Ázerbájdžán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Ázerbajdžán)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ázerbájdžánská republika
Azərbaycan Respublikası
vlajka Ázerbájdžánu
vlajka
znak Ázerbájdžánu
znak
Hymna: Azərbaycan marşı
Motto: Odlar Yurdu
(Země věčného ohně)
Geografie

Azerbaijan (orthographic projection).svg Poloha Ázerbájdžánu

Hlavní město: Baku
Rozloha: 86 600 km² (111. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bod: Bazardüzü dağı (4 485 m n. m.)
Časové pásmo: +4
Poloha: 40°18′ s. š., 47°42′ v. d.
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: 9 961 396[1] (90. na světě, 2017)
Hustota zalidnění: 111 ob. / km² (100. na světě)
HDI: 0,734 (vysoký) (82. na světě, 2012)
Jazyk: ázerbájdžánština
Národnostní složení: Ázerbájdžánci 95 %, Arméni 2 %, ostatní 2 %
Náboženství: islám přes 95 % (šíité 65 %, sunnité 35 %),[2] pravoslaví 2 %, arménské křesťanství 2 %, ostatní 1 %
Státní útvar
Státní zřízení: poloprezidentská republika
Vznik: 30. srpna 1991 (nezávislost na SSSR)
Prezident: Ilham Alijev
Předseda vlády: Novruz Mamedov
Měna: manat (100 gepiků) (AZN)
HDP/obyv. (PPP): 17 776[3] USD (64. na světě, 2015)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1: 031 AZE AZ
MPZ: AZ
Telefonní předvolba: +994
Národní TLD: .az
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Ázerbájdžán, oficiálním názvem Ázerbájdžánská republika (ázerbájdžánsky Azərbaycan Respublikası), je největší a nejvíce zalidněná země v oblasti Kavkazu.

Je situován v jihozápadní Asii; podle některých názorů na vedení hranice mezi Evropou a Asií může být řazen mezi evropské země. Na východě je ohraničen Kaspickým mořem, na severu sousedí s ruskou republikou Dagestán (284 km), na severozápadě s Gruzií (322 km), na západě s Arménií (787 km) a na jihu s Íránem (611 km). Ázerbájdžánská exkláva Nachičevan navíc sdílí 9 km hranice s Tureckem. Ázerbájdžán nemá přístup k otevřenému moři, pouze ke Kaspickému moři.

Ázerbájdžánská demokratická republika vyhlásila svou nezávislost v roce 1918 a stala se prvním demokratickým státem v muslimském světě. Byla však záhy začleněna do Sovětského svazu (1920) jako Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika. Současná republika Ázerbájdžán vyhlásila svou nezávislost 30. srpna 1991, ještě před oficiálním rozpuštěním Sovětského svazu v prosinci 1991. Vzápětí poté, v září 1991 se od ní odtrhla oblast Náhorního Karabachu na jihozápadě Ázerbájdžánu, v níž žijí převážně etničtí Arméni. S Arménií o tuto oblast pak Ázerbájdžán vedl Náhorno-Karabašskou válku, která skončila v roce 1994 vítězstvím Arménů. Následkem této války ztratil Ázerbájdžán kontrolu nad 16 % svého území, 578 545 osob bylo přemístěno, 8 606 uprchlo. Ze čtyř zasedání Rady bezpečnosti OSN vzešla usnesení (č. 822, 853, 874, a 884) žádající stažení arménských vojsk z Náhorního Karabachu.

Ázerbájdžán je unitární stát, republika, s poloprezidentským politickým systémem, který však není vnímán jako demokratický. Moc drží od roku 1993 jediná strana, Nová ázerbájdžánská strana (Yeni Azərbaycan Partiyası), již vedl nejprve Hejdar Alijev a nyní jeho syn Ilham Alijev. Ústava nedefinuje státní náboženství a všechny hlavní politické strany jsou sekulární. Převládajícím náboženstvím je nicméně šíitský islám, jakkoli je podle sociologických průzkumů ázerbájdžánská společnost nábožensky vlažná.

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Ázerbájdžánu.

Starověk a středověk[editovat | editovat zdroj]

Historická Panenská věžBaku z 12. století je symbolem Ázerbájdžánu

Nejstarší doklady o osídlení území Ázerbájdžánu pocházejí z doby kamenné, první státní útvary zde vznikaly ve starověku. V 9.6. století př. n. l. se zde nacházela říše Urartu, v 1. polovině 1. tisíciletí př. n. l. říše Mana.

Na severu území od 1. století př. n. l. do 10. století existoval státní útvar pod názvem Kavkazská Albánie. Rozšířil se v něm zoroastrismus. O ázerbájdžánské území usilovali Řekové, Římané i Peršané. Ve 4. století se zde rozšířilo křesťanství a stalo se státním náboženstvím, ale v 7. století území dobyli Arabové a následovala násilná islamizace.

