do Evropy. Prvním z vládců mongolské dynastie Jüan byl chán Kublaj (známé jsou jeho kontakty s benátským cestovatelem Markem Polem).[5][6]

Povstání tchaj-pchingů v letech 1850 až 1864 si vyžádalo přes 20 milionů obětí

Krutovláda Mongolů vyvolávala v Číně povstání a za dynastie Ming (1368-1644) byli Mongolové vyhnáni. Hlavním městem dynastie Ming se stal Peking. V tomto období došlo k rozvoji námořních obchodů a výprav, stavbě lodí, zpracování železa nebo rozvoji uměleckých řemesel.[5]16. století začali do Číny pronikat portugalští obchodníci a misionáři, ale jejich vliv byl později výrazně omezen na oblast města a přistavu Macao.[6]

Poslední dynastií v Číně byla mandžuská dynastie Čching. Vládla v letech 1644 až 1911. První císaři této dynastie obnovili moc a hranice říše jako bývaly za dynastie Tchang.[5] Čínská říše zahrnovala Mandžusko, Mongolsko, Tchaj-wanTibet.[6] Císaři dynastie Čhing podporovali vědu a umění. Dlouhé období míru, kdy stoupla životní úroveň obyvatel císařství, bylo zakončeno tzv. Opiovou válkou (1839-1842) s Angličany. Po porážce musela Čína postoupit Spojenému království Velké Británie a Irska město Hongkong, které se stalo britskou korunní kolonií. Následovaly další dvě opiové války a pokles životní úrovně obyvatel. Na konci 19. století se Čína dostala do vojenského konfliktu s Japonskem. Po několika protimandžuských povstáních byla v roce 1911 dynastie Čching nucena abdikovat a 29. prosince 1911 byla vyhlášena Čínská republika.[5]

Čínská republika

Podrobnější informace naleznete v článku Čínská republika (1912–1949).

Čínsko-japonská válka

Okupační vojska Japonského císařství vstupují v srpnu 1937 do Pekingu

V roce 1931 po tzv. Mukdenského Incidentu obsadila japonská armáda Mandžusko a vytvořila zde loutkový stát Mandžukuo, který se stal odrazovým můstkem k japonské invazi do ostatní Číny. Incident na mostě Marca Pola, který byl uměle vyvolán Japonci, se stal záminkou k rozpoutání 8 let trvající druhé čínsko-japonské války (1937–1945), která je někdy považována za součást 2. světové války.

Japonská císařská armáda se při svém tažení do Číny dopouštěla mnoha válečných zločinů. Nejvíce vešel ve známost Nankingský masakr v roce 1937, při kterém japonští vojáci zmasakrovali na 300 000 civilistů a válečných zajatců.[7] Zvláštní japonská jednotka 731, která byla umístěna v Mandžusku, prováděla pokusy na lidech. Japonci na obyvatelstvu testovali biologické zbraně, například antrax nebo dýmějový mor, kterými se nakazily statisíce Číňanů.[8] Celkově si druhá čínsko-japonská válka vyžádala přes 11 milionů obětí.[9]

Čínská občanská válka

Po druhé světové válce v Číně znovu propukla občanská válka mezi Komunistickou stranou Číny[4] (Kungčchantang) a tehdy ještě vládnoucími nacionalisty (Kuomintang). Válka skončila roku 1949 vítězstvím komunistů. Ti pod vedením Mao Ce-tunga převzali kontrolu nad celou pevninskou Čínou včetně ostrova Chaj-nan. Příslušníci Kuomintangu byli donuceni se stáhnout na ostrov Tchaj-wan a několik menších přilehlých ostrovů, což je území dnešní Čínské republiky. 1. října 1949 vyhlásil Mao Ce-tung na pekingském náměstí Nebeského klidu slovy „Číňané povstali“ Čínskou lidovou republiku.

Čínská lidová republika

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Čínské lidové republiky.

Vláda Mao Ce-tunga

Mao Ce-tung vyhlašuje ČLR, 1949

Období vlády během života Mao Ce-tunga (1949–1976) dodnes vzbuzuje řadu kontroverzí, hlavně kvůli nesmiřitelné politice vůči odpůrcům, mnohým omylům a až zločinným důsledkům na obyvatelstvu způsobených mj. fanatickým vykládáním komunistické ideologie.[4]

Nová vláda okamžitě uzákonila pozemkovou reformu, znárodnila průmyslovou výrobu a započala s vyhlašováním kampaní (programy gramotnosti, očkování, zvýšení kvality zemědělství atd.). Hned po vzniku nového státu v roce 1949 ČLR také formálně anektovala Východní Turkestán (dnešní autonomní oblast Sin-ťiang) a v roce 1950 i Tibet (oficiálně až roku 1951, dnešní Tibetská autonomní oblast), čímž dokončila opětovné sjednocení území připojením všech separatistických států vzniklých po vyhlášení republiky roku 1912. Komunistická ČLR se také zapojila do korejské války (1950–1953) na straně komunistického bloku. V roce 1956 byla vyhlášena pod heslem „Ať rozkvétá sto květů umění, ať soupeří sto škol učení“ kampaň Sta květů, v jejímž rámci byli intelektuálové vyzváni, aby dali kritikou podněty pro další zlepšení země. Když se ale kampaň postupně zvrhla v kritiku vládního režimu, následovala kampaň proti pravičákům (1957), která odsoudila statisíce lidí, převážně intelektuálů, k smrti nebo k převýchově.

V pokusu dohnat a předehnat Západ byl vyhlášen tzv. Velký skok vpřed (1958–1960), jenž ale skončil katastrofou – na hladomor zemřelo podle odhadů dokonce více než 30 milionů lidí, a proto z čela KS Číny odstoupil Mao Ce-tung, přestože si i nadále ve straně udržoval velký vliv, a na jeho místo byl zvolen Liou Šao-čchi. V důsledku ideologické roztržky se Sovětským svazem od roku 1960 byla navíc ČLR odkázána pouze sama na sebe. Roku 1964 byla provedena úspěšná jaderná zkouška a ČLR se tak zařadila mezi jaderné mocnosti.

Kulturní revoluce

Podrobnější informace naleznete v článku Kulturní revoluce.

Mao Ce-tung upevnil svou moc mezi rolníky přes pozemkovou reformu a také díky popravám mezi 1 a 2 miliony zemědělských hospodářů.[10] Čínská populace se z 550 milionů téměř zdvojnásobila na více než 900 milionů. Ovšem Mao Ce-tungův rozsáhlý projekt ekonomické a sociální reformy, tzv. Velký skok vpřed mezi lety 1958 a 1961, měl za následek okolo 45 milionů úmrtí, většinou následkem hladomoru.[11]

V roce 1966 Mao Ce-tung inicioval Velkou proletářskou kulturní revoluci, jež byla postavena na myšlence nepřetržité revoluce a masové demokracie, a měla za cíl vymýtit kapitalismus uvnitř strany. Hlavním Maovým důvodem pro uskutečnění revoluce však patrně bylo to, že od roku 1959 postupně ztrácel vliv ve vedení strany a tímto způsobem se chtěl zbavit svých ideologických odpůrců a osobních nepřátel. Kampaň byla zaměřena proti čtyřem přežitkům – starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům. Hnací silou Maovy revoluce se stala mládež, která vytvářela tzv. rudé gardy. Hlavními oběťmi kampaně se stali Liou Šao-čchi a Teng Siao-pching[zdroj?], zahraniční diplomaté a veškeré autority vůbec. V důsledku došlo k obrovským škodám na kulturním dědictví (byly páleny knihy, vypleněna muzea a ničeny historické budovy) a země se zmítala v chaosu. Kampaň trvala do roku 1969, ale její výsledky přetrvaly do Maovy smrti v roce 1976 a dále.

Mao Ce-tung a americký prezident Richard Nixon v roce 1972 během americko-čínského sblížení, kdy byly obě země v konfliktu se SSSR

V květnu 1984, po 31 měsících intenzivního vyšetřování, ověřování a přehodnocování Ústředním výborem, jsou počty vztahující se k Velké kulturní revoluci tyto: 4,2 milionu lidí bylo zatčeno a vyšetřováno, 1,7 milionu lidí zemřelo nepřirozenou smrtí, 135 000 lidí bylo označeno za kontrarevolucionáře a popraveno, 237 000 lidí bylo zabito, 7,03 milionu lidí bylo zraněno nebo zmrzačeno při ozbrojených útocích a 71 200 rodin bylo rozbito. Statistiky sestavené ze zdrojů na úrovni krajů uvádějí, že v průběhu revoluce zemřelo 7,73 milionu lidí nepřirozenou smrtí.[12]

Celkově se odhaduje, že Mao Ce-tung je zodpovědný za smrt 40 až 70 milionů lidí prostřednictvím hladu, nucených prací a poprav. Na počátku 50. let byl prakticky v každé čínské vesnici určen pro veřejnou popravu alespoň jeden statkář, ale obvykle několik, což si vyžádalo odhadem 2 až 5 milionů obětí.[13]

Liberalizace ekonomiky

Kulturní revoluce skončila až smrtí Mao Ce-tunga. V následném boji o moc neuspěla tzv. banda čtyř, jež měla velký podíl na kulturní revoluci. Byla obviněna z uvedení země do chaosu a všichni členové odsouzeni k vysokým trestům. Do čela státu se dostalo proreformní křídlo KS Číny reprezentované Teng Siao-pchingem, který postupně převzal veškerou moc ve státě. Současně s tím došlo k oteplování vztahů se Západem.

V následujících letech proběhly mnohé reformy, díky nímž se hlavně v ekonomické oblasti země postupně přiblížila více Západu. Zřízeny byly například tzv. „Zvláštní ekonomické zóny“, kde bylo umožněno podnikání západním investorům. Byla ale naopak zavedena politika jednoho dítěte, která ve výsledku přinesla mnohé negativní vlivy, včetně nepoměru mezi pohlavími, stárnutí populace a úbytku pracovní síly.

Studentské protesty na náměstí Tchien-an-men

Roku 1989 došlo po narůstající nespokojenosti k protestům studentů proti vládě KS Číny na náměstí Nebeského klidu v metropoli Pekingu, ty však byly tvrdě potlačeny zásahem armády a uvrhly ČLR do přechodné izolace. K demokratizaci a zavedení pluralitního systému nedošlo, komunistické vedení země se však generačně obměnilo a pokračovalo nadále v hospodářských reformách.

90. léta a nové tisíciletí

Obří portrét Mao Ce-tunga na bráně Nebeského klidu v Pekingu

1. července 1997 byl k Čínské lidové republice připojen Hong Kong, dříve pod správou Velké Británie, pod podmínkou „jeden stát, dva systémy“; 20. prosince 1999 bylo pod stejnými podmínkami připojeno Macao, dříve pod správou Portugalska.

Ve výdajích na ozbrojené síly se dostala Čína na druhé místo, hned za Spojené státy, a výrazně začala modernizovat všechny složky armády.

Za administrativy Chu Ťin-tchaa, která vládla od roku 2003, začaly být řešeny problémy zejména v sociální oblasti. Vláda vytvořila koncept s názvem Harmonická společnost, který slibuje fúzi socialismu a demokracie, podporu střední třídy, vládu práva, a zároveň zahrnuje prvky nového konfuciánství. Tato administrativa byla vůbec první v historii ČLR, která začala otevřeně podporovat náboženství, a to zejména buddhismus a taoismus, které vidí jako tradiční součást čínské kultury. Někteří zahraniční pozorovatelé ovšem označují aktivitu čínské vlády za další pokus o namalování falešného obrazu[14], neboť v zemi neustále probíhají masové represe, cenzura informací a zabíjení jako v předchozích obdobích. Pokračují také restrikce proti určitým náboženským skupinám proti nimž trvá takzvaný „boj proti zlým kultům“, který Strana vyhlásila v roce 1999, zasažena jsou veškerá náboženství, která se nepodřizují Straně, tedy křesťané loajální papeži, buddhisté loajální dalajlámovi, Fa-lun-kung loajální k zakladateli Li Chung-č'ovi a podobně, zůstává také sporná otázka Tibetu.

