Pekingská opera

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Pekingská opera

Pekingská opera (čínsky v českém přepisu ťing-si, pchin-jinem jīngxì, znaky zjednodušené 京戏, tradiční 京戲, nebo čínsky v českém přepisu ťing-ťü, pchin-jinem jīngjù, znaky zjednodušené 京剧, tradiční 京劇) je nejznámějším a nejrozšířenějším druhem čínské opery. V roce 2010 byla Pekingská opera zapsána na seznam Světového dědictví, do kategorie dědictví nehmotného (Mistrovská díla ústního a nehmotného dědictví lidstva).[1]

Forma[editovat | editovat zdroj]

Hraje se bez kulis, ale s výraznými kostýmy a maskami, řadou akrobatických čísel, bojových umění, pantomimy a za doprovodu tradičních hudebních nástrojů (dvoustrunné housle er-chu, třístrunná loutna san-sien, tradiční loutna pchi-pcha, čínský roh, zvon suo-na, bicí nástroje pan-ku a ta-luo, činely po, klapačky pchaj-pan atd.).

Původně byla většina oper velmi dlouhých, v současnosti se inscenují buď nejzajímavější pasáže (zejména pro turisty), anebo se diváci chodí dívat jen na část opery a v průběhu odcházejí a přicházejí.[2] Ztvárňují se především náměty z čínských dějin. Od ostatních regionálních variant se Pekingská opera liší zejména užitím pekingského dialektu.

Čtyři role v opeře se stále opakují šeng (, muž), tan (, žena), ťing () a komická čchou (). Šeng a tan mají v zásadě standardní líčení, ťing a čchou líčení výrazné, nebo masku. Každá z rolí se dělí na několik subtypů, například u ženské postavy je jich šest podle věku – od mladé dívky až po stařenu. Specifickou rolí jsou opice, u diváků tradičně velmi oblíbené postavy. Výraznou roli hrají barvy, barevné líčení diváka orientuje v emocích postavy, musí ale znát kód, který se poměrně liší od evropských stereotypů – například zelená značí vznětlivost, fialová vážnost apod. Podobně fungují kódy zvukové, například dvojnásobně snížený akord značí nebezpečí.[3] Při scénách z civilního života v hudebním doprovodu převažují smyčce a dechy, při vojenských scénách bicí.

Vystupující se připravují odmala, zhruba deset let. Již v dětství je studentovi vybrán jeden herecký typ, a ten pak hraje celý život.[4]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Pekingská opera vznikla v 18. století, za vlády dynastie Čching. Na jejím vzniku se bezprostředně podílel císař Čchien-lung, kterého okouzlily místní opery v jižní Číně (zejm. v An-chuej) a přivezl do Pekingu první soubory. Za Kulturní revoluce byla Pekingská opera zakázána, a nahrazena maoistickými propagandistickými vystoupeními, od konce 70. let 20. století se řada čínských umělců opět snaží tuto tradici oživit.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. UNESCO - Peking opera. ich.unesco.org [online]. [cit. 2019-11-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Pekingská opera, Čína. Cestovní kancelář Chinatours [online]. [cit. 2019-11-07]. Dostupné online. (česky) 
  3. Chinese music - Jingxi (Peking opera). Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2019-11-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. Pekingská opera – zábava pro náročné | Čína na Světadílech. cina.svetadily.cz [online]. [cit. 2019-11-07]. Dostupné online.