V průběhu 9.16. století vznikala řada drobných knížectví. Mezi 11. a 14. stoletím byla země zasažena vpády seldžuckých Turků a Mongolů.

Novověk[editovat | editovat zdroj]

Vláda perské dynastie Safíovců v 16. století znamenala období rozkvětu, protože země byla zapojena do obchodních vztahů Perské říše. Na počátku 17. století byl Ázerbájdžán podmaněn Osmanskou říší. V 18. století do vývoje oblasti zasáhlo Rusko, kterému se postupně podařilo obsadit pobřeží Kaspického moře s významným městem Baku.

Roku 1828 byla k Rusku připojena celá severní část Ázerbájdžánu, zatímco jeho jižní část zůstala po rusko-perské válce součástí Íránu. Na počátku 20. století se vyostřily spory s Arménií, které roku 1905 vyvrcholily ozbrojenými srážkami. Docházelo i k rolnickým povstáním a k ozbrojenému boji proti ruské nadvládě. Roku 1911 byla založena Muslimská demokratická strana Musavat (Rovnost), která se roce 1917 přejmenovala na Turkotatarskou demokratickou stranu federalistů – musavatistů.

Moderní dějiny[editovat | editovat zdroj]

Mapa Ázerbájdžánské demokratické republiky mezi lety 1918 až 1920.

13. listopadu 1917 byla v Ázerbájdžánu nastolena bolševická moc. Na konci března 1918 vypuklo v Baku protiruské povstání, které bylo bolševiky za pomoci ruských vojsk potlačeno. V dubnu 1918 schválil nově konstituovaný zakavkazský sněm vznik Zakavkazské demokratické federativní republiky, kterou tvořily Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V důsledku odlišné zahraničně-politické orientace a různých rozporů se ale tato republika rozpadla. 28. května 1918 vyhlásila Muslimská rada nezávislou Ázerbájdžánskou demokratickou republiku v čele s vládou musavatistů, která měla původně sídlo ve městě Gəncə. Po rozpadu bakuské komuny byla v Baku v srpnu 1918 ustavena tzv. středokaspická diktatura, což byla vláda bez komunistů, na jejíž žádost vstoupila do města britská armáda. V září 1918 se tato vláda stáhla do Íránu. Město Baku, které obsadila turecká armáda, se stalo sídlem musavatistické vlády. 15. ledna 1919 uznaly západní mocnosti (tzv. Trojdohoda) nezávislost Ázerbájdžánské republiky. O dva měsíce později vypukl první arménsko-ázerbájdžánský konflikt o Náhorní Karabach.

Válka o Náhorní Karabach mezi Armény a Ázerbájdžánci vypukla v roce 1988

V dubnu 1920 bylo Baku obsazeno Rudou armádou a byla vyhlášena Ázerbájdžánská socialistická republika. V květnu 1921 byla přijata nová ústava a v březnu 1922 vznikl Federativní svaz socialistických republik Zakavkazska, který se – zároveň s přejmenováním na Zakavkazskou sovětskou federativní socialistickou republiku – podílel v prosinci 1922 na vytvoření Sovětského svazu. Tato svazová republika byla v roce 1936 rozdělena na tři republiky, a to Ázerbájdžánskou SSR, Arménskou SSR a Gruzínskou SSR.

V květnu 1990 Nejvyšší sovět Ázerbájdžánské SSR (v listopadu 1990 přejmenovaný na Nejvyšší medžlis) zvolil prezidentem Ayaze Mütəllibova. V únoru 1991 došlo ke změně názvu státu na Ázerbájdžánskou republiku. V prosinci 1991 se Ázerbájdžán stal dohodou z Alma-Aty zakládajícím členem Společenství nezávislých států (SNS). Demonstrace a nátlak opozice vedly poté k odstoupení Mütəllibova.

V květnu 1992 se stoupenci Mütəllibova pokusili opět převzít moc. Za prezidenta byl zvolen Abulfaz Elčibej, který však od června 1993 tuto funkci nevykonával. V prezidentských volbách dne 3. října 1993 zvítězil v té době úřadující prezident Hejdar Alijev. Poté, co byl Alijev v roce 2003, kvůli těžké nemoci léčen ve Spojených státech, odstoupil z funkce prezidenta. Zemřel 12. prosince 2003 v Clevelandu. Krátce předtím jmenoval svého syna Ilhama Alijeva předsedou vlády. Ve volbách 15. října 2003 byl Ilham Alijev zvolen prezidentem Ázerbájdžánské republiky. V této funkci byl potvrzen prezidentskými volbami dne 15. října 2008. Klan Alijevců si udržuje moc tvrdými represemi a budováním diktatury, která stojí na příjmech z ropy. Dochází k potlačování svobody slova, persekucím nezávislých novinářů či držení politických oponentů ve vězení.[4]

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Ázerbájdžánu.