V roce 2008 byly v Tibetu krvavě potlačeny údajné protičínské demonstrace, různé zdroje poukazovaly na angažování čínské vlády ve vyprovokování a řízení nepokojů.[15] Exilový tibetský duchovní vůdce dalajláma řekl, že vzpoura ve Lhase byla zinscenována čínskou policií.[15]

Režimem propagovaná „harmonická společnost“ a vláda práva je vzhledem k skutečným událostem v Číně chápána rovněž jako pouhý politický manévr na okrášlení obrazu země. Čínský právník Kao Č'-šeng[16] je stále nezvěstný, prodělal mučení čínskou tajnou policií, o kterém napsal do Sněmovny reprezentantů USA svoji výpověď.[17] Právníci, kteří hájí vládou pronásledované duchovní z řad hnutí Fa-lun-kung, jsou sami pronásledováni.[18]

Nepopiratelný velký ekonomický růst Číny za posledních několik desetiletí je podle znalců vykoupen devastací životního prostředí[19] a pošlapáváním lidských práv[20]. Skutečná demokracie a vláda práva, ani svoboda projevu, svoboda víry a šíření informací není v Číně fakticky povolována[21] a ani umožněna, přesto že je v čínských zákonech ustavena.

Geografie

Související informace naleznete také v článku Geografie Číny.
Pěstování rýže v Kuang-si
Chua-šan je posvátnou horou taoismu

Čínská lidová republika se nalézá ve východní Asii při západním pobřeží Tichého oceánu. Od severu k jihu se rozkládá od řeky Chej-lung-ťiang (Amur) na 53° s.š. k nejjižnějšímu cípu ostrovů Nan-ša (Spratlyho ostrovy) na 18° s.š. Spojnice měří kolem 5 500 km. Od Pamíru na západě (71° v.d.) po soutok řek Chej-lung-ťiang a Ussuri (135° v.d.) přesahuje spojnice 5 200 km. Časový rozdíl je více než čtyři hodiny, v celém státě se však používá jednotný čas (UTC+8).

ČLR přímo sousedí se 14 zeměmi. Má suchozemskou hranici o délce 22 800 km a (spolu s mnohem větším Ruskem) nejvíce sousedů ze všech států světa. Po směru hodinových ručiček jimi jsou Indie (délka hranice 3 380 km), Pákistán (523 km), Afghánistán (76 km), Tádžikistán (414 km), Kyrgyzstán (858 km), Kazachstán (1 533 km), Rusko (3 645 km), Mongolsko (4 677 km), Severní Korea (1 416 km), Vietnam (1 281 km), Laos (423 km), Myanmar (2 185 km), Bhútán (470 km) a Nepál (1 236 km). Dále moře odděluje Čínu od Jižní Koreje, Japonska, Čínské republiky na Tchaj-wanu, Filipín, Bruneje, Malajsie a Indonésie.

ČLR vede spor o pozemní hranici s Indií, spor o hranici s Tádžikistánem, krátký úsek hranice s KLDR není určen. Pohraniční spory s Ruskem byly urovnány v roce 2004.

Na východě a na jihu omývají čínské území moře. Po směru hodinových ručiček je to Pochajský záliv, který je považován za čínské kontinentální moře, dále pak Žluté, Východočínské a Jihočínské moře, jež jsou okrajovými moři Tichého oceánu. V teritoriálních vodách Číny o celkové rozloze 4,73 milionu km² se nalézá na 5 400 ostrovů. Největší z nich o rozloze 36 000 km² je Tchaj-wan (ovládán je však Čínskou republikou), následovaný ostrovem Chaj-nan (34 000 km²). Nejvýchodnějšími čínskými ostrovy je souostroví Tiao-jü nacházející se severně od Tchaj-wanu, přičemž nejvýchodněji leží ostrov Čch'-wej; ostrovy jsou ovšem pod námořní kontrolou Japonska. Mnoho ostrovů, ostrůvků a skalních útesů, které se nalézají na jihu, jsou označovány jako „ostrovy Jihočínského moře“, přičemž patří hlavně do čtyř větších souostroví: Tung-ša (Východní písky), Si-ša (Západní písky), Čung-ša (Střední písky) a Nan-ša (Jižní písky); o oblast se stále vedou rozsáhlé územní spory.

ČLR je zaangažována ve spletitém sporu o ostrovy Nan-ša (Spratlyho ostrovy) s Malajsií, Filipínami, Čínskou republikou, Vietnamem a Brunejí a ve sporu o souostroví Tiao-jü-tao (Senkaku) s Japonskem a s Čínskou republikou. Dále vede spor o námořní hranici s Vietnamem v Tonkinském zálivu. Ostrovy Si-ša (Paracelské ostrovy) jsou obsazené Čínskou lidovou republikou, ale nárokovány Vietnamem a Čínskou republikou na Tchaj-wanu. Podobná situace je i okolo souostroví Tung-ša (Prataské ostrovy) a Čung-ša.

Podnebí

V severovýchodní Číně bývají studené zimy a horká léta s přiměřeným množstvím srážek. Šanghaj leží ve východní oblasti střední Číny, má mírné zimy a vysoké množství srážek. Na jihovýchodě je vlhké subtropické podnebí, na západě je podnebí velmi drsné. Lhasa má velmi studené zimy a málo srážek.

Administrativní členění

Administrativní dělení Čínské lidové republiky a území jí nárokovaná
Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní členění Čínské lidové republiky.

Čínská lidová republika má vícestupňový správní systém. Na nejvyšší úrovní stojí provincie (省, shěng, šeng). Vláda ČLR jich kontroluje 22, ostrov Tchaj-wan je vládou ČLR sice považován za další provincii, ale fakticky nad ním nemá žádnou moc. Mimo provincií je v ČLR pět autonomních oblastí (自治区, zìzhìqū, c'-č'-čchü) zahrnujících území obydlené z velké části příslušníky národnostních menšin, čtyři ústřední vládou přímo spravovaná města (直辖市, zhíxiáshì, č'-sia-š') a dvě zvláštní správní oblasti (特别行政区, tèbié xíngzhèngqū, tche-pie sing-čeng-čchü) těšící se velké míře autonomie.

Dále jsou provincie a autonomní oblasti rozděleny na autonomní prefektury, okresy, autonomní okresy a města, a ty dále na města a obce včetně měst a obcí etnických menšin.

Přehled provincií Čínské lidové republiky:

Český název Čínský název
(přepis pchin-jin)
Status
An-chuej 安徽 (Ānhuǐ) provincie
Če-ťiang 浙江 (Zhèjiāng) provincie
Čching-chaj 青海 (Qīnghǎi) provincie
Čchung-čching 重庆 (Chóngqìng) přímo spravované město
Fu-ťien 福建 (Fújiàn) provincie
Hongkong 香港 (Xiānggǎng) zvláštní správní oblast (ZSO)
Chaj-nan 海南 (Hǎinán) provincie
Che-nan 河南 (Hénán) provincie
Che-pej 河北 (Héběi) provincie
Chej-lung-ťiang 黑龙江 (Hēilóngjiāng) provincie
Chu-nan 湖南 (Húnán) provincie
Chu-pej 湖北 (Húběi) provincie
Jün-nan 云南 (Yúnnán) provincie
Kan-su 甘肃 (Gānsù) provincie
Kuang-si 广西 (Guǎngxī) autonomní oblast (AO)
Kuang-tung 广东 (Guǎngdōng) provincie
Kuej-čou 贵州 (Guìzhōu) provincie
Liao-ning 辽宁 (Liáoníng) provincie
Macao 澳門 (Àomén) zvláštní správní oblast (ZSO)
Ning-sia 宁夏 (Níngxià) autonomní oblast (AO)
Peking 北京 (Běijīng) přímo spravované město
S’-čchuan 四川 (Sìchuān) provincie
Sin-ťiang 新疆 (Xīnjiāng) autonomní oblast (AO)
Šan-si 山西 (Shānxī) provincie
Šan-tung 山东 (Shāndōng) provincie
Šanghaj 上海 (Shànghǎi) přímo spravované město
Šen-si 陝西 (Shǎnxī) provincie
Tchaj-wan[p. 1] 台湾 (Táiwān) provincie
Tchien-ťin 天津 (Tiānjīn) přímo spravované město
Tibet 西藏 (Xīzàng) autonomní oblast (AO)
Ťi-lin 吉林 (Jílín) provincie
Ťiang-si 江西 (Jiāngxī) provincie
Ťiang-su 江苏 (Jiāngsū) provincie
Vnitřní Mongolsko 内蒙古 (Nèi Měnggǔ) autonomní oblast (AO)
  1. Čínská lidová republika považuje Tchaj-wan za svou 23. provincii, přestože jej fakticky neovládá.

Města s více než 10 miliony obyvatel

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam největších měst v Čínské lidové republice.

Politický systém

Související informace naleznete také v článku Politický systém Číny.
Čínský prezident Chu Ťin-tchao a americký prezident Bush na summitu států APEC v roce 2004
Čínský prezident Si Ťin-pching na setkání představitelů států BRICS, 15. listopadu 2014

Čínská lidová republika je totalitní režim pod vedením Komunistické strany Číny. Od roku 1949 do současnosti se v jejím čele vystřídalo pět „generací vůdců“:

  • První válečná generace
    • Mao Ce-tung, předseda strany 1945–1976, prezident 1954–1959
    • Čou En-laj, předseda vlády 1949–1976
    • Ču Te, předseda stálého výboru Všečínského shromáždění lidových zástupců 1959–1976 (hlava státu, 1975–1976)
    • Liou Šao-čchi, prezident 1959–1968
  • Druhá válečná generace
    • Teng Siao-pching, předseda vojenské komise 1981–1989, Maův nástupce, provedl ekonomické reformy a otevřel Čínu zahraničnímu kapitálu
    • Chua Kuo-feng, předseda strany 1976–1981, předseda vlády 1976–1980
    • Chu Jao-pang, generální tajemník strany 1980–1987
  • Třetí generace (vzešlá z ředitelů státních podniků vzdělaných v Sovětském svazu)
    • Čao C'-jang, předseda vlády 1983–1987, generální tajemník strany 1987–1989
    • Ťiang Ce-min, generální tajemník strany 1989–2002, prezident 1993–2003
    • Li Pcheng, předseda vlády 1988–1998
    • Ču Žung-ťi, předseda vlády 1998–2003
  • Čtvrtá generace, technokratická
  • Pátá generace

Zahraniční politika

Šanghajská organizace pro spolupráci:
     Členové
     Pozorovatelé
     Partnerský dialog
     Zájemci o pozorování
     Sporná území

ČLR má diplomatické vztahy se 175 zeměmi a udržuje velvyslanectví ve 162 z nich. Její legitimita je zpochybňována Čínskou republikou a několika dalšími zeměmi; jde tedy o největší a nejlidnatější stát s omezeným uznáním. V roce 1971 nahradila ČLR Čínskou republiku jako výhradního zástupce Číny v OSN a jako jednoho z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN.[22] Čína je také bývalý člen a lídr hnutí nezúčastněných zemí, a stále sebe považuje za obhájce rozvojových zemí.[23] Spolu s Brazílií, Ruskem, Indií a Jihoafrickou republikou je Čína členem BRICS - skupiny rozvíjejících se hlavních ekonomik a hostila třetí oficiální summit v San-ja na Chaj-nanu v dubnu 2011.[24] Pod výkladem politiky jedné Číny Peking vytvořil takovou podmínku k navázání diplomatických vztahů, že druhá země uznává jeho požadavek na Tchaj-wan a zpřetrhává oficiální diplomatické vazby s Čínskou republikou. Čínští představitelé protestovali při mnoha příležitostech, když zahraniční země učinily diplomatické pokusy o sblížení s Tchaj-wanem,[25] zejména v oblasti prodeje zbraní.[26] Mnoho ze současné čínské zahraniční politiky je údajně založeno na politice premiéra Čou En-laje - Panča šíla a je také poháněna pojmem "harmonie bez uniformity", která podporuje diplomatické vztahy mezi státy navzdory ideologickým rozdílům.[27] Tato politika zřejmě vedla Čínu k podpoře zemí, které jsou západními státy označovné jako darebácké a represivní státy, např. Zimbabwe, Severní Korea a Írán.[28] Čína má úzké hospodářské a vojenské vztahy s Ruskem,[29] a tyto dva státy často hlasují v Radě bezpečnosti OSN jednotně.[30][31][32]

Územní spory

Od svého založení po druhé čínské občanské válce si ČLR nárokuje území pod kontrolou Čínské republiky, oddělené politické entity dnes známé jako Tchaj-wan, jako součást svého území. Ostrov Tchaj-wan pokládá za své uzemí jako provincii Tchaj-wan, dále Ťin-men a Ma-cu jako součást provincie Fu-ťien a ostrovy v Jihočínském moři pod kontrolou Čínské republiky jako součást provincie Chaj-nan a provincie Kuang-tung. Tato tvrzení jsou kontroverzní kvůli komplikovaným vztahům v okolí úžiny, protože ČLR operuje s politikou jedné Číny jako s jedním z nejdůležitějších diplomatických principů.[33]

Kromě Tchaj-wanu je Čína zapojena do dalších územních sporů. Od devadesátých lét je Čína zapojená do jednání vyřešit své sporné pozemní hranice, včetně hranice s Indií a nedefinované hranice s Bhútánem. Dále je Čína je zapojena do mnohostranných sporů o vlastnictví několika malých ostrovů na východě a jihu Číny jako jsou ostrovy Senkaku a mělčina Scarborough.[34][35]

Ozbrojené síly

Letadlová loď Liao-ning třídy Type 001, první ve službě u hladinových námořních sil

S 2,3 milióny aktivními vojáky je čínská lidová osvobozenecká armáda (PLA) největší stálou vojenskou silou na světě. Řízena je ústřední vojenskou komisí (CMC).[36] Po KLDR má Čína druhý největší počet rezervistů. Armáda se skládá pozemních sil (PLAGF), námořnictva (PLAN), letectva (PLAAF) a raketového vojska (PLARF). Podle čínské vlády činil čínský vojenský rozpočet na rok 2017 151,5 miliardy dolarů, což představuje druhý největší vojenský rozpočet na světě, ačkoli poměr vojenských výdajů - HDP s 1,3% HDP je pod světovým průměrem. Mnohé instituce - včetně SIPRI a amerického úřadu ministra obrany však tvrdí, že Čína svou skutečnou úroveň vojenských výdajů nehlásí, a ta je údajně mnohem vyšší než oficiální rozpočet.[37][38]

Čína také disponuje jadernými zbraněmi, je považovaná za hlavní oblastní vojenskou sílu a potenciální vojenskou supervelmoc.[39] Podle zprávy amerického ministerstva obrany z roku 2013 má Čína ve výzbroji mezi 50 až 75 kusy jaderných mezikontinentálních balistických raket, spolu s řadou balistických raket krátkého dosahu.[40] Nicméně ve srovnání s ostatními čtyřmi stálými členy Rady bezpečnosti OSN má Čína relativně omezené možnosti projekce moci.[41]

Čínská špionáž

Čínský zájem se soustřeďuje zejména na strategické sektory hospodářství, jako jsou energetika, telekomunikace, finance, logistika, zdravotnictví a špičkové technologie.

Průmyslová špionáž

Čínský zákon o celonárodní špionáži, přijatý Všelidovým kongresem v roce 2017, nařizuje všem čínským jednotlivcům i firmám v případě státního zájmu provádět špionáž ve prospěch Čínské lidové republiky.[42] Např. Huawei China zavedla formální politiku bonusového programu odměňujícího zaměstnance, kteří ukradli konkurenci tajné informace. Zaměstnancům bylo nařízeno, aby tajné informace, které získali od cizích společností, ukládali na interní firemní stránku, nebo, v případě zvláště citlivých informací, poslali zašifrovaný email do speciální emailové schránky. Směrnice zdůrazňovala, že žádný ze zaměstnanců nebude potrestán za činnost, jež bude v jejich v rámci provedena. Po skandálu v USA upozornilo vedení pracovníky Huawei USA, že ve Spojených státech podobné činnosti nejsou podporovány. Z emailové komunikace nicméně podle amerických úřadů vyplývá, že v jiných zemích a regionech světa je to naprosto běžná součást pracovní náplně.[43]

Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung popsal konkrétní zkušenosti německých manažerů, bankéřů a právníků v Číně. Číňané je odposlouchávají v restauracích, přes telefony nebo stahují data rovnou z jejich zařízení odcizených z hotelového trezoru. Přísná bezpečnostní pravidla platí i pro průmyslníky, kteří ve vládním speciálu doprovázeli na cestách do Pekingu kancléřku Merkelovou. Chytré telefony nechávají doma a i řadoví úředníci z ministerstev hospodářství a zahraničí pro tento účel používají ty nejlacinější tlačítkové přístroje, které po návratu vyhazují do elektrošrotu.[44]

V ČLR je praxe "domácí med z cizích kytek" (Picking flowers in foreign lands to make honey in China) realizována poskytováním státních stipendií pro dlouhodobé pobyty studentů a vysokoškolských pedagogů na prestižních západních univerzitách. Vysílá je často přímo čínská National University of Defense Technology, někteří z nich jsou dokonce vysocí důstojníci Čínské lidové armády pod skrytou identitou. Ve svém životopise uvádějí čínské výzkumné instituce, které ve skutečnosti neexistují nebo instituce, jejichž anglický název zastírá, že jde o vojenské zařízení (např. Changsha Institute of Technology je ve skutečnosti Vědecko-technologická univerzita národní obrany Lidově osvobozenecké armády nebo Xi’an Institute of High Technology je ve skutečnosti Univerzita vojenského raketového inženýrství). Západní univerzity si často ani nejsou vědomy, že čínští vědci mohou být ve skutečnosti armádní experti a nechávají celou zodpovědnost za bezpečnostní prověrky na vládě.[45] Do popředí zájmu patří účast na výzkumu hypersonických raket, navigační technologie, kvantová fyzika, kryptografie, autonomní vozidla, atd.[46]

Špionáž ČLR v České republice

Podle Bezpečnostní informační služby vzrostla intenzita zpravodajské činnosti čínských zpravodajců působících v Česku pod diplomatickým krytím a zpravodajská činnost proti českým cílům vedená z Číny. Riziko vystavení českých občanů čínskému špionážnímu zájmu v Číně je rovněž extrémně vysoké. Špionážní aktivity vedené proti českým cílům a zájmům lze rozdělit do tří segmentů: Narušení jednotné politiky EU prostřednictvím českých entit; zpravodajská činnost zacílená na české silové resorty a ekonomická a vědecko-technická špionáž. Čínská diplomatická mise také zvýšila schopnost čínské státní moci kontrolovat a ovládat čínskou krajanskou komunitu v ČR. BIS zaznamenala znepokojující vývoj na poli čínských aktivit (politických, špionážních, legislativních a ekonomických), které jako komplex představují hrozbu pro ČR v oblasti ekonomické a vědecko-technické rozvědky.[47]

Ekonomika

Související informace naleznete také v článcích Ekonomika Čínské lidové republiky a Velký skok vpřed.
Vývoj HDP v ČLR mezi lety 1952 a 2012
Představitelé Ruska a Číny v květnu 2014 při podpisu třicetileté smlouvy na dodávky zemního plynu ze Sibiře do Číny a na stavbu plynovodu Síla Sibiře. Za Rusko byli přítomni prezident Vladimir Putin a generální ředitel Gazpromu Alexej Miller.

Hospodářský růst

Díky ekonomickým reformám, které začal od roku 1976 prosazovat Teng Siao-pching a na které navázali jeho nástupci v 90. letech, byl v ČLR v polovině 90. let 20. století nastartován rychlý hospodářský růst, jenž trvá dodnes a rychle stimuluje všechny oblasti národního hospodářství.

Ekonomika země v roce 2007 rostla tempem 11,9 %, nejvyšším za 13 let. Hrubý domácí produkt tak dosáhl cifry 24,953 biliónů CNY (tj. 3,428 biliónů USD), ovšem dlouhodobý dvouciferný růst způsobil zvýšení inflace na 4,8 %, oproti necelým 2 % roku 2006. V únoru 2008 inflace dokonce vyšplhala až na 8,7 %, což je jedenáctileté maximum. Čínský vývoz v roce 2006 vzrostl o 27,2 %, zatímco dovoz ve stejném období narostl o 20 %. Saldo obchodní bilance tak dosáhlo přebytku 177,5 miliard USD (oproti 100 mld. USD v roce 2005).

Čínská ekonomika v roce 2005 předstihla britskou a v roce 2007 německou ekonomiku a s objemem HDP 2,49 bilionu se dostala tehdy na třetí místo na světě.[48] V roce 2010 předstihla Japonsko a stala se tak druhou největší ekonomikou světa po Spojených státech. V roce 2012 předstihla Čína i Spojené státy co do objemu obchodovaného zboží. V říjnu 2014 vyhlásil Mezinárodní měnový fond ekonomiku Číny za nejsilnější na světě co se týče celkového objemu HDP dle parity kupní síly.

Tři čínští internetoví „giganti“ Baidu, TencentAlibaba Group patří mezi největší technologické konglomeráty na světě.[49] Čínští výrobci spotřební elektroniky jako Lenovo, Huawei, ZTE, Xiaomi, Oppo a Meizu patří mezi nejúspěšnější na světovém trhu.[50][51]

Energetika

Čínská energetika je založena na všech dostupných typech zdrojů. Elektrická energie je zatím vyráběna především v tepelných elektrárnách. Z vodních elektráren je nejvýznamnější elektrárna Tři soutěsky, která je zároveň největší elektrárnou (nejen vodní) na světě. Čína má i velmi ambiciozní projekt výstavby jaderných elektráren. Do roku 2015 má být výkon zařízení tohoto typu dvojnásobný. Na výstavbě jaderných reaktorů v Číně pracují jak francouzské, tak americké a ruské společnosti. Po havárii v japonské Fukušimě bylo sice dočasně pozastaveno povolování staveb nových jaderných elektráren a provedeny prověrky v těch stávajících, nicméně Čína hodlá ve své projaderné politice bez velké změny pokračovat.[52]

Zahraniční obchod

Čína je jedním z největších světových exportérů a importérů, přičemž dosahuje značného přebytku obchodní bilance. Velmi důležitým obchodním partnerem Číny je v současnosti Německo. V roce 2016 dosáhl čínsko-německý obchod v obou směrech objemu 170 miliard eur, tj. přibližně 4 515 miliard Kč.