Vodstvo[editovat | editovat zdroj]

Kavkaz na severu země

V Ázerbájdžánu se nachází 1 250 řek, z nichž jen 21 má délku větší než 100 km. Horské oblasti (nadmořská výška - 1 000 až 2 500 m) jsou charakteristické velmi hustou říční sítí (0,4 až 0,5 km/km²), zatímco v rovinách je to výrazně méně (0,05 až 0,1 km/km²). Největší řeka Kavkazu Kura protéká republikou ze severozápadu na jihovýchod a ústí do Kaspického moře. Hlavní přítok Kury Araks teče podél jižní hranice Ázerbájdžánu. Většina řek patří do povodí Kury, jen řeky na severovýchodě (Samur) a v pohoří Talyš (Bolqarçay) ústí přímo do Kaspického moře. Z jihovýchodních svahů Velkého Kavkazu stékají řeky Belokančaj, Muchachčaj, Talačaj, Kurmuchčaj aj. K severovýchodu od rozvodí tečou Samur, Kudialčaj aj. Z jihovýchodní části Malého Kavkazu stékají pravé přítoky Kury (Şəmkirçay, Agstafa, Gjandžačaj, Terter) a levý přítok Araksu Akera. Na většině řek jsou nejvyšší vodní stavy v létě (duben až září), jen v Talyši v zimě (říjen až březen). V rovinách se řeky využívají na zavlažování. Na Kuře byla vybudována velká Mingačevirská hydroelektrárna a Mingačevirská přehrada (rozloha 605 km² a objem 16 km³), ze které jsou rozvedeny zavodňovací kanály (Hornokarabašský a Hornoširvanský). Pod přehradou je na Kuře rozvinuta místní lodní doprava.

V Ázerbájdžánu je 250 jezer, většinou nevýznamných. Největší jezera jsou Gadžigabul (15,5 km²) a Bejukšor (10,3 km²). Jezera vznikla přehrazením dolin, popř. jsou ledovcového původu, a nacházejí se v horách Velkého a Malého Kavkazu. Největší z těchto jezer je Velký Alagjol (rozloha 5 km², hloubka 8 m) na Karabašské sopečné plošině. Na severovýchodním svahu hřbetu Murovdag se rozkládá skupina překrásných jezer, vzniklých sesuvy. Mezi nimi je jedno z nejkrásnějších jezer Kavkazu Modré jezero. Mnoho jezer je také v Kuro-arakské nížině.

Velká města[editovat | editovat zdroj]

Pohled na záliv v hl. městě Baku

Počet obyvatel:

  1. Baku - 2 074 300
  2. Gəncə - 500 000
  3. Sumqayıt - 357 900
  4. Mingəçevir - 95 200
  5. Qaraçuxur - 72 200 (předměstí Baku)
  6. Şirvan - 70 125
  7. Bakıxanov - 66 300 (předměstí Baku)
  8. Naxçıvan - 64 500
  9. Şəki - 62 100

Politika[editovat | editovat zdroj]

Prezident Alijev v Mnichově, 2010

V zemi vládne prezident Ilham Alijev, který na základě ústavní změny, přijaté v referendu, může být volen doživotně.[5] Opozice označila hlasování za zmanipulované.[5] Země dlouhodobě porušuje lidská práva, opoziční novináři jsou vězněni, fyzicky napadáni, zastrašováni, několik jich bylo zavražděno.[6][7][8] Alijevovská hegemonní politická síla, Nová ázerbájdžánská strana, bývá charakterizována jako nacionálně-konzervativní, sekulární a etatistická,[9] případně jako bezprogramová.[10] V systému působí několik jejích menších "satelitů". Vedle nich dvě hlavní strany opoziční, Musavat (nejstarší ázerbájdžánská strana vůbec, obnovená po roce 1989 Isou Gambarem) a Ázerbájdžánská strana lidové fronty (Azərbaycan Xalq Cəbhəsi Partiyası), již založil roku 1992 Abulfaz Elčibej. Obě lze považovat za reprezentanty liberálních tendencí, ovšem s příměsemi, které nejsou u evropského liberalismu typické, jako je panturkismus a panislamismus u Musavatu.[11] Obě strany spojily již jednou síly (2005) a vytvořily volební blok Azadlıq (Svoboda), ale marně.

Volební systém je většinový, typu relativní většiny. Krom většiny pro hegemonní stranu plodí typicky i velké množství nezávislých kandidátů. Je krajně nevýhodný pro opoziční strany. Parlament je jednokomorový, má 125 členů a volí se do něj každých pět let, vždy první neděli v listopadu. Prezident je volen na sedm let přímou volbou a může kandidovat a být zvolen opakovaně bez omezení. Kritiku nedemokratických prvků ázerbájdžánských voleb se vládní strana často snaží tlumit pověstnou "kaviárovou diplomacií", poskytováním různých výhod pozorovatelům a západním diplomatům i politikům.[12] Alijevova strana rovněž tvrdí, že mezinárodní kritiku organizuje Arménie, ve spolupráci s kontroverzní Sorosovou nadací.[13]

Zahraniční politika[editovat | editovat zdroj]

Proces mezinárodního uznání nezávislosti Ázerbájdžánu po zhroucení Sovětského svazu trval přibližně jeden rok. Poslední země, která ho uznala, byl 6. listopadu 1996 Bahrajn. Plné diplomatické vztahy byly navázány nejdříve s Tureckem, Pákistánem, Spojenými státy, Íránem a Izraelem. Silná geopolitická vazba pojí Ázerbájdžán především s Tureckem. Zahraničně-politickou prioritou Ázerbájdžánu je od jeho počátků otázka Náhorního Karabachu a znovuzískání kontroly nad ním. To je však složité i z toho důvodu, že oblast je dislokována a nemá se současným Ázerbájdžánem vůbec společnou hranici. Tamní obyvatelstvo je z etnického hlediska arménské a Arménie má zahraničněpolitickou a vojenskou podporu Ruska. To implikuje ázerbájdžánské tendování k západu, které je však komplikované autoritářským systémem.[14]

Ázerbájdžán je spoluzakladatelem GUAM (Organizace pro demokratický a ekonomický rozvoj) a OPCW (Organizace pro zákaz chemických zbraní). Od září 1993 je členem SNS (Společenství nezávislých států), má stálé mise v Evropské unii, hostí zvláštní vyslance Evropské komise a je členem OSN (Organizace spojených národů), OBSE (Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě), RE (Rady Evropy) a partnerem NATO pro mírový program (PfP).

Dále je členem následujících organizací: AsDB, BSEC, CCC, EAPC, EBRD, ECE, ECO, ESCAP, FAO, GUAM, IAEA, IBRD, ICAO, ICFTU, ICRM, IDA, IDB, IFAD, IFC, IFRCS, ILO, IMO, Interpol, IOC, IOM, ISO (korespondent), ITU, MMF, NAM (přísedící), OIC, OPCW, OBSE, PfP, RE, SNS, OSN, UNCTAD, UNESCO, UNHRC, UNIDO, UPU, UNWTO, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WToO (přísedící).

Administrativní dělení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Administrativní dělení Ázerbájdžánu.

Ázerbájdžán se dělí na 59 rajónů (okresů) (rayonlar, j. č. rayon), 11 statutárních měst (şəhərlər, j. č. şəhər) a 1 autonomní republiku (muxtar respublika) Nachičevan, která se dále dělí na 7 rajónů (okresů) a měst a 1 autonomní oblast Náhorní Karabach.

Prezident Ázerbájdžánu jmenuje guvernéry rajónů a měst, zatímco vláda Nachičevanu je vybrána a odsouhlasena parlamentem Nachičevanské autonomní republiky.

Oblast Náhorního Karabachu a dalších přilehlých rajónů je pod správou mezinárodně neuznané Náhorno-karabašské republiky s arménským obyvatelstvem, ázerbájdžánští zastupitelé měst, jako je např. Chankendi nebo Šuša, stále působí v emigraci.

Ekonomika[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ekonomika Ázerbájdžánu.
Těžba ropy na předměstí Baku

Ázerbájdžánský hrubý domácí produkt (HDP) rostl v 1. čtvrtletí 2007 o neuvěřitelných 41,7%, což je nejvyšší růst HDP na světě. V roce 2005 to bylo 26,4% (druhý nejvyšší růst HDP na světě) a v roce 2006 36,6% (první na světě).[15]

Nejdůležitějším odvětvím národního hospodářství je těžba ropy, která je v zemi také částečně zpracovávána na ropné výrobky, převážně však vyvážena v surovém stavu. Ropný průmysl se na tvorbě HDP podílí 40 procenty a tvoří až 93 procent ázerbájdžánského exportu.[16] V nedávné době byl zčásti privatizován. V zemi působí mj. několik zahraničních firem specializovaných na služby pro těžbu ropy. Důležitá byla stavba ropovodu Baku-Tbilisi-Ceyhan, který je dlouhý 1 768 kilometrů a vede z ropných polí "Azeri-Širag-Gunešli" v Kaspickém moři do Středozemního moře. Ropovod spojuje tato ropná pole v blízkosti Baku s hlavním městem Gruzie a končí v Ceyhanu, tureckém přístavu na jihovýchodním břehu Středozemního moře. Je druhým nejdelším ropovodem na světě po ropovodu Družba.[17]