Německá kancléřka Angela Merkelová navštěvuje Čínu každoročně, za dobu svého působení na vrcholném postu do září 2019 již 15krát. Vždy je doprovázena významnými německými manažery, jejichž cílem je dosáhnout dalšího rozvoje vzájemného obchodu. Při doposud poslední návštěvě Merkelové v Pekingu bylo 5. září 2019 podepsáno 11 smluv o hospodářské spolupráci. Jednou z nejvýznamějších nových smluv je dohoda francouzsko-německého koncernu Airbus o rozšíření montáže dopravního letadla typu Airbus A320 v již existující výrobně čínské společnosti AVIC Aircraft Corporation ve městě Tchien-ťin. Další smlouvy se týkají mj. energetiky a elektromobility. Společnost ALBA Group bude spolupracovat s velkoměstem Šen-čen v oboru zpracování odpadů. Firma Siemens bude kooperovat s čínskou státní společností SPIC při výrobě plynových turbin pro energetiku. Největší německá a evropská pojišťovna Allianz se dohodla s čínskou velkobankou Bank of China na prohloubení spolupráce při financování a pojišťování hospodářské výměny mezi oběma zeměmi.[53] Úspěšná jednání mezi německou a čínskou delegací nebyla nijak ovlivněna aktuálními událostmi v Hongkongu. Kancléřka Merkelová ovšem zmínila nutnost poklidného vyřešení současné situace v této autonomní čínské provincii. Čínský předseda vlády Li Kche-čchiang odpověděl na tuto zmínku v tom smyslu, že Čína „je schopná ukončit chaos v Hongkongu a znova tam nastolit pořádek v rámci zákonů“. Zahraničí se může podle něj spolehnout na to, že Čína má pro to „moudrost“.[53] Podle názoru šéfredaktora německého zpravodajského webu T-Online.de Floriana Harmse „diktuje Čína pravidla vzájemné spolupráce i Německu“.[54]

Nová hedvábná stezka

V září 2013 oznámil čínský prezident Si Ťin-pching záměr vybudování „Nové hedvábné stezky“.[55] Pro dopravu vhodného zboží v kontejnerech mají přitom být využity již existující železniční trati, hlavně v Číně samotné, dále Transsibiřská magistrála a tratě přes evropské Rusko, Bělorusko, UkrajinuPolsko do Německa, kde má být Duisburg důležitým překladištěm u splavné řeky Rýn.[56]

Také IndieÍrán mají být na Novou hedvábnou stezku napojeny.[57][58] Dne 15. února 2016 přijel první vlak z východní čínské provincie Če-ťiang do Teheránu.[59] V lednu 2017 byl vypraven první vlak až do Londýna,[60][61] který celou trasu s délkou 12 000 km ujel za plánovaných 18 dní. Zboží muselo být ovšem několikrát překládáno, neboť kvůli rozdílným rozchodům kolejí musí být na hranicích např. mezi Ukrajinou a Polskem měněny lokomotivy i vagóny.[62]

Existují také snahy o napojení Rakouska přes Slovensko na čínský projekt tím, že by byla vybudována nová asi 450 km dlouhá širokorozchodná traťKošic (kam již taková trať vede z Užhorodu) přes Bratislavu do Vídně. O tento projekt mají Rakouské spolkové dráhy velký zájem, zatím mu však brání válka na východní Ukrajině.[63]

Tzv. Nová hedvábná stezka, neboli Jeden pás, jedna cesta (anglicky One Belt, One Road, zkr. OBOR, též měkčím vyjádřením Belt and Road Iniciative, BRI) má oficiálně sloužit k vytvoření dopravních koridorů, jimiž se propojí infrastruktura Asie a Evropy. Z hlediska čínských velmocenských ambicí je zároveň významným strategickým prvkem a začátkem čínské cesty globalizace. Je součástí mocenského boje s USA, má omezit vliv Japonska ve Východní Asii a Indočíně, eventuálně výměnou za ekonomické investice navázat spolupráci v oblasti bezpečnosti. Příslib čínských investic je vykládán jako ekonomický nástroj Číny ve snaze získat spojence pro přiznání statutu tržní ekonomiky, což je dle bruselských diplomatů v současnosti důležitým zájmem čínské agendy v EU. Peking se snaží uplatňovat svůj vliv ve světě také přes Východní Evropu prostřednictvím iniciativy 16 + 1.[64][65] EU je vyjednávání otevřená, ale na multilaterální úrovni, nikoli pouze formou bilaterálních vztahů. Evropská komise doporučuje užší spolupráci s Čínou v otázkách lidských práv, ochrany životního prostředí a boji proti změnám klimatu, ČLR však zároveň označuje za „ekonomického rivala usilujícího o vůdčí pozici v zavádění technologií a systémového rivala v prosazování alternativních modelů vlády.“[66]

Z interních čínských dokumentů lze vyčíst, že "mezi běžné obyvatele západních zemí čínská externí propaganda nepronikla, a byla dokonce tamějšími politiky dezinterpretována jako „čínská hrozba“. Proto je třeba korigovat náš přístup a zaměřit se „na východ“. Ve srovnání s vyspělými státy Evropy a Ameriky představují skupinu nejvhodnější k „indoktrinaci“ (doslova: k vymývání mozků a získávání srdcí [si nao jing sin]) rozvojové země[67], kde tato čínská strategie Hedvábné stezky má již řadu obětí v podobě korupčních skandálů a astronomického zadlužení států, které přistoupily na nabídky čínských investic.[68]

Obyvatelstvo

Související informace naleznete také v článku Obyvatelstvo Čínské lidové republiky.
Mapa hustoty obyvatelstva ČLR a Tchaj-wanu z roku 2009. Provincie na východním pobřežní jsou mnohem hustěji obydlené než vnitrozemí na západě.

Sčítání lidu v roce 2010 zaznamenalo počet obyvatel Čínské lidové republiky přibližně 1 370 536 875. Přibližně 16,60% populace bylo 14 let nebo mladších, 70,14% bylo ve věku 15 až 59 let a 13,26% bylo starších než 60 let.[69] Míra populačního růstu v roce 2013 byla odhadována na 0,46%.[70]

Navzdory politice jednoho dítěte, kterou ČLR zavedla v roce 1979, se počet obyvatel Číny zvýšil z přibližně 550 milionů v době vzniku ČLR na 1,4 miliardy v současnosti.[71]

Čína tvořila většinu chudých na světě; nyní Čína tvoří většinu světové střední třídy.[72]

Etnické skupiny

Čína oficiálně uznává 56 různých etnických skupin, z nichž největší část představují Chanové, kteří tvoří asi 91,51% celkového počtu populace.[73] Chanové - nejpočetnější světová etnická skupina[74] - převyšují ostatní etnické skupiny v každé provincii s výjimkou Tibetu a Sin-ťiangu.[75] Podle sčítání lidu z roku 2010 tvoří etnické menšiny asi 8,49% obyvatel Číny.[73] V porovnání se sčítáním lidu z roku 2000 vzrostla populace Chanů o 66 537 177 lidí, tj. o 5,74%, zatímco populace 55 národnostních menšin se zvýšila o 7 362 627 lidí, tj. i 6,92%.[73] Sčítání z ruku 2010 zaznamenalo celkem 593 832 v Číně žijících cizinců. Největší skupiny pocházely z Jižní Koreje (120 750) Spojených států (71 493) a Japonska (66 159).[76]

Mezi etnické menšiny (údaje podle sčítání lidu v roce 2000) patří Čuangové (16 milionů), Mandžuové (10 milionů), Ujgurové (9 milionů), Chuejové (9 milionů), Miaové (8 milionů), Iové (7 milionů), Tchuťiaové (5,75 milionu), Mongolové (5 milionů), Tibeťané (5 milionů), Puejové (3 miliony) a Korejci (2 miliony).

Jazyky

Etnolingvistická mapa Číny z roku 1990

V Číně je asi 292 aktivních jazyků.[77] Nejpoužívanější náleží do sinotibetských jazyků, které zahrnují mandarínštinu (hovoří s ní 70% populace),[78] a další varianty čínštiny: Jüe (včetně kantonštiny a tchajšanštiny), wu, min, xiang, gan a hakka. Tibetobarmské jazyky, včetně tibetštiny, qiangu, nakhi a nuosu, se používají v oblasti tibetské náhorní plošiny a jünnansko-kuejčouské vysočiny. Dalšími jazyky se hovoří v jihozápadní Číně (čuangština, thajština a kam-sujské jazyky z tajsko-kadajských jazyků, dále hmong-mienské jazyky a wa z austroasijské jazykové rodiny). Napříč severovýchodní a severozápadní Čínou používají zdejší etnické skupiny altajské jazyky včetně mandžuštiny, mongolštiny a některé turkické jazyky: ujgurštinu, kazaštinu, kyrgyzštinu, salarštinu a západní jugurštinu. Korejština se používá podél hranice se Severní Koreou. Saríqólština, jazyk Tádžiků na západě Sin-ťiangu, je indoevropský jazyk. Tchajwanští domorodci, včetně malé populace v pevninské Číně, používají austronéské jazyky.[79]

Standardní čínština, varianta mandarínštiny založená na pekingském dialektu, je oficiální národní jazyk Číny a je používán jako lingua franca v zemi mezi lidmi různého lingvistického původu.[80]

Čínské znaky se jako písmo pro sinické jazyky používají po tisíce let. Umožňují mluvčím vzájemně nesrozumitelných čínských jazyků komunikovat mezi sebou prostřednictvím psaní. V roce 1956 vláda představila zjednodušené znaky, které v pevninské Číně nahradily starší tradiční znaky. Čínské znaky jsou také romanizované ve formě pchin-jinu.

Náboženství

Vláda Čínské lidové republiky oficiálně zastává státní ateismus[81] a za tímto účelem vede antireligistické kampaně.[82] Na náboženské záležitosti v zemi dohlíží státní správa pro náboženské záležitosti.[83] Náboženská svoboda je zaručena čínskou ústavou, i když náboženské organizace, které nemají oficiální schválení, mohou být předmětem státní perzekuce.[84][85] Během tisíciletí byla čínská civilizace ovlivněna různými náboženskými hnutími. “Tři učení”, včetně konfuciánství, taoismu a buddhismu (čínský buddhismus), měly v historii významnou roli ve formování čínské kultury[86][87], obohatily teologický a duchovní rámec, který sahá do období Šangu a dynastie Čou.

Kultura

Čína je zemí s kulturní tradicí starou několik tisíc let. Současná Čínská lidová republika zachovává svou kulturní tradici, jak v oblasti výtvarného umění, tak tradici literární a hudební. Je však otevřená kulturním vlivům okolního světa.

Literatura

Básník Li Po

Za první velkou básnickou osobnost Číny bývá označován Čchü Jüan, autor 3. století př. n. l. Tzv. popisné básně skládal v 1. století Pan Ku. Ve 4. století se proslavil básník Tchao Jüan-ming. Cchao Cchao založil nový styl poezie, zvaný ťien-an, významným básníkem byl i jeho syn Cchao Pchi. V 8. století zazářil Tu Fu a krátce po něm Li Po, který se stal nejpopulárnějším čínským autorem až do dnešních dnů. Na Li Poa a Tu Fua navazoval Po Ťü-i, byť jim vyčítal, že “utíkaly do hor a k řekám”. 8. a 9. století je často označováno za zlatý věk čínské poezie, k jeho pozdním představitelům patřil Tu Mu. V 11. století proslula básnířka Li Čching-čao, z jejíhož díla se však zachovala jen jediná sbírka, Píseň průzračného nefritu.

8. století je érou, kdy se rodí čínská próza, za její zakladatelské postavy jsou označováni Chan Jü a Liou Cung-jüan. Významným byl však již cestopis Zápisky o buddhistických zemích autora 4. století Fa-siena. V 11. století prosluly svými eseji Su Š’ či Ou-jang Siou. Příběhy od jezerního břehu z konce 14. století, jež napsali Š’ Naj-an a Luo Kuan-čung, se staly prvním z tzv. čtyř klasických čínských románů. Druhým jsou Příběhy Tří říší Luo Kuan-čunga, rovněž ze 14. století. Süan-cang proslul svým cestopisem, jeho cesta do Indie později posloužila jako inspirace pro román Putování na západ (třetí ze čtyř klasických románů) spisovatele Wu Čcheng-ena, nejvýznamnějšího autora mingského období (16. století). K průkopníkům moderního divadla 17. století patřil Li Jü. V 18. století se proslavil Cchao Süe-čchin románem Sen v červeném domě, posledním ze čtyř klasických románů.