V posledních letech rostou významně také těžba a vývoz zemního plynu. O tuto surovinu je velký zájem v zemích Evropské unie, o čemž svědčí plány na výstavbu plynovodu Nabucco, spojujícího země Střední Asie a EU, jakkoli nerealizovaný.[18]

Dalším motorem hospodářského růstu v Ázerbájdžánu je stavebnictví, a to výstavba bytových i kancelářských domů, obzvláště v hlavním městě Baku, ale i silnic a městských komunikací. V Baku vyrostlo v posledních letech mnoho výškových staveb, zčásti na místech původní starší zástavby.

Asi 54,9 procenta plochy Ázerbájdžánu tvoří zemědělská půda (4 755 100 hektarů k roku 2007).[19] To je nejvíc v celé kavkazské oblasti. Pěstuje se ovoce, zelenina, víno, bavlna, léčivé rostliny, v některých oblastech je možné pěstovat brambory, cukrovou řepu a tabák. V Kaspickém moři se loví jeseteři a vyza velká, populace těchto vzácných ryb, lovených zejména pro tradiční výrobu kaviáru, se však povážlivě ztenčuje.

Obyvatelstvo[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také ve článku Obyvatelstvo Ázerbájdžánu.
Mešita v druhém největším městě Gjandža (Gəncə).

V roce 2013 měl Ázerbájdžán 9 356 500 obyvatel. 91,6 % obyvatel tvořili Azerové, 2,02 % Lezgové, 1,35 % Arméni (v samotném Ázerbájdžánu žádní nežijí, pouze v odtržené Náhorně-karabašské republice), 1,34 % Rusové, 1,26 % Talyšové a zbytek menší etnické skupiny.

Demografické indikátory jsou v porovnání s okolními státy značně příznivé. V roce 2013 byla hrubá míra porodnosti 18,6 ‰, což představovalo zvýšení z 13,9 ‰ o deset let dříve.[20] To je nejvíce z evropských států (budeme-li Ázerbájdžán za evropský stát považovat).

Podle různých zdrojů přibližně 20 až 25 milionů Azerů žije v sousedním Íránu.

Jazyky[editovat | editovat zdroj]

99,7 % Ázerbájdžánců mluví ázerbájdžánsky. Druhý nejpoužívanější jazyk je ruština, kterou se mluví zejména v hlavním městě Baku a na severu Ázerbájdžánu. Jedním z prvních rozhodnutí ázerbájdžánského parlamentu po zisku nezávislosti v roce 1991 byl zákon o přechodu z písma cyrilice na latinku.[21]

Náboženství[editovat | editovat zdroj]

Okolo 95 % populace jsou muslimové.[22] 85 % muslimů se hlásí k ší'itskému islámu a 15 % k sunnitskému.[23] Ázerbájdžán má po Íránu procentuálně druhou nejvyšší ší'itskou populaci.[24] Ostatní víry jsou praktikovány různými etnickými skupinami v zemi. Podle článku 48 ústavy je Ázerbájdžán sekulární stát a zaručuje náboženskou svobodu. Podle průzkumu z let 2006–2008 provedeného společností Gallup je jen pro 21 % obyvatel Ázerbájdžánu víra důležitým prvkem jejich každodenního života.[25]

Kultura[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ázerbájdžánská kultura.
Šašlik, opékaný na skládacím mangalu

Ázerbájdžánci mají silnou hudební tradici. Nejproslulejším skladatelem vážné hudby je Uzeir Hadžibekov. V jeho stopách šli Fikret Amirov a Kara Karajev. Z Baku pocházel i slavný violoncellista a dirigent Mstislav Rostropovič. V jazzu jsou světově nejproslulejšími Aziza Mustafa Zadehová a její otec Vagif Mustafazadeh. V oblasti populární hudby je světově nejznámějším Ázerbájdžáncem bezpochyby Muslim Magomajev. K dalším populárním zpěvákům patřili Aygün Kazımova či Rashid Behbudov. V Íránu se z Azerů prosadila v pop-music nejvíce zpěvačka Googoosh, v Británii to je Sami Yusuf. Popové duo Ell & Nikki v roce 2011 zvítězilo v mezinárodní pěvecké soutěži Eurovision Song Contest, která se konala v německém Düsseldorfu.

Tradiční hudební styl mugham byl v roce 2003 zapsán na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.[26] Nejznámějším zpěvákem moderního mughamu je Alim Kasimov.[27]

Největší osobností ázerbájdžánské literatury, navíc osobností zakladatelskou, byl středověký básník Muhammad Füzuli. Ze středověkých turkických básníků, které lze aspoň částečně považovat za Azery, lze jmenovat též Imadaddina Nasimiho, Mirzu Shafi Vazeha, do jisté míry lze za azerského autora považovat i prvního perského šáha Ismá‘íla I. Azerové za národního básníka považují i Peršana Nizámí Gandževího.[28] V 18. století se nejen jako básník, ale i jako politik prosadil Molla Panah Vagif. Z autorů 19. století lze jmenovat satirika Jalila Mammadguluzadeha. V sovětské éře vynikli Jusif Vazir Chamanzaminli (který vydal pod uměleckým jménem Kurban Said ve Vídni roku 1937 známý román Ali a Nino), Samad Vurgun či Anar. V současnosti budí emoce Akram Ajlisli. Z azerské menšiny v Íránu vzešel Mohammad-Hossein Shahriar.

Nejznámějším výtvarným umělcem je sochař Fuad Abdurahmanov, filmovým režisérem Rustam Ibragimbekov. Tradiční ázerbájdžánské umění tkaní koberců bylo v roce 2010 zapsáno na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO.[29]

K nejcennějším architektonickým památkám patří ty ve starém Baku: Panenská věž, Palác Širvanšáhů či Atəşgah. Obrovské zisky z ropy umožnily Hejdaru Alijevovi zaplnit po roce 1993 hlavní město i unikátními moderními stavbami. K takovým patří Centrum Hejdara Alijeva, jež navrhla Zaha Hadidová, či Plamenné věže. Tento mrakodrap se stal nejznámějším symbolem moderního Ázerbájdžánu i proto, že tvar plamenů odkazuje k přezdívce "Země ohně", již Ázerbájdžán má - jednak díky předislámské tradici uctívání ohně, a jednak díky ropným věžím s ohněm na vrcholu.[30] Oheň je i ve státním znaku. K dalším pozoruhodným moderním stavbám v Baku patří Krystalová hala nebo věž SOCAR, jež je sídlem státní ropné společnosti.

Největším svátkem je oslava nového roku (a jarní rovnodennosti) Nourúz (Novruz Bayramı). Svátek má perské a zoroastristické kořeny. Za sovětských časů se slavil jen neoficiálně, v určité době byly oslavy dokonce zakázány. Dnes je státním svátkem a pracující mají ze zákona pět dní volna k jeho oslavě. Každý ze čtyř týdnů, který předchází tomuto svátku, je věnován jednomu z tradičních živlů - vodě, ohni, zemi a větru. Lidé dělají sváteční úklid, vysazují stromy, vyrábějí nové šaty, malují vejce, pečou národní pečivo (viz oddíl Kuchyně). Se svátkem je spojena řada folklórních tradic. Každé úterý během čtyř týdnů před svátkem děti přeskakují ohně a zapalují se svíčky. Během vrcholu svátku se konají hudební festivaly a hry (Kos-kosa, Chdir Ilyas aj.), lidé nosí tradiční oděvy (čocha, rusky zvaná čerkeska, nebo čepice papacha) a navštěvují a udržují hroby příbuzných.[31]

Kuchyně[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Ázerbájdžánská kuchyně.

Ázerbájdžán je odedávna proslulý svou národní kuchyní. Hojnost ovoce, zeleniny, aromatických bylin a koření inspirovala ázerbájdžánské mistry kuchaře, kteří vytvořili velké množství nejrůznějších národních jídel. I ti nejzkušenější gurmáni, přijíždějící do Ázerbájdžánu ze všech konců světa, jsou nadšeni rafinovaností chutí a jemným aromatem těchto pokrmů. Ne náhodou je Ázerbájdžán krajem lidí, dožívajících se vysokého stáří. Vědci vysvětlují tento jev v prvé řadě příznivým klimatem, dále způsobem života a v neposlední řadě zdravou a pravidelnou stravou. Ázerbájdžánci jsou velice hrdí na svou kuchyni. Nejznámějšími pokrmy z ázerbájdžánské kuchyně, které jsou ceněny na celém světě, jsou plov (pilaf), šašlik, kebab, dolma a sladké dezerty jako pachlava a šakerbura a také goghal.