K prvním na západ proniknuvším autorům patřil Lin Jü-tchang. Za jednoho z největších čínských spisovatelů 20. století jsou označováni Lu Sün a Lao Še, autor známého románu Rikša. Románem Rodina zaujal Pa Ťin. Feminismus do čínské literatury vnesla Čchiou Ťin. Ke komunistickým autorům patřil Kuo Mo-žo či Mao Tun. Kao Sing-ťien obdržel roku 2000 Nobelovu cenu za literaturu[88], Mo Jen stejné ocenění převzal v roce 2012.[89]

Výtvarné umění

Socha Hlava psa od Aj Wej-weje

Proslulým starověkým artefaktem je Terakotová armáda, tedy soubor 6000 soch zakopaných v pohřebním komplexu poblíž čínského města Si-an, objevený 29. března 1974. Sochy vznikly ve 3. století př. n. l., pro hrobku sjednotitele Číny, císaře Čchin Š’-chuang-tiho.[90]

Klasikem čínské kaligrafie a malířství byl Mi Fu. Tři svitkové obrazy se dochovaly z díla autora 4. století Ku Kchaj-č’e. Zakladatelem čínského krajinářství byl v 8. století Wang Wej. Ve 12. století se známým malířem stal i jeden z císařů, Chuej-cung (Sung). V 17. století se od tradičních vzorů počal vzdalovat Š’-tchao. K moderním malířům patří Čchi Paj-š’. K nejuznávanějším současným výtvarným umělcům Aj Wej-wej.[91]

Architekt Wang Šu je nositel prestižní architektonické Pritzkerovy ceny[92], čínského původu je i jiný držitel této ceny, Američan I. M. Pei, autor známé Skleněné pyramidy v muzeu Louvre v Paříži.[93]

Film

K nejvýznamnějším čínským filmařům patří režisér Čang I-mou, který byl mj. hlavním režisérem úvodního a závěrečného ceremoniálu Letních olympijských her v Pekingu roku 2008.[94] K jeho generačním souputníkům (tzv. pátá generace) patří Čchen Kchaj-ke. Ve Spojených státech se prosadili filmový režisér John Woo, nebo herečky Joan Chen, Li Ping-ping nebo Bai Ling. V Číně patří k nejpopulárnějším herečkám Čao Wej, jež se proslavila ve snímku Krvavé pobřeží, nebo Čang C’-i známá z filmu Gejša či Fan Ping-ping.[95]

Velmi rozvinutý je filmový průmysl v Hong Kongu, který od roku 1997 můžeme rovněž přičítat k ČLR. Proslulé jsou zejména hongkongské akční filmy, největší hvězdou, kterou tento průmysl zplodil, je patrně Jackie Chan, v jehož stopách šel Jet Li (rodák z Pekingu, dnes občan Singapuru). Čang C’-lin jako pvní Číňanka uspěla v mezinárodních soutěžích krásy, když se roku 2007 stala Miss World.[96]

Divadlo a hudba

V několika velkých čínských městech byla postavena velmi moderní operní divadla, ve kterých jsou uváděny jak tradiční čínské opery, tak opery z běžného světového repertoáru. Na rozdíl od evropské opery vznikla čínská opera v lidových vrstvách a uměním nejvyšší společnosti se stala teprve později. Za vrcholnou éru bývá označováno 13. století. Existuje okolo stovky žánrů čínské opery, odlišených především regionálně, z nichž nejznámější je Pekingská opera. Děj představení se odehrává prakticky vždy v minulosti, před 17. stoletím. Kromě zpěvu a tance zahrnuje často i bojová umění, akrobacii, typické jsou výrazné masky a líčení.[97] V době Kulturní revoluce byla čínská opera zakázána, od konce 70. let 20. století se Číňané snaží tuto tradici oživit.

V zemi působí několik symfonických orchestrů. Známý je Šanghajský symfonický orchestr (Shanghai Symphony Orchestra), který se skládá výhradně z čínských hudebníků. V roce 2018 vysílaly evropské televizní stanice (např. Arte) vystoupení tohoto orchestru – pod vedením jeho šéfdirigenta Ju Longa – v prostorách Zakázaného městaPekingu. Na programu byl mj. 2. klavírní koncert Sergeje Rachmaninova. Sólistou byl ruský pianista Daniil Trifonov. Čínským občanem je jiný světoznámý klavírista, Lang Lang. K nejvýznamnějším hudebním skladatelům současnosti patří Tchan Tun. Tvoří soudobou vážnou hudbu, ale více proslul hudbou filmovou (Tygr a drak). Yo-Yo Ma je významným violoncelistou. Legendární čínskou zpěvačkou byla Čou Süan, k současným popovým hvězdám (hovoří se o tzv. Cantopopu) patří Leslie Cheung nebo Faye Wong.

Kuchyně

Související informace naleznete také v článku Čínská kuchyně.

Světově významná je čínská kuchyně. Je velmi ceněna téměř všude ve světě. Je zastoupena nejen ve velkoměstech. Restaurace vedené čínskými majiteli, ve kterých pracují téměř vždy jen čínští kuchaři, lze nalézt prakticky na všech kontinentech, zvláště v turistických oblastech, často však i mimo ně. Podávají se v nich pokrmy připravované podle tradičních metod pěti známých regionálních kuchyní.

Typickými surovinami čínské kuchyně jsou bambusové výhonky, houba Ucho Jidášovo, houba šiitake, pasta z černých bobů, pepř sečuánský, sójová omáčka, tofu, šalotka. Z pálenek rýžové víno, z koření zázvor. Známými pokrmy jsou Kuřecí kung-pao, Pekingská kachna, jarní závitky či Šuej-ču-žou. Existují však velké regionální rozdíly, k nejznámějším regionálním kuchyním patří kantonská (obvykle užívající pánev wok), pekingská (často úprava v páře či grilování), sečuánská (patří k nejpikantnějším) či čchaošanská (hodně vegetariánská, založená na tofu). Velký důraz je kladen na estetickou úpravu pokrmů a stolování. Tradičně se používají jídelní hůlky, polévky se jí lžící, obvykle porcelánovou. Některé pokrmy, např. pekingská kachna, se však jedí rukama. Všechny pokrmy se servírují současně, každý ze stolujících má před sebou misku, do které si nabírá z pokrmů na stole. Přednostně jedí starší lidé a muži. Za těžký prohřešek proti etiketě se pokládá, pokud někdo zapíchne hůlky do zbytků jídla v misce. Během jídla pijí Číňané nejraději zelený čaj.[98]

Věda

Nobelistka Tchu Jou-jou

Lékař Chua Tchuo je považován za toho, kdo již v 1. století jako první užil v lékařství anestézii.[99] Základy matematického myšlení stavěl v Číně Liou Chuej ve 3. století. Proslulým všestranným učencem starověku byl Šen Kua. V práci Meng-si pi-tchan (Eseje víru snů) z roku 1088 popsal jako první na světě princip magnetické jehly kompasu a naznačil, že by mohla být využita pro navigaci (v Evropě byla popsána až v roce 1187). Při promýšlení kompasu definoval též rozdíl mezi magnetickým a skutečným severním pólem (zhruba 400 let před evropskou vědou). Významnými starověkými astronomy byli Cu Čchung-č’ nebo Čang Cheng. Su Sung v 11. století sestavil mapu hvězdné oblohy, jež je dnes nejstarší takovou dochovanou tištěnou mapou. V 16. století byl jakýmsi styčným bodem tradiční čínské vzdělanosti a vznikající evropské vědy Sü Kuang-čchi. V jeho době poznání čínské přírodovědy a medicíny sepsal a uchoval Li Š’-čen.[100]

Nejslavnější čínskou vědkyní je fyzička Chien-Shiung Wu.[101] Čchien Süe-sen se podílel na rozvoji raketové techniky, byl otcem čínského kosmického programu a hlavním konstruktérem čínských kosmických raket Dlouhý pochod (Čchang Čeng).[102] Číňané žijící ve Spojených státech Jang Čen-ning a Li Čeng-tao získali v roce 1957 Nobelovu cenu za fyziku, stejné ocenění získali i další čínští emigranti, roku 1998 Cchuej Čchi, roku 2009 Charles Kuen Kao. Další naturalizovaný Američan Čchiou Čcheng-tung získal prestižní matematickou Fieldsovu medaili, informatik Andrew Jao zase Turingovu cenu (2000). Chemička Tchu Jou-jou získala v roce 2015 Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství.[103] Nejprestižnější vědecké ocenění převzala jako první občanka ČLR. Jako první izolovala hořčin artemisinin z pelyňku, který využila v léčbě malárie. Kombinovaná terapie snížila úmrtnost nemoci o 20–30 % a pouze na africkém kontinentu tak zachránila stovky tisíc životů. Známým odborníkem v oblasti potravinářství je Da-Wen Sun.

Nejslavnějším čínským filozofem je Konfucius, jehož učení čínskou společnost hluboce ovlivnilo a formovalo. Jeho oponentem byl Mocius, konfucianismus však převládl. Ke Konfuciovým nejvýznamnějším žákům patřil Mencius. Jeho pragmatickým oponentem byl Sün-c’. Materialistické prvky do konfuciánství vnášel Wang Čchung. K tvůrcům neokonfucianismu v 15. století patřil Wang Jang-ming. Završitelem neokonfuciánské scholastiky byl Ču Si.[104] K zakladatelům legismu patřil Chan Fej, k jeho klíčovým představitelům Li S’ a Šang Jang. Představitelem konfucianismu 20. století, který hledal spojení s moderním světem a evropskou kulturou, byl Kchang Jou-wej. K jeho souputníkům v „europeizačních snahách“ patřil Jen Fu nebo Liang Čchi-čchao.

V 6. století přišla myšlenková revoluce s dílem záhadného autora známého jako Lao-c'. Jeho učení se nazývá taoismus. K Laovým nejvýznamnějším následovníkům patřil Čuang-c'. Na pronikání buddhismu do Číny měl zásadní podíl Kumáradžíva.[105]

Zakladatelem čínské historiografie byl S’-ma Čchien.[106] Na jejím rozvoji ve starověku se podílela i jedna žena: Pan Čao. K nejvýznamnějším moderním historikům patřili Chuang Sien-fan, jenž byl zároveň zakladatelem čínské antropologie, či S'-ma Kuang. Vojevůdce 6. století př. n. l. Sun-c’ je autorem legendárního traktátu Umění války, který je považován za jednu z nejstarších knih o strategii a taktice vůbec.[107] Tvůrcem čínské hláskové abecedy pchin-jin byl jazykovědec Čou Jou-kuang. O velkou jazykovou reformu (paj-chua) ve 20. století usiloval Chu Š’.

Sport

Od 80. let 20. století zažívá v Číně obrovský rozmach sport, který má velkou státní podporu. V roce 1984 se Čína prvně zúčastnila olympijských her, letních v Los Angeles. Její první olympijskou hvězdou se zde stal gymnasta Li Ning.[108] Od té doby ČLR vybojovala 237 zlatých olympijských medailí (k 2018) a dala světu řadu dalších úspěšných sportovců: K největším čínských sportovním hvězdám patří tenistka Li Na, vítězka Australian Open 2014 a Roland Garros 2011.[109] Ve čtyřhře byla světovou jedničkou Pcheng Šuaj. V americké lize NBA se prosadil baskebalista Jao Ming, proslulý svou výškou (229 cm).[110] Skokanka do vody Wu Min-sia se stala legendou své disciplíny a vyhrála pět zlatých olympijských medailí.[111] Jen o trochu méně úspěšné jsou v této disciplíně její kolegyně Fu Ming-sia, Čchen Žuo-lin a Kuo Ťing-ťing. Čína ve skocích do vody získala k roku 2018 již 40 zlatých olympijských medailí a je to její nejúspěšnější disciplína. V Li Ningových stopách šel především gymnasta Cou Kchaj, držitel pěti olympijských zlatých kovů, Li Siao-pcheng má jen o jeden méně. Ještě více tradičním je v Číně stolní tenis: Ma Lung má tři olympijská zlata a je desetinásobným mistrem světa, stolní tenistka Teng Ja-pching má z OH dokonce čtyři zlata. Mezi ženami dominovala rovněž Wang Nan či Čang I-ning. Prvním Číňanem, který zkompletoval ping-pongový grandslam (zlato z OH, mistr světa a vítěz světového poháru) byl Liou Kuo-liang (1999), druhým Kchung Ling-chuej (2000), třetím Čang Ťi-kche (2012). (Před nimi se to povedlo jen Švédovi Jan-Ove Waldnerovi). Velmi úspěšní jsou Číňané v badmintonu, například Lin Tan je první mužský badmintonista, který získal zlatou olympijskou medaili v individuální disciplíně dvakrát po sobě.[112] Králem badmintonové dvouhry je Fu Chaj-feng. V ping-pongu a badmintonu jsou již Číňané na čele historických tabulek olympijských medailistů. Plavec Sun Jang má tři olympijské zlaté a vytvořil světový rekord, v ženském plavání brala dvě olympijské zlaté Jie Š'-wen. K nejúspěšnějším atletům patří běžkyně Wang Ťün-sia a Sing Chuej-na, překážkář Liou Siang či chodec Čchen Ting. V šachu po roce 2010 září Chou I-fan, její předchůdkyní byla v 90. letech Sie Ťün. Čaj Čchao byla v roce 2002 vyhlášena nejlepší házenkářkou světa. Do síně slávy Mezinárodní volejbalové federace byla uvedena Lang Pching.[113]

Zimní sporty nebyly v Číně dlouho příliš populární, ani známé, v posledních letech se však Číňané vrhli na rychlobruslení a zejména v disciplíně zvané short-track dosahují mimořádných úspěchů. Wang Meng má čtyři olympijská zlata, její kolegyně Čou Jang tři. Dalšími "zimními" hvězdami čínského sportu jsou manželé Šen Süe a Čao Chung-po, olympijští vítězové v kategorii krasobruslařských sportovních dvojic.

Jako i v jiných asijských zemích, velkou tradici mají bojová umění. Číňané uspořádali své techniky pod značku wu-šu. Ke známým učitelům patřil například Yip Man, k jehož žákům patřil i Bruce Lee, rodilý Američan s čínskými kořeny, který se proslavil v USA akčními filmy.

Velká čínská komunita žije tradičně ve Spojených státech amerických. Ke slavným americkým sportovcům čínského původu patří tenista Michael Chang (vítěž Paříže roku 1989), basketbalista Jeremy Lin, plavec Nathan Adrian nebo krasobruslařka Michelle Kwanová. V Kanadě se zase narodil Patrick Chan, olympijský vítěz v krasobruslení.

Čínským vynálezem je desková hra go. Za nejlepšího hráče go 20. století bývá označován čínský rodák Go Seigen.

Roku 2008 Čína v Pekingu uspořádala letní olympijské hry. Stejné město bude roku 2022 hostit i hry zimní.[114]

Životní prostředí

Smog v Pekingu (2014)
Uhelná elektrárna v Pen-si, provincie Liao-ning
Čína je největším producentem CO2 na světě
Zalesňování mladými rostlinami v S'-ma-tchaj v rámci projektu Velké zelené zdi.
Malé větrné turbíny k zásobování elektřinou výškové budovy v Ta-li, provincie Jün-nan.
Elektrotaxi značky BYD e6 v Šen-čenu, provincie Kuang-tung.

Ve velkém skoku vpřed Čína dokonale napodobila industrializaci západního světa - se všemi jejími chybami. Vzhledem k tomu, že hospodářský vzestup byl doprovázen rychlým budováním průmyslu a infrastruktury, čelí Čína vážným environmentálním problémům. Ze 180 zemí se Čína v roce 2016 umístila na 109. místě v žebříčku Environmental Performance Index (Index výkonnosti z hlediska životního prostředí).

Ekologická stopa Číny se od šedesátých let dvacátého století zdvojnásobila. Nejzávažnějším problémem je znečištění ovzduší způsobené spotřebou energie. Čísla v této oblasti jsou zničující: V roce 2005 poprvé Čína předstihla Spojené státy v celkových emisích CO2 a v roce 2012 dosáhla hodnoty 8,1 miliardy tun. V roce 2013 bylo v několika městech severní Číny naměřeno rekordních více než 800 mikrogramů pevných prachových částic (polétavého prachu) na metr krychlový - 30 násobek hodnoty, kterou Světová zdravotnická organizace považuje za neškodnou.

Vzhledem k tomu, že velikost a důsledky škod na životním prostředí nešlo přehlížet, stala se otázka ochrany životního prostředí jednou z priorit čínské vlády. Cílem je, aby byl ekonomický rozvoj šetrný k životnímu prostředí. Skutečnost, že to není snadný úkol, uznává mj.i Světový fond na ochranu přírody (WWF) : Čína musí uživit téměř jednu pětinu světové populace - a to s relativně omezenými zdroji. Země má pouze 9% světové zemědělské půdy a pouze o něco více než 6% světových sladkovodních zdrojů.

V několika čínských provinciích klesají hladiny podzemních vod, což způsobuje, že každý rok zmizí asi 30 jezer. Vedle toho stoupá eroze půdy a desertifikace, což vede ke ztrátě vegetace, polí a lesů. Podle průzkumů WWF je však "ekologická stopa" každého z 1,4 miliardy Číňanů skromná - ve srovnání s Japonskem, Německem nebo dokonce Spojenými státy. Například v roce 2014 činila roční poptávka po elektrické energii na osobu v Číně 3 927,05 kWh a v Německu 7 035,49 kWh nebo emise oxidu uhličitého na obyvatele v Číně 7,55 tun a v Německu 8,89 tun.

Zároveň existuje mnoho ekologických organizací ve všech částech Číny, často založených na iniciativě jednotlivců. Mezi ně patří mj. "Přátelé přírody", "Yunnan Green Watersheds" nebo "Green Earth Volunteers". Kromě domácích aktivistů mají v Číně zastoupení i různé mezinárodní nevládní organizace v oblasti životního prostředí. Mnohé environmentální projekty jsou financovány státem. Čína tak např. zřízením "Velké zelené zdi" realizuje (od roku 1978) projekt v zalesňování krajiny. Celkově má být do roku 2050 osazena původními druhy stromů plocha 350 000 km2, s cílem vytvořit zelený pás mezi suchým severem a úrodným jihem. V roce 2014 přijala čínská vláda další opatření zaměřená na snížení emisí na jednotku HDP o 33,8% do roku 2030.

V roce 2015 byl přijat zákaz výstavby nových uhelných elektráren a v roce 2017 byla zavedena emisní norma pro výfukové plyny Euro 5. Kromě toho by se měl podíl uhlí na celkové spotřebě energie snížit do roku 2030 z 66,6 na méně než 45% a podíl obnovitelných energií ve stejném období zvýšit na 25%. Ačkoli hlavním cílem opatření je snížení znečištění, znamená to také významné snížení emisí skleníkových plynů. Do roku 2016 bylo uzavřeno více než 1000 uhelných dolů s celkovou roční kapacitou těžby 60 milionů tun. Celkově mají být nejpozději do roku 2020 uzavřeny nadbytečné doly s kapacitou 500 milionů tun.

Čína ratifikovala Kjótský protokol v roce 2002 a Pařížskou dohodu o klimatu v roce 2016. Záměrem Číny je stát světovým lídrem v ochraně klimatu. Ačkoli jednotlivá hlavní čínská města bývají nadále pravidelně zasahována silným smogem, zátěž znečištěním rok od roku klesá. V posledním čtvrtletí roku 2017, podle údajů Greenpeace, například znečištění v Pekingu pokleslo ve srovnání s předchozím rokem o 53,8%. Jen v roce 2017 muselo v celé Číně ukončit činnost více než 176 000 továren a 44 000 uhelných elektráren, protože nesplňovaly stanovené emisní cíle. V této souvislosti zmizelo v uhelném průmyslu více než 1,3 milionu pracovních míst, dalších 500 000 v ocelářském průmyslu.

Čína investuje nemalé prostředky do nefosilních zdrojů energie. V uplynulých letech bylo v Číně postaveno více solárních a větrných turbín než ve zbytku světa dohromady. Do roku 2020 vyčlenila čínská vláda v této oblasti další investice ve výši přibližně 360 miliard eur. Například pro větrnou energii to znamená, že do té doby by instalovaná kapacita měla vzrůst ze 151 na více než 205 gigawattů. Pro solární energii předpokládá plán do roku 2020 její ztrojnásobení. Čínský příklad zároveň dokazuje, že energetický přechod přináší i ekonomické výhody: více než 3,5 milionu Číňanů již pracuje v odvětví obnovitelných zdrojů energie a dalších 10 milionů se očekává do roku 2020.

Čínská vláda masivně podporuje dotacemi nástup elektromobilů a kvótami a omezeními se snaží vytlačit spalovací motory. V šesti velkých městech, které jsou zvláště postiženy znečištěním ovzduší, je ročně (losem nebo aukcemi) povoleno pouze 650 000 registrací nových osobních automobilů. Velká část z nich je vyhrazena výhradně pro registraci elektrických vozidel. Elektromobily nabízejí ze zákona další výhody: mohou jezdit sedm dní v týdnu; (automobily se spalovacími motory naproti tomu mají na jeden konkrétní den v týdnu, v závislosti na posledním čísle SPZ, zákaz jízdy). Při nákupu elektrického nebo hybridního elektrického vozidla hradí centrální vláda státní prémii ve výši 4 600 eur. Od roku 2019 musí všechny domácí i zahraniční automobilky dosáhnout 10% a od roku 2020 12% podílu elektromobilů na své celkové produkci v Číně. Zavedení této kvóty vyvíjí značný tlak na výrobce, jako jsou Volkswagen, BMW a Daimler, pro které je Čína zároveň největším jednotným trhem. Podle indexu elektrických vozidel, vyvinutým společností McKinsey & Company, Čína "utíká svým konkurentům". Elektrická vozidla prodaná v roce 2016: 336 000 vozů, 171 000 užitkových vozidel a 115 000 autobusů na baterie. Čína je navíc zemí s nejrozmanitějšími modely; V roce 2017 měli čínští zájemci o koupi na výběr mezi téměř 60 různými elektromodely.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Volksrepublik_China#Ökologie na německé Wikipedii.