Věda[editovat | editovat zdroj]

Nejslavnějším ázerbájdžánským vědcem je bezpochyby nositel Nobelovy ceny Lev Landau. V oblasti počítačové vědy, ale i matematiky, se prosadil autor konceptu "fuzzy vědy" Lotfi Zadeh. V časech Sovětského svazu ovlivnil vývoj raketové techniky Kerim Kerimov. Ázerbájdžánci považují za Azera i perského učence Naṣīr al-Dīn al-Ṭūsīho.[32]

Ázerbájdžánská národní kosmická agentura vyslala 7. února 2013 svůj první satelit AzerSat 1 na oběžné dráhu Země. Využila k tomu kosmodrom Kourou na Francouzské Guyaně. Satelit pokrývá Evropu a významnou část Asie a slouží k šíření televize, rozhlasu i internetu.[33]

Kavkazská oblast je seizmicky neklidná (jak dokázalo například zemětřesení v Arménii roku 1988), a tak se ázerbájdžánská věda věnuje velmi intenzivně předpovědím zemětřesení a návrhům budov odolných vůči otřesům. Největších úspěchů v tom dosáhl seismolog Elchin Chalilov.[34]

Nejvýznamnějším představitelem humanitních a sociálních věd je politolog a analytik Svobodné Evropy Mirza Khazar, jenž rovněž proslul novým překladem Bible do ázerbájdžánštiny.

Sport[editovat | editovat zdroj]

Ve sportu se Azerové mohou pochlubit slavnou zápasnickou školou. Zlatou olympijskou medaili v zápase získali Šarif Šarifov,[35] Togrul Asgarov,[36] Namig Abdullajev[37] a Farid Mansurov.[38] Rovšan Bajramov má dvě stříbra. Také judo si Kavkazané dobře osvojili, olympijské zlato v této disciplíně mají Elnur Mammadli[39] a Nazim Hüseynov.[40] Pro samostatný Ázerbájdžán vybojovala zlatou olympijskou medaili i střelkyně Zemfira Meftəkhətddinova. Azer Hossein Rezazadeh má dvě olympijská zlata ve vzpírání, ovšem vybojovaná v íránské reprezentaci,[41] stejně je na tom teakwondista Hadi Saei. Volejbalistka Inna Ryskalová má také dvě olympijská zlata, ale z časů Sovětského svazu.

Ve fotbalové reprezentaci SSSR se nejvíce prosadil Anatolij Baniševskij, držitel stříbra z mistrovství Evropy roku 1972. Ali Daeí vytvořil v dresu Íránu rekord v počtu branek vstřelených za národní mužstvo. Fotbalový rozhodčí Tofik Bachramov sehrál slavnou roli při finále mistrovství světa roku 1966.[42] Qarabağ FK se stal prvním ázerbájdžánským fotbalovým klubem, kterému se v sezóně 2017/18 podařilo postoupit do skupinové fáze Ligy mistrů UEFA.

Nejznámějším ázerbájdžánským basketbalistou je Jaycee Carroll, vítěz euroligy. Slavnou šachovou školu reprezentují Šachrijar Mamedjarov, Tejmur Radžabov či Vugar Gašimov. V Baku se narodil i legendární šachista Garri Kasparov.

Na evropské poměry poměrně neobvyklý krok učinila ázerbájdžánská vláda v letech 2013–2015, kdy se stala oficiálním sponzorem španělského fotbalového klubu Atlético Madrid, který pak nosil na dresu logo Azerbaijan - Land of Fire. Šlo o státní marketing, formou, již jinak zatím využívají většinou jen obchodní společnosti.[43]

Mimořádně populární je v Ázerbájdžánu stolní desková hra vrhcáby. Je možno ji spatřit hrát nezřídka na ulicích.