Zajímavosti

  • Celkem 83,3 % čínských žen ve věku 15 až 49 let, vdaných či zadaných, používalo ke konci roku 2005 moderní metody antikoncepce a tímto podílem se dostala Čína na první místo na světě.[115]
  • Číňané preferují mužské potomky a dívky se mnohdy stávají ještě před svým narozením oběťmi uměle vyvolaných potratů, k čemuž přispěla i politika jednoho dítěte (do roku 2015), jejímž cílem bylo omezit růst populace. V roce 2014 bylo v Číně v důsledku potratů a zabíjení novorozeňat odhadem o 34 milionů více mužů než žen.[116]
    Čínský prezident Si Ťin-pching a americký vicepresident Joe Biden 25. září 2015
  • Odhaduje se, že pro čínskou vládu pracuje 50 000 až 100 000 hackerů.[117] V roce 2015 bylo odhaleno,[118] že při největším kyberútoku v americké historii čínští hackeři ukradli osobní údaje 21,5 milionu zaměstnanců amerických federálních úřadů.[119]
  • V Číně existuje velice přísná cenzura na internetu a několik desítek tisíc státních zaměstnanců monitoruje, filtruje a blokuje obsah čínského internetu.[120] Čínští uživatelé se nedostanou na Twitter, Google nebo Facebook. Americká internetová společnost Facebook v roce 2016 vyvinula cenzorský software, aby se mohla vrátit na čínský trh.[121]
  • Čínský prezident Si Ťin-pching po svém nástupu k moci v roce 2013 spustil rozsáhlou protikorupční kampaň, která vedla k potrestání více než 300 000 stranických funkcionářů. V dubnu 2016 byl jeho vlastní švagr identifikován v uniklých Panamských dokumentech, které obsahují detailní informace o daňových únicích a praní špinavých peněz.[122] Veškerá odhalení Panamských dokumentů týkající se rodiny Si Ťin-pchinga byla na čínském internetu a v médiích cenzurována.[123]
  • Čínská společnost CEFC China Energy Company Limited získala četná aktiva v České republice, například většinu v Pivovary Lobkowicz Group, 60% podíl ve fotbalovém klubu SK Slavia Praha nebo 49% podíl v mediální společnosti Empresa Media, která vlastní TV Barrandov nebo vydává týdeník Týden.[124] V médiích se spekulovalo o možném napojení firmy CEFC na čínskou armádu a vojenskou rozvědku.[125][126]
  • V roce 2016 Čína vlastnila americké státní dluhopisy v hodnotě 1,244 bilionu USD a byla největším zahraničním věřitelem Spojených států.[127]
  • Okolo roku 2017 začala čínská vláda v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang ve velkém budovat převýchovné tábory, ve kterých internovala více než milion muslimských Ujgurů.[128]
  • Čína plánuje, že od roku 2020 spustí systém sociálního kreditu,[129] který byl označen za nejpropracovanější systém pro kontrolu lidí na světě.[130]

Odkazy

Reference

  1. The World Factbook – China [online]. Central Inteligence Agency, rev. 2017-09-24 [cit. 2017-09-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Jména států a jejich územních částí. 4. rozšířené a přepracované. vyd. Praha: Český úřad zeměměřický a katastrální, 2009. 111 s. Dostupné online. ISBN 978-80-86918-57-0. Kapitola Asie, s. 33 - 34. 
  3. CN, ISO 3166 Country Codes [online]. International Organization for Standardization, rev. 2018 [cit. 2018-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c http://www.epochtimes.cz/20060311121/Devet-komentaru-ke-komunisticke-strane-Uvod.html
  5. a b c d e f g h i j k Universum, všeobecná encyklopedie. 2. díl. 1. vyd. Praha: Odeon, Euromedia Group, 2001. 655 s. ISBN 80-207-1062-0. S. 262, 263. 
  6. a b c d e f g h i Merriam-Webster's Geographical Dictionary. 3. vyd. Springfield, Massachusetts, U. S. A.: Merriam-Webster, Incorporporated, Publishers, 1997. 1361 s. ISBN 0-87779-546-0. S. 247. (anglicky) 
  7. Japonci zabili 300 tisíc lidí během šesti týdnů. Čína si připomíná 80 let od Nankingského masakru. Lidovky.cz [online]. 13. prosince 2017. Dostupné online. 
  8. Horší než Mengele: Japonci při pokusech zmasakrovali tisíce lidí. Česká televize [online]. 13. srpna 2015. Dostupné online. 
  9. Před 80 lety rozpoutali Japonci v čínském Nankingu peklo. Masakr dodnes šokuje brutalitou. Česká televize [online]. 13. prosince 2017. Dostupné online. 
  10. Busky, Donald F. (2002). Communism in History and Theory. Greenwood Publishing Group. p.11.
  11. The Independent, Mao's Great Leap Forward 'killed 45 million in four years
  12. 9 komentářů ke komunistické straně [online]. The Epoch Times [cit. 2010-11-08]. Kapitola Část VII, Historie zabíjení Čínské Komunistické strany – OD VELKÉ KULTURNÍ REVOLUCE PŘES MASAKR NA NÁMĚSTÍ TCHIEN-AN-MEN k Falun Gongu. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-21. 
  13. FEIGON, Lee, 2002. Mao: A Reinterpretation. Chicago: Ivan R. Dee. ISBN 978-1-56663-458-8. (anglicky) : "By 1952 they had extended land reform throughout the countryside, but in the process somewhere between two and five million landlords had been killed."
  14. LIU, Jenny; KAJÍNEK, Milan. Konfuciův institut - nový kabát Čínské vlády? [online]. [cit. 2010-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-03-26. 
  15. a b YULIN, Lin. Dalajláma říká: vzpoura ve Lhase byla zinscenována čínskou policií [online]. Velká Epocha [cit. 2010-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-21. 
  16. Soubor článků o Kao Č'šengovi [online]. Velká Epocha [cit. 2010-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-10-29. 
  17. Č'-ŠENG, Kao. Černá noc čínského právníka Kao Č'-šenga [online]. Velká Epocha [cit. 2010-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-21. 
  18. Téma – čínští právníci hájí Falun Gong [online]. Velká Epocha [cit. 2010-11-08]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-21. 
  19. KRÁL, Richard. Čína: Ekologická bomba tiká [online]. Velká Epocha [cit. 2010-11-08]. Dostupné online. 
  20. Lidská práva v Číně [online]. Amnesty International [cit. 2010-11-08]. Dostupné online. 
  21. FEUERBERG, Gary. Svoboda v Číně [online]. The Epoch Times [cit. 2010-11-08]. Dostupné online. 
  22. Chang, Eddy (22 August 2004). Perseverance will pay off at the UN Archivováno 6. 8. 2007 na Wayback Machine, The Taipei Times.
  23. China says communication with other developing countries at Copenhagen summit transparent. People's Daily. 21 December 2009. Dostupné online [cit. 31 January 2019]. (anglicky) 
  24. "BRICS summit ends in China". BBC. 14 April 2011. Retrieved 24 October 2011.
  25. Taiwan's Ma to stopover in US: report. mysinchew.com. 12 January 2010. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 September 2015. (anglicky) 
  26. Macartney, Jane. China says US arms sales to Taiwan could threaten wider relations. The Times. London: 1 February 2010. Dostupné online. (anglicky) 
  27. KEITH, Ronald C. China from the inside out – fitting the People's republic into the world. [s.l.]: PlutoPress S. 135–136. (anglicky) 
  28. An Authoritarian Axis Rising?. The Diplomat. 29 June 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 December 2013. (anglicky) 
  29. China, Russia launch largest ever joint military exercise [online]. 5 July 2013 [cit. 2013-07-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. Energy to dominate Russia President Putin's China visit. www.bbc.co.uk. BBC, 5 June 2012. Dostupné online. (anglicky) 
  31. GLADSTONE, Rick. Friction at the U.N. as Russia and China Veto Another Resolution on Syria Sanctions. The New York Times. 19 July 2012. Dostupné online [cit. 15 November 2012]. (anglicky) 
  32. Xi Jinping: Russia-China ties 'guarantee world peace'. www.bbc.co.uk. BBC, 23 March 2013. Dostupné online [cit. 23 March 2013]. (anglicky) 
  33. Chinese Civil War [online]. Cultural-China.com [cit. 2013-06-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 September 2013. (anglicky) 
  34. "China denies preparing war over South China Sea shoal". BBC. 12 May 2012.
  35. Q&A: China-Japan islands row. www.bbc.co.uk. BBC News, 27 November 2013. Dostupné online. (anglicky) 
  36. The new generals in charge of China's guns. www.bbc.co.uk. BBC, 14 November 2012. Dostupné online [cit. 10 December 2012]. (anglicky) 
  37. Mar. 2014: Deciphering China's latest defence budget figures [online]. SIPRI, March 2014 [cit. 2015-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 February 2015. (anglicky) 
  38. Annual Report To Congress – Military Power of the People's Republic of China 2009 (PDF). Defenselink.mil. Retrieved 27 November 2011.
  39. Nolt, James H. Analysis: The China-Taiwan military balance. Asia Times. 1999. Retrieved 15 April 2006.
  40. Military and Security Developments Involving the People's Republic of China 2013 [online]. US Secretary of Defense, 2013 [cit. 2013-06-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  41. ANDREW, Martin. The Dragon Breathes Fire: Chinese Power Projection [online]. AsianResearch.org, 18 August 2005 [cit. 2013-06-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-07-24. (anglicky) 
  42. Sinopsis: úplný překlad čínského zákona o celonárodní špionáži, 27.2.2019
  43. Podle obžaloby zavedla Huawei interní systém odměn pro zloděje obchodních tajemství, Sinopsis 30.1.2019
  44. ANKENBRAND, Hendrik: Wie deutsche Manager in China ausspioniert werden, Frakfurter Algemeine Zeitung, [1], 1. dubna 2019 (německy).
  45. „Domácí med z cizích kytek“: Čínská armáda vysílá experty studovat na Západ, Sinopsis, 10.11.2018
  46. Alex Joske, Picking flowers, making honey, Australian Strategic Policy Institute, 30.10.2018
  47. Ondřej Kundra, Jaroslav Spurný, BIS otevřeně varuje před promořeností Česka ruskými špiony, Respekt, 3.12.2018
  48. http://ekonomika.sme.sk/c/4262265/cina-predbehla-najvacsiu-europsku-ekonomiku.html
  49. Uber’s Surrender to Didi Shows the Steep Odds U.S. Tech Faces in China [online]. 2016-08-03 [cit. 2016-10-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. Scott Cendrowski. Enter the Dragons. Fortune. 18. února 2015.
  51. Eric Auchard. China's Huawei enters PC market to take on Lenovo, HP, Dell. Reuters. 12. května 2016.
  52. Čínská reakce na havárii ve Fukušimě, Atominfo.cz, [2].
  53. a b HARMS, Florian: Trotz Krise in Hongkong. Deutschland und China bauen wirtschaftliche Zusammenarbeit aus. (Navzdory krizi v Hongkongu. Německo a Čína rozšiřují svoji hospodářskou spolupráci.) T-Online.de, [3], 6. září 2019, 10:42 hod. (německy).
  54. HARMS, Florian a TROTZ, Martin: „China diktiert die Regeln – auch Deutschland“ (Čína diktuje pravidla – i Německu). T-Online.de, [4], 06. září 2019, 11:03 hod. (německy).
  55. COOLEY, Alexander. New Silk Route or Classic Developmental Cul-de-Sac? The Prospects and Challenges of China's OBOR Initiative [online]. July 2015 [cit. 2016-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  56. China plans new Silk Route across Ukraine. Russian News Agency TASS. 9 December 2013. Dostupné online [cit. 10 February 2016]. (anglicky) 
  57. SAHOO, Pravakar. India should be part of the new Silk Route. The Hindu Business Line. 22 December 2015. Dostupné online [cit. 10 February 2016]. (anglicky) 
  58. China’s new silk route: The long and winding road [online]. February 2016 [cit. 2016-02-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  59. First 'Silk Road' train arrives in Tehran from China [online]. [cit. 2016-02-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  60. 'China freight train' in first trip to Barking. BBC News. 2017-01-03. Dostupné online [cit. 2017-01-05]. (anglicky) 
  61. Silk Road route back in business as China train rolls into London, Tracy McVeigh, The Observer, 14 January 2017
  62. Levnější než letadlo a rychlejší než loď. Čína otevřela Hedvábnou stezku vlakem do Londýna. Aktuálně [online]. 2017-01-17 [cit. 2017-01-22]. Dostupné online. 
  63. Auf der Breitspur bis nach Wien. (Na širokých kolejích až do Vídně.) Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. května 2017, s. 21 (německy).
  64. 16 + 1, Sinopsis
  65. Jedno pásmo, jedna cesta, Sinopsis
  66. Hledá se společná politika EU vůči ČLR (zn.: Těžko), Sinopsis, 27.3.2019
  67. Martin Hála, Vymývání mozků po čínsku, Sinopsis 29.3.2016
  68. Strategické partnerství, Sinopsis
  69. Communiqué of the National Bureau of Statistics of People's Republic of China on Major Figures of the 2010 Population Census[1] (No. 1) [online]. National Bureau of Statistics of China [cit. 2015-05-31]. Dostupné online. (anglicky) 
  70. Population Growth Rate [online]. CIA [cit. 2013-09-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  71. The Cambridge Illustrated History of China, Patricia Buckley Ebrey, Cambridge University Press, 2010, ISBN 0-521-12433-6, strana 327
  72. The American Dream Is Alive. In China.. The New York Times. 18 November 2018. Dostupné online [cit. 23 February 2019]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  73. a b c Communiqué of the National Bureau of Statistics of People's Republic of China on Major Figures of the 2010 Population Census (No. 1) [online]. National Bureau of Statistics of China, 28 April 2011 [cit. 2013-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 January 2013. (anglicky) 
  74. Lilly, Amanda. A Guide to China's Ethnic Groups. Washington Post. 7 July 2009. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 December 2013. (anglicky) 
  75. China's Geography: Globalization and the Dynamics of Political, Economic, and Social Change. [s.l.]: Rowman & Littlefield Publishers, 2011. Dostupné online. ISBN 978-0-7425-6784-9. S. 102. (anglicky) 
  76. "Major Figures on Residents from Hong Kong, Macao and Taiwan and Foreigners Covered by 2010 Population Census". National Bureau of Statistics of China. 29 April 2011. Retrieved 31 May 2015.
  77. Languages of China – from Lewis, M. Paul (ed.), 2009. Ethnologue: Languages of the World, Sixteenth edition. Dallas, Tex.: SIL International.
  78. Kaplan, Robert B.; RICHARD B. BALDAUF. Language Planning and Policy in Asia: Japan, Nepal, Taiwan and Chinese characters. [s.l.]: Multilingual Matters, 2008. ISBN 978-1-84769-095-1. S. 42. (anglicky) 
  79. "Languages". 2005. Gov.cn. Retrieved 31 May 2015.
  80. Rough Guide Phrasebook: Mandarin Chinese. [s.l.]: Rough Guides, 2011. Dostupné online. ISBN 978-1-4053-8884-9. S. 19. (anglicky) 
  81. DILLON, Michael. Religious Minorities and China. [s.l.]: Minority Rights Group International, 2001. (English) 
  82. BUANG, Sa'eda; CHEW, Phyllis Ghim-Lian. Muslim Education in the 21st Century: Asian Perspectives. [s.l.]: Routledge, 9 May 2014. ISBN 978-1-317-81500-6. S. 75. (English) 
  83. National Religious Affairs Administration [cit. 2015-08-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 August 2015. (anglicky) 
  84. "China bans religious activities in Xinjiang". Financial Times. 2 August 2012. Retrieved 28 August 2012.
  85. Constitution of the People's Republic of China. Chapter 2, Article 36.
  86. YAO, Xinzhong. Chinese Religion: A Contextual Approach. London: A&C Black, 2010. ISBN 978-1-84706-475-2. (anglicky)  pp. 9–11.
  87. MILLER, James. Chinese Religions in Contemporary Societies. [s.l.]: ABC-CLIO, 2006. ISBN 978-1-85109-626-8. (anglicky)  p. 57.
  88. Čínská literatura má Nobelovu cenu. iDNES.cz [online]. 2000-10-13 [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. 
  89. Nobelovu cenu za literaturu dostal Mo Jen, v deseti vyloučený ze školy | Kultura. Lidovky.cz [online]. 2012-10-11 [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (česky) 
  90. Osm tisíc soch a každá je jiná: Terakotová armáda prý ukrývá skryté poselství. Novinky.cz [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. 
  91. Nejznámější čínský umělec Aj Wej-wej dnes slaví 60. narozeniny. Reflex.cz [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (česky) 
  92. Pritzkerova cena putuje do Číny. Vyhrál Wang Šu | Design. Lidovky.cz [online]. 2012-03-03 [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (česky) 
  93. GOLDBERGER, Paul. I.M. Pei, Master Architect Whose Buildings Dazzled the World, Dies at 102. The New York Times. 2019-05-16. Dostupné online [cit. 2019-06-24]. ISSN 0362-4331. (anglicky) 
  94. Olympijské hry v Pekingu začaly, oheň zapálil legendární gymnasta. www.sport.cz [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (česky) 
  95. Kde je Fan Ping-ping? Nejznámější čínská herečka zmizela, zřejmě ji vyšetřují úřady | Aktuálně.cz. Aktuálně.cz - Víte, co se právě děje [online]. 2018-08-14 [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (česky) 
  96. Miss World 2007 se stala čínská miss C' Lin Čang. Novinky.cz [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. 
  97. http://www.czech-press.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2367:inska-opera-sp-236432749&catid=1570&Itemid=148
  98. Čínská kuchyně: vhodná pro všechny milovníky hůlek, rýže a pálivých pokrmů. Poznávací zájezdy | mazaně s Radynacestu.cz [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (cz) 
  99. https://books.google.cz/books?id=tmrnDQAAQBAJ&pg=PA43&lpg=PA43&dq=Chua+Tchuo&source=bl&ots=DdWcdncr-I&sig=ACfU3U32pZZtnIBSyI1iSKQK_b27Jugdzg&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwjB16uK3YLjAhVBY1AKHQn-DFMQ6AEwCHoECAoQAQ#v=onepage&q=Chua Tchuo&f=false
  100. https://books.google.cz/books?id=wBgvBQAAQBAJ&pg=PA33&lpg=PA33&dq=Li+Š’-čen&source=bl&ots=dbDHyUV2HU&sig=ACfU3U0uYgYrC7tP-NpBuSlk87pDBj4dCg&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwi6yeDr4ILjAhVHZFAKHfTgANQQ6AEwA3oECAoQAQ#v=onepage&q=Li Š’-čen&f=false
  101. The Manhattan Project Physicist Who Fought for Equal Rights for Women. Time [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  102. Zemřel zakladatel čínské kosmonautiky. iROZHLAS [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (česky) 
  103. Nobelovu cenu získali bojovníci proti parazitům. iDNES.cz [online]. 2015-10-05 [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. 
  104. https://leporelo.info/cu-si
  105. https://leporelo.info/kumaradziva
  106. Čínský autor Knihy vrchních písařů poodhaluje své tajemství. iDNES.cz [online]. 2013-03-22 [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. 
  107. Sun-c’: Geniálny čínsky stratég a taktik, ktorý zároveň napísal jednu z najstarších kníh o vedení vojny. refresher.cz [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (česky) 
  108. Olympijský oheň zažehne Li Ning. Princ gymnastiky | Aktuálně.cz. Aktuálně.cz - Víte, co se právě děje [online]. 2008-08-08 [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (česky) 
  109. Zlomila ji bolest kolen. Čínská tenistka Li Na ukončila kariéru. iDNES.cz [online]. 2014-09-19 [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. 
  110. První Číňan v NBA Jao Ming ukončil kariéru. TÝDEN.cz [online]. 2011-07-20 [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (česky) 
  111. Olympijská rekordmanka ve skocích do vody Wu Min-sia končí. iSport.cz [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. 
  112. Čína získala v olympijském badmintonu všechny zlaté medaile. ČT sport - Česká televize [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (česky) 
  113. Hall of Famers. International Volleyball Hall of Fame - Holyoke, Massachusetts USA [online]. [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  114. Zimní olympijské hry v roce 2022 bude hostit Peking. iDNES.cz [online]. 2015-07-31 [cit. 2019-06-24]. Dostupné online. 
  115. Pocket World in Figures 2008. Londýn: The Economist, 2007. 254 s. ISBN 978-1-86197-844-8. S. 18. (anglicky) 
  116. "Hledají se nevěsty pro miliony čínských mužů". Český rozhlas. 31. prosince 2014.
  117. "China's Hacker Army". Foreign Policy. 3. března 2010.
  118. "Čínští kyberzločinci ukradli miliony otisků prstů, tvrdí USA". iDNES.cz. 23. září 2015.
  119. PETERSON, Andrea. OPM says 5.6 million fingerprints stolen in biggest cyber attack in US history. America doesn't have anything together this is why this happened [online]. 2015-09-24. Dostupné online. (anglicky) 
  120. "Internet v Číně? Závistí by zbledl i Velký bratr Více na: https://www.zive.cz/clanky/internet-v-cine-zavisti-by-zbledl-i-velky-bratr/sc-3-a-182451/default.aspx". 17. května 2016.
  121. "Facebook chce zpátky do Číny, vyvinul software na cenzuru příspěvků". Seznam.cz. 23. listopadu 2016.
  122. SCHMITZ, Rob. Xi Jinping's family linked to Panama Papers. www.marketplace.org. Marketplace, 4. dubna 2016. Dostupné online. (anglicky) 
  123. "V Panama Papers se namočily i čínské elity, cenzura kauzu tutlá". iDNES.cz. 7. dubna 2016.
  124. "Čínská CEFC završila vstup do Empresa Media a Médea Group". DigiZone.cz. 20. února 2016.
  125. "Bližší pohled na Zemanova čínského poradce a společnost CEFC". The Epoch Times. 8. září 2015.
  126. "Who’s that 39-year-old paying HK$1.4 billion for three office floors?". South China Morning Post. 21. února 2017.
  127. "15 největších zahraničních věřitelů USA". Investicniweb.cz. 18. května 2016.
  128. FENDRYCHOVÁ, Simona. Čína převychovává muslimy. Ponižovaní Ujguři živoří v lágrech, musí jíst i vepřové. Aktuálně.cz [online]. 2018-09-03. Dostupné online. 
  129. VOŽENÍLEK, David. Hlídat se budeme sami. V Číně vzniká Velký Bratr 21. století. iDNES.cz [online]. 22. prosince 2017. Dostupné online. 
  130. Čínský systém společenského kreditu: Velký bratr všechno uvidí "jako Bůh". Kdo není důvěryhodný, neudělá ani krok, hlásá Si Ťin-pching. Hospodářské noviny [online]. 11. dubna 2019. Dostupné online. 

Literatura

  • BECKER, Jasper. Čína na přelomu století. Praha: Jasper, 2002. ISBN 80-7257-729-8. 
  • FAIRBANK, John K. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-007-4. 
  • FISHMAN, Ted C. China, Inc.: jak Čína drtí Ameriku a svět. Praha: Alfa Publishing, 2006. ISBN 80-86851-44-3. 
  • LIŠČÁK, Vladimír. Čína. Praha: Libri, 2003. ISBN 80-7277-109-4. 
  • VOJTA, Vít. Čínský svět: jak porozumět současné Číně, čínskému chování a myšlení. Brno: Pixl-e, 2011. ISBN 978-80-905021-0-9. 
  • KLIMEŠ,Ondřej a kol. Kulturní diplomacie Číny a její regionální variace. Praha: Academia, 2019. ISBN 978-80-200-2962-1

Související články

Externí odkazy