Od roku 2017 země pořádá závod formule 1 Grand Prix Ázerbájdžánu, a to na okruhu Baku City Circuit, jenž byl postaven v roce 2012. Architektonicky pozoruhodným dílem je Olympijský stadion v Baku otevřený v roce 2015, jenž sloužil jako ústřední dějiště prvních Evropských her. Měl by hostit jedno čtvrtfinále Mistrovství Evropy ve fotbale roku 2020.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  • V tomto článku byly použity informace z Velké sovětské encyklopedie, heslo „Азербайджанская советская социалистическая республика (Внутренние воды)“.
  1. The International Population Day, The demographic situation in Azerbaijan, The State Statistical Committee of the Republic of Azerbaijan, 11 July 2011
  2. Auswärtiges Amt Deutschlands – Aserbaidschan
  3. Světová banka. GDP per capita, PPP (current international $) [online]. [cit. 2017-01-14]. Dostupné online. 
  4. Ázerbájdžán | Člověk v tísni. www.clovekvtisni.cz [online]. [cit. 2017-03-09]. Dostupné online. 
  5. a b Ázerbájdžán: Alijev může být prezidentem na doživotí. Aktuálně.cz. 2009-03-18. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (česky) 
  6. Council of Europe’s Message to Azerbaijan: Enough Is Enough. Human Rights Watch. 2012-06-28. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky) 
  7. Azerbaijan: Concerns Regarding Freedom of the Media and Freedom of Expression. Human Rights Watch. 2012-11-02. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky) 
  8. Amnesty International: Svoboda slova v Ázerbájdžánu je vážně ohrožena. www.amnesty.cz [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (česky) 
  9. HUNTER, Shireen. The New Geopolitics of the South Caucasus.. [s.l.]: Rowman & Littlefield, 2017. 
  10. The Challenges of Electoral Competition in an Oil Rich State: Azerbaijani Pre-Election Report. Washington Post [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. DEKMEJIAN, Hrair; SIMONIAN, Hovann. Troubled Waters: The Geopolitics of the Caspian Region. [s.l.]: I.B. Tauris, 2001. 
  12. DOWARD, Jamie. Plush hotels and caviar diplomacy: how Azerbaijan's elite wooed MPs. the Guardian [online]. 2013-11-24 [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. The Armenian Connection: How a secret caucus of MPs and NGOs, since 2012, created a network within the Parliamentary Assembly of the Council of Europe to hide violations of international law. www.esisc.org [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. 
  14. RAMANI, Samuel. Three reasons the U.S. won’t break with Azerbaijan over its violations of human rights and democratic freedoms [online]. The Washington Post, 20. ledna 2016. Dostupné online. 
  15. Ázerbájdžánská republika. www.irucz.ru [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (česky) 
  16. Ázerbájdžán obdivuhodně zmodernizoval ekonomiku | BusinessInfo.cz. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (česky) 
  17. Sousedská výpomoc: Ázerové hlídají ropovod Baku-Çeyhan. TÝDEN.cz. 2008-03-19. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (česky) 
  18. Plynovod Nabucco plyn z Ázerbájdžánu do Evropy přepravovat nebude. iDNES.cz [online]. 2013-06-26 [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. 
  19. The State Statistical Committee of the Republic of Azerbaijan. web.archive.org [online]. 2007-06-10 [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. 
  20. Europe birth rate reaches climax in Azerbaijan. AzerNews.az. 2014-01-10. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky) 
  21. Education in Azerbaijan: The Challenges of Transition by Dr. Ahmad Abdinov. azer.com [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. 
  22. Mapping The Global Muslim Population [PDF]. [cit. 2011-05-22]. Dostupné online. 
  23. Administrative Department of the President of the Republic of Azerbaijan – Presidential Library – Religion
  24. Juan Eduardo Campo,Encyclopedia of Islam, p.625
  25. GALLUP – What Alabamians and Iranians Have in Common – data accessed on 19 August 2014
  26. Mugham: a unique pearl of Azerbaijani culture. AzerNews.az. 2015-08-28. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky) 
  27. Azerbaijan - Mugham and Modernism. World Music Network [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Azərbaycan :: Baş səhifə. www.azerbaijans.com [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (ázerbájdžánsky) 
  29. Azerbaijani carpets join UNESCO intangible cultural heritage list. azertag.az. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky) 
  30. Flame Towers v Ázerbajdžánu: vysoké plameny nad Kaspickým mořem. www.lifestyle.luxusni-bydleni-praha.com [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (česky) 
  31. WATERS, Zena. What exactly is Novruz Bayram?. Azerbaijan Today | The International Magazine [online]. 2011-05-14 [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. 
  32. Azərbaycan :: Baş səhifə. www.azerbaijans.com [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (ázerbájdžánsky) 
  33. Azerspace 1 / Africasat-1a (46°E). Parabola.cz [online]. Dostupné online. 
  34. Azerbaijani scientist invents earthquake-resistant building. www.news.az [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. 
  35. Šarifov priboril novo azerbajdžansko zlato. siol.net. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (slovinsky) 
  36. Asgarovu zlato do 60 kilograma. www.vijesti.me. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky) 
  37. Azerbaijani Wrestler Wins Olympic Gold. www.azer.com [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. 
  38. Zápasenie: V gréckorímskom zápasení do 66 kg zlato pre Mansurova. sport.sme.sk. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (slovensky) 
  39. Takové může být judo: Získal zlato za třináct vteřin | Aktuálně.cz. Aktuálně.cz. 2008-08-11. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (česky) 
  40. A simple hero: Nazim Huseynov. www.ijf.org. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (anglicky) 
  41. Vzpieranie: Rezazadeh zlatý v svetovom rekordee. sport.sme.sk. Dostupné online [cit. 2018-11-23]. (slovensky) 
  42. Pozlatil Anglii, rozzuřil Němce. A ve své vlasti se stal Tofik legendou. iDNES.cz [online]. 2017-10-04 [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. 
  43. Club Atlético de Madrid - Much more than a sponsorship. Club Atlético de Madrid [online]. [cit. 2018-11-23]